Na výstavě Dekadence Now. Za hranicí krajnosti v Rudolfinu jsou inspirativní podněty dekadence rozděleny takto: Krajnost sebe: Bolest, Krajnost těla: Sex, Krajnost krásy: Pop, Krajnost mysli: Šílenství, Krajnost života: Smrt.

Pojetí dekadence se od doby, kdy se termín v umění prosadil, tedy od přelomu 19. a 20. století, příliš nezměnilo. To si uvědomíme, když se rozpomeneme na výstavu V barvách chorobných, kterou jsme mohli vidět v Obecním domě na přelomu let 2006 a 2007, a již rovněž připravil kurátor Otto M. Urban.

I tam byly jednotlivé kapitoly věnovány portrétu a autoportrétu (Zachmuřený, zhýralý, morózní), sexu (zde nazvanému Démon láska), smrti (Očistec smrti). Kapitola Pop na výstavě o dekadenci na konci devatenáctého a na začátku dvacátého století chyběla, naopak tam byla kapitola Satanické halucinace. Ve skutečnosti to však tak velký posun není — populární celebrity v naší kultuře skutečně nahradily Boha a orgie popkultury se satanickým orgiím často podobají, dokonce si na ně i hrají.

Dekadenci ve smyslu negativistického, temně estétského pohledu na realitu jsem vlastně nejvíc ocenila v prvním oddíle portrétů a autoportrétů. Počítačově k dokonalosti upravené fotografie mužů, autorsky zarámované do rámu s vloženými zrcátky, jsou vrcholem dnešního reklamou vyšroubovaného sterilního kultu mužského těla (Pierre et Gilles). Totéž vidíme v televizi v bezpočtu reklam na pánské deodoranty, holicí strojky, krémy, sprchové gely a další kosmetické a hygienické (ne)potřeby. Mužská krása takto oddělená od skutečné mužnosti je podobně prázdná jako ženská krása zúžená jen na funkci věšáku na šaty.