Jsme všichni fundamentalisté?

I v našem západním světě dochází k tomu, že se různé názorové frakce potírají s tím samým zápalem fundamentalisty, který jinak připisujeme jenom nekultivovaným náboženským fanatikům.

Být označen na fundamentalistu, to nemá v současné době opravdu ten nejlepší zvuk. Okamžitě se přitom vynoří obraz fanatického islámského bojovníka s plnovousem, který s planoucím zrakem, s kalašnikovem v jedné a s řeznickým nožem v druhé ruce bojuje svůj svatý boj proti všem nevěřícím tohoto světa.

Ale, ruku na srdce: je tento fundamentalistický postoj, toto neotřesitelné přesvědčení o absolutní a nezpochybnitelné výlučnosti té vlastní pravdy opravdu jenom specifickým jevem jakýchsi exotických vzdálených, civilizačně ještě nevyspělých zemí? Nemohli bychom tento fenomén – toto zaryté setrvávání na vlastním přesvědčení – odhalit i v krajích podstatně bližších; například třeba už jenom pohledem do nejbližšího zrcadla?

Kolik z nás je opravdu schopno, kolik z nás má opravdu takovou míru vnitřní zralosti a vyspělosti, že při konfrontaci s názorem, který popírá ten náš vlastní, dokáží vyslovit větu: „Ano, poznal jsem že se mýlím, a pravda je na tvé straně“?...

Není to snad zcela pravidelným úkazem všech veřejných diskusí i v našem vysoce civilizovaném západním světě, že se různé názorové frakce potírají s tím samým zápalem fundamentalisty, který jinak připisujeme jenom těm nekultivovaným náboženským fanatikům? Nespočívá nakonec jediný rozdíl v tom, že my – obvykle – nesaháme po zbrani, abychom své názory prosadili holým brutálním násilím; ale jinak jsme ve svých úsudcích a ve svých přesvědčeních naprosto stejně neústupní, jako ti vousatí „barbaři“?

Soudobá liberální demokracie se pyšní tím, že je možno mít a veřejně zastávat jakýkoli názor, jakékoli přesvědčení, aniž by za to dotyčný mohl být jakkoli postihován. Ale – je už jenom tato názorová tolerance opravdu tak naprostý pokrok? Je tento liberalismus skutečně vrcholem civilizačního pokroku – anebo je jenom jakýmsi mezistadiem, jenom formálním projevem něčeho, co teprve čeká na své skutečné naplnění?


Když se řekne fundamentalista, většinou se nám vybaví obraz fanatického islámského bojovníka s plnovousem. Foto neznámého autora, Flickr

Zkusme si připomenout, co bylo vlastně odvěkou představou o tom, jak by měl vypadat onen bájný „zlatý věk“ lidstva, kdy člověk už konečně dokázal překonat a nechat za sebou všechno zlo, všechna omezení plynoucí z jeho původně barbarské, ne-li přímo animální povahy. Tato představa dozajista vždycky nesla určité utopické prvky; ale přece jenom může sloužit jako ideální vzorec toho, jak by věci lidské vlastně měly vypadat.

Nebyly takovéto představy vždycky spojené s tím obrazem, jak příslušníci dané komunity – národa, státu, světového společenství – se spolu navzájem radí, dávají dohromady své různé náhledy, aby jejich spojením pak dospěli k tomu nejlepšímu, nejoptimálnějšímu rozhodnutí?

Pokud tedy takovýto obraz spojování, vzájemné syntézy rozličných náhledů a názorů vezmeme za výchozí vzor, pak se nám pro dosavadní vývoj lidstva objeví v podstatě tato trojčlenná řada:

První stadium je to, že se vlastní názor – stejně tak jako vlastní zájem – prosazuje silou, holým násilím. Kdo má více zbraní, ten má také „pravdu“, ten může svůj vlastní zájem a svůj vlastní pohled prosadit na úkor těch poražených.

Druhé stadium je éra liberalismu. Nikdo nesmí svůj vlastní názor prosazovat otevřeným násilím; každému je dovoleno veřejně vyslovit a zastávat svůj vlastní, separátní názor.

Ovšem! V tomto stadiu formálního liberalismu není ještě obsaženo naprosto nic, co by vyznavače těch jednotlivých, navzájem si odporujících a vzájemně si konkurujících názorů donutilo, či jakkoli jinak přimělo k tomu, překonat principiální omezenost svých dílčích náhledů, svého dílčího poznání světa, a přistoupit k oné konečné syntéze, k propojení všech individuálních názorů v jednu celistvou, komplexní, nezkrácenou pravdu.

V tomto liberalismu se ty dílčí, konkurující názory srážejí nakonec stejně tak jako ony válečné kyje v dobách dřívějších.

Jinak řečeno: tento moderní liberalismus je svým způsobem fakticky pokračováním oněch barbarských časů, jenom poněkud civilizovanějšími prostředky. Jestliže ve stadiu barbarství zůstal nakonec jediný vítěz, který porazil všechny ostatní, ve stadiu liberalismu dochází k patové situaci, kdy žádná ze stran nemůže tu druhou definitivně porazit; ale co se nezměnilo, je ta setrvalá snaha a touha po dominanci, po tom, prosadit sebe a svůj názor proti všem ostatním.

Jednou větou: i ve stadiu liberalismu se nic nezměnilo na tom, že názor, který se liší od toho vlastního, není chápán jako obohacení mého pohledu na svět, mé znalosti tohoto světa – nýbrž jako něco rušivého, obtěžujícího, až přímo nebezpečného. Z tohoto pohledu tedy současný liberalismu není možno v žádném případě chápat jako dovršení civilizačního vývoje lidstva směrem k pospolité a duchovně zralé komunitě, nýbrž jako pouhé mezistadium, za pouze zdánlivé řešení, za fiktivní obraz svobodné mezilidské komunikace.

Každý z nás má svoji monádu 
Podívejme se teď poněkud blíže, z čeho vlastně pramení tato neschopnost člověka, odlišný náhled chápat jako své vlastní obohacení, proč se pociťuje vždy jako něco cizího a nepravdivého. Velký německý filozof Leibniz svého času vytvořil svůj známý model takzvaných „monád“, který si právě v daném ohledu podnes udržuje svou trvalou platnost.

Leibniz byl nejen filozofem, ale také vynikajícím matematikem; jeho model má tedy graficky geometrickou podobu. Představme si následující obraz: uprostřed je kruh, znázorňující svět. Objektivní svět, v celé jeho úplnosti, tedy i v celé jeho pravdě. Kolem tohoto kruhu jsou pak – dejme tomu jako hvězdičky kolem slunce – ony jednotlivé monády. Každá z těchto monád „vidí“ ten svět uprostřed; v podstatě celý, ale – a to je naprosto rozhodující – jenom pod zcela určitým, svým vlastním úhlem pohledu.

To znamená: každá z těchto monád vidí svět jinak, nežli všechny ostatní. Neexistují dvě monády, které by svět viděly zcela stejně. A to zcela objektivně – jak řečeno každá z nich hledí na svět pod jiným úhlem pohledu, ta rozdílnost náhledu je tedy daná předem.

A přitom ale zároveň platí, že každá z těchto monád vidí v podstatě celý svět; to pak vede nevyhnutelně k tomu, že každá z těchto monád je sama pevně přesvědčena o tom, že ona a právě ona má a vidí pravdu světa celou.

No, a to je vlastně všechno. Důvtipný čtenář už dozajista pochopil, že ony Leibnizovy „monády“ jsme ve skutečnosti my sami, lidé. My vidíme svět každý ze svého úhlu pohledu – a přitom vidíme svět v podstatě celý.

Proto jsme natolik přesvědčeni o své pravdě – a proto každý, kdo zastává jiný názor nežli je ten náš vlastní, v našich očích popírá celý reálný svět. A proto s takovou vehemencí, a přímo s rozhořčením odmítáme cizí názory a náhledy – protože se nám nevyhnutelně a objektivně jeví, že ten druhý tvrdí naprosté nesmysly, které se příkře rozcházejí s realitou a pravdou tohoto světa.

V tomto smyslu a z této příčiny jsme tedy nakonec všichni „fundamentalisté“ - objektivně a nevyhnutelně právě ten svůj názor, právě ten svůj úhel pohledu považujeme za ten jedině pravý.

Ovšem: i tady platí, že není fundamentalista jako fundamentalista. Jestliže tento omezený úhel pohledu je nutně naším výchozím stavem, ještě to zdaleka neznamená, že u této své omezené perspektivy musíme – a smíme – zůstat natrvalo.

Člověk má díky síle svého ducha schopnost tuto svou omezenost překonat – a svůj vlastní náhled a názor obohatit i o ty náhledy a perspektivy jiné. Je tedy naprosto zásadní rozdíl mezi tím, kdo je ochoten své vlastní přesvědčení přezkoumat, revidovat, obohatit ho o náhledy a poznatky jiné – a mezi tím, kdo zarytě a neústupně setrvává na své vlastní „posvátné“ pravdě.

Tohoto pravého fundamentalistu je možno rozpoznat podle dvou základních příznaků:

  1. Neustále opakuje stále dokola jednu jedinou věc. Není principiálně schopen věci obracet z různých stran, zkoumat jejich různé souvislosti a vztahy. Pro něj existuje jenom jedno jediné; a mimo to nevidí z celého širého světa naprosto nic.
  2. O předmětu své posvátné víry není schopen jakékoli diskuse. Je-li mu vyvrácen jeden argument, okamžitě ho přebije argumentem dalším, v podstatě stejně nepodloženým. Nikdy nepřizná možnost vlastního omylu. A když už je argumentačně zahnán do kouta, reaguje citovým výlevem, a začne „argumentovat“ osobně zaměřenými útoky na svého oponenta.
Takže, tolik k přítomnosti fenoménu fundamentalismu v našich časech, a v našich vlastních regionech. Neexistuje zdaleka pouze fundamentalismus islámský; existuje stejně tak fundamentalismus pravicový, fundamentalismus levicový, ale s fundamentalistickým zaujetím je možno zastávat i pozice centristické. Nejde o konkrétní obsahy či zaměření; rozhodující je osobní postoj.

Jisté je jedno: s fundamentalismem jakéhokoli druhu nikdy nevybudujeme lepší svět. Žádná pravda není natolik „posvátná“, natolik absolutní, aby se nikdy znovu nemusela potvrzovat a obnovovat svou konfrontací s živou, neustále se měnící skutečností. Naopak: cesta k tomu lepšímu, humánnějšímu světu nevede nikudy jinudy, nežli právě přes překonání našeho vlastního sklonu k ideovému a ideologickému fundamentalismu.

A co si myslíte vy? Diskuse (61 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.

Oto Novotný - politický analytik

? Sobota, 20.Prosince 2014, 10:01:5

Pan Polacek spravne tepe fundamentalismus v jeho projevech, ale bohuzel sdili zasadni predpoklad kazdeho fundamentalismu: dospet ke "konecne synteze, k propojeni vsech individualnich nazoru v jednu celistvou, komplexni, nezkracenou pravdu".

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Argumenty musí být viditelné pro všechny Sobota, 20.Prosince 2014, 11:33:42

Argumenty mají smysl jenom tehdy, když jsou evidentní pro všechny. Tedy z jakékoliv pozice, která je pro danou osobu nepřekročitelná. Ta nepřekročitelnost je myslím dost důležitá a hraje roli hlavně v komunikaci vědců s „obyčejnými“ lidmi, nebo v komunikaci dospělých s dětmi, znalců s laiky a podobně.
Lidé, kteří tyto argumenty jasně nevidí (nemohou je vidět, protože jim nerozumí) je ani nemohou uznat, aniž by sami sobě vnitřně lhali. Navenek se tedy odehraje toto: Buď budou o tom, že ty argumenty neuznávají, mlčet (a zdánlivě bude vše v pořádku) nebo to dají najevo, a to různým, často i nevybíravým, způsobem.
Pokud tedy chceme svět bez fundamentalismu, musíme se snažit o rozšiřování vzdělání a vědění, což mimo jiné taky znamená, že vzdělání by v žádném případě nemělo být zbožím! Právě naopak.
Ovšem měli bychom si být také vědomi, že rozum není všemocný, že homo sapiens se neřídí výhradně rozumem, že existuje svět, kde argumenty prostě nehrají vůbec žádnou roli...
To se tedy týkalo postoje k vědeckým poznatkům. U postojů politických hraje roli mimo jiné i třídní původ, kulturní či náboženská příslušnost a další faktory. Politická pravda není vědecká pravda a vzdělání nám tady nepomůže. Mimochodem, při společenskopolitických otázkách je namístě mluvit spíš o spravedlnosti než o pravdě. Ale v podstatě platí totéž:
Spravedlnost musí být evidentní ze všech pozic, v nichž se lidé (ne vlastním přičiněním) nacházejí.
Jinými slovy: spravedlnost musí být viditelně spravedlivá pro všechny.
Pokud se nám podaří vytvořit takový svět, v němž spravedlnost bude viditelně spravedlivá pro všechny, pak fundamentalismus zmizí.

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Sobota, 20.Prosince 2014, 12:36:24

Pane Novotný, zcela správně jste vycítil, že ostří mého ataku proti fundamentalismu je zaměřeno i proti fundamentalismu nihilistického liberalismu; a zcela správně se tím cítíte osobně potrefen, ve svém vlastním ideologickém přesvědčení.

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Tři podmínky pro překonání fundamentalismu Sobota, 20.Prosince 2014, 13:09:55

Paní Hájková, máte bezpochyby naprostou pravdu v tom, že to překračování vlastních světonázorových (respektive ideologických) hranic má jenom malou šanci za těch podmínek, kdy lidé jsou navzájem rozděleni čistě existenčně.

Já jsem na tom omezeném prostoru mohl danou věc projednat jenom v čistě obecné rovině, na další aspekty daného tématu už prostě nevybylo místo v textu.

V podstatě se dá říci, že - pokud tedy vyjdeme z toho, že ideálním stavem je ten, kdy lidé tato omezení svého vlastního "fundamentalismu" překračují, ve směru k pravdám jiným - že tedy tento ideál je dosažitelný za třech základních podmínek:

1. Čistě osobní postoj každého jednotlivce. Překročit hranice svého vlastního "posvátného" přesvědčení, uznat, že pravda by mohla být i na té druhé straně - to je nejen intelektuálně, ale především emocionálně velice náročný počin, a jen opravdu vnitřně zralá osobnost je ho schopna. Karel Čapek tuto niternou trýzeň změny vlastního náhledu svého času vyjádřil tím příměrem, že bychom museli být schopni si "navzájem vyměnit své bohy".

2. Společenské prostředí. Základní hodnotová orientace dané společnosti. Jak řečeno, tato schopnost vnímání nám cizích pravd je velice náročná záležitost, ke které se jen málokdo odhodlá sám od sebe. Daleko spíše se ale dá očekávat, že narůstající množství či dokonce většina lidí to dokáže za těch okolností, kdy jako všeobecně přijímaná společenská norma by platilo právě tohle, totiž akceptování cizích pravd. Nebo snad spíše naopak, kdy to - obvyklé - zaryté setrvávání na svém vlastním fundamentalistickém přesvědčení by platilo za projev osobní zaostalosti. Kdo by se takovýmto manifestovaným fundamentalismem vždycky znovu společensky znemožňoval, kdo by pro to byl ostatními přehlížen či vysmíván, ten by si asi dost rychle musel rozmyslet, co ho vlastně více bolí: zda nutnost zpochybnit své vlastní svaté přesvědčení, anebo ale tato naprostá ztráta společenského respektu.
Já jsem v textu zmínil, že současný demokratický liberalismus už takovouto svou normu vytvořil - ta se ale vyčerpáván jenom v tom, že je respektováno holé právo toho druhého, mít svůj vlastní - odlišný - názor. Ale v této liberalistické normě není nic, co by reálně vedlo k tomu, ten odlišný názor brát vážně také po stránce obsahové, tedy co se týče jeho konkrétní výpovědi.

3. Sociální realita. Tady se dostáváme k tomu, že je reálně sotva dost možné, aby si navzájem své životní pravdy vyměňovali třeba otrok s jeho pánem.
V principu ani to není zcela nemožné; připomeňme si například, že osvícený Buddha byl původně princem, tedy příslušníkem právě té vládnoucí, privilegované vrstvy - a přece to byl právě on, kdo pocítil nekonečnou účast se životem chudých, neprivilegovaných, trpících; a opustil proto svůj svět bohatství, stal se chudým mnichem, a vytvořil spirituální systém založený na účasti se všemi trpícími.
Nicméně, jako obecné pravidlo asi bude i nadále platit, že tam, kde jsou reálné, materiální zájmy různých vrstev společnosti zcela protichůdné, tam asi bude malá naděje na to, že si budou navzájem vyměňovat své životní náhledy a perspektivy. K takovému - navzájem obohacujícímu - dialogu všech se všemi je nutno vytvořit alespoň základní společenskou, a tedy i materiální homogenitu.

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Pokračování příště Sobota, 20.Prosince 2014, 13:14:3

Jak už jsem zmínil v minulém vstupu, nevešlo se mi do napsaného textu mnoho aspektů, které jsem původně chtěl zpracovat. Něco z toho je možno probrat v rámci diskuse; ale až následně jsem si uvědomil, že jeden aspekt je natolik klíčový, že asi bude nezbytné napsat text další, který se bude věnovat jenom jemu.

Nechci tu to téma předjímat; ale v podstatě by to celou tu záležitost mělo v podstatě "postavit na hlavu". Podívat se na věc ze zcela opačné perspektivy.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Panu Poláčkovi Sobota, 20.Prosince 2014, 14:12:50

Ještě jedna poznámka k vaší větě: "Kdo by se takovýmto manifestovaným fundamentalismem vždycky znovu společensky znemožňoval, kdo by pro to byl ostatními přehlížen či vysmíván, ten by si asi dost rychle musel rozmyslet, co ho vlastně více bolí: zda nutnost zpochybnit své vlastní svaté přesvědčení, anebo ale tato naprostá ztráta společenského respektu."
Svého času na tohle vysmívání se (například rasismu, nacismu) sázely jakési televizní - ne reklamy - nevím, jak se tomu správně říká. Poukázalo se v nich na směšnost (např. rasistického) názoru a jeho nositele ("to je nácek - chcete ho?" nebo tak nějak to bylo). Ale myslím, že se to minulo účinkem. Směšnost se nedá uměle vytvořit.
Já na to zesměšňování ostatně moc nevěřím, i když v některých případech zaúčinkovat může. Ale až po té spravedlnosti.
Zkrátka víc věřím na tu obecnou spravedlnost a pochopitelně také na lásku. Každý člověk by měl být milován, a to především v dětství.
Spravedlnost a láska musí zvítězit nad fundamentalismem.

Jiří Vyleťal - Praha 5 Stodůlky

Možná spíše pýcha než fundamentalismus Sobota, 20.Prosince 2014, 20:43:41

Pokud jde o neshody v názorech a z nich plynoucí potíže v soužití mezi lidmi, mám dojem, že názory samotné tu nejsou první příčinou.

Tou je skoro pokaždé lidská pýcha, principiální neochota podřídit se pravdě.

Kdyby se totiž střetávaly názory, málokdy by bylo o čem se přít. Mít na něco názor totiž předpokládá jednak docela hluboké znalosti a jednak schopnost rozlišovat mezi dobrem a zlem.

Pokud ti, kteří si na konkrétní jev utvářejí názor, obě tyto podmínky splňují, téměř vždy dospějí ke stejnému názoru. Není pak důvodu se přít.

Fundamentalismus v negativním slova smyslu, tedy tak, jak o něm uvažuje pan Poláček a jak je nejčastěji chápán, žádné názory nepotřebuje a není pro něj dokonce potřebný ani názor vlastní. Takovému fundamentalismu, resp. fundamentalistovi, jde jen o jediné: o nadvládu nad druhými. Argumentace názorem či objektivitou poznání je pouhou kulisou.

Fundamentalismus v pozitivním slova smyslu, je zcela v pořádku. Je přece správné a dobré trvat na věcech, které přinášejí dobro všem. Stejně tak je v pořádku, a je zcela žádoucí, držet se toho, co má trvalou a neměnnou platnost.

Jiří Vyleťal

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Sobota, 20.Prosince 2014, 21:17:13

Jistěže se o něčem pochybovat nesmí. Nebo aspoň ne moc často.
Pokud například manželé neustále pochybují o tom, jestli se vůbec měli vzít, pak manželství většinou za moc nestojí. :-)

Martin Profant - Praha 7

Jakožto nihilista Sobota, 20.Prosince 2014, 23:52:45

Jakožto nihilista lpím na malichernostech. Třeba mi vadí, když se Čapek předvolává jako svědek, aby se z něj násilím vymáčklo tvrzení dobré jako nahrážka za argumenty, které autorovi chybí. Čapek s jeho světem dost rozlehlým, aby v něm mohly být pravdy každého pokojně vedle sebe a aby snad splývaly jen při pohledu z vysoké hory, na které se nedá žít.

Oto Novotný - politický analytik

Pane Polacku, Neděle, 21.Prosince 2014, 05:34:41

nemuzete se uspesne prat s fundamentalismem a pritom zustavat v jeho zajeti. Schopnost systematicky celit fundamentalismu umi jen experimentalni veda a i tak to da fusku. A radeji se toho Capka nedovolavejte. On byl bytostny demokrat jeffersonovskeho razeni, kteremu nevadi soused vyznavajici jineho boha. Nepovazoval za dulezite pro dobrou spolecnost, aby si lide sve bohy smenovali a netrapil se tim, ze to nejde. Povazoval za posetilost cloveka dosadit sebe na privilegovane postaveni "boziho oka" a komplexne sdobzirat svet v jeho Pravde. Ironizoval vsechny, kdo si namyslene mysleli, ze je to mozne nebo to dokonce dokazou. Proto byl jako "nihilista" stvan fundamentalisty zleva i zprava.

J_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

Monadologie Neděle, 21.Prosince 2014, 08:08:41

Nedávno jsme tady žertovali o představě, že svět včetně Josefa Poláčka a Jiřího Kubičky je jen počítačová simulace. Tahle představa ale má k Leibnizově monadologii blíže, než to, jak monadologii podává pan Poláček.

Leibnizovy monády mezi sebou neinteragují, percepce nespočívá v tom, že by hmota působila na duši (jako u Descartesa, kde se setkávají v šišince mozkové ), ale v tom, že monády jsou Bohem naprogramovány k předzjednané harmonii a proto se navzájem zrcadlí pravdivě.

Leibniz neřešil problém různorodosti lidských názorů, ale problém vztahu duše a těla., resp. problém interakce různorodých substancí. Jeho odpověd je ta, že substance (monády) jsou bez oken, percepce i kauzalita jsou zdánlivé, monady mezi sebou neinteragují, jen to tak vypadá, protože jsou stvořeny tak, aby byly komposibilní. Bez Boha jako programátora nedává Leibnizova monadologie smysl.

S otázkou fundamentalismu tato moje poznámka souvisí málo. Leda snad, že fundamentalismus se lépe překonává, když se snažíme odlišné názory pochopit i v jejich podivnosti, nepřizpůsobovat si je podle potřeby svého argumentu. Bertrand Russel někde napsal, že Leibnizova filosofie je pozoruhodná tím, že je naprosto logicky konzistentní, ale přitom si skoro nikdo nemyslí, že by mohla být pravdivá.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Co je vlastně fundamentalismus? Neděle, 21.Prosince 2014, 10:21:57

Abychom zase za fundamentalismus nepovažovali úplně kdeco, našla jsem v jedné knížce charakteristiku fundamentalistické organizace, protože mám zato, že fundamentalismus se projevuje častěji ve skupinách než u jednotlivců.
1. Vyvolená nebo vybraná členská základna: přesvědčení o tom, že věřící jsou povoláni bohem
2. Ostré vymezení skupiny: tendence oddělovat hříšníky od spasených (jak v rovině fyzické, tak metaforické)
3. Charakteristické autoritářské vedení: Typickou formou fundamentalistické organizace je charismatický vztah mezi vůdcem a následovníkem,kdy následovníci přisuzují svému vůdci mimořádné kvality,jež druzí nemají. Tento jeden vybočuje z řady ostatních.
4. Závazné požadavky kladené na chování: čas,prostor a činnosti členů jsou považovány za kolektivní spíš než individuální zdroje. Detailně propracované požadavky na chování vytvářejí mocný afektivní vztah: imitující a konformní. Tato funkce je úzce spjatá s funkcí vymezení hranic enklávy.

Martin Profant - Praha 7

Evě Hájkové Neděle, 21.Prosince 2014, 11:06:39

Jako fundamentalismus se původně označovala jedna pozdní větev amerického protestantismu-- podle soupisu fundamentálních článků, které vyznávala poněkud...fundamentalisticky. Začalo se v americké žurnalistice používat konkurenčně ke starému dobrému slovu fanatismus a rozplemenilo se. Jelikož u nás tu roztomilou verzi protestantismu, ze které pocházejí atentátníci na potratové kliniky, nemáme, slovo se u nás používá privilegované pro fanatiky islámské.
To, co se popisuje ve Vámi citované knize, se tradičně nazývá sekta a autor zřejmě chtěl -- ke škodě věci -- použít módní slovo.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Neděle, 21.Prosince 2014, 11:40:53

No, sekta se liší od "morální většiny" pravděpodobně jenom tím, že je "morální menšinou".

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Vyměnit si bohy? Neděle, 21.Prosince 2014, 13:06:54

Takže, hned ze dvou míst je mi upíráno právo, odvolávat se na Karla Čapka.

Je mi líto, ale v tomto ohledu sám zůstanu fundamentalistou: toto právo si vzít nenechám.

Zůstávám totiž u přesvědčení, že Karel Čapek tímto svým literárním obratem a příměrem skutečně naprosto dokonale vystihl to, o co se v otázce fundamentalismu především jedná.

Zkusme si tento moment ještě přiostřit: celý ten zásadní problém v tom aktu "výměny bohů" spočívá v prvé řadě v tom, že každý z oněch názorových respektive ideologických protivníků by jako zcela první krok musel dokázat v z d á t se svého vlastního "boha", to jest svého vlastního "posvátného" přesvědčení.

A tohle a právě tohle je přesně to, co žádný fundamentalista nikdy nedokáže: nejenom vzdát se své ideologie, nýbrž vůbec i jenom připustit jakoukoli kritickou výhradu vůči ní.

Opakuji ještě jednou: každý z nás je svým způsobem, přirozenou cestou "fundamentalistou": každý z nás má svůj určitý pohled na svět, určitý výklad světa, a každý z nás je s touto určitou perspektivou niterně srostlý. Nic si nenamlouvejme: nikdo z nás nevidí rád, když je tento jeho vlastní světonázor stavěn v potaz. Když je podrobován kritice, když je někým postulován zcela jiný obraz světa jako ten lepší, pravdivější.
A když dojde k polemice, ke střetu názorů, samozřejmě že každý z nás s veškerým zaujetím argumentuje ve prospěch právě toho názoru vlastního.

Jak krajně obtížný je emocionálně tento krok k uznání argumentů protistrany, dokumentuje případ velkého dialektika G.W.F. Hegela. Tento, zcela ve shodě se svou dialektickou metodou, razil heslo, že - v procesu hledání objektivní pravdy - je vždycky nutno "postavit se do okruhu síly protivníka".

To znamená: nespokojit se s tím laciným (a bohužel naprosto běžným) způsobem argumentace, kde se napadají a vyvracejí ta s l a b á místa nám odporujícího názoru; nýbrž naopak, mít tu sílu a tu poctivost, vzít vážně ty jeho nejsilnější momenty, zkusit se na svět podívat právě pod jejich perspektivou. Neboť právě jedině tak můžeme náš vlastní - principiálně omezený - názor či pohled obohatit o momenty a perspektivy jiné.

Takže, tento argumentační postulát vytvořit Hegel v teorii; ale v reálné praxi, když někdo zásadně stavěl v potaz jeho vlastní myšlenkový systém, tak to byl právě tento Hegel, který v takových případech reagoval neobyčejně podrážděně!

Takže, jak vidno, ta schopnost připustit si deficity a omezení svého vlastního názoru a pohledu je skutečně krajně vzácná vlastnost; takže tu skutečně není od věci tu duševní trýzeň s tím spojenou přirovnávat k onomu niternému otřesu, když někdo musí zakoušet ztrátu svých vlastních "bohů".

Takže, je to věc velmi nepříjemná a velmi náročná; ale přesto - či právě proto - ten svůj přirozený fundamentalismus můžeme překonat právě a jenom tehdy, když tento krok dokážeme učinit.

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Pozitivní fundamentalismus? Neděle, 21.Prosince 2014, 13:17:34

Pane Vyleťale, tak tímto použitým termínem jste mi docela pokazil radost - předjal jste tím totiž přesně ten aspekt fundamentalismu, který jsem zmínil, že o něm chci napsat můj příští text...

Takže jsem tímto přišel o moment překvapení z onoho paradoxu, že ten samý fundamentalismus může mít nejenom ryze negativní, ale - za určitých okolností - i pozitivní konotaci.

Já ale ten text asi stejně napíšu - jedná se totiž skutečně o krajně významný aspekt, který si zaslouží vlastní zpracování a projednání.

Takže podrobněji k tomuto tématu až tam; předběžně ovšem musím poznamenat, že to Vaše pojetí "pozitivního fundamentalismu" trpí jedním zcela zásadním deficitem: že totiž to, co Vy pokládáte za nesporné dobro, by asi takto bezvýhradně nebylo akceptováno všemi.

Takže, tu srážku, ten střet rozdílných fundamentalistů by to nijak nevyřešilo: zase by tu stály proti sobě dva názory, dvě přesvědčení, které by si navzájem protiřečily/protiřečila, a každá z obou stran by byla skálopevně přesvědčená že zrovna ona má tu jedinou platnou pravdu.

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Leibnizovy monády Neděle, 21.Prosince 2014, 13:48:20

Ano, pane Kubičko, máte dozajista pravdu v tom, že ten Leibnizův model je daleko komplexnější a složitější, byl jsem si toho při psaní mého textu plně vědom; ale i tady platí, že na natolik omezeném prostoru jsem nemohl Leibnizovu filozofii rozebírat ze všech stran a aspektů, musel jsem se omezit jenom na to - ovšemže velmi zjednodušené - schéma, které souvisí s hlavním tématem daného textu.

Leibniz tento model vytvořil v době, kdy profilujícím tématem tehdejší filozofie byla otázka reprezentace - tedy do jaké míry člověk (lidská mysl, lidské vědomí) odráží, reprezentuje objektivní vnější svět.

Tady je právě ta v podstatě nepřeklenutelná propast, že naše vědomí si nikdy nemůže být plně jisto, do jaké míry jeho vlastní procesy (obrazy) odrážejí objektivní realitu. Leibniz se pokusil tento problém v určitém smyslu obejít právě tím svým modelem "monád", které tento svět zrcadlí, odrážejí - ale každá pod svým vlastním úhlem pohledu.

Připomenu ještě jednou, proč jsem vlastně sáhl po tomto schématu:

Asi nikdo z nás by neměl tu troufalost, na otázku "Domníváš se, že jsi poznal beze zbytku celý svět?" odpovědět kladně. Že je tento svět až nekonečně složitý a vlastně - z hlediska jednotlivce - "nepoznatelný", je dnes už asi obecně přijímaným faktem.

Ale, zajímavé na tom je: ačkoli tedy nikdo z nás si nedělá nárok na poznání úplné pravdy o světě, přesto ve všech názorových sporech a střetech jednáme přesně podle opačného hesla: tu pravdu máme přece vždycky jenom my, a nikdy náš protivník! Přitom, už z logiky věci by nevyhnutelně muselo vyplývat, že jestliže my sami - jako jednotlivci, jednotlivé mysli - principiálně nejsme schopni obsáhnout všechno vědění o tomto světě (a tedy veškerou jeho objektivní pravdu), že je tedy značně pravděpodobné, že alespoň část této pravdy bude i na straně našeho názorového odpůrce.

A právě pro vysvětlení tohoto záhadného fenoménu jsem sáhl po tom Leibnizově modelu: že totiž každá monáda skutečně v určitém smyslu odráží, reflektuje c e l ý jsoucí svět. (Ovšem, nikoli ve stejné kvalitě.) To znamená, že každá "monáda" (čili: každé poznávající vědomí) má skutečně objektivní důvody k tomu, domnívat se, že právě ona poznala svět celý, čili celou pravdu. A ona sama vůbec objektivně nemůže vědět, že ty jiné monády vidí - sice ten samý předmět, totiž náš svět - ale z jiné perspektivy, kde tedy ta pravda může vypadat zase docela jinak.

Takže, o co se tu jedná, je to, získat náhled na ten paradox našeho vědomí, kdy my jsme každý přesvědčeni o platnosti právě té naší vlastní pravdy, i když sami víme, že ve skutečnosti nikdy celou pravdu tohoto světa v našem individuálním vnímání a poznání obsáhnout nemůžeme.

--------------------------------

Mimochodem, tomu Leibnizovu modelu s těmi jeho jenom do sebe samých uzavřených monád "bez oken a bez dveří" se velmi posmíval Hegel; pro dialektika Hegela byl takto statický model poznávání zcela nepřijatelný, u něj zcela naopak tím nejpodstatnějším rysem vědomí a poznávání bylo právě to, přes ta jednotlivá d í l č í poznání se propracovávat k jedné jediné syntetické, komplexní pravdě.

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Fundamentalismus skupinový a individuální Neděle, 21.Prosince 2014, 13:52:13

Paní Hájková, v daném kontextu se zabývám skutečně daleko spíše "fundamentalismem" individuálním, nežli skupinovým. Můžete mít pravdu v tom, že v praxi je viditelnější ten skupinový; ale mně se tady jednalo v prvé řadě o to, odhalit ty mechanismy u každého jednotlivce, které ho vedou k tomu slepému - či zaslepenému - prosazování toho svého názoru jako jedině platného a pravdivého.

Kdyby tady nebyly ty individuální predispozice, ani ten skupinový fundamentalismus by nikdy nemohl vznikat.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Neděle, 21.Prosince 2014, 14:37:56

Individuální predispozicí pro skupinový fundamentalismus je možná právě ta skutečnost, že člověk je velmi slabým individuem. Nebo spíš slabou individualitou.

Jiří Vyleťal - Praha 5 Stodůlky

Panu Poláčkovi Neděle, 21.Prosince 2014, 16:52:40

To je moc dobře, pane Poláčku, že chystáte další text na toto téma. Těším se na něj, jakož i na debatu, kterou podnítí. Vše dobré a požehnané Vánoce přeje
Jiří Vyleťal

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Neděle, 21.Prosince 2014, 20:45:0

Pane Vyleťale, díky za přání k Vánocům; sice nám zbývá ještě pár dní, ale člověk nakonec neví, jestli se tu do té doby ještě setkáme, takže z mé strany taktéž: všem příjemné prožití vánočních svátků, ať jejich poselství míru i nám pomůže utlumit naše skryté touhy po fundamentalistickém sebeprosazení se, máme-li snad jaké. ;-)

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Fundamentalismus, individualita a osobnost Neděle, 21.Prosince 2014, 20:54:29

Paní Hájková, to je zajímavé propojení mezi tou individuální predispozicí (k fundamentalismu) a individualitou člověka (respektive jejím nedostatkem).

Něco na tom dozajista je; jenom snad bych - aby se ty pojmy tak nepletly - hovořil spíše o slabé (či nevyzrálé) osobnosti, která stojí v pozadí onoho sklonu k fundamentalismu.

Například takový Václav Klaus, tomu je sotva možno upírat, že je silnou individualitou - ale stejně tak u něj sotva kdo bude popírat masivní sklony k fundamentalistickému výkladu světa.

Takže, jedná se opravdu spíše o stupeň zralosti osobnosti - o to, do jaké míry je daný člověk schopen snést, vydržet ten pocit, že pravdu by mohl mít i ten druhý.

Ale máte pravdu v tom, že je to otázka osobní síly respektive slabosti.

Tradičně se předpokládá, že doznání, že má vlastní pravda nemusí být tak úplně stoprocentní, je projevem slabosti; ve skutečnosti je tomu přesně naopak, jenom opravdu silná osobnost si může dovolit tu velkorysost, že i svému názorovému odpůrci přizná jeho část pravdy. Kdo si je sám jistý pevností své vlastní pozice, ten může projevit pochopení pro jiné argumenty, aniž by tím sám ztrácel na přesvědčivosti.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Silná nebo slabá individualita? Neděle, 21.Prosince 2014, 22:03:15

No, možná, že na jedné straně existuje něco jako fundamentalističtí "diktátoři" (to jsou ty silné individuality, které ovšem často potřebují nějaké obdivovatele) a na druhé straně fundamentalističtí "poddaní" (to jsou ty slabé individuality, co zase potřebují nějakého svého "vůdce").
A co je osobnostní zralost? Patrně když člověk není ani jedno ani druhé z výše uvedeného. Když dovede být jen sám sebou.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Pondělí, 22.Prosince 2014, 06:48:8

Výše uvedený jev možná opravdu víc souvisí se sektářstvím a náboženským fundamentalismem, který je reakcí na modernitu. Možná to ani není obecný znak fundamentalismu.
Ale u fundamentalismu je mimo jiné důležité lpění na doslovném výkladu původních textů, nemožnost utvořit si od nich odstup, lpění na konkrétnostech. Nemusí jít nutně o něco posvátného. Je to asi snaha o podržení si nějaké jistoty v nejisté době.
Já si myslím, že to lpění na doslovném výkladu (a na konkrétnostech) odsoudil už kdysi dávno apoštol Pavel, když řekl, že "litera zabíjí". Ale možná litera ani nezabíjí, je to prostě v lidech, že na ní lpějí. Nebo ještě lépe řečeno v lidech a ve společnosti. Protože člověk se vyvíjí nejen jako jedinec, ale jako člen určité společnosti, která se také vyvíjí. Každá ta společnost má za sebou své dějiny (a navíc se ty společnosti také mezi sebou mísí), směřuje to neznámo kam, a to všechno se na nás projevuje.

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Posvátná litera a živý svět Pondělí, 22.Prosince 2014, 12:48:28

No ano, tohle je samozřejmě odvěký zápas mezi "strážci posvátné litery" a mezi těmi, kteří chtějí namísto mrtvé litery spatřovat živoucí svět.

Když už je tady řeč o raném křesťanství, připomeňme si jenom Ježíšovy neustálé střety se zákoníky: to byli přesně takovíto "strážci litery", kteří do nejmenšího znali starý judaistický Zákon, ale nebyli v nejmenším ochotni - a vůbec ani schopni - nahlédnout a pochopit, že v osobě Ježíše tu přichází něco zcela nového, totiž právě žitá ryzí skutečnost oproti prázdným rituálům ustrnulé kanonizované litery.

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Tlak společenského prostředí Pondělí, 22.Prosince 2014, 13:06:34

Paní Hájková, já jsem v tom množství mých reakcí na ostatní podněty a kritiku zcela opomněl odpovědět na Váš názor z 20.Prosince 2014, 14:12:50, že totiž nevěříte na to "zesměšňování" těch, kteří by se chovali ze společenského hlediska nepatřičně (tedy v daném případě fundamentalisticky). A přitom jste uvedla ten příklad s televizními spoty proti fašistickým tendencím.

Takhle: takovéto televizní spoty jsou v naprosté většina stejně stupidní jako jiná televizní reklama, které se svou formou velmi podobají.

Nechci být nespravedlivý: některé z nich měly určitou vtipnost, to se jim nedá upřít. Ale: takovéto kampaně působí vždycky velice školometsky, a je nutno mít zásadní pochybnosti o tom, jaký budou mít účinek právě na jejich cílovou skupinu obyvatelstva, totiž na ty obhroublé, životem frustrované a okolní svět nenávidějící fašistoidní charaktery.

Pokud jsem já hovořil o tom, že ten - bohužel přirozený - sklon k fundamentalismu je možno úspěšně omezit, zatlačit jenom za těch okolností, kdy každý kdo by se takovýmto způsobem začal předvádět, by se stal předmětem všeobecného opovržení a posměchu, pak jsem tím samozřejmě neměl na mysli takovéto umělé kapaně iniciované státem. Takovýto přirozený odpor vůči takovýmto neřestem by musel vycházet ze společnosti samé. Aby ti, kdo by takovýto způsob "argumentace" začali používat, okamžitě pocítili, že se tím dostávají do izolace, že je nikdo nebere vážně, že jimi pro to každý slušný člověk pohrdá.

Nepodceňujme sílu takovéto "sociální kontroly": až na vysloveně psychopatické jedince je každý člověk velice závislý na tom, jestli je svým okolím přijímán, respektován, uznáván - anebo jestli je jím zavržen, opovrhován.

Samozřejmě, všechny projevy fundamentalismu nebude možno bezezbytku potlačit nikdy (jak řečeno, je to pro člověka v podstatě "přirozený", výchozí stav) - ale už tím by bylo velmi mnoho získáno, kdyby se takovéto fundamentalistické jednání a chování stalo předmětem všeobecného opovržení. Stejně tak, jako když se někdo na veřejnosti chová nepřístojně.

Současný stav je ovšem bohužel spíše opačný, názorový fundamentalismus je víceméně všeobecně pěstovaným "sportem". Fundamentalismus sice vadí - ale vždycky jenom u té d r u h é strany, u názorového protivníka. Fundamentalismus vlastního tábora je jaksi "v pořádku".

Jd_leto_08

Jiří Dolejš - Praha

on si to život přebere Pondělí, 22.Prosince 2014, 14:32:40

Cementóza myšlení může být individuální handicap, ale i mocensky utilitární. A existuje napříč spektrem.
Opakem této cementózy je podléhání různým módním proryvům bez potřebného nadhledu.
Co je typičtější pro levici je válka sekt domnívajících se zapáleně že jsou vlastníky pravdy.
Ať již "pravdy" autenticky konzervující ideologické pilíře a nebo avanturisticky bořící rovnou vše.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Pondělí, 22.Prosince 2014, 20:58:42

http://www.novinky.cz/zahranicni/blizky-a-stredni-vychod/357109-islamsky-stat-chysta-nejvetsi-nabozenskou-cistku-v-dejinach-lidstva.html

Novinář prý byl šokován tím, jak silný je příliv lidí ze Západu...

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Úterý, 23.Prosince 2014, 05:44:46

Myslím si, že mezi tím náboženským fanatismem a fundamentalismem, jak o něm píše pan Poláček, je rozdíl. Ten první spočívá v tom, že člověk je hnán vášní, která ho nutí - obrazně řečeno - dát něčemu (někomu) svou duši, byť takhle strašlivým způsobem. Kdežto ten druhý fundamentalismus (to lpění na svém za každou cenu) spíš svědčí o odhodlání nikoho nebo nic do své duše nepustit.

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Otázka duše Úterý, 23.Prosince 2014, 13:53:47

Tedy, paní Hájková, zcela upřímně: před Vaší sentencí o duši klobouk dolů!
To je myšlenka velice hluboká, na kterou by mohl být hrdý leckterý profesionální filozof.
Sám musím přiznat, že si tuto myšlenku musím ještě velice důkladně nechat projít hlavou, nežli ji dokáži - snad - plně přetransformovat do mého vlastního myšlenkového světa.

Tak trochu se to ovšem prolíná s tím, co už zmínil pan Vyleťal, a co chci podrobněji tématizovat v mém následném textu: že totiž fundamentalismus může mít v určitém smyslu také pozitivní význam.
Snad spíše nežli "dát něčemu (někomu) svou duši" bych v tomto ohledu hovořil o tom, do něčeho v l o ž i t svou duši.

Ale podrobněji bych se tomu chtěl věnovat opravdu až v tom avizovaném příštím textu.

Ale ta druhá část myšlenky, že ten druhý - špatný - fundamentalismus je založen na úmyslu "nikoho nebo nic do své duše nepustit" - tak to je opravdu velice silná myšlenka, jak už řečeno klobouk dolů...

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Odpadlíci a úchylkáři Úterý, 23.Prosince 2014, 14:07:3

Co se té "války sekt" týče, o kterých hovoří pan Dolejš, pak mně se zdá, že právě ten Leibnizův model s monádami tady poskytuje opravdu nemálo názorný aparát k vysvětlení tohoto jevu.

Zopakujme si ještě jednou: každá z těchto monád odráží, reflektuje, spatřuje svět pod jiným úhlem pohledu. A to i když všechny patří na - objektivně - ten samý svět.

A teď: i ty dvě nejbližší, sousední monády (tedy ty, jejichž pohled, výklad světa je sám o sobě velmi příbuzný) - tak i jejich pohledy se nevyhnutelně liší, i když třeba jen o jeden jediný úhlový stupeň.

A nedá se nic dělat: i tento o sobě nepatrný posun perspektivy už stačí k tomu, že každá z těchto pozorujících monád vidí něco jiného.

Uvědomme si, že ten svět na které se dívají, to není jenom nějaká prázdná koule, ze všech stran stejná. Rozhodující je nitro, vnitřní struktury tohoto světa, který je objektem pozorování. Zkusme si vnitřek oné koule či kruhu, na který hledí ony monády, představit jako jakýsi labyrint, s nesčetnými cestami, chodbami, křižovatkami, rozcestími... A tady postačí už opravdu jenom malý posun v perspektivě, a celý ten vnitřní labyrint se k pozorovateli natočí už poněkud jinak - a tak se může jevit, že ta správná cesta vede někudy jinudy, nežli jak se to zdá z pozice předchozí.

A právě tohle vede k těm rozhořčeným názorovým bojům proti všem těm "odpadlíkům", "heretikům", "úchylkářům" atd. Vždycky se tu vynořuje ten samý fenomén: že v našich očích tito "úchylkáři" popírají ten jedině pravý svět, tu jedině spásnou cestu. Je to skutečně objektivně daný fenomén; a vyžaduje to opravdu mnoho osobní i duchovní zralosti, se z moci tohoto fenoménu, tohoto optického klamu dokázat osvobodit.

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Boj o život Neděle, 28.Prosince 2014, 12:46:37

Svého času jeden německý psychoterapeut vylíčil své zkušenosti s tou finální fází terapie, když pacient je už doveden na samotný pokraj toho, aby už konečně vzdal a opustil svůj dosavadní deformovaný, nemocný, patologický způsob svého vlastního sebenazírání, a aby se postavil na novou půdu, na novou, pozitivní základnu svého života.

Onen terapeut tuto fázi přirovnal k takovému obrazu, že on sám má vždycky takový pocit, jako by onen pacient visel oběma rukama z parapetu okna. A přestože spásná země je ve skutečnosti jenom několik centimetrů od špiček jeho nohou, a stačilo by tedy jenom se pustit, a hned by se z této kritické situace přistálo na pevné zemi - ten pacient to nevidí, protože on je vnitřně stále pevně spjatý se svým minulým životem. A i když je to život deficitní, patologický a vlastně nesnesitelný - pro něj je to pořád ještě ta jediná životní jistota, kterou má. A proto se tak zoufale a křečovitě drží toho "parapetu", těch svých dosavadních životních jistot, aby se nemusel pustit do oné zdánlivé propasti pod jeho nohama, do toho neznáma nového způsobu života.

A onen psychoterapeut při tomto líčení použil jeden obrat, který se i pro naše téma může vyjevit jako klíčový. Podle jeho slov totiž ten pacient právě v tuhle chvíli bojuje svůj "boj na život a na smrt". On je opravdu vnitřně natolik srostlý se svým dosavadním způsobem života, se svým dosavadním viděním světa, se svými dosavadními životními automatismy a "jistotami", že má v tu chvíli opravdu pocit, že tím že přistoupí na své uzdravení, že tím ztratí celý svůj vlastní život.

To, co je pro něj fakticky spása, co teprve mu otevírá nové horizonty, nové možnosti jeho života - právě to se mu jeví tou největší hrozbou, protože za tento nový život musí zaplatit ztrátou svého života dosavadního.

A jak je tomu v případě psychicky nemocných, tak nepříliš jinak je to vlastně i u nás všech: my všichni jsme tak či onak uzavřeni v ulitě svých vlastních životních názorů, přesvědčení a dogmat. Jak už jsme si osvětlili, tento náš dosavadní pohled na svět je (ve svém původu) nevyhnutelně omezený; a jak je omezený on sám, tak omezuje i nás. Pokud bychom tedy dokázali opustit tento náš dosavadní způsob nazírání na život, a rozšířili ho o perspektivy jiné, samozřejmě bychom tím získali nové horizonty, nové možnosti našeho - duchovního - bytí. Jenže, my se úplně stejně jako onen psychicky nemocný pacient zarytě a zoufale bráníme našemu vlastnímu životnímu obohacení (či vysloveně: osvobození) - protože jsme vnitřně natolik spjati se svým dosavadním postojem ke světu, že máme pocit, že tím že ho opustíme ztratíme či zradíme celý svůj vlastní život.

Někdy se opravdu zdá, že celá společnost má nutně zapotřebí svého psychoterapeuta. Někoho, kdo by ji dokázal vyvést z jejích dosavadních "posvátných" přesvědčení, z jejích dogmat - a kdo by ji dokázal přesvědčit, že opravdu nezemře, když se dokáže otevřít i novým horizontům bytí.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

To mi trochu pripomina... Neděle, 28.Prosince 2014, 20:08:46

Kdo ztrati svou dusi, ten ji nalezne...

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Výměna duše za duši? Pondělí, 29.Prosince 2014, 13:40:10

To řekl kdo? - Musím přiznat, že tento výrok je mi neznámý.

Ale dozajista vyjadřuje nemalou pravdu: kdo chce objevit nové světy, ten musí mít odvahu opustit ten starý. Kdo chce objevit nové, ten musí mít odvahu vkročit do neznáma. Kdo chce jít po nových cestách, ten musí opustit ty staré, vyšlapané.

Tomu by ještě dozajista všichni přisvědčili. Ale - vzdát se své vlastní duše? To je pro naprostou většinu už příliš nepřijatelný požadavek.

Bezpochyby právem; naše duše je pro nás to nejcennější, co ve svém životě máme (či alespoň měla by být). Či přesněji řečeno, naše duše, to jsme my sami.
Je tedy jenom pochopitelné, a z existenciálního hlediska nevyhnutelné, že na své vlastní duši lpíme ze všech svých sil. - Nakonec, zkusme si představit: co by to jenom bylo za člověka, který by každé dva týdny "vyměnil svou duši", byl by neustále někým úplně jiným?

Je tedy zřejmé, že si svou duši - a její integritu - musíme chránit a ji bránit; problém ale počíná právě v tom případě, kdy naše (dosavadní) duše je nějakým způsobem nemocná, deficitní, deformovaná - a my se ze strachu o její integritu, její uchování zoufale a zavile bráníme proti změnám, které ve skutečnosti znamenají její ozdravení, její osvobození, její otevření se novým životním možnostem a horizontům.

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Síla argumentů a síla víry Pondělí, 29.Prosince 2014, 14:04:16

Ke zde projednávanému tématu fundamentalistického přesvědčení o nezpochybnitelnosti vlastních názorů se velice hodí výsledky výzkumu, který - v oblasti mýtů ohledně očkování - provedli Brendan Nyhan z Dartmouth College a Jason Reifler z univerzity v Exeteru.

Podle jejich závěrů je sice možné, odpůrce očkování přesvědčit o neodůvodněnosti jejich konkrétních argumentů proti očkování; to však ještě zdaleka neznamená, že by se tím zároveň podařilo zviklat je v jejich odmítání očkování vůbec.

Jednou větou: ti rodiče, kteří chovali tu největší skepsi vůči očkování, sice vzali na vědomí, že jejich argumenty proti němu jsou naprosto nevěcné a neodůvodněné - ale následně se bránili j e š t ě v í c e, nechat své děti očkovat!!

V článku, kde bylo o těchto výzkumech referováno, bylo poukázáno na skutečnost, o které už dávno ví psychologie, a které je pro tvora homo sapiens jen velmi málo lichotivá: člověk se ve skutečnosti nerozhoduje na základě nějakých racionálních argumentů, nýbrž naopak, prvotní je p o d v ě d o m ý postoj respektive názor, a teprve následně se hledají argumenty pro potvrzení tohoto vlastního vnitřního postoje a přesvědčení.

A když dojde právě k tomu, že takovémuto o své pravdě neotřesitelně přesvědčenému jedinci jsou jeho argumenty vyvráceny - pak prostě na jejich místo okamžitě přihodí argumenty jiné. Zcela bez ohledu na to, jestli jsou to argumenty racionální, anebo zcela nepodložené. Rozhodující je vždycky ta možnost zachovat si své vnitřní přesvědčení. A to třeba i za tu cenu - jako v uvedeném případě - že tím člověk ohrožuje i své vlastní děti.



Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Pondělí, 29.Prosince 2014, 17:46:53

Kdo to rekl? Prece Jezis. (Matous 10, 37)
Jenom tam jeste patri "kvuli me". Tedy "kdo ztrati svou dusi kvuli me... "

Petrasek Milan - penzista

A Žižek svým posledním dílem: Hegel und der Schatten des dialektischen Materialismus Úterý, 30.Prosince 2014, 10:00:2

Slavoj Žižek unternimmt in seinem monumentalen, vor Ideen nur so sprühenden Buch erst gar nicht den Versuch, aus Hegels Schatten herauszutreten, macht es sich aber auch keineswegs darin bequem. Seine Devise lautet nicht: Zurück zu Hegel! Sondern: Wir müssen hegelianischer sein als der Meister selbst, um wie er, allerdings unter völlig veränderten historischen Bedingungen, die Brüche und Verwerfungen in der Realität verstehen und kritisieren zu können. In dieser hyperhegelianischen Manier und mit gewohnt pointierten Abschweifungen in (fast) alle Bereiche von Philosophie, Kunst und Leben liest er nicht nur Hegel selbst, sondern auch dessen Vorgänger (Platon, Christentum, Fichte), Nachfolger (Marx, Badiou, Quantenphysik) und natürlich dessen großen Wiedergänger Jacques Lacan. Das Ziel ist es, Hegels radikal emanzipatorisches Projekt für unsere Zeit zu retten. Denn eines steht für Žižek fest: Die Moderne begann mit Hegel. Und sie wird mit Hegel enden.

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Úterý, 30.Prosince 2014, 17:30:58

No, paní Hájková, myslel jsem také na toho Ježíše; ale nejsem bohužel natolik Bible znalý, abych si tím mohl být jist... To původně vypuštěné "pro mě" je tady ovšem dost klíčové, bez toho to má dost jiný smysl.

Ale ano, Ježíš to myslel dozajista právě v uvedeném smyslu: kdo se dokáže vzdát své dosavadní "duše", tedy svého dosavadního, starého, přežilého názoru a náhledu na svět, ten získá "novou duši", zcela nový náhled na věci tohoto světa, i na svůj vlastní život.

V křesťanské tradici je poselství Ježíše obvykle spojováno s momentem lásky; to je v něm samozřejmě také obsaženo, ale redukovat Ježíše j e n o m na tu lásku, to by bylo příliš úzké, ve skutečnosti je to celý horizont lidského žití, který se s Ježíšem a jeho prostřednictvím dostává na novou, vyšší úroveň.

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Moderna, Hegel a dialektika Úterý, 30.Prosince 2014, 17:54:26

No, pane Petrasku, díky za ten text, ale tak trochu mi není jasné, jakou má souvislost s daným tématem, o fundamentalismu. (Nechtěl jste ho spíše umístit pod tu diskusi o islamofobii? - Ony ty texty někdy přeskočí, také už se mi nejednou stalo, že můj příspěvek skončil u zcela jiného tématu, než jsem zamýšlel.)

Ale budiž, když už je to tady, proč se tomu nevěnovat.

V každém případě sdílím se Žižekem jeho přesvědčení, že prostě není možno bez dialektiky. A tedy bez Hegela.

Dialektika: asi časem bude zapotřebí, toto téma zpracovat samostatně, takže tady jenom předběžně: nejvlastnější podstatou dialektiky je to, dobírat se k pravdě - totiž k celé, úplné, komplexní, syntetické pravdě - přes její jednotlivé součásti a elementy, které původně stojí proti sobě jako izolované, nesmiřitelné protiklady.

V tomto ohledu by ovšem tato záležitost skutečně souvisela plně s naším tématem: tyto nesmiřitelné protiklady se objevují právě ve formě f u n d a m e n t a l i s t i c k y zastávaných protikladů, jak řečeno napohled nesmiřitelných a nespojitelných, které navzájem popírají a potírají jeden druhého.

Hegelův nedocenitelný přínos spočívá méně v jeho vlastním modelu dějin a společnosti (který se ukázal být uzavřený do sebe sama, nedokázal sledovat další dějinný vývoj) - nýbrž právě v tomto samotném p r i n p c i p u dialektické metody překonávání protikladů, to jest dílčích pravd, dílčích řešení, dílčích skutečností.

I v tomto ohledu má tedy Žižek plnou pravdu: na jednu stranu je nutno vrátit se k Hegelovi - ale na druhou stranu je nezbytné vyjít za Hegela (a tedy: být "hegelovštější" než sám Hegel).

Co se role Marxe v této linii dialektického myšlení týče, tak tomu je nutno přiznat, že odstranil základní deficit Hegelova modelu, totiž jeho přílišnou "utopenost" v ryze pojmově-logickém nazírání a výkladu světa. Pro Hegela byl svět opravdu čistě logická záležitost - co se mu jevilo jako logické, to pro něj byla realita. Nějakou realitou samotného materiálního světa se Hegel nenechal příliš rušit. Je znám jeho proslulý výrok, jehož jedna polovina zní: "Co je rozumné, to je skutečné..."

Oproti tomu Marx provedl onen odklon od abstraktně-pojmového světa Hegela k oné "materiální realitě"; ovšem deficit Marxe spočívá zase v tom, že on sice do jisté míry na Feuerebachův materialismus narouboval tu Hegelovu dialektiku, ale přitom jaksi "ztratil" právě ten její nezákladnější moment, totiž moment protikladů jako základních momentů syntetické pravdy. A tedy i syntetické skutečnosti.

Marxova dialektika není syntetickou, v tom smyslu že by se protikladné momenty (pravdy či reality) spojily v jeden komplexní celek; u Marxe je dialektika dějin v zásadě jenom p o s l o u p n á, to jest na jeden moment (dejme tomu feudalismus) následuje moment jiný (kapitalismus); ale tyto momenty nemají žádnou vnitřní souvislost.

Jistě, u Marxe jsou celé dějiny profilování jeho slavným t ř í d n í m protikladem; ale i tady nedochází k žádné syntéze, k žádnému pozitivnímu překonání tohoto protikladu, nýbrž jenom k odstranění, vygumování jedné z obou stran tohoto protikladu (třídy vlastníků).

Takhle jednoduše to nikdy nemůže fungovat; tohle opravdu není dialektika.

Podle mého přesvědčení je opravdu naprosto nezbytným krokem do budoucna, Marxe právě v tomto ohledu korigovat, a to sice právě Hegelem. A to sice ne tím "modelovým" Hegelem (jak řečeno Hegelův model byl nakonec do sebe uzavřený), nýbrž tím "lepším", tím autentickým, tím skutečně dialektickým Hegelem.

Pokud to Žižek myslí takto, pak nemohu jinak, nežli dát mu plně za pravdu.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Středa, 31.Prosince 2014, 13:46:44

Toto je úryvek z 10. kapitoly Evangelia sv. Matouše (37-39), který svědčí o tom, že Ježíš vyžadoval totální sebedestrukci:

"Kdo má rád otce nebo matku více než mě, není mě hoden. Kdo má rád syna nebo dceru více než mě, není mě hoden. Kdo nebere svůj kříž a nenásleduje mě, není mě hoden. Kdo nalezne svou duši, ten ji ztratí, a kdo ztratí svou duši kvůli mně, ten ji nalezne."

Nalézt (čili objevit) svou duši patrně znamenalo objevit její skutečný smysl a ztotožnit se s ním. Objevit, že ona duše nepatří svému nositeli, nýbrž Ježíšovi (event. Bohu, či jiným lidem), a tedy ji vlastně takto ztratit pro sebe. Vůbec nežít pro sebe.
Není to příliš antihumanistické?
Žižek tuším napsal, že ten, kdo musí milovat své nepřátele, bude nakonec logicky nenávidět své přátele, případně sám sebe.

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Ztráta duše? Čtvrtek, 1.Ledna 2015, 13:29:42

Ne, takhle bych to opravdu neviděl - že by se někdo měl vzdávat své vlastní duše ve prospěch Boha či Ježíše; opravdu si je sotva možno představit, že Ježíš by takovýmto způsobem "kšeftoval" s dušemi...

Já setrvávám na svém náhledu (a daný citát mě v tomto přesvědčením jenom upevnil), že to o co se tu jedná je to, dokázat překonat (čili: "ztratit") svou s t a r o u duši, to znamená takovou duši, takový vnitřní svět, který je svázaný ještě se starým kánonem, se starým pojetím toho, jak má být žit pravý život.

Ale právě tím, že se "ztratí" tato dřívější duše, právě tím se otevře prostor k získání duše nové, která stojí na vyšším duchovním a mravním stupni.

Bible to všechno samozřejmě vyjadřuje květnatou a pregnantní řečí, proto je tady řeč o tom "kdo ztratí svou duši kvůli mně"; ve skutečnosti nejde o nějaké slepé následovnictví Ježíše, ale o to, že on v sobě ztělesňoval tu novou pravdu.

- Jen tak mimochodem, právě jsem napsal své avizované pokračování k tématu fundamentalismu; a shodou okolností je v mém textu řeč o Ježíšovi, a právě v dané souvislosti, totiž zvěstování nové pravdy.

---------------------------------------

Co se toho Žižekova tvrzení týče, má to sice napohled svou logiku, ale zdá se to být nakonec dosti laciný bonmot.

V této - o sobě bezpochyby až extrémně radikální - výzvě Ježíše se jedná především o to, překonat to obvyklé, ale ve svém kořeni vlastně ještě vysloveně barbarské rozlišování lidí na ty, kteří jsou "naši", jsou z naší tlupy, a na "nepřátele". Ježíš tu poukazuje na to, že k a ž d ý člověk bez rozdílu je lidskou bytostí, je obdařen (nesmrtelnou, Bohem propůjčenou) duší; a že tedy je nutno u každého spatřovat tuto jeho nezrušitelně pozitivní lidskou stránku. A to i bez ohledu na to, jestli dotyčný je zrovna s námi v nějakém konfliktu.

Jednou větou řečeno, tento Ježíšův požadavek neznamená nic jiného nežli to, že se máme naučit překonávat svá nepřátelství, a spatřovat (a podporovat!) v druhém člověku jeho lepší stránky.

Ježíšova kázání je jen zřídka možno brát bezprostředně tak jak byla vyslovena, skoro vždycky se za nimi ukrývá nějaký hlubší smysl. Proto opakuji, ten Žížekův komentář k tomu se mi jeví nemálo laciný a povrchní.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Čtvrtek, 1.Ledna 2015, 14:58:1

Ono se to dost těžko vysvětluje, pane Poláčku, protože pojmy nejsou zcela jasné. Záleží na tom, co si kdo představí pod pojmem duše a jak se to liší od pojmu duch. Někteří věřící totiž tvrdí, že Ježíš jim dává svého ducha.
Ani to následování Ježíše nepovažují všichni (fundamentalisticky) za jeho slepé napodobování nebo slepé podřizování se.
Někteří dokonce říkají, že ani není nutné se k němu (Ježíšovi) veřejně hlásit a přesto člověk může splňovat jeho požadavky.
Pokud jde o toho Žižeka, tak ten přichází každou chvíli s něčím novým, s čím dosud nepřišel. Není nutné brát to příliš vážně. Navíc si už nejsem zcela jistá, zda to napsal přímo on nebo zda interpretoval něčí myšlenku.
Milovat nepřátele možné je. Tedy ne snad přímo milovat, ale snášet a chápat je jako lidi. Jenže pak už to asi nejsou nepřátelé. Ostatně nepřítelem může být něco zcela abstraktního.

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Duše, duch a následovnictví Ježíše Pátek, 2.Ledna 2015, 12:44:47

No ano, s tím duchem a s tou duší to není nijak jednoduchá záležitost, jenom tím že se obojí nějakým způsobem vztáhne k Bohu není ještě nijakým způsobem rozřešeno a zodpovězeno, co ta "duše" vlastně vůbec je, z jakých součástí sestává, co se s ní během našeho života děje...

I když vyjdeme z té křesťanské představy, že naši duši nám dal Bůh - i tak je zcela evidentní, že tato naše duše se během našeho života mění.

Takže, teď by bylo možno položit otázku: k t e r o u z našich duší nám vlastně dal Bůh? Tu, kterou jsme měli v okamžiku našeho zrození - anebo tu, kterou máme v našem dospělém věku, tak jak se vyvinula během našeho života, tím že jsme prožívali, prociťovali naše setkání, naše radosti, naše střety, naše bolesti?...

Tohle je otázka, na kterou by se v rámci náboženství asi jen velmi těžko hledala odpověď.

I kdyby se řeklo, že to co dostáváme od Boha je právě jenom ten nesmrtelný z á k l a d duše, i pak by zůstala otevřená otázka, kde se tedy bere ta vlastní n á p l ň naší duše? Protože ten věčný základ, to by muselo být vlastně nutně společné všem lidem - a tedy by to muselo být u všech lidí stejné!

Jinak řečeno, žádná duše by se nijakým způsobem neodlišovala od té druhé. A jestliže tedy naopak vycházíme z přesvědčení, že každá duše je naprosto jedinečná - tak kdo tedy vytváří tu její jedinečnost? Nejsme to nakonec přece jenom - my sami?

S tím "duchem" (pokud teď máme na mysli "Ducha svatého") je to také nemálo problematické: kde ten se vlastně vzal? Duch, to není nic jiného, nežli pohyb mysli - jak ale mohla existovat nějaká reálná mysl, když ještě vůbec neexistoval svět? Kdy neexistovala hmota, neexistovala energie, která by tohoto Ducha mohla pohánět?

A jestliže je tento Duch totožný s Bohem, a je přítomen ve světě, v každé jeho částečce - proč je pak tento svět tak nedokonalý, tak bezduchý?

A tak dále; ale to jsou specifické problémy (křesťanské) teologie, které můžeme přenechat jí.

Co má ale obecně humánní smysl, to je ta záležitost s "následováním Ježíše".

Tady je možno s jistotou vycházet z toho, že Ježíšovi samotnému docela určitě nešlo o nějaké otrocké napodobování jeho samotného. Ježíšovi nebylo nic vzdálenějšího, nežli nějaké bezduché modlářství. Základním smyslem jeho poselství, jeho působení bylo to, aby lidé s a m i, každý sám za sebe v sobě nesl tu "božskou jiskru" pravého žití, s kterou on k nim přišel. V tomto smyslu skutečně platí, že naprosto není zapotřebí hlásit se nějak okázale, manifestačně ke Kristovi, a přitom je naprosto možno mít v sobě jeho Slovo.

A spíše by bylo možno právem tvrdit pravý opak: čím okázaleji kdo předvádí, demonstruje svou slepou oddanost Ježíšovi, tím méně má v sobě z jeho skutečného poselství.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Pátek, 2.Ledna 2015, 15:19:13

Tedy, pane Poláčku, když se mluví o duši, vždycky si vybavím pohádku Hrátky s čertem, kde mluví dr. Solfernus s Martinem Kabátem: "Viděl jste někdy duši? Ujišťuji vás, že je to méně než nic...":)" Když jsem byla malá holčička, představovala jsem si duši jako rybí měchýř, který jsem znala z předvánočního kuchání kapra. Tatínek mu totiž z legrace tak říkal.
"Je zcela evidentní, že tato naše duše se během našeho života mění" a že je těžké poznat, která je vlastně ta "pravá"... tak s tím určitě mohu jen souhlasit. Nevím, zda je vůbec správné mluvit o nějaké "náplni" duše. To znovu evokuje představu onoho rybího měchýře (který je ovšem naplněn vzduchem), případně představu nějaké prázdné nádoby. Ale že by to byly nádoby oddělené jako ty monády? Nejsou naše duše nakonec něco jako "spojené nádoby" jejichž obsah závisí na obsahu okolních nádob bez možnosti obsah nějak výrazněji fixovat? Případně jako "průtokové ohřívače", kdy máme možnost určitou energií ovlivňovat teplotu obsahu, který k nám přichází zvenčí?
Možná, že přece jenom máme schopnost vytvářet "obsah naší duše" a možná dokonce máme schopnost vytvářet obsahy jiných duší (pokud jsou duše spojené nádoby). Odkud je ta schopnost?
Pojetí ducha jako pohybu mysli se mně líbí též, ale rovněž nevím, odkud se duch bere. Určitě není nějak automaticky produkován tělem. Stejně jako"obsah duše" není automaticky produkován nějakou "schránkou". Ono prostě automatické není vůbec nic. Kromě automatů.

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Otázka duše Sobota, 3.Ledna 2015, 12:55:2

Tedy, musím přiznat, že já bych tu otázku duše tady nechtěl probírat příliš do hloubky. To je natolik složité, komplexní, a vlastně neuchopitelné téma, že by bylo zapotřebí ho probírat cíleně, jako samostatnou kapitolu. Snad k tomu jednou dojde.

Takže, zase jenom tak trochu "za pochodu".

Zůstaňme u té otázky - abychom měli nějaký výchozí bod - jak vlastně "vzniká" naše duše, to jest její konkrétní živoucí obsah? Je to něco, co je nám tak nějak dáno předem, anebo si to vytváříme sami, zcela autonomně?

Mně se zamlouvá ten Váš příměr o "spojených nádobách", na tom určitě něco bude.

Je totiž zjevné, že oba zásadně protichůdné (fundamentalistické?) názory nemohou nikdy vysvětlit celou duši.

Když vyjdeme z toho, že naše duše je nám předem dána (jak jsem to zmínil minule), pak se nedá vysvětlit její další vývoj. Naše duše by musela zůstat po celý náš život naprosto stejná.

Ale na straně druhé, kdybychom věc chápali jenom tak, že naše duše je v okamžiku zrození ona známá "tabula rasa", nepopsaná tabule, a že tedy naše duše je jenom nějakou naší reakcí na naše životní okolí - jak potom vysvětlit, že přes všechny proměny našeho vnitřního světa v průběhu našeho života se tu přece jenom uchovává nějaký stálý základ? I když v dospělém věku mnohé věci už vidíme dosti jinak, nežli ve věku mladickém či dokonce dětském, přece jenom se tu udržuje určité kontinuum našich základních náhledů, pocitů, způsobu jak vnímáme a hodnotíme tento svět.

Ono to nakonec vůbec nebylo tak hloupé a naivní, když naši předkové si představovali, že osud každého z nás při narození určují tři sudičky. Nedá se nic dělat, ale opravdu už na svět přicházíme s jakýmsi absolutně daným základem naší osobnosti (a tedy i duše, duševního prožitku), který nelze za žádných okolností (s výjimkou extrémních traumat) zásadně změnit.

Ale stejně tak platí i to, že my máme tu možnost, naši vlastní osobnost (a tedy opět: i naši duši) v průběhu našeho života do nemalé míry pěstovat, kultivovat, tříbit - a tedy měnit.

A tohle je dokonce možné ještě i v dospělém věku. Například v psychologii až donedávna platilo za nesporný kánon, že osobnost člověka se utváří v prvních třech letech jeho života; a že později už tyto základní charakterové rysy nelze měnit.
A až teď byl podán důkaz, že tomu tak není, že je naprosto možné vlastní osobnost rozvíjet (a tedy měnit) i v dospělém věku. A dokonce někdy v období po padesátém roce věku je tato možnost daleko větší, nežli v období rané dospělosti.

Takže, tolik k tomu, do jaké míry je nám naše duše dána už v okamžiku zrození, a do jaké míry se může měnit v průběhu našeho života.

Tím však ještě není stále zodpovězena ta zcela hlavní otázka, totiž: c o to je vlastně, ta naše "duše"?

Řekl bych - tak trochu zkusmo - že duše je to místo, kde naše "já" se potkává - a potýká - s okolním světem, s celým univerzem. Kde se setkává a potýká se vším krásným a velkolepým, co nám tento svět a toto univerzum mohou nabídnout - ale stejně tak se vším nehezkým a hrozným, co je v tomto světě a v našem životě možno zažít.

Právě proto je naše duše zčásti stejná, konstantní - protože základní určení univerza a života jsou taktéž neměnné, pro všechny stejné.

Ale stejně proto je naše duše i individuálně proměnná, jedinečná - protože z toho nekonečného množství jednotlivých součástí, střípků, výjevů světa si každý z nás nutně skládá svůj vlastní obraz.

Takže jsme nakonec zase přece jenom zase zpátky u toho Leibnize: každá duše se od všech jiných liší svým úhlem pohledu, svým jedinečným a neopakovatelným způsobem, jak vnímá svět.

Nicméně, nutno vidět, že tyto rozdíly v úhlu pohledu jsou jenom jedna rovina, podle kterého je možno rozlišovat jednotlivé, individuální duše.

Je ještě rovina druhá, a to sice daleko významnější: totiž schopnost h l u b o k é h o prožitku.

Protože duše, to je prožitek; bez citového prožitku není duše. Jsou ale lidé, jejichž citový svět je jenom velmi plochý, povrchní. Oni nejsou schopni či ochotni nechat si celý ten svět kolem sebe proniknout příliš hluboko do svého nitra; to by jim bylo příliš obtížné, aby se s tím museli vypořádat. To jsou takoví, kteří žijí jenom pro tuto chvíli, jenom pro právě jsoucí osobní prožitek. Tento osobní (povětšině víceméně čistě fyzický) prožitek u nich ale není doprovázen prožitkem niterným, duševním. Jejich duše je proto zakrnělá, necitlivá, spící.

Ten zásadní rozdíl mezi lidmi (a jejich dušemi) tedy spočívá v tom, kdo je vůbec schopen a ochoten do sebe, do svého nitra přijmout svět a život, jako hluboký citový a duševní prožitek - a mezi těmi, pro které je slovo "duše" jenom prázdná floskule, a kteří žijí jenom svým bezprostředním, obhroublým materiálnem.

Jd_leto_08

Jiří Dolejš - Praha

jense od těch duší nezamotat Sobota, 3.Ledna 2015, 17:38:32

pokud duší myslíte mysl a ne něco mystického, tak jako funkce našeho nervového systému je ovlivňována jak vlastním vývojem tak vlivem okolí. To není snad tolik objevné - ani objektivní Geist ani okultní Potrgeist. Zajímavé je spíš z evolučního hlediska to proč tak malou kapacitu našeho mozku vlastně užíváme

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Sobota, 3.Ledna 2015, 18:10:18

Určitě nejde o nic mystického. Řekla bych, že pojem duše má blíž k prožívání, zkrátka k citům, jak naznačuje pan Poláček, kdežto pojem duch má blíž k rozumu, tedy více souvisí s oním využíváním mozkové kapacity, o němž píše pan Dolejš.
Zajímalo by mě, zda fundamentalismus je v tomto smyslu spíš záležitostí duše nebo ducha. Rozumí se jejich nedostatečnosti.

Jd_leto_08

Jiří Dolejš - Praha

fundamnetalismus bych jen na emoce nesváděl Sobota, 3.Ledna 2015, 21:11:5

I ty emoce a prožitky stejně jako schopnost úvahy a kalkulu sídlí v centrálním nervovém systému (syceny samozřejmě endokrinologicky). Takže bych tak ostrou dělící čáru nedělal. Jen by nás mohl ten rozum přiměřeně kontrolovat abychom nebyly jen uzlíčkem hormonů a pudového naprogramování. A fundamentalismus je především ztráta dynamiky v myšlení i chování - zamrzneme a pak si to pocity či kalkulem snažíme zpětně zdůvodnit. Riziko s věkem roste i když je u každého různé. V mládí nabíráme víc volné inspirace, v zralejším věku jsme více schopni syntézy až nakonec blbneme.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Neděle, 4.Ledna 2015, 09:20:38

Duše se mění pořád, aspoň u někoho. Jak jinak si vysvětlit například u malířů "modré období" nebo jiné období, které zase přejde? Už mě taky napadlo, co když taková "proměnlivá" duše vyžaduje kolem sebe konstantní prostředí, aby se mohla proměňovat nějak vnitřně, zatímco duše, která je konstantní, vyžaduje naopak proměnlivé prostředí, aby se nenudila.
Ale toto se týká patrně spíš nálad, ne celé duše. U fundamentalismu jde asi o něco jiného. Nemyslím si, že jde o problém stáří, jak naznačuje pan Dolejš. Domnívám se, že z mladého fundamentalisty se může stát ve stáří úplně jiný člověk. Že prostě člověk může stářím spíš zmoudřet, a ne naopak. Může a nemusí, pochopitelně. Myslím, že jde mimo jiné i o problém prostředí, v němž člověk žije a jak moc do něj zapadá nebo z něj naopak vyčnívá. A to je oboustranná záležitost - tedy nakolik je jedinec schopen vyčnívat ze svého okolí (prostředí) a nakolik ho prostředí nechá, aby z něj vyčníval. Fundamentalismus není záležitostí pouze jedinců. Aspoň ten skutečný. Je to problém společnosti. To, o čem píše pan Poláček, možná ani není fundamentalismus, nýbrž obyčejná zatvrzelost.

Petrasek Milan - penzista

Fundamentalismus a fundamentální problémy Neděle, 4.Ledna 2015, 10:28:57

K novému roku trochu bych přikopíroval pár fundamentálně konstruktivních připomínek od tohohle šťoury Žižeka, které by mohly objasnit otázku fundamentální a podružné šlamastiky - tedy rozdíl mezi šlamastikou lokální a šlamastikou globálního charakteru, a také naznačit priority, či kde začít.
Žižek to vidí zhruba následujícně:
Dosavadní velmocenské uspořádání je a bude nahrazováno nově vznikajícím multiplexem mocenských center s rozličným mocenským potenciálem a destruktivní dynamikou odpovídající lokálnímu zázemí.
Vzniká nová situace ve které dosavadní patová situace garantovaná obavami velmocí ze vzájemného nukleárního zničení MAD - Muttually Assured Destruktion - je nově rozšiřovaná o tzv. nutnou alternativu aktivního výběru nukleárních cílů NUTS - Nuclear Utilization Target Selection, založenou na myšlence chirurgického odstranění atomového potenciálu slabšího (Iran, Nordkorea).
Tím se dostáváme do situace, ve které velmoci paralelně sledují dvě navzájem si odporující/paranoidní strategie - vzniká prostředí naplněné nově vznětlivou směsí s vysoce explozivním potenciálem.
Východiskem se jeví schopnost, nenechat se zatáhnout do víru lokální šlamastiky a uznat, že takováto globální paranoidní situace navozuje fundamentálně katastrofálnější nebezpečí válečné eskalace, než je třeba fundus provinčního prezidenta.
Nezbývá než doporučení:
lokální šlamastiku zaměnit za vleklou a obtížnou analýzu této explozivní směsi vazeb, odhalovat jejich fundament a hledat výchozí koordináty.
Já jsem připraven........tak trochu fundamentálně bych si zalhal.

Jd_leto_08

Jiří Dolejš - Praha

konzervativní či moudré stáří Neděle, 4.Ledna 2015, 12:48:13

EH : Ale stáří je jeden z významných faktorů (neříkám jediný) - prostě s věkem ztrácíme pružnost a otevřenost novému. Empirický fakt.
Proto je mladá konzerva spíš výjimka, kdežto stařecká "progresivnost" má často fundamentalistický charakter.
Lépe s tím objektivním vývojem počítat, aby nás to pak nezaskočilo - mentorující stařík je nakonec komický a pošetilý nejen v očích těch mladých.
Moudrost je m.j. právě v tomto pochopení -pokud si moudrý odstup nepleteme s rezignací mající kořeny v únavě vydat energii a podstoupit riziko.

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Duše a nervový systém Neděle, 4.Ledna 2015, 13:46:34

A přece bych, pane Dolejši, zůstával u přesvědčení, že to co obecně chápeme pod pojmem "duše", je něco podstatně jiného, nežli jenom komplex určitých nervových pochodů.

Totiž, ona je ta věc ještě trochu složitější. Na jedné straně je samozřejmě možno - s nemalým právem - vyhlásit postulát, že je tomu přesně naopak: že tedy v oné "duši" není nic jiného, než co se probíhá po dráhách právě tohoto našeho nervového systému. Takovéto tvrzení nelze sice pozitivně bezezbytku dokázat; ale je přinejmenším značně pravděpodobné, že tomu tak doopravdy je. (Když do onoho systému ovšem zahrneme i ty zmíněné "endokrinologické faktory".)

Jenže, takovéto ryze materialistické pojetí předmětů a jevů našeho světa má vždycky svá úskalí; a především, své velmi úzké hranice.

Já v takových případech vždycky používám příměr s katedrálou: podle čistě materialistického náhledu taková katedrála nakonec není nic jiného, nežli určitým způsobem na sebe poskládaná hromada kamenů. A - jak řečeno - z čistě objektivního, materiálního hlediska tomu tak doopravdy je. Jenže, to veškeré spirituální, architektonické, umělecké, emocionální sdělení, které je v oné katedrále obsaženo, zachyceno, zhmotněno - to se prostě do této čistě materialistické definice nevejde.

Přesněji řečeno, ono se tam vejde - ale ten vztah nefunguje opačným směrem, totiž tou "hromadou kamení" nikdy nelze vyjádřit všechno to duchovno.

A stejně je to i s naší duší: my sice můžeme říci, že duše je jenom "souhrnem nervových procesů"; ale pokud chceme uchopit duši jako takovou, pak musíme tento biologizující materialismus odhodit stranou, a klást otázky zcela jiným způsobem.

A je velká otázka, jestli tuto duši člověka je možno v plné míře pochopit, pojmout jinými prostředky, nežli k těmi, které má k dispozici - právě zase jenom lidská duše!

-----------------------------


Co se pak toho poměru mezi "vlastním sebevývojem" duše a působením vnějších faktorů týče - tak to také není zdaleka tak jednoznačné, ještě v sedmdesátých létech se i v psychologii vedly tuhé názorové boje o to, zda je osobnost člověka zásadně formována genetickými faktory, a n e b o ale vlivem prostředí. A teprve v poslední době se psychologie víceméně sjednotila na tom - o sobě samozřejmém - náhledu, že ve hře jsou obě tyto skupiny faktorů.

Ale i tak: ten samotný poukaz na oba tyto faktory nám nevysvětlí zase vůbec nic.

Především ten "sebevývoj duše": co je jeho základem? Co je to, co nám vůbec dává tu schopnost, nahlédnout sami sebe, své vlastní nitro, a porovnat ho s tím, co by vlastně mělo být jeho pravým, nezkaženým stavem?

Pozitivní vědy jako psychologie a psychiatrie nám tady zase nenabízí žádnou skutečnou odpověď. Geniální zkratkou to svého času vystihl populární český psychiatr doktor Plzák: "Psychiatr nerozumí lidské duši. Psychiatr jenom pozná, co je v ní špatně."

Ano, je tomu skutečně tak. Veškerá ta moderní psychologie a psychiatrie - to jsou v podstatě terapie evidentně p a t o l o g i c k ý c h stavů lidské duše; ale aby byly schopny přesvědčivě vysvětlit, c o to vlastně ta lidská duše je - nikoli, to od nich ani není možno očekávat, ani to nakonec není jejich úkolem.

A tak se opravdu skoro zdá, že duši člověka není možno adekvátně pojmout jinak, nežli za pomoci starého dobrého - náboženství! Neboť jedině tehdy, když je duše člověka pojata na pozadí představy absolutní d o k o n a l o s t i všeho bytí, všech duchovních i mravních vlastností a atributů - jedině tam je možno skutečně pochopit potenciálně nekonečnou hloubku toho, co nazýváme naší duší.

V tomto kontextu bych tedy duši definoval jako něco, v čem my prožíváme věčný konflikt mezi tím horizontem absolutní dokonalosti na straně jedné, a mezi naší vlastní neschopností této dokonalosti dosáhnout na straně druhé.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Neděle, 4.Ledna 2015, 13:48:2

Ono zalezi na tom, kvuli cemu se riziko podstupuje. Riziko koneckoncu podstupuji i fundamentaliste. Jenze kvuli necemu uplne jinemu nez treba podnikatele.

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Žižekovy výhledy do budoucna Neděle, 4.Ledna 2015, 13:56:12

Co se pak toho Žižekova modelu nadcházející globální (vel)mocenské konstelace týče, pak já jsem toho názoru, že rozhodujícím faktorem snad už pro příští století bude globální klimatická katastrofa, a s ní související boj o zbytkové životní zdroje.

Je docela dobře myslitelný takový scénář, že dojde k natolik masovým vlnám migrace, že snesou srovnání se "stěhováním národů" z prvních století našeho letopočtu. Celé národy, které přijdou o možnost nadále přežívat na své dosavadním teritoriu, se tím či oním způsobem vrhnou na ještě obyvatelná území.

Do jaké míry v tomto boji všech proti všem budou ještě nějakou významnou úlohu hrát velmoci, s jejich jaderným potenciálem, je dosti velká otázka.

Spíše bych očekával, že k použití jaderných zbraní dojde od nějakého "malého hráče" - v tom všeobecném chaosu se v nějaké zemi Blízkého či Dálného východu ztratí kontrola nad jadernými zbraněmi, a nějaký (fundamentalistický!) fanatik nebude dlouho váhat s tím, tuto zbraň použít na zničení dekadentního bezbožného světa.

Nejsou to skutečně zrovna lákavé vyhlídky; ale za tu ekologickou katastrofu si nakonec můžeme my sami.

Možná, že by přece jenom stálo za to, vrátit se k antickému ideálu, a namísto hypertrofovaného konzumu zase začít pečovat o lidskou duši. To nic nestojí, a nijak to nezatěžuje životní prostředí. Spíše právě naopak, dalo by se soudit.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Ještě jednou o riziku Neděle, 4.Ledna 2015, 17:47:11

Ono to podstupování rizika je docela klíčové. Řekla bych, že v budoucnu má opravdu šanci jen NĚCO, kvůli čemu lidé budou ochotni podstupovat nějaká rizika! I kapitalismus tak vznikl.
Zajímalo by mě ovšem, co vlastně budou lidé dávat v sázku? Vlastní pohodlí? Budou nějaké mít, když riskovat nebudou a kdo jim ho zajistí? Nebo vlastní život? Proč ne, ale museli by mít šanci, že tím získají lepší život. Tomu možná věří tak akorát ti islamisti, kteří mají za džihád zajištěné místo v ráji.
Když je řeč o Žižekovi, tak právě on ve své poslední knize píše, že lidé se všeobecně bojí jakéhokoliv rizika. Čím dál tím víc se bojí riskovat. Dokonce se bojí toho, že by se mohli bezhlavě zamilovat (ono je to totiž strašně nebezpečné). A tak se přemýšlí například o tom, jak si užít "lásky bez lásky". Žižek to přirovnává ke "kávě bez kofeinu", "cigaretám bez nikotinu", k radám, jak jíst a zároveň při tom hubnout a pod. Je to charakteristické pro naši dobu - užívat si, ale pokud možno neriskovat.

Jd_leto_08

Jiří Dolejš - Praha

nechci se přít o duši Pondělí, 5.Ledna 2015, 11:17:27

já nikomu případnou spirituální dimenzi neberu (chápu že pro někoho je to pilíř jeho pohledu na svět). pro mne ovšem není problém chápat komplexnost fungování naší neurologie i bez toho.
Jen vbych prosil neyvsětlovat fundamentalismus přílši metafyzicky. Každá bigotnost je prostě projevem určité nedostatečnosti v našem bytí či vědomí a na tu je dobré se zaměřit..

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Pondělí, 5.Ledna 2015, 13:00:33

K ilustraci toho citátu ze Žižeka, co jsem napsala včera (o lásce bez lásky a kávě bez kofeinu) se hodí dnešní článek na Novinkách - http://www.novinky.cz/zena/vztahy-a-sex/357642-svatby-jen-s-nevestou-v-japonsku-nic-neobvykleho.html
Všechno je dnes na prodej, případně k pronajmutí, včetně citů bez rizika: quasisvatba ( bez ženicha), „umělá“ kamarádka, i mazlení na objednávku („Naši zákazníci si vychutnávají pocit blízkosti druhého,“ zdůrazňuje Toširó Ito, majitel kavárny Tinkerbell v Tokiu. „Dlouhodobý vztah se skutečnou partnerkou většinou považují za příliš stresující.“)
Opravdové vášně dnes najdeme asi už jen mimo hlavní civilizační okruh (např. u těch islámských bojovníků), jak píše Žižek.
Bohužel.

Petrasek Milan - penzista

Nedostatečné vášně v neoliberálně tržním systému Pondělí, 5.Ledna 2015, 15:46:27

jsou problémem vyspělých tržních společností, které jsou orientovány na fruktifikaci jakýchkoliv, i vznešených vášní.
Ve správném režimu jsou vášně slaďovány a uváděny do souladu s vůlí po konzumu.
Nedostatek vášní tak zákonitě způsobuje neharmonické tržní poměry ...............s obavou bych dodal.

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Strach z rizika? Pondělí, 5.Ledna 2015, 19:11:20

Já bych to ani nenazýval tak, že se jedná - u současného člověka - o "strach z rizika".

Spíš by se naopak dalo soudit, že současný konzument se vrhá do rizika naprosto bezhlavě, kde je to jenom možné, všemi způsoby, jaké mu příslušný zábavní průmysl nabízí: potápí se mezi žraloky, sjíždí na kusu prkna mnohametrové mořské vlny, skáče po hlavě do hloubky přivázaný za nohy na kusu lana... Kdysi jsem v německých novinách četl trefenou poznámku, že ten samý pracovník se ve své dovolené vrhá dobrovolně do rizik, jakým kdyby byl vystaven ve svém zaměstnání, tak odbory proti tomu poběží útokem.

Takže, ani ne tak že by současný člověk mě strach před rizikem - on má daleko spíše strach před tím, nějakým způsobem se osobně vázat. A především citově.

Pěkně to svého času vystihla jedna má známá, která v popřevratových časech s kytarou projížděla městy západní Evropy a zpíváním na ulici si vydělávala na živobytí. Poznala tedy dosti dobře a dosti zblízka západní svět a západního člověka, a její úsudek ohledně citových vztahů lidí Západu byl takový: "No oni když už se přece jenom odváží do nějakého vztahu, tak především koukají, aby si tam nechali otevřené hodně velké dveře, aby z něj mohli zase kdykoliv pohodlně odejít!"

Myslím, že tím velmi trefeně vystihla mentalitu člověka západní společnosti, a to nejen v záležitostech partnerských vztahů.

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Japonská nevěsta Pondělí, 5.Ledna 2015, 19:19:20

Ano, paní Hájková, o těch japonských sólo nevěstách, jakož i o celém tom japonském byznysu s osamělostí jsem také četl - a máte naprostou pravdu, je to skutečně krajně deprimující četba.

Nevzpomenu si teď už přesně, který český výtvarník to byl, ale svého času (někdy v sedmdesátých letech) byl vytvořen český animovaný film, který se tuším jmenoval "Mechanická babička". A byl to film nemálo úspěšný, získal i mezinárodní ceny.

Je to obraz z nějaké vzdálené futuristické budoucnosti, kdy v jakémsi hypermoderně vybaveném bytě je samotné malé dítě. Rodiče jsou nepřítomni, asi někde v zaměstnání v onom hypertechnizovaném světě. A aby na malé dítě někdo dohlížel, dostane pro to - mechanickou babičku! Ta sice napohled vypadá jako pravá, a dává si také veškerou námahu plnit svou úlohu, na kterou je naprogramovaná - ale ten její umělý, mechanický charakter z ní nakonec čiší na každém kroku. A dítě - snad je nutno říci díkybohu! - to pozná, vycítí, má z ní strach, prchá před ní.
Celou situaci zachrání v posledním okamžiku pravá, živá, nefalšovaná babička, která se náhle zjeví ve dveřích, a malého utiší.

Zdá se, že to, co se ještě v - blažených! - sedmdesátých létech minulého století mohlo jevit futuristickou vizí ze vzdálené budoucnosti, že právě tohle už realizují současní Japonci...

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Pondělí, 5.Ledna 2015, 21:47:15

No, možná máte pravdu, pane Poláčku, že nejde ani tolik o strach z rizika jako spíš o strach komplikovat si život, vázat se, brát na sebe odpovědnost (zejména za druhé – v případě rodiny).

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.