Levice bez idejí není levice

Michael Hauser

Hlavním problémem levice je to, jak svá unavená hesla jako je sociální spravedlnost, rovnost, emancipace přetavit v ideje, které budou působit jako výzva k jednání.

Levice to má v něčem těžší a v něčem lehčí než pravice. Pokud jí chybí ideje či věc, k níž by směřovala, pak je na tom hůře než pravice, která takovou ideu většinou nepotřebuje. Skrytým smyslem pravice je totiž zachování a posílení moci těch, kteří ji už mají. Pravice je tudíž tím, komu jde především o zabezpečení hladkého chodu vládnoucího socio-ekonomického řádu.

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Je-li tento řád stabilní, můžeme si všimnout toho, že z politiky mizí ideje. Pokud se naopak začne viklat a objeví se v něm trhliny, najednou se ideje či vize vynořují. Ideje v politice, jejich vytrácení a opětné vynořování, jsou závislé na proměnách základní situace. Jistě tu jsou vždycky nějaká hesla, která se vyrojí před volbami, ale to nejsou politické ideje. Jsou to fíkové listy, jimiž politické strany zakrývají to, že od nich nemáme čekat víc než udržování daného řádu věcí.

V dobách stability se proto levice příliš neliší od pravice, snad jenom vyvolává větší pocit zklamání. Její stoupenci a voliči, třebas nevědomě, stále doufají, že její řeči o sociální spravedlnosti nejsou pouhým předvolebním trikem.

Jiné to je, když nastanou problémy a přichází krize. Pravice se pak snaží vytvořit nějaké nové vize, jak věci změnit, aby, jak říkal Tancredi v Lampedusově románu Gepard, mohlo vše zůstat při starém. Např. „rudí konzervativci“, k nimž patří i dnešní britský premiér David Cameron, přicházejí s vizemi nové společnosti osvobozené od státu, v níž prý dojde i na decentralizaci bank a na participaci chudých na kapitálu. Její vize můžou leckoho přitáhnout, protože se v ní skrývá nostalgie po ztraceném světě údajně idylického maloměsta a venkova.

V této situaci by se dalo čekat, že levice vystoupí s idejemi, které budou podobně odvážné jako třeba vize rudých konzervativců. Někdy to však vypadá tak, že odvážné vize má pouze pravice, která se občas nerozpakuje mluvit o omezení volebního práva a zpochybňuje i samotnou liberální demokracii.

Nejde o to, že by levice žádné myšlenky neměla. Záleží však na tom, zdali je vůbec bere vážně a zápasí s překážkami, které brání v jejich uskutečnění. Zatím si dostatečně jasně neuvědomila nepříjemnou skutečnost, že už nelze sladit zájmy kapitálu (globálního a finančního) s požadavky sociálního státu. Její řeči o sociálním státu nejsou příliš přesvědčivé, pokud zároveň nehovoří o zásadní reformě ekonomických podmínek. Jestliže to stojí tak, že kapitál omezuje sociální stát, potom z toho plyne pro levici jediná logická odpověď. V zájmu zachování sociálního státu je zapotřebí omezit kapitál (např. provést aspoň částečné zestátnění a následnou demokratizaci bank, jejichž záchrana byla zaplacena z peněz daňových poplatníků). Až pak by se heslo sociálního státu stalo něčím víc než vyprázdněným sloganem.

Když se mluví o idejích, levice občas reaguje tak, že to jsou nějaké idealistické řeči a že mnohem důležitější je praxe. Jenže jak jsme viděli na debaklu minulého režimu, praxe odpojená od idejí, resp. holý pragmatismus a cynismus, se obrací proti praxi. Ta se mění ve frašku, v předstírání praxe. Jak dnes říká francouzský levicový filosof Alain Badiou, je třeba provést platónské gesto a do hry zavést „pravdy“, které se vynořují ne z nějakého zásvětí, nýbrž v určitých socio-politických podmínkách. Tyto pravdy pak působí jako výzva k tomu, abychom se z pouhých prvků daného řádu stali subjekty: naše jednání už nebude pouze kopírovat bezprostřední situaci, nýbrž bude odpovědí na určitou pravdu-ideu.

Jinými slovy, hlavním problémem levice je to, jak svá unavená hesla jako je sociální spravedlnost, rovnost, emancipace přetavit v takové pravdy-ideje, které budou působit jako výzva k jednání. Současná ekonomická krize vytváří podmínky, v nichž by se to nakonec mohlo podařit.

    Diskuse
    IJ
    October 31, 2010 v 19.11
    tak tomuhle článku zgruntu nerozumím,
    je o ideích nebo o ideoligiích? A že by minulý režim zkolaboval v důsledku odpojení praxe od idejí?
    FJ
    October 31, 2010 v 20.9
    levice bez ideí


    Současná česká levice nemá mnoho idejí a už vůbec ideologii. ČSSD sice hovoří o krátkodobých programech, střednědobých programech, dlouhodobém programu, ale pak má ještě volební programy a ty jsou často tak marketingově zpracovány a podány, že tam už vůbec není patrná idea, či program. Poslední volební kampaň vedle politických chyb byla opravdu spíše nabídkou něčeho, jako pracího prášku či nového auta. To je pro vyjádření politiky tradiční politické strany málo, i když za hodně peněz. A ani sebelepší volební průzkumy a ani průběžné nenahradí věrohodnost a harmonizace voličů s politickým subjektem, kterému mají důvěřovat, protože vyjadřuje jejich názory a postoje. Je to o práci v terénu a ne v parlamentech horní a dolní komory , i když bylo-li by věrohodné i to ,moc by to pomohlo. Důvěra kolem 22% s účastí kolem 63% není přílišnou důvěrou a jarmareční a drahé kampaně nevyrobí důvěru za párek a pivo a když, tak u voličů s mělkým názorem a postoji a ne vždy láska a důvěra prochází žaludkem, ale centrálně by se měla spíše podílet hlava, teda se podílí , ale jen pudově.... pak jsou výskledky jaké jsou a i politici pocházející z těchto výsledků jsou pragmatiky ...
    MH
    November 1, 2010 v 11.56
    Vyjasnění
    O idejích. Ideologií rozumím zhruba řečeno legitimizaci vládnoucích forem moci spojenou s tím, že moc pak nevystupuje jako moc, ale jako "svoboda," nebo v minulém režimu jako "socialismus". Marxismus-leninismus zcela proti Marxovi používal slovo "ideologie" v neutrálním významu jako určitý souhrn (politiických) názorů apod.

    Ideje a minulý režim.
    Kdyby nedošlo k odpojení od idejí, ale naopak k jejich uskutečňování (kdyby např. v ekonomické praxi existovala participace zaměstnanců - tzv. rady pracujících, neboli "sověty"), minulý režim by pravděpodobně nezkrachoval, aspoň ne tak žalostně).
    MT
    November 1, 2010 v 17.3

    V Jugoslávii rady pracujících byly - a nevydržely ani v té společné ani v té rozdělené zemi.

    Nejracionálnější režim - ten slovinský - samosprávné podniky znárodnil, část ponechal ve státním vlastnictvím (s minoritním zaměstnaneckýmm a to možná - jistě to nevím), něco zprivatizoval.

    Díky bohu Slovinsko neprovedlo zběsilou privatizaci - podil soukromého vlastnictví je tam, podle toho, co jsem slyšel, podstatně menší než u nás - zřejmě tam nebyl přitroublý bolševismus a tedy ani stejně přitroblá reakce pravicových svazáků.


    FJ
    November 2, 2010 v 8.42
    V Jugoslávii byly, ale...
    Ano byly a ti přes tlak Moskvy a ostatního světa se měly čile k světu. Postavení celé Jugoslávie bylo zvláštní a jejich prezident bývalé federace byl i ojedinělou osobností, která sjednotila Juoslávii a postavil se Hitlerovi s AVNOJ a pak s Komunistickou stranou Jugoslávie i Stalinovi. Jeho hospodářská politika vypracovaná ještě s M.Djilasem v 50. letech slavila úspěch a nemalý rozvoj Jugoslávie i s velkou tolerancí třeba k náboženství , nebývalý v zemích východního bloku. Ze země bez průmyslu, se skomírajícím zemědělstvím s velkou negramotností se nebývale rychle rozvíjela. Podnikové rady se osvědčovaly, ale postupně slábla jejich úloha, resp. brzdila rozvoj. Po Titově smrti Jugoslávie se rozpadla a jedině Slovinsko je opravdovým hospodářským zázrakem a právě díky ne tak totální až totalitní privatizací bolševického typu..
    Kdysi nejprůmyslovější část Rakouska Uherska, Českolevensko se stalo montážní zemí třeba i bez systému učňovského školství, kde mizí tradiční obory i firmy jako obuvnictví, kožedělný a textilní průmysl, sklářství, porcelán, cukrovary, ČKD, Škoda Plzeň, Poldi Kladno ....již jsou pryč nebo skomírají na okraji zájmuů . Asi společnosti s ručením omezením a as. se správními a dozorčími radami často složené z politických elit nejsou těmi, co umí řídit a rozvíjet, ale vysávat a bez rozmyslu ničit a rušit....

    MT
    November 2, 2010 v 10.19

    Podle Švejnara byly v 60. letech tři nejrychleji rostoucí země světa Jugoslávie, Izrael a jižní Korea ..

    Izrael byl asi jediný pluralitní stát s převažujícím nesoukromým vlastnictvím výrobních prostředků (státní banky, Histadrut (izraelské jednotné odbory), kibucy (komuny) a mošavy (izraelské JZD) ...), jižní Korea rozhodně nebyla neoliberální model, a Jugoslávie - to už naznačil F.Jonáš shora ...

    ON
    November 2, 2010 v 12.44
    Pěkné, ale...
    Souhlas: V zájmu zachování sociálního státu je zapotřebí omezit kapitál. A dodávám: Postupně na nadnárodní úrovni. Tak, jak byl postupně kapitál „zkrocen“ na národní úrovni, neexistují fatální překážky, aby byl zkrocen na nadnárodní úrovni. Bude to ale fuška a je třeba kooperativního nadnárodního úsilí levice a všech progresivních sil, využívat instituce jako EU…. A hledat cesty jak…. To není vůbec samozřejmé.

    Otázka: Můžete stručně popsat, co je skryto v pojmu „následná demokratizace bank“? Samotné zestátnění jistě ještě nic nemusí řešit. Státní automaticky neznamená vývojově vyšší než soukromé, lepší, spravedlivější a (hospodářsky) efektivnější. Jde nutně o změnu vlastnictví či podřízení dané formy veřejnému zájmu? Podřízení systému pravidel a procedur, aby daná forma zohledňovala veřejný zájem?

    Kritická poznámka: Jak to bylo s krachem minulého režimu? Co se míní Jenže jak jsme viděli na debaklu minulého režimu, praxe odpojená od idejí, resp. holý pragmatismus a cynismus, se obrací proti praxi.??? Myslím, že minulý režim nezkrachoval kvůli zlé praxi v důsledku absence „správných idejí“, anebo v důsledku toho, že se vůbec neřídil idejemi. Myslím, že zkrachoval kvůli naprosto zavádějícím idejím (a ideologii) které se snažil v raném „revolučním“ období autoritativně uvádět v praxi „stůj co stůj“, a kdy se později v normalizačním období tato ideologie stala jen oním „fíkovým listem“ a praxe si šla zcela svou vlastní cestou. Šlo o krach ideokratického režimu, kterému se díky špatným idejím reálný praktický lidský svět zcela odcizil a vymkl kontrole. Použití pojmu „pragmatismus“ v tomto smyslu je zavádějící. Právě pragmatismus si položil radikálně otázku Jak učinit naše ideje zřetelnými a vyzval zkoumat je v kontextu praxe a praktických důsledků. V rámci pragmatismu se také pohybuje sociálně-liberální, sociálnědemokratický a demokraticko-socialistický projekt, nemá-li levicové myšlení upadnout do metafyziky a levicová praxe do sektářských rejdů.
    MH
    November 3, 2010 v 10.5
    Demokratizace bank
    Zestátnění a následná demokratizace bank je návrh, který vzneslo levicové křídlo Labour Party v sedmdesátých letech. Měla to být jedna z cest, jak dostat tehdejší sociální stát z ekonomických potíží a jak čelit nástupu neoliberalismu. Šlo o změnu vlastnictví (aspoň částečnou), vlastníkem (majoritním) měl být stát. To by umožnilo, aby se banky dostaly pod kontrolu demokraticky volených institucí, které by se za tím účelem daly vytvořit. Banky by pak sledovaly nejen bezprostřední zisk, ale též veřejný zájem.
    Viz Leo Panitch
    The Financial Crisis and Democratic Public Finance

    http://www.globalresearch.ca/index.php?context=va&aid=11181

    FJ
    November 3, 2010 v 10.6
    Levice, pravice? Je důležitější, jakou ma kočka barvu, nebo zda chytá myši???

    Příspěvek M.Tejkla a O.Novotného jsou přínosné.
    Jinak Jugoslávie byla zvláštní zemí s obrovskými národnostními problémy historicky se vyvíjejícími, kde jen v době vlády J.B.Tita byl klid, relativní klid. Protože J.B.Tito byl opravdový Jugoslávec. Jejich režim byl podivnou směsicí tolerance i k náboženství, k soukromnému vlastnictví a založené volnějším přístupu M.Djilase, který se však po roce 1954 stal disidentem, ale podnikové rady fungovaly dál, Rankovičem hlídaný až na úrovni policejního státu s ideologickými vysvětleními a zdůvodněními Kardelje. Jo a mistrovsky byla pojatá zahraniční politika Kočou Popovičem, což všechno zastřešoval J.B.Tito a spolu se založením hnutím Nezůčastněných zemí to všechno fungovalo, a do roku 1966 bez větších problémů. Někdy jsem četl, že byl svět před Dallasem a po Dallasu, ale v Jugoslávii to byl pád A.Rankoviče. Pradoxem Jugoslávské cesty byl zásadní boj i policejní se Stalinem a Stalinismem po roce 1945 a nesrovnalosti již během 2.Světové války, kde Rankovič sehrával a sehrál obrovskou roli. Od roku 1966 e Tito stává zranitelnější a začíná se ozývat Kosovo a chybí Rankovič. V té době začínají i Rady podniků promítat více než hospodářské zájmy zájmy nacionální v symbioze s politikou a zájmy té které národnosti, Tito přes svoji ústřední roli si byl často nejistý svým postupem, zásadní ránu jeho 3. cesty se stal roku 1968 v Československu. Žil pak ještě 12 let, ale hospodářství ještě mírně šlo k vrcholu pak sagnovalo a po roce 1980 upadalo, až pak upadlo.
    Jinak nejrychleji a dlouhodobě se rozvíjí Čína a má směsici podobnou Jugoslávii, ale mnohem gigantičtější, která začala po Maově smrti návratem Teng Siao Pinga na politickou scénu, když s odvahou mluvil o trhu a nutných reformách, vedle akcentu na centralismu, kde pak protivníky na jeho liberálnější postoje zaskočil otázkou" Zda je lepší kočka , bílá či žlutá?", odpověděl, že je to jedno, hlavně když chytá myši. Čína se nezbavila idelogie, jen je mírně poopravila a je lídrem světových růstů, již dlouho.
    USA jde , jak jde vsadily na rentierství a burzu a ještě uzbrojily SSSR, ale jsou kde jsou. Jugoslávie dopadla, jak dopadla, ale Čína dominuje a má v sobě obsaženu směs všech vlastnictví se silným státem a neopouští půdorys ideologií, ale nevím jestli tam ještě převažuje levice, či pravice, ... hlavně když kočka chytá myši.
    Někdy se mi zdá, že u nás se prvně vyhubily kočky a pak se divíme přemnožením myším.
    MH
    November 3, 2010 v 16.15
    Ideje a žába v hrnci (ještě ad Ota Novotný)
    Nemyslím, že na začátku bylo v SSSR a jinde zavádění idejí stůj co stůj a pak že to nefungovalo a praxe šla vlastní cestou. Jaké tu byly ideje? Zrušení vykořisťování a tříd, vláda sovětů (rad pracujících volených zdola), tj. participativní demokracie, a samosprávná společnost vysvobozená ze slepé hry ekonomických sil. Ale co se prosadilo už v prvních deseti-dvaceti letech? Faktické zrušení moci sovětů, vznik "nové třídy," ekonomika využívající otrocké práce vězňů v gulazích. Opak těchto idejí. Proto neplatí závěr, že tyto ideje se v praxi ukázaly jako zavádějící. Jiná otázka je, za jakých podmínek se mohou uskutečňovat.

    Asi hlavní rozdíl mezi mnou a Otou Novotným je v tom, že se na minulý režim nedívám jako na socialismus (jako uskutečnění socialistických idejí). Tyto ideje podle mne nebyly vyvráceny praxí.

    Pokud Ota Novotný popisuje pragmatismus jako snahu vidět ideje v kontextu praxe, pak první období SSSR bylo rovněž obdobím pragmatismu. Tak postupoval Lenin (se svou "Novou hospodářskou politikou, NEP) a nakonec i Stalin. Hledisko "praxe" bylo vším. Socialismus rovná se industrializace, pak kolektivizace venkova atd.

    V čem je chyba? Pokud zmizí hledisko, které přesahuje momentální praxi, nebo se z něj stane "fíkový list" (např. idea demokracie), pak se pragmatismus podobá oné žábě v hrnci s vodou. Voda se zahřívá a zahřívá, ale žába nevyskočí a uvaří se. Ideje jako vnější hledisko (jako jakýsi teploměr dané reality) mohou ukázat, že voda už začíná vřít a je čas vyskočit.
    + Další komentáře