Jacques Lacan hovoří o tom, že subjekt je vždy rozštěpen. Jakmile jedinec začne mluvit a vstoupí do jazyka, je rozštěpen na subjekt výpovědi a subjekt vypovídání. Chceme říct, au to bolí (vypovědět svou bolest), ale slova (vypovídání) způsobí, že ji nikdy nevyjádříme, jak jsme chtěli. Slova vždy pozmění význam bezprostředního pocitu.

Když figuru rozštěpeného subjektu přeneseme do současného politického života, můžeme si všimnout, že i voliči jsou rozštěpenými subjekty. Tím, co chtěli, svými představami o „odpovědné vládě,“ byli subjekty výpovědi. Vyjadřovali, jak to vidí, a třebaže jsme jejich politické vidění mohli považovat za zmanipulované, přesto jsme je museli respektovat. I když se nechali ovlivnit mediální masáží, hlasovali sami za sebe.

Je to podobné jako s nákupem duší pro politické strany nebo s čepováním piva pro ty, kteří v restauraci nechali volební lístky levicových stran. I když dotyčný tímto způsobem prodá svůj hlas (učiní ho předmětem směny), jeho hlas má stále stejnou váhu. Neoliberalismus dotažený do konce, by mohl rozšířit ekonomickou směnu i do politických práv. Strany by nabízely určitý obnos za to, že je lidé budou volit. Voliči by pak museli zvažovat, zdali dají přednost penězům nebo svému politickému přesvědčení.

I když tato ekonomizace volebního práva působí absurdně, něco takového se v jiné podobě už děje. Známe to z minulých kampaní ODS, v nichž se slibovalo strmé zvýšení příjmů, nebo z kampaně ČSSD, v níž se mluvilo o různých přídavcích a přilepšeních. Ale i kdyby se hlasování pro určitou stranu platilo rovnou, jeho výsledek by se v rámci liberální demokracie nedal zpochybnit. Na tom vidíme, že i kdyby se z voleb stal obchod, přesto bychom museli hlas každého voliče považovat za výraz jeho „výpovědi.“ I zmanipulovaný nebo podplacený volič nadále vystupuje jako subjekt výpovědi.

Ale pak tu je volič jako subjekt vypovídání. To můžeme chápat tak, že jeho výpověď vstupuje do politických a ekonomických mechanismů, v nichž se promění její význam. Zkrátka volič pravice chtěl dát svůj hlas „odpovědnosti“ v politice, ale nyní poznává, že tato odpovědnost nabývá nečekané rysy. Odpovědná politika se mění v pouhé škrtání, a jejími vykonavateli jsou občas ti, kteří s daným oborem nemají nic společného. A tak se „odpovědnost“ stává krycím názvem pro škrtání, které může podkopat základní pilíře civilizované společnosti (dostupné zdravotnictví, garantovaný důchod, zaměstnanecká práva, vědecký výzkum, kulturní život). „Odpovědnost“ se může převrátit ve svůj pravý opak, a ti, kteří jí dali svůj hlas, zjistí, že ve skutečnosti zvolili vládu krajní neodpovědnosti.

Tento rozštěp mezi subjektem výpovědi a subjektem vypovídání se však objevuje po každých volbách. Vždy nastane zklamání voličů, i když to na začátku vypadalo nadějně. Tak se to jevilo mnohým Francouzům na začátku osmdesátých let poté, co se stal prezidentem François Mitterrand, a vládla široká levicová koalice, tvořená socialisty a komunisty, a podporovaná odbory. Ale brzy nastalo rozčarování a vypukly stávky, neboť Mitterrand začal kvůli ekonomickým těžkostem s téměř neoliberálními reformami.

Toto pravidelně se opakující povolební zklamání někoho vede k rozchodu s politikou. S volbami už nechce nic mít. Mnohdy tím vyjadřuje zklamání z liberální demokracie jako takové. Je to projev toho, že tento apolitický člověk si uchoval ideu, že politika má vypadat jinak.

Ti ostatní se učí volit s tím, že budou zklamaní. Výsledným rozpoložením v tom, čemu Alain Badiou říká parlamento-kapitalismus, je cynismus.