Výstava perverze jako škola mravnosti

Michael Hauser

Výstava Decadence Now! Za hranicí krajnosti ukazuje jednak, že perverze a dekadence nemusejí být vzrušující, ale naopak nudné a jednak, že se současné umění dostalo na své hranice, a my bychom se měli ptát, co je za nimi.

Jak je to dnes s perverzí a dekadencí? To jsme mohli spatřit na výstavě Decadence Now! Za hranicí krajnosti (Galerie Rudolfinum 30.9 2010—2.1 2011). Mnozí z těch, kteří tam šli kvůli tomu, aby viděli něco znepokojivého, potlačovaného, vzrušujícího, amorálního, museli zažít zklamání.

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Co se dalo vyčíst z vystavených fotografií, obrazů, objektů? Z fotografií pohlavních orgánů, masturbujícího Rimbauda (Arthur Rimbaud v New Yorku), sešitých úst, ze sošek kopulujících zvířat, z busty královny Alžběty při souloži (Pornokrálovna) nebo z obrazu zraněné holčičky ve vaně s vodou smísenou s její krví (ten shodou okolností připomíná závěrečnou scénu ze Švankmajerova filmu Přežít svůj život). Snad nejvýraznějším kusem byly rentgenové snímky těl při felaci nebo masturbaci od Wima Delvoye, na nichž prosvítají kostry a lebky. Dají se chápat jako společný jmenovatel všeho ostatního. Jako by vystavené objekty byly napojené právě na tyto snímky kostlivců při sexu.

Vystavená díla měla jeden zvláštní společný rys: nebyly to objekty, které přitahují a vybízejí k napodobení zobrazovaných scén, nerozehrávají téma pokušení. Zkrátka není do nich vepsána slast, ona temná slast z perverze a dekadence, kterou známe od markýze de Sade nebo od dekadentních symbolistů ze začátku minulého století. Do těchto objektů je vepsáno něco docela jiného. Je to právě nemožnost slasti, kterou nejlépe demonstrují právě oni kopulující kostlivci Wima Delvoye.

Je to, jako by základem většiny objektů byl rentgenový snímek, který znázorněná těla nebo orgány zbavuje všech symbolických a kulturních prvků, a tím od nich odsekává jejich fantasmatický prostor. Jak věděli mistři perverze a dekadence a jak to teoreticky vyjadřuje Lacan a Žižek, pokud je předmět touhy zbaven svého fantasmatického prostoru (prostoru zakázaných představ, symbolů, potlačených snů), a je z něho pouhé tělo, zmizí touha i slast. Perverze jako odstřižení všech symbolických a kulturních prvků přestává být perverzí, neboť nevyvolává žádnou touhu. Jinými slovy, perverze je podmíněná kulturou a bez kultury není perverze.

Ale nejde jen o touhu, nýbrž také o vyvolání lhostejnosti, netečnosti. Současné znázornění perverzí má zvláštní schopnost, totiž odvracet od perverze. Když vidíme všechny ty objekty, nevyvolává to ani tak znechucení nebo nějaký otřes (podobných věcí je v mediálním prostoru nepřeberné množství), ale to, co je tím nejspolehlivějším prostředkem proti touze, nudu.

Podtitul výstavy navozuje dojem, že tu budeme svědky překračování hranic, vstupu na nějaké nepoznané území, ale to je spíše reklamní trik. Je to přesně naopak. Výstava nás dovede na území perverze a dekadence, ale my tam zjistíme, že perverze a dekadence není nic zajímavého. Z výstavy odcházíme vyléčeni z našich temných sklonů. Pokud výstava měla nějaký dopad, pak to byl tento nezamýšlený umravňující efekt. Nebylo by od věci doporučit farářům, aby na ni vzali dospívající mládež.

Je to další fáze ve vývoji perverze. Když Marcuse v šedesátých letech psal, že perverze je subverze, a Žižek v devadesátých letech, že perverze není subverze, my dnes můžeme prohlásit, že perverze není perverze, že se stala nemožnou.

Ale je tu ještě jeden závěr. Takovéto výstavy ukazují na to, že současné umění se dostalo na své hranice, a my bychom se měli ptát, co je za jeho hranicemi. Co je za hranicemi krajnosti? Alain Badiou ve svém Manifestu afirmacionismu přichází s tím, že je na čase říci ne postmodernímu umění, které se donekonečna zabývá okrajovými věcmi, fragmenty, dekonstrukcí, znázorňováním těl, vyhlašováním konce umění. Nyní je na programu opětovné potvrzení umění, které je spojeno s pravdou a krásou, s velkými projekty, s kreativní silou slabých, s destrukcí dnešních mocností. Umění, které by se vrátilo na „trajektorii pravdy,“ je mnohem subverzivnější než všechny dnešní pokusy o subverzi.

    Diskuse
    January 14, 2011 v 10.38
    Pokud někdo řekne k této výstavě, že se mu nelíbila, mohu se s ním shodnout. Pokud někdo řekne "takovému umění ne", měl dodat, co tím míní: Takové výstavy zakázat? Poslat takové umělce na převýchovu?
    JG
    January 14, 2011 v 11.48
    Já myslím, že násilná převýchova nebude potřeba, že docela postačí přiškrtit penězovody. Pak se ukáže, kolik podobných artefaktů vzniká z naléhavé vnitřní potřeby sebevyjádření a kolik je jenom výplodem cynické marketingové strategie.
    Osobně bych tu výstavu zcela neodsuzoval. Výrazněji mne však zaujaly jen 3 exponáty:

    1) Cyklus "černá paní" ve spojovacích chodbách mezi sály - zejména ta socha v koutě - jednoduchost a symboličnost zpracovaní ve mne vzbuzovala znepokojení (ač statická, tak vypadala, že se každou chvíli otočí) - není to však dekadence či perverze, ale spíše záchvěv uměleckého umu klasické školy.

    2) Adolf Hitler jako kůže před krb - opět jednoduché provedení (AH je gumový a spíše připomíná politického gumáka, kterého bychom potkali na obrazovkách v 90. letech..). Tyto inverze jsou důležité, ostatně i Marcus Aurelius Antoninus si ve svých aforismech rád "rýpnul" do velikánů a jejich osudu - způsobují určité uvolnění a de-démonizaci osoby, avšak nic více, "smrt, která urovná vše" nevyznávám, v monistické pozici to sice asi funguje a v určitém kontextu a tradici, ale o obecné platnosti mám své pochyby. Opět to není dekadence či perverze, spíše určitý společenský komentář.

    3) Obaly od Lega z řady "Koncentrační tábor" - to mne zaujalo asi nejvíce. V symbolické, ve zprostředkované formě nabývají tyto hrůzy do určité míry zvláštní "moci"; zvláště vysypávající Lego svršky z šatny byly sugestivní, imaginaci probouzející. Lze to však i brát jako varování - využití současné "preciznosti" a technických možností hraček k indoktrinaci je příliš lákavá a návodná, než aby se to nechalo ležet ladem. Oku médií to zatím vcelku uniká, možná proto, že zatím tak nic radikálního v Západním světě z toho nevzešlo a v některých případech je to spíše interpretace než skutečný záměr, ale určitá hrozba tu je. Možná se mnou nebudete souhlasit, ale toto bych vzdáleně jako dekadentní ve starém smyslu označil - pro svou symboličnost a neprvoplánovitost. Perverzní však určitě ne.

    Obecně vzato výstava nenaplňuje v médiích propíranou podobu a smysl, ale význam to vidět mělo, každý si tam mohl najít své. A odpůrcům tohoto umění bych asi také spílal - mě osobně se více dělá zle (z pozice etika), když jsem vystaven většímu množství církevního umění, jako tomu bylo v Germánskému muzeu v Norimberku - tam jsem si nerozumně vybral trajektorii a už jsem měl pak docela dost všech těch kajícníků, svatě se tvářících dárců a "varováních" před sejitím ze správné cesty k Bohu...a to mám normálně k náboženství vcelku pozitivní přístup, ostatně je to primárně spíše něco v lidské povaze, ač tomu Církev nebránila a konsekventně podporovala....
    MH
    January 14, 2011 v 12.17
    Ad otázka Ivana Štampacha
    Alain Badiou jasně říká, že na druhou stranu je třeba postmoderní umění bránit proti útokům z konzervativních pozic. Ale to všechno je v jeho Manifestu, na který jsem dal odkaz..
    DR
    January 14, 2011 v 13.36
    Osobně musím říct, že se mi výstava líbila. Souhlasím s Michaelem Hauserem, že z ní nevyřazovala žádná slast. Šlo spíš o to zjistit, kde má člověk hranice toho, co ho zneklidňuje, zasahuje. Pro mě to nijak nebyla sexuální témata, nýbrž hodně působivé téma smrti, která na rozdíl od sexu a erotična představuje mnohem spíš tabu dnešní doby.

    Výstavu například zahajuje autoportrét mladého Mapplethorpea. V poslední místnosti pak končí dalším jeho autoportrétem - podstatně starším - na němž se umělec vystihl krátce před tím, než zemřel na AIDS. Rozdíl v provedení obou děl je obrovský a myslím, že velmi působivý.
    Souhlasím s tím Dušanovým postřehem. A i já bych vyzdvihl to lego, plus ty věci z kokainu, už nevím, jak se to jmenovalo. Potřeboval bych to vidět podruhé, ale už jsem to nestihl.

    Doba manifestů je naštěstí pryč, což je vidět z toho, že je dělají filozofové a ne umělci sami. Filozof by měl jenom komentovat.
    January 14, 2011 v 19.23
    Dekadentní sny o ideově správném umění
    Pane Grombíři, je-li v této kauze co dekadentního, pak je to Vaše poznámka o penězovodech. Nevím, má-li to vztah k Vaší osobě, konstatuji, že stoupenci všech totalitních ideologií, i náboženských se snaží otevřené a drsné umění zakazovat nebo přiškrcovat. Nevím, ze které jste generace, ale možná jste si nestačil všimnout, že umělci už nejsou státními zaměstnanci a že svá díla prodávají, a to především na výstavách. Penězovody vedou od zákazníků k autorům. Předpokládám, že nechcete zakázat lidem, aby jim dávali výtvarníkům peníze za díla, která si od nich berou.
    MB
    January 15, 2011 v 8.31
    Kritičtí intelektuálové nenaletí
    samozřejmě tomu, co prohlašují mainstreamová média, pokud jde o ekonomiku, politiku atd. Bylo by smutné, kdyby tomu tak bylo v oblasti výtvarného umění.
    Moc mne těší, že výstava zaujala mnoho přemýšlejících lildí natolik, aby ji navštívili a aby o ní zde diskutovali. Dovolím si zde odkaz na svou vlastní reflexi z počátku října, snad ukazující další rozměry věci: http://artalkweb.wordpress.com/2010/10/04/in_margine-k-vystave-decadence-now/
    JG
    January 15, 2011 v 19.57
    Ale ne...
    Pane Štampachu, mám-li přijmout Váš osobní tón: protože si Vás skutečně vážím a rád čtu Vaše texty, s rozpaky jsem si v diskusích na tomto webu opakovaně povšiml Vašeho sklonu přisuzovat oponentům ty nejčernější úmysly. Tak jste v článku Michaela Hausera vyčetl výzvu k represi, která tam není, a mě jste vylíčil jako zapšklého klerofašistu budujícího vyhlazovací tábory pro pachatele zvrhlého umění. Ale jádro věci je jinde - dekadence je dnes konformní a umělci jsou do ní tlačeni médii, reklamou i systémem stipendií, grantů a uměleckých škol. Pěkně se o tom píše třeba zde: http://blisty.cz/art/54333.html Protestní umění, které establishmentu zjevně nevadí (a podporuje ho například lukrativními státními zakázkami typu Entropa), jaksi neplní svou funkci. A zde bych právě sdílel s autorem onu výzvu k hledání "trajektorie pravdy". Ale samozřejmě nemám nic proti tomu, aby výstavy typu Decadence Now existovaly a kdo si chce pověsit v pokojíčku rentgenogram felace, ať si ho v galerii za své peníze svobodně zakoupí. Jenom nevěřím, že by vztah nabídky a poptávky byl v tomto případě tak průzračný.
    ??
    January 15, 2011 v 20.20
    Oni jsou ale také různé perverze "za hranicemi umění" - tedy pokud někdo za umění nepovažuje např. umění spravovat deštníky. Mám na mysli např. uplatnění zvířat při sexu, což také koluje po internetu.

    "Potvrzení umění, které je spojeno s pravdou a krásou": když jsem psal recenzi na Silvestrova (Sacred Works), tak tam právě něco podobného zaznělo, že vlastně hledání krásy zvuku u něj jde v protikladu k převažujícímu trendu moderny či dokonce postmoderny, která si libuje právě v disonancích, které už se pak ani jako disonance nevnímají...
    + Další komentáře