Jak je to dnes s perverzí a dekadencí? To jsme mohli spatřit na výstavě Decadence Now! Za hranicí krajnosti (Galerie Rudolfinum 30.9 2010—2.1 2011). Mnozí z těch, kteří tam šli kvůli tomu, aby viděli něco znepokojivého, potlačovaného, vzrušujícího, amorálního, museli zažít zklamání.

Co se dalo vyčíst z vystavených fotografií, obrazů, objektů? Z fotografií pohlavních orgánů, masturbujícího Rimbauda (Arthur Rimbaud v New Yorku), sešitých úst, ze sošek kopulujících zvířat, z busty královny Alžběty při souloži (Pornokrálovna) nebo z obrazu zraněné holčičky ve vaně s vodou smísenou s její krví (ten shodou okolností připomíná závěrečnou scénu ze Švankmajerova filmu Přežít svůj život). Snad nejvýraznějším kusem byly rentgenové snímky těl při felaci nebo masturbaci od Wima Delvoye, na nichž prosvítají kostry a lebky. Dají se chápat jako společný jmenovatel všeho ostatního. Jako by vystavené objekty byly napojené právě na tyto snímky kostlivců při sexu.

Vystavená díla měla jeden zvláštní společný rys: nebyly to objekty, které přitahují a vybízejí k napodobení zobrazovaných scén, nerozehrávají téma pokušení. Zkrátka není do nich vepsána slast, ona temná slast z perverze a dekadence, kterou známe od markýze de Sade nebo od dekadentních symbolistů ze začátku minulého století. Do těchto objektů je vepsáno něco docela jiného. Je to právě nemožnost slasti, kterou nejlépe demonstrují právě oni kopulující kostlivci Wima Delvoye.

Je to, jako by základem většiny objektů byl rentgenový snímek, který znázorněná těla nebo orgány zbavuje všech symbolických a kulturních prvků, a tím od nich odsekává jejich fantasmatický prostor. Jak věděli mistři perverze a dekadence a jak to teoreticky vyjadřuje Lacan a Žižek, pokud je předmět touhy zbaven svého fantasmatického prostoru (prostoru zakázaných představ, symbolů, potlačených snů), a je z něho pouhé tělo, zmizí touha i slast. Perverze jako odstřižení všech symbolických a kulturních prvků přestává být perverzí, neboť nevyvolává žádnou touhu. Jinými slovy, perverze je podmíněná kulturou a bez kultury není perverze.

Ale nejde jen o touhu, nýbrž také o vyvolání lhostejnosti, netečnosti. Současné znázornění perverzí má zvláštní schopnost, totiž odvracet od perverze. Když vidíme všechny ty objekty, nevyvolává to ani tak znechucení nebo nějaký otřes (podobných věcí je v mediálním prostoru nepřeberné množství), ale to, co je tím nejspolehlivějším prostředkem proti touze, nudu.

Podtitul výstavy navozuje dojem, že tu budeme svědky překračování hranic, vstupu na nějaké nepoznané území, ale to je spíše reklamní trik. Je to přesně naopak. Výstava nás dovede na území perverze a dekadence, ale my tam zjistíme, že perverze a dekadence není nic zajímavého. Z výstavy odcházíme vyléčeni z našich temných sklonů. Pokud výstava měla nějaký dopad, pak to byl tento nezamýšlený umravňující efekt. Nebylo by od věci doporučit farářům, aby na ni vzali dospívající mládež.

Je to další fáze ve vývoji perverze. Když Marcuse v šedesátých letech psal, že perverze je subverze, a Žižek v devadesátých letech, že perverze není subverze, my dnes můžeme prohlásit, že perverze není perverze, že se stala nemožnou.

Ale je tu ještě jeden závěr. Takovéto výstavy ukazují na to, že současné umění se dostalo na své hranice, a my bychom se měli ptát, co je za jeho hranicemi. Co je za hranicemi krajnosti? Alain Badiou ve svém Manifestu afirmacionismu přichází s tím, že je na čase říci ne postmodernímu umění, které se donekonečna zabývá okrajovými věcmi, fragmenty, dekonstrukcí, znázorňováním těl, vyhlašováním konce umění. Nyní je na programu opětovné potvrzení umění, které je spojeno s pravdou a krásou, s velkými projekty, s kreativní silou slabých, s destrukcí dnešních mocností. Umění, které by se vrátilo na „trajektorii pravdy,“ je mnohem subverzivnější než všechny dnešní pokusy o subverzi.