Chvála fundamentalismu

Josef Poláček

Může mít fundamentalismus také svoji pozitivní stránku? Důsledně pojatý liberalismus je problematický svým relativismem. Vede k závěru, že objektivně neexistuje naprosto nic, co by mohlo vést k vítězství jedné strany sporu nad druhou.

V rámci diskuse pod textem „Jsme všichni fundamentalisté?“ se vynořil jeden názor, který se zdál být v naprostém rozporu nejen se základní intencí oné úvahy, nýbrž i se všeobecným přesvědčením.

Jestliže se zde totiž jednalo v prvé řadě o to, odhalit kořeny fundamentalismu — tedy onoho zarytého, nezviklatelného, vůči všem racionálním argumentům imunního přesvědčení o neomylnosti vlastních soudů a představ, pak se jevil skutečně být nemálo nečekaný názor vyjádřený Jiřím Vyleťalem, že fundamentalismus může mít také svou pozitivní stránku.

A přesto, je tomu skutečně tak. Jako snad všechno ostatní v našem životě a světě, i tato věc má ne pouze jednu, nýbrž dvě strany. Podívejme se tedy poněkud blíže na tu druhou, skrytou a poněkud nečekanou stránku onoho fenoménu zvaného fundamentalismus.

Jak totiž zcela legitimně poukázal Jiří Vyleťal, jsou prostě případy, kdy jsme nejen oprávněni, nýbrž vlastně i povinni stát za nepochybnou pravdou s celým svým přesvědčením, s plným vnitřním zaujetím, pevně a neúhybně.

Ježíš byl zapálený kazatel, který ze všech svých sil bojoval za to, co mu bylo nezpochybnitelnou, zjevenou pravdou. Foto en.wikipedia.org

Takovýto postulát ovšem zásadně odporuje v současné době dominujícímu kánonu o demokratickém liberalismu, podle kterého je nepřípustné stavět jakoukoli individuální pravdu nad ostatní. Všechny pravdy, všechny názory mají mít stejná práva, a tedy i stejnou váhu.

Problematickou stránkou tohoto liberalismu je ovšem jeho relativismus; v naprosto důsledném pojetí by musel vést k závěru, že objektivně neexistuje naprosto nic, co by ve sporu, ve střetu protichůdných názorů mohlo vést k jakémukoli konečnému výsledku, k vítězství jedné strany sporu nad druhou.

Každý má svaté právo zastávat svůj vlastní názor, a to až donekonečna. Fakticky by v tom případě bylo možno předem rezignovat na jakékoli diskuse, na jakékoli projednávání aktuálních témat ve společenském dialogu, neboť by bylo předem jasné a zřejmé, že tyto věčné diskuse nikam nepovedou.

Z tohoto důvodu demokratický liberalismus do svého konceptu svobodného veřejného dialogu implantuje ještě jeden dodatečný element: o vítězství v tomto veřejném disputu má rozhodovat pouze a výhradně „síla argumentů“.

Takto předestřeno to ovšem působí velice přesvědčivě, útěšně a ušlechtile: ve svobodném dialogu všech se všemi není nikdo nikomu nadřazen, rozhoduje pouze síla a přesvědčivost argumentů.

Jenže, jak jsem ukázal právě v onom textu „Jsme všichni fundamentalisté?“, ta údajná síla argumentů, na které stojí tento demokraticko-liberalistický model, je ve skutečnosti naprostá fikce. Přesvědčit názorového protivníka, donutit ho k zásadní proměně jeho osobních světonázorových přesvědčení — to je věc prakticky nemožná, ke které může docházet jenom za zcela výjimečných okolností.

To co v realitě oné veřejné diskuse tedy zůstává, je fakticky onen bezcílný, bezobsažný relativismus, kdy se nakonec určité názory a modely řešení prosazují nikoli snad proto, že by na jejich straně stála síla racionálně, logicky kvalitnějších argumentů, nýbrž prostě proto, že za nimi stojí většinové reálné síly. Nerozhodují argumenty; rozhoduje holá fakticita věcných tlaků a skupinových zájmů.

Právě proti takovémuto intelektuálnímu relativismu, zakrývajícímu přízemní charakter reálných (politických) motivací, se staví onen postoj, že za hlubší poznanou pravdou je nutno stát s plným přesvědčením, neúhybně a neotřesitelně, a když je nezbytné, tak třeba i v zápase proti všem.

Nežli bychom předčasně takovýto postoj odvrhli jako ryzí ukázku sebestředné názorové arogance, zkusme si položit otázku: co třeba takový Ježíš Kristus? Byl on snad nějakým takovým demokratickým relativistou, který by paušálně všem svým názorovým oponentům, všem těm formalistickým zákoníkům a zkostnatělým tradicionalistům přiznal právo na jejich vlastní pravdu?

Ježíš nebyl liberál

Nebyl právě tento Ježíš sám vyhraněným „fundamentalistou“, který s nejhlubším vnitřním přesvědčením hlásal, kázal a prosazoval právě jenom to své vlastní pojetí pravdy, pravého žití? Z hlediska čistě formálního by skutečně nebyl možný jiný závěr, jiný soud, nežli že tento Zvěstovatel skutečně nebyl ničím a nikým jiným, nežli — zcela klasickým fundamentalistou!

A přece... Přece nikdo kromě (fundamentalistických!) ateistů nemůže pochybovat o tom, že právě tento Ježíš vnesl do světa lidí zcela nový element, zcela nový rozměr mravní i duchovní existence, kterým natrvalo ovlivnil charakter společnosti, kultury i duchovní sebereflexe na celé západní polokouli naší planety.

A připomeňme si ještě jednou: tohoto účinku by nikdy nedosáhl, kdyby byl jakýmsi „liberálem“, pro kterého jedna pravda váží stejně tolik jako pravda druhá, a kdy každý má naprosté právo setrvávat na vlastním přesvědčení, lhostejno jak omezené a zaostalé toto přesvědčení je.

Ježíš nebyl liberál; Ježíš byl zapálený kazatel, který ze všech svých sil bojoval za to, co mu bylo nezpochybnitelnou, zjevenou pravdou — a bojoval s celým svým zaujetím proti všem, kteří zastávali názory, postoje a přesvědčení, které byly zakořeněny ještě ve starém, vývojově nižším pojetí spirituality a mravnosti.

Takže, přiznejme a uvědomme si: opravdový, zásadní pokrok — jak na poli společenském, tak na poli duchovním, tak i na poli ryze vědeckém vzniká výhradně tím způsobem, že se někdo postaví proti panujícímu přesvědčení naprosté většiny, a začne svou novou ideu prosazovat s tím nejhlubším niterným zaujetím. A u tohoto svého vnitřního přesvědčení nehledí napravo nalevo, a slovo „názorová tolerance“ prostě škrtne ze svého slovníku.

Kdo si je absolutně jistý platností své pravdy, ten nemůže dopustit její relativizaci, její rozdrobení pod útoky názorů jiných, které vycházejí buďto z nevědomosti, anebo — v lepším případě — jsou setrvávajícím projevem starých, přežívajících časů.

Takže, potud dobře. Teď se nám tu ale nevyhnutelně staví, respektive obnovuje onen věčný problém: jak poznat, že zrovna tento fundamentalista je ten pravý? Jak poznat, že ten, kdo zde stojí a svůj názor, svou vizi prosazuje jako tu jedině správnou a platnou pravdu — jak poznat, že právě ta jeho vize je ta pravá, že on se sice navenek chová jako všichni ostatní fundamentalisté, ale co ho od nich odlišuje, je to, že právě on opravdu dokázal objevit nějakou novou, hlubší dimenzi našeho světa?

Pravda se musí hledat

Nedá se nic dělat, ale odpověď na tuto otázku nebude znít příliš útěšně: takovouto jistotu nebudeme mít nikdy. Neexistuje žádné absolutně jasné a platné kritérium, podle kterého by bylo možno určit a rozhodnout, kdo je pravý a legitimní zvěstovatel nových pravd, a kdo je jenom zatvrzelým fundamentalistou slepě prosazujícím svá vlastní osobní přesvědčení.

A přece... A přece existuje jeden moment, jeden charakterový rys, ve kterém si zatvrzelý fundamentalista a onen pravý hlasatel nových pravd nikdy nebudou ani v nejmenším podobni, a podle kterého je možno je nakonec zcela spolehlivě odlišit.

Vraťme se ještě jednou k Ježíšovi. Zprávy z jeho dětských let o něm prozrazují, že už při studiu tóry nad jiné vynikal svým zájmem, svou bystrostí ducha. A pak je znám ze svého veřejného působení, tedy z let své dospělosti. Ale zůstává otevřena otázka: a co bylo mezi tím? Co dělal, čím se zabýval tento mladý Jošua z Nazaretu? Proč nezačal se svým kázáním, se zvěstováním své zjevené pravdy už mnohem dříve? Odpověď nemůže znít jinak nežli že: Ježíš hledal.

Ježíš svou novou pravdu tvořil, tím že ji skládal z malých střípků rozpoznání, a neustále přitom musel zápasit jak s pochybnostmi a nedůvěrou svého okolí polapeného ve starých jistotách, tak ale především — s vlastními sebepochybnostmi! S vlastními mučivými pochybnostmi, jestli opravdu on je tím, kdo má zvěstovat novou pravdu, jestli ta jeho pravda je opravdu natolik velká, že v jejím jménu může vyhlásit boj celé té falanze starých pravd náboženských tradicionalistů...

A jestliže se pak přece jenom odvážil nastoupit svou cestu, pak jenom proto, že jeho pravda byla podložená, byla posílena všemi těmi jeho nekonečnými vnitřními boji s jeho vlastními sebepochybnostmi, kdy stokrát a po sto prvé prošel všemi možnými protiargumenty, znovu a znovu své pravdy prozkoumal a prozkoušel ze všech stran.

Tohle a právě tohle je to, co skutečného zvěstovatele nové pravdy zásadně a naprosto odlišuje od pouhého fundamentalistického zastánce té či oné polopravdy: ten první má svou vizi založenou na věčném boji s vlastními sebepochybnostmi, zatímco ten druhý nepochybuje nikdy. Ten druhý, ten „fundamentalistický fundamentalista“, ten prostě ví všechno jednou provždy, a připustit i ty sebenepatrnější pochybnosti o absolutním nároku svého přesvědčení mu nikdy nepřijde na mysl.

Toho pravého posla nových pravd, nových myšlenek je vždycky možno poznat podle toho, že si musí neustále znovu a znovu hledat cestu mezi jistotou svého poslání, a mezi vlastními pochybnostmi o tom, jestli na své cestě hledání dospěl už dostatečně daleko.

    Diskuse (26 příspěvků)
    JV
    Jiří Vyleťal
    January 6, 2015 v 21.29
    Velmi rád souhlasím a dovolil bych si pár slov doplnit
    Ano, myšlenku, že Ježíš hledal, zvažoval a teprve pak nabyl jistoty, že bude hlásat pravdu, lze jistě přijmout. Nezapomeňme, že na kříži, o němž Ježíš věděl, že je vstupní branou k jeho vítězství nad vším zlem a že tento kříž neznamená jeho konec, zapochyboval dokonce o Bohu Otci a jeho pravdivosti se slovy „Bože můj, Bože můj proč jsi mne opustil“.

    Chtěl bych však zdůraznit ještě jeden zdroj Ježíšova přesvědčení o pravdivosti jeho slov a oprávněnosti jeho konání. Ježíš přece přišel na zem, aby plnil vůli Boha Otce. Tedy toho, kdo stvořil tento svět, kdo zná všechny jeho zákonitosti, kdo zná budoucnost a kdo je pravdou samotnou i jejím zdrojem.

    Ježíšova jistota – pomineme-li jeho zaváhání na kříži, které ostatně svědčí o opravdovosti Ježíšova lidství – vychází z jeho spojení s Otcem. Nikoliv z vlastní neomylnosti na způsob fanatismu či fundamentalismu, jejímž zdrojem se cítí být subjekt sám o sobě, bez vztahu k čemukoliv dalšímu, neřku-li k Bohu.

    Znát pravdu, pravdu, pro jejíž prosazení nemusím (ba nesmím!) fundamentalisticky tlouci pěstí do stolu a pronásledovat oponenty, nakonec znamená znát vůli Boží. Znamená to také stále a znovu se tázat, jak by se můj názor líbil Bohu.

    Proto se musíme ptát po vůli Boží, chceme-li budovat svět dobrý. A proto se také musíme učit křesťanství, abychom Boží vůli vůbec mohli rozpoznat. Vkládat důvěru v lidi, kteří o Bohu málo vědí, čekat spásná řešení v konceptech, které vycházejí jen z lidských tužeb, a myslet si, že bez Božího řádu uspořádáme spravedlivý řád lidský, je pošetilost. Bláznovství, od něhož nelze čekat nic jiného, než věčné bloudění.

    S přáním všeho dobrého, Váš Jiří Vyleťal
    Eva Hájková, penzistka
    January 7, 2015 v 7.24
    Myslím, že k pravdě se příliš nehodí přivlastňovací zájmeno, takže mluvit o jakékoliv "své" pravdě asi není vhodné. Pouze o svém názoru. Ale na druhé straně - každý může být pravdivý, pokud říká to, co si opravdu myslí, tedy pokud vyjadřuje svůj skutečný názor, protože tím říká pravdu o sobě. Docela by mě zajímalo, zda skalní zastánci svých "nevyvratitelných" názorů opravdu říkají to, o čem jsou přesvědčeni. Už jsem se setkala s tím, že někteří lidé si o určitém problému nemyslí vůbec nic, a přesto skálopevně trvají na nějakém názoru.
    JP
    Josef Poláček, Invalidní důchodce a student
    January 7, 2015 v 13.15
    Zjevená pravda anebo všechno je relativní...
    Tak nějak to skoro vypadá, jako bych na dané téma musel napsat ještě třetí pokračování.

    Jestliže v prvním textu se jednalo o to, rozebrat kořeny sklonu k neotřesitelnému prosazování vlastních názorů a přesvědčení u každého z nás (a jednalo se tedy o argumentaci ryze p r o t i fenoménu fundamentalismu), pak tento druhý text je ovšem argumentací proti přílišnému relativismu, a tedy přiznání jistého oprávnění i onomu plnému přesvědčení o vlastní pravdě. (Za podmínky ovšem, že toto přesvědčení je podloženo opravdovým vlastním hledáním, nevyhnutelně spojeným s trýznivými sebepochybnostmi.)

    A zdá se, jako by byl zapotřebí ještě třetí krok (ve smyslu dialektické syntézy), kde by se ještě zřetelněji tématizoval ten moment nezbytnosti neustálého kolísání mezi jistotou a pochybnostmi.

    K tomu Ježíšovi: tam je ovšem velice zásadní problém v tom, když se Ježíš apriori pojme jako "Boží Syn", a to sice v doslovném smyslu. Za takovýchto okolností jakékoli pochybnosti o jeho pravdě pozbývají automaticky smyslu. Boží Syn má přece bez dalšího svou vlastní "přímou linku" k Boží pravdě, a nemá už zapotřebí ještě cokoli hledat, tím méně trápit se nějakými - v daném případě zbytečnými - pochybnostmi.

    K tomu označení "Boží Syn" ohledně Ježíše je nutno podotknout tolik, že naprosto a vůbec není jasné a jisté, do jaké míry by se za něj pokládal on sám. Totiž v tom exkluzivním, čistě osobním smyslu. K tomu je nutno ještě uvést, že termín "Boží syn" byl už před zrozením Ježíše v judaismu víceméně běžně frekventován; ovšem nikoli v onom osobním (či až vysloveně fyzickém) smyslu, nýbrž ve smyslu ryze spirituálním. Zhruba řečeno v tom smyslu, že "jsme přece všichni děti boží".

    Tady není místo pro to, vést nějaké specifické teologické debaty. V dané souvislosti se jedná o to: skutečnost že v - psané - Bibli (respektive Novém zákoně) je Ježíš označován za Božího Syna, ještě zdaleka neznamená, že on by byl ve své r e á l n é, tedy ryze pozemské existenci ušetřen nutnosti projít celou tou cestou hledání pravdy tohoto světa, jejího očišťování od falešných, nepravých, podmíněných náhledů a přesvědčení.

    Pro srovnání, uvědomme si, že přesně takovou cestou musel projít třeba i takový Buddha, svým původem "obyčejný" princ, v každém případě víceméně "normální" člověk, bez božského původu.

    Ale i on zažil ten proslulý okamžik "osvícení", kdy náhle získal naprostou jistotu, že právě ten jeho náhled je ten jedině pravý, ten jedině spásný.

    A přitom ten jeho způsob spirituality se - přes mnohé styčné body - přece jenom podstatně liší od toho Kristova. Za použití pravidel formální logiky by se tedy muselo jevit zřejmým, že pravdu - totiž tu úplnou, konečnou, absolutní pravdu - může mít nakonec jenom jeden jediný z oněch dvou.

    A - kdo nám tento spor rozhodne? Máme rozhodnout ve prospěch Ježíše - jenom proto, že v Novém zákoně (který byl sepsán až řadu desetiletí po jeho smrti, a žádný z jeho autorů samotného Ježíše nikdy nespatřil) se opakovaně vyskytuje tvrzení o jeho "božském původu"?

    Nedá se nic dělat, ale ten postulát o tom, že cesta ke skutečné pravdě vede jenom přes neustálé pochybnosti, musí stejnou měrou platit i tady.

    Nicméně, ten poukaz pana Vyleťala o té nadřazené "Boží pravdě" není v jistém smyslu opravdu tak docela marný.

    Jde o to, že on je skutečně velice zásadní rozdíl mezi "pravdou", která klouže jenom po povrchu věcí, a mezi takovou, která má takovou hloubku, že se dotýká jak těch nejhlubších rovin našeho - duševního a duchovního - bytí, stejně tak jako stoupá k těm nejvyšším sférám kosmického bytí vůbec.

    Ježíš bezpochyby do svých rukou uchopil právě takovouto vyšší, "kosmickou" pravdu; a stejně tak ji uchopil - svým vlastním způsobem - i zmíněný Buddha, nebo také "prorok" Mohamed, anebo ale zase jiným způsobem třeba antický myslitel Platón.

    Ti všichni mířili různými cestami nakonec k jednomu společnému cíli; a je na nás - nakolik je to vůbec možné - za všemi těmi různými cestami nacházet ten jediný centrální bod. Anebo se mu alespoň přibližovat. V každé době je nutno tuto cestu nacházet znovu a znovu.
    JP
    Josef Poláček, Invalidní důchodce a student
    January 7, 2015 v 13.18
    Čí syn?
    K tomu je nutno ještě připojit, že Ježíš sám se za "Božího Syna" nikdy neprohlásil; přesně naopak, když mluvil o sobě, vždy jako jenom o "Synu člověka".
    JP
    Josef Poláček, Invalidní důchodce a student
    January 7, 2015 v 13.46
    Exkluzivní pravda?
    K poznámce paní Hájkové, do jaké míry je vůbec přípustné používat výrok o "své" pravdě. A že přivlastňovat si pravdu se vůbec nehodí.

    To mi připomnělo jeden už velmi dávný zážitek, v jednom moravském vinném sklípku, jehož majitel - už postarší pán - byl studovaný právník.

    A byl to takový dost typický ryzí, jadrný (jižní) Moravan, který svou moravskou rozšafnost spojil se svým exkluzivním vzděláním, aby s plným vnitřním přesvědčením mohl sdělovat své náhledy na tento svět. A ke konci večera přišla řeč i na otázku pravdy; a úplně na závěr jsem ho tak trochu přepadl s celou kaskádou otázek, c o je to tedy vlastně ta pravda, jak ji poznat a jak ji dokázat?

    On byl v tu chvíli zjevně přece jenom poněkud vyveden z konceptu svého jasného, neotřesitelného názoru na chod tohoto světa; ale pak mě poukázal na to, že přece "každý tvor na této zemi má svou pravdu, třeba i takový mravenec který tu leze po zemi má svou pravdu".

    Tož tedy: ono na tom opravdu něco bude. I když se mi to tehdy v té chvíli zdálo být spíše úhybem, (pseudo)argumentem z nouze; přece jenom se zdá, že všechno co existuje má jednu hodně velkou pravdu už a jenom právě v tom, že v sobě nese, ztělesňuje právě ten moment existence jako takový.

    Pokud bychom se opět vrátili ke křesťanskému pohledu na svět, pak je tomu tak, že každý - i ten nejnepatrnější - tvoreček v sobě nese a svou existencí vyjadřuje zázrak Stvoření.

    Pokud bychom totéž chtěli vyjádřit poněkud filozofičtěji, pak se můžeme obrátit k Platónovi, k jeho modelu nehmotných "idejí", které stejně tak tvoří tu pravou podstatu jakékoli - a to i té zdánlivě nejnižší - jsoucí věci.

    A do třetice si můžeme ocitovat Hegela, pro tentokrát druhou půlvětu jeho slavného výroku, že "co je skutečné, to je pravdivé".

    Tento jeho výrok byl svého času velice kontroverzně diskutován, především v politickém smyslu: má to snad znamenat, že tedy všechno na tomto světě - a tedy i to, co svou nevědomostí a omezeností způsobil člověk, čili i evidentně špatné státy - že to všechno má být "pravdou", jenom proto že to tady nějak existuje?

    Ovšem, Hegel velice zásadně a ostře rozlišoval mezi tím, co je p r a v o u, skutečnou existencí - a mezi tím, co existuje jenom tak nějak zbytkově, nahodile, co je svým způsobem jenom jakýmsi "odpadem dějin".

    Takže se zdá, že tu nakonec máme dvojí pohled na to, že každý má "svou" pravdu: ano, na jedné straně opravdu každý tvor (a tedy i každý člověk) má svou vlastní pravdu, právě tím že ztělesňuje tu Velkou kosmickou pravdu Bytí vůbec; ale na straně druhé je velice snadné se od této Velké pravdy bytí odchýlit, ve svém konkrétním jednání a ve svých osobních názorech, a naopak je velmi obtížné se s onou Velkou pravdou potkat, sloučit se s ní v jedno.

    Takže, to celé jednou větou: ano, každý má opravdu svou pravdu; ale to ještě zdaleka neznamená, že pravda každého by byla v plném smyslu pravdou pravou.
    Eva Hájková, penzistka
    January 8, 2015 v 7.48
    Jeden antický filosof (jméno si nevybavím) kdysi napsal, že kdyby zvířata měla rozum a chovala se podobně jako lidé, měla by také bohy, kteří by se jim tělesným vzhledem podobali.
    Když to tak člověk vezme, tak oni se ti bohové v průběhu vývoje lidem podobali i jinak než tělesným vzhledem. Nejenom jejich vnější podoba, ale i jejich vlastnosti závisely a závisí na stupni vývoje lidské společnosti i jednotlivců a na jejich vlastnostech. Přestože bohové byli lidským výtvorem, jejich moc nad lidmi byla reálná. Sice se už ve starověku vědělo, že „veliká je moc bohů, když v ně lidé věří, ale na ty, kdo nevěří, se moc bohů nevztahuje“ (jak napsal Sinuhet), jenomže čím dál tím častěji se ukazuje, že následky něčí víry se bohužel vztahují i na ty nevěřící. Co je nám při tom platné, že podle Hegela je něco "odpadem dějin" a tudíž to z jeho hlediska není skutečné a pravdivé, v případě, když se to stane materiální silou?
    Zajímavý článek o náboženství je v Literárkách:
    http://www.literarky.cz/komentare/ostatni/19020--kocovina-nebo-metanoia
    JP
    Josef Poláček, Invalidní důchodce a student
    January 8, 2015 v 14.6
    Bůh - lidský výtvor?
    No, paní Hájková, v každém případě díky za ten link, je to opravdu velice zajímavé téma.

    Ta kontroverze oněch dvou autorů (Vyšohlíd kontra Funda) nám prakticky v krystalicky jasné podobě dokumentuje právě střet dvou "fundamentalismů" - a to dokonce, nutno doplnit, dvou "legitimních fundamentalismů".

    Je to totiž právě ten případ, kdy každá z obou stran má svou vlastní pravdu; ale nadto ještě více, každá z obou stran má opravdu v podstatě naprosto legitimní důvody pro to, domnívat se, že má - právě ona a jedině ona - pravdu c e l o u.

    Pohleďme na onu záležitost poněkud blíže, jedná se opravdu o klíčový moment charakteru lidského poznání, respektive lidského vztahování se ke světu vůbec.

    Napřed O. A. Funda: jeho racionalisticko-kritický vztah k náboženství (respektive konkrétně ke křesťanství) je bezpochyby naprosto oprávněný. Z objektivně-racionalistického hlediska se náboženství skutečně nejeví ničím jiným, nežli jenom ryzím v ý t v o r e m člověka, obrazem který si člověk vytvořil, aby v něm nahlížel a prožíval niterné roviny své vlastní existence. Tyto - křesťanské - obrazy jsou z tohoto pohledu tedy skutečně jenom m ý t e m, fiktivním výjevem, který ztrácí svou účinnost a svou platnost spolu s tím, jak se lidská společnost rozvíjí k pokročilejším, tedy racionálnějším formám své vlastní existence.

    Připomeňme pro pořádek, že Funda není nějakým tuctovým, povrchním, fundamentalistickým ateistou - on plně uznává nezastupitelný příspěvek křesťanství pro civilizační, sociální a humánní vývoj (evropské) společnosti.

    A Funda má dokonce plnou pravdu i v tom, že křesťanství nemůže mít skutečnou budoucnost, dokud se nedokáže kriticky vypořádat právě s oněmi svými mýty z minulosti, které jsou z hlediska střízlivého ratia prostě nadále neudržitelné.

    Takže, až potud by se opravdu mohlo zdát a jevit, že onen náhled "kritického racionalisty" Fundy je opravdu ten jedině správný, jedině legitimní za éry v nové době se prosazujícího racionalismu.

    Kdyby... Kdyby tady nebylo jedno velké kdyby. Totiž v těch chvílích, kdy Funda musí nabídnout svou vlastní alternativní koncepci k náboženství. A tady se Funda může jakkoli zaníceně odvolávat na jakýsi novodobý "racionalistický humanismus", který prý má tu potenci zakládat smysl lidské existence neméně nežli to dokázala dosavadní náboženství - jeho ujišťování působí hluše, prázdně, sterilně. Jsou to všechno pouhá u j i š ť o v á n í o tom, že i racionalismus ze sebe dokáže vyprodukovat nějaký vyšší smysl lidské existence - ale není tu znát a cítit naprosto nic, co by mohlo jakýmkoli způsobem skutečně oslovit duši člověka. Duši člověka, toto skutečné mystérium, v nekonečných hlubinách jejího sebeprožívání, ale ani v nekonečných výšinách jejího dotýkání se běhu samotného Univerza.

    Tady se dokonale ukazuje, jak pouhou z n a l o s t í něčeho ještě zdaleka není možno r e p r o d u k o v a t totéž v jeho vlastní, originální jsoucnosti. Funda například - a to naprosto v pozitivním smyslu - zmiňuje křesťanství poselství lásky; ale v jeho podání se to jeví v podstatě stejně tak, jako když o lásce pojednává příručka klinické psychologie. Zkrátka, je to sice tak nějakým způsobem pravda - ale v žádném případě to není ta věc sama, v tom nejvlastnějším smyslu, který znamená pro samotného člověka.

    Jednou větou: racionalistickou analýzou náboženství je samozřejmě mnoho projednávat - z neutrálního a objektivního hlediska - mnohé aspekty náboženství, které ono samo projednávat, ba dokonce ani přiznat nemůže, protože je uchyceno ve svém mýtu; ale na straně druhé, tento studený racionalismus nikdy nemůže postihnout ten nejniternější prožitek, který spiritualita může poskytnout lidské bytosti.

    A pohleďme ještě na druhý pramen, na druhý zdroj náboženského způsobu nazírání světa. Doposud byla řeč především o schopnosti zprostředkovat smysl lidské existence; ale - jak už bylo také krátce zmíněno - náboženský obraz světa má ještě tu jedinečnou schopnost, člověka a jeho osud pojímat na pozadí existence, jsoucnosti celého univerza.

    Pozitivní věda, fyzika může kosmos pouze analyzovat, rozebrat na jednotlivé součástky; z tohoto hlediska je univerzum v podstatě jenom suma prakticky mrtvých (i když se pohybujících) fyzikálních částic. Oproti tomu stojí ale pohled - ani ne specificky náboženský, nýbrž obecněji metafyzický, kdy celé univerzum je chápáno jako inkarnace respektive realizace n e h m o t n ý c h daností v y š š í h o řádu. Tento "vyšší řád" má vždy co dělat s ideou d o k o n a l o s t i - tedy něčeho, co je zde objektivně dané, co je obsaženo už v nejhlubších základech existence celého univerza, a co nakonec i člověku samotnému zakládá základní koordináty jeho vlastního bytí.

    Právě tohle je to, k čemu se pozitivní, analytické racionální vědy nikdy propracovat nemohou. Racionalistická mysl nikdy nepochopí vyšší, metafyzické roviny bytí - a proto také nikdy nepochopí nejhlubší podstatu náboženství.

    Vezměme si pro bližší vysvětlení zrovna ten příklad - či bonmot - s tím, že kdyby zvířata měla rozum, že by jejich bohové vypadali také jako zvířata.

    Ano, je tomu dozajista tak; a to je samozřejmě silným argumentem pro to, že náboženství se n a p ř e d jeví jako jenom čistě lidský výtvor.

    Ale za tímto povrchním pohledem zůstává skrytá právě ta hlubší, metafyzická rovina, která znamená v podstatě toto: ano, Bůh zvířat by měl v jejich představách, v jejich vizí jejich vlastní (zvířecí) podobu, stejně tak jako v představách lidí má Bůh podobu lidskou.

    Ale: i v této zvířecí podobě by si ten Bůh zachovával své nejpodstatnější určení, totiž být nejvyšším symbolem hlubokého niterného prožitku duše (ať lidské či zvířecí) z jejího dotyku s m y s t é r i e m, totiž právě s oněmi tajemnými dimenzemi bytí, ke kterým pozitivní, racionalistická věda nemá žádný přístup. Z tohoto hlediska je Bůh sice na jedné straně opravdu výtvor člověka - ve své konkrétní podobě. Ale na straně druhé, tento "výtvor člověka" má své objektivní, ontologické kořeny, které jsou tu dány pro všechny tvory se schopností metaracionálního myšlení a duševního prožitku.

    Celou věc je možno vidět také takto: ten Fundův racionalismus by svou nezkrácenou platnost měl až a pouze tehdy, kdyby tuto planetu neobývali lidé, nýbrž - samí roboti! Roboti osvícení, roboti racionálně jednající - ale bez jakékoli schopnosti jak duševního, tak spirituálního prožitku.

    -------------------------------------------------

    Ovšem, na straně druhé bych poněkud oponoval i Z. Vyšohlídovi: právě z důvodů onoho ontologického zakotvení náboženství bych (v souvislosti s křesťanstvím) nehovořil o pouhém "vyprávění" (byť i "Velkém"). To působí opět dojmem jako něco, co je, ale také být nemusí. Vyprávěním jsou jenom konkrétní obrazy, konkrétní mýty; ale to co stojí za tím je objektivně dané, a jenom to čeká na nás, až - a jakým způsobem - to v našich vyprávěních zachytíme.

    Takže, do budoucna je možno souhlasit s tím, že je zapotřebí nějaká "metanoia" - duchovní proměna, kdy dosavadní spiritualita se osvobodí od svých nadále neudržitelných mýtů z minulých časů - ale přetransformuje se do nové podoby, která dokáže sjednotit jak střízlivý rozum, tak ale i hyperracionální roviny lidské existence.
    Eva Hájková, penzistka
    January 8, 2015 v 14.55
    Je či není Bůh lidským výtvorem?
    Jestliže je Bůh lidským výtvorem, pak jistě není vědomým lidským výtvorem. Je to výtvor nevědomí. Kdybyste chtěl tvrdit, že Bůh existuje nezávisle na člověku, musel byste přepokládat, že nevědomí tu bylo už před člověkem, tedy že nevědomí je cosi evoluci vlastního nebo snad přímo evoluce, a že postupně směřuje k sebeuvědomování.
    JP
    Josef Poláček, Invalidní důchodce a student
    January 9, 2015 v 13.59
    Bůh, vědomí, evoluce
    Ano, bohové jsou dozajista výtvorem podvědomí - to jest, člověk tu dává určitým způsobem viditelnou podobu tomu, co nějakým nejasným způsobem cítí a tuší ve svém podvědomí.

    Ale je nutno jít ještě dále, a zeptat se: odkud se to vzalo v tomto podvědomí? Je to opravdu jenom čistě subjektivní záležitost, že se člověk tak nějak musí vyrovnávat s určitým vnitřním pnutím - anebo je tomu naopak, je tu opravdu něco daného předem, objektivně a nadčasově, a člověk to svými náboženskými obrazy a představami jenom zviditelňuje?

    Zřejmě budou ve hře obě tyto roviny. Na jedné straně má religiozita skutečně ten čistě existenciální moment - člověk má - individuálně v různé míře - schopnost prožitku z dotyku s jakousi nepojmenovatelnou "nejzazší skutečností" našeho bytí.

    Ale na straně druhé, náboženské představy se vždycky velice úzce prolínají s filozofií, právě proto že ten základní předmět je společný - ta nejvyšší, nejobecnější určení, která vytvářejí základy pro existenci všeho ostatního.

    Ta Vaše poslední věta, že "nevědomí je cosi evoluci vlastního nebo snad přímo evoluce, a že postupně směřuje k sebeuvědomování" - tak ta je jako by přímo vystřižená z Hegela, on to viděl naprosto přesně takhle.

    Evoluce, lidské dějiny, to je pro něj primárně proces sebeuvědomování, rozvoje vědomí, kdy na posledním stupni se lidské vědomí pochopí jako součást samovývoje těch prapůvodních (nehmotných, logických) principů veškerého bytí.
    Eva Hájková, penzistka
    January 10, 2015 v 3.37
    Já jsem si to hned myslela, že něco takového si představoval Hegel, i když jeho dílo moc neznám.
    V procesu sebeuvědomování si člověk může uvědomit, že sám je dílem evoluce. Čili je vlastně taky něco jako "Boží syn".
    Nebo Boží dcera, že?
    + Další komentáře