Výstava perverze jako škola mravnosti
Michael HauserVýstava Decadence Now! Za hranicí krajnosti ukazuje jednak, že perverze a dekadence nemusejí být vzrušující, ale naopak nudné a jednak, že se současné umění dostalo na své hranice, a my bychom se měli ptát, co je za nimi.
Jak je to dnes s perverzí a dekadencí? To jsme mohli spatřit na výstavě Decadence Now! Za hranicí krajnosti (Galerie Rudolfinum 30.9 2010—2.1 2011). Mnozí z těch, kteří tam šli kvůli tomu, aby viděli něco znepokojivého, potlačovaného, vzrušujícího, amorálního, museli zažít zklamání.
Co se dalo vyčíst z vystavených fotografií, obrazů, objektů? Z fotografií pohlavních orgánů, masturbujícího Rimbauda (Arthur Rimbaud v New Yorku), sešitých úst, ze sošek kopulujících zvířat, z busty královny Alžběty při souloži (Pornokrálovna) nebo z obrazu zraněné holčičky ve vaně s vodou smísenou s její krví (ten shodou okolností připomíná závěrečnou scénu ze Švankmajerova filmu Přežít svůj život). Snad nejvýraznějším kusem byly rentgenové snímky těl při felaci nebo masturbaci od Wima Delvoye, na nichž prosvítají kostry a lebky. Dají se chápat jako společný jmenovatel všeho ostatního. Jako by vystavené objekty byly napojené právě na tyto snímky kostlivců při sexu.
1) Cyklus "černá paní" ve spojovacích chodbách mezi sály - zejména ta socha v koutě - jednoduchost a symboličnost zpracovaní ve mne vzbuzovala znepokojení (ač statická, tak vypadala, že se každou chvíli otočí) - není to však dekadence či perverze, ale spíše záchvěv uměleckého umu klasické školy.
2) Adolf Hitler jako kůže před krb - opět jednoduché provedení (AH je gumový a spíše připomíná politického gumáka, kterého bychom potkali na obrazovkách v 90. letech..). Tyto inverze jsou důležité, ostatně i Marcus Aurelius Antoninus si ve svých aforismech rád "rýpnul" do velikánů a jejich osudu - způsobují určité uvolnění a de-démonizaci osoby, avšak nic více, "smrt, která urovná vše" nevyznávám, v monistické pozici to sice asi funguje a v určitém kontextu a tradici, ale o obecné platnosti mám své pochyby. Opět to není dekadence či perverze, spíše určitý společenský komentář.
3) Obaly od Lega z řady "Koncentrační tábor" - to mne zaujalo asi nejvíce. V symbolické, ve zprostředkované formě nabývají tyto hrůzy do určité míry zvláštní "moci"; zvláště vysypávající Lego svršky z šatny byly sugestivní, imaginaci probouzející. Lze to však i brát jako varování - využití současné "preciznosti" a technických možností hraček k indoktrinaci je příliš lákavá a návodná, než aby se to nechalo ležet ladem. Oku médií to zatím vcelku uniká, možná proto, že zatím tak nic radikálního v Západním světě z toho nevzešlo a v některých případech je to spíše interpretace než skutečný záměr, ale určitá hrozba tu je. Možná se mnou nebudete souhlasit, ale toto bych vzdáleně jako dekadentní ve starém smyslu označil - pro svou symboličnost a neprvoplánovitost. Perverzní však určitě ne.
Obecně vzato výstava nenaplňuje v médiích propíranou podobu a smysl, ale význam to vidět mělo, každý si tam mohl najít své. A odpůrcům tohoto umění bych asi také spílal - mě osobně se více dělá zle (z pozice etika), když jsem vystaven většímu množství církevního umění, jako tomu bylo v Germánskému muzeu v Norimberku - tam jsem si nerozumně vybral trajektorii a už jsem měl pak docela dost všech těch kajícníků, svatě se tvářících dárců a "varováních" před sejitím ze správné cesty k Bohu...a to mám normálně k náboženství vcelku pozitivní přístup, ostatně je to primárně spíše něco v lidské povaze, ač tomu Církev nebránila a konsekventně podporovala....
Výstavu například zahajuje autoportrét mladého Mapplethorpea. V poslední místnosti pak končí dalším jeho autoportrétem - podstatně starším - na němž se umělec vystihl krátce před tím, než zemřel na AIDS. Rozdíl v provedení obou děl je obrovský a myslím, že velmi působivý.
Doba manifestů je naštěstí pryč, což je vidět z toho, že je dělají filozofové a ne umělci sami. Filozof by měl jenom komentovat.
Moc mne těší, že výstava zaujala mnoho přemýšlejících lildí natolik, aby ji navštívili a aby o ní zde diskutovali. Dovolím si zde odkaz na svou vlastní reflexi z počátku října, snad ukazující další rozměry věci: http://artalkweb.wordpress.com/2010/10/04/in_margine-k-vystave-decadence-now/
"Potvrzení umění, které je spojeno s pravdou a krásou": když jsem psal recenzi na Silvestrova (Sacred Works), tak tam právě něco podobného zaznělo, že vlastně hledání krásy zvuku u něj jde v protikladu k převažujícímu trendu moderny či dokonce postmoderny, která si libuje právě v disonancích, které už se pak ani jako disonance nevnímají...
Umění toho typu, jako je na recenzované výstavě, není státem či establišmentem podporované. S Entropou, jíž nevhodně uvádíte jako příklad, je to přesně naopak. Je to dílo oddaného služebníka systému vytvořené na vládní objednávku a vyjadřující vztah České republiky k partnerským zemím.
Michael Hauser napsal místo osobního dojmu výslovně "ne takovému umění". To lze číst jako výzvu k represi a musí to být v diskusi reflektováno. Hauser se však na rozdíl od Vás necítí ukřivděně a nereaguje uraženě. Věcně vysvětlil, že to tak nemyslel. Vzal jsem to na vědomí. Nepodařilo se mu napoprvé vyslovit, co má na myslí a dodatečně to napravil. Můj kolegiální a přátelský vztah s ním pokračuje.
Odmítat práce nezávislých výtvarníků, kteří poskytují drsnou výpověď o době, lze jako subjektivní libost, ale pokud to někdo vysloví v politické rozpravě, musí počítat se vstupem do politické rozpravy podle politických zvyklostí.
Za minulého režimu nebyla oficiální cenzura a šéfové médií pěstovali ono umění "každý sám sobě cenzorem". Já zůstanu v této při na straně svobody uměleckého vyjádření. A beru takový projev vážně, i když mi nezpůsobuje libé pocity.
Děkuji Vám, pane Grombíři, za účast v diskusi. Vše jsem už řekl a za sebe to pokládám za uzavřené.