Na výstavě Dekadence Now. Za hranicí krajnosti v Rudolfinu jsou inspirativní podněty dekadence rozděleny takto: Krajnost sebe: Bolest, Krajnost těla: Sex, Krajnost krásy: Pop, Krajnost mysli: Šílenství, Krajnost života: Smrt.

Pojetí dekadence se od doby, kdy se termín v umění prosadil, tedy od přelomu 19. a 20. století, příliš nezměnilo. To si uvědomíme, když se rozpomeneme na výstavu V barvách chorobných, kterou jsme mohli vidět v Obecním domě na přelomu let 2006 a 2007, a již rovněž připravil kurátor Otto M. Urban.

I tam byly jednotlivé kapitoly věnovány portrétu a autoportrétu (Zachmuřený, zhýralý, morózní), sexu (zde nazvanému Démon láska), smrti (Očistec smrti). Kapitola Pop na výstavě o dekadenci na konci devatenáctého a na začátku dvacátého století chyběla, naopak tam byla kapitola Satanické halucinace. Ve skutečnosti to však tak velký posun není — populární celebrity v naší kultuře skutečně nahradily Boha a orgie popkultury se satanickým orgiím často podobají, dokonce si na ně i hrají.

Dekadenci ve smyslu negativistického, temně estétského pohledu na realitu jsem vlastně nejvíc ocenila v prvním oddíle portrétů a autoportrétů. Počítačově k dokonalosti upravené fotografie mužů, autorsky zarámované do rámu s vloženými zrcátky, jsou vrcholem dnešního reklamou vyšroubovaného sterilního kultu mužského těla (Pierre et Gilles). Totéž vidíme v televizi v bezpočtu reklam na pánské deodoranty, holicí strojky, krémy, sprchové gely a další kosmetické a hygienické (ne)potřeby. Mužská krása takto oddělená od skutečné mužnosti je podobně prázdná jako ženská krása zúžená jen na funkci věšáku na šaty.

Těmto sladce estetizovaným mužským portrétům oponuje Černé zrcadlo Gottfrieda Helluweina, portrét v kompletní černé masce, zakrývající celou hlavu, jako vyjádření hrůzy z vlastní podoby: to chápu, ano, to mě zajímá. Vůbec mě jako jeden z projevů dekadence zajímá vypjaté estétství, ona chladně dokonalá polemika s realistickou špínou a pomačkaností života. „Přijatý učeň“, už zcela dospělý muž v kovářské zástěře s kapsami na nářadí, s nohama chráněnýma kovovými chrániči proti poranění nohy, v dokonalém klobouku a s ústy rozbitými do krve je jedním z dekadentních motivů, které se odkazují i k jiným než věčně sexuálním a morózním tématům. Násilí, krev a zranění propojené s estetickou dokonalostí, zmanipulovanou do bezchybnosti, jsou působivým sdělením i dnes, kdy sex není žádné tabu, katolická církev nemá moc, zpochybněno je ženství, mužství i dětství a pojem práce skoro ztratil obsah.

Světlé fotografické portréty Erwina Olafa nazvané Královská krev (carevna Alexandra, Lady Di a císařovna Sissi, z nichž dva jsou fiktivní a lady Diana je co do podoby pravá) odhalují krvavé rány, jež jim přivodily smrt, i s vražedným nástrojem: Alexandra má prostřílenou hruď, lady Diana má v paži zaseknutou značku mercedes, Sissi je probodnutá pilníkem. Časopis Reflex, produkt naší popkultury, přináší variaci na tyto portréty v podobě Dagmar Havlové probodnuté nůžkami. Redakce Reflexu se brání nařčení z nedostatku vkusu (kterým opravdu trpí) tím, že reflektují výstavu Dekadence Now způsobem k tomu patřičným. Ale není to tak — vykrádají Erwina Olafa a zneužívají žijící celebritu, „královnu“ — jen nevíme, proč jsou v její hrudi zaseknuté zrovna nůžky. Dagmar Havlové to může být jedno, ale být Erwinem Olafem, tak se bráním. Podobná dekadentní hra s autorskými právy se člověku vyjeví nad jedním z autoportrétů Roberta Mapplethorpa, na němž mu z vlasů nad čelem rostou drobné růžky. Kde jsme to viděli — no ano, v reklamě na přípravek podporující erekci! Tam je ovšem model počítačem natřen načerveno a růžky mu rostou z holé lebky.

Na dílech z kapitoly Sex je často zpochybněno pohlaví — například jedna ze Tří grácií evidentně není žena, ale chvíli nám trvá, než na to přijdeme. Několikrát je zde pohlaví amputováno. Několikrát zrentgenováno, čímž vzniká zvláštní grafický efekt, ale jinak se celkem nedozvíme nic jiného, než že  mužský pohlavní úd je tvořen měkkou tkání. Což může být metaforou mezí mužského sexuálního i osobnostního vystupování, kdybychom to chtěli takto přečíst.

Důležitým a novým momentem současné dekadence je plastická operace. Je škoda, že to není na popiscích více zdůrazněno, například to, že portrét malovaný krví je malován právě krví nashromážděnou při plastické operaci autorky, nebo že triptych Nevidím zlo, Neslyším zlo, Nemluvím zlo je rovněž pořízen při plastickém chirurgickém výkonu. Před fotografií ženy s proříznutými ústy jsem si vzpomněla na seriál Plastická chirurgie s.r.o., který jsem už přestala sledovat byť i jen náhodně (myslím, že Nova už ho ani nevysílá), ale kde jsem viděla dekadentní témata zpracovaná do podoby pop-televizního seriálu: změnu sexuální identity, perverze všeho druhu, pornografii, posedlost tělem, znetvořování, strach z vlastní podoby, smrt, šílenství, umělou krásu — všechno. A navíc zarámováno dějem, umístěným samozřejmě do prostředí nejbohatších amerických vrstev. Jako příklad využití dekadentních motivů v televizní popkultuře je to výmluvnější než film Antikrist Larse von Triera, kde je rovněž použito násilí, sexuální perverze, tajemné role zvířat, motivů šílenství, smrti, mučení fyzického i psychického. (Tento film lze zhlédnout v rámci doprovodného programu 26.10. v kině Aero.)

Co v doprovodném programu výstavy k mé lítosti nenajdeme, je výrazný zjev Jana Švankmajera. Surrealismus ovšem pracuje s dekadentními motivy od počátku, vlastně bychom i mohli říci, že surrealismus je další vlnou dekadence po jejím formulování na konci devatenáctého století. Švankmajerův film Šílení je v současném evropském umění jedním z nejsilnějších připomenutí dekadence, s jakou jsem se setkala — a to hned ve všech bodech kurátorova scénáře (a proti Antikristu, kde o náboženství ve skutečnosti nejde, jde tady také o silný motiv rouhání). Kromě dekadentní estetiky nese současný filozofující umělec ovšem jisté sdělení, stojí za právem na svobodnou imaginaci a tvorbu proti konzumní kastraci.

Kurátor výstavy Otto M. Urban řekl v televizním pořadu Art Mix, že dekadence není umělecký směr, ale přístup. Dekadentní myšlenky člověka obvykle nepřepadají ve chvíli, kdy je reálně ohrožen, kdy musí jednat, bojovat, starat se, kdy mu na něčem nebo na někom záleží. Vznikají z nudy, přesycenosti, zoufalství, beznaděje. Daří se jim pochopitelně v prostředí přebujelého konzumu, v kultu hedonismu. Dekadence je naprosto neideologická, proto klidně udělá předložku z Hitlerovy kůže a roztomilou Slečnu Kitty z papeže Benedikta. Pracuje s maloměšťáckou estetikou, přičemž maloměšťáctvím (jako i každým jiným spořádaným životním stylem) pohrdá. V české literatuře si s ní zahrává básník J.H.Krchovský a prozaik Miloš Urban.

Některá díla připomínají barokní kult smrti. Kruh věčnosti, železná plastika z propletených kostí Stephena Gregoryho, i lebka z mincovního stříbra má své předobrazy v kostnicích všude možně a — troufám si tvrdit — i v loveckých chodbách a lustrech a jiných částech nábytku z paroží zastřelených zvířat na evropských zámcích.

Proti konci devatenáctého století už dekadentní umění nezobrazuje tolik satanistická témata ani umělé bytosti, novým příspěvkem naší současné dekadence je však nejrůznější operativně provedená změna identity, krvavé zásahy do těla (včetně tetování i jeho odstranění, šití, propichování jehlami, amputace pohlaví nebo jeho plastika ze zvířecích těl, plastické operace i to, co udělá s lidským tělem schopnost počítačové úpravy fotografie, která už není zárukou věrného zobrazení a podobá se barvotisku). A ty plastické operace.

Vidět vizuálně zmanipulovanou, komerčně vykořistěnou, z podstaty lživou realitu jako projev dekadence doby je jistá možnost, jak se jí bránit. Srovnáním děl dekadence konce devatenáctého století a jejích projevů na aktuální výstavě v Rudolfinu si člověk musí položit otázku, co udělala digitální média a vpád popkultury s fenoménem krásy, jak ho svou manipulací zpochybnila. Už je nám celkem jedno, co se v umění děje s obrazem ženy nebo muže, to i ono tělo je sadisticky mučeno, kastrováno, znetvořeno vlastní i cizí rukou, a je to jakoby jeho věc. Současná dekadence jde tedy dál — a to, nad čím nám ještě zatrne, jsou obrazy dětí. Sebevrazi ve školních uniformičkách Josefa Bolfa a malé čínské tanečnice (ale mohly by to být i krasobruslařky nebo gymnastky, a nejen čínské, ale třeba korejské či thajské) vyfotografované ve vaně plné krve (Zhang Peng). Co bude dekadentní za pár let?

Výstava Decanence Now! není tak šokující, jak sama o sobě reklamně tvrdí. Jistěže není namístě na ni vodit děti. Stojí zato si ji prohlédnout s komentářem kurátora a absolvovat alespoň něco z doprovodného programu. Poznání o temné, dekadentní stránce současné globalizované kultury a jejich pojmenování je inspirativní i pro uvažování o jiných jejích projevech.