Dvě tváře české levice

Miloš Zeman svým působením nesymbolizuje pouze štěpení společnosti, ale i levice. Ta se dělí na dva tábory. První levicové hodnoty neustále poměřuje s hodnotami všeobecně lidskými, pro druhý je samotná levicovost vrcholnou hodnotou.

V průběhu probíhajících sporů a názorových střetů o kvality stávajícího držitele prezidentského úřadu se definitivně projevilo, že česká levice je rozpolcena na dva různé tábory, které nakonec žádným svorníkem není možno udržet pohromadě.

Tady není prostor na to znovu opakovat všechny ty protichůdné názory a argumenty, které osobu a působení Miloše Zemana v české vrcholné politice hodnotí buďto zásadně negativně anebo zásadně pozitivně; ostatně asi nikdo, kdo se jenom poněkud blíže zajímá o politické dění, se s těmito diskusemi a jejich obsahy neminul.

Pokud se ovšem poněkud povzneseme nad ony názorové a ideologické střety s jejich mnohdy velmi emotivním nábojem, pak se nám vykrystalizují dva základní postoje v rámci české levice. Charakter a ideová východiska těchto dvou názorových táborů pak dalece přesahují jenom aktuální střet o způsoby chování hlavy státu, nýbrž dotýkají se samotných základů toho, co má být považováno na konečný cíl levice vůbec.

Ten zásadní nesouhlas mezi oběma tábory levice je možno v krátkosti pojmout zhruba tímto způsobem: jestliže jedna část levice za svou hodnotovou maximu považuje určité morální a charakterové kvality, pak pro druhou část levice je rozhodující holá stranická a ideologická příslušnost.

Pro ten první tábor – můžeme ho pro přehlednost nazvat „táborem intelektuálů“, neboť takto byl v rámci oněch diskusí svými kontrahenty titulován – tak tedy tento tábor levicové hodnoty neustále poměřuje na hodnotách obecnějších, nadčasových, všeobecně lidských, jako je například mravní integrita, humanitní kultivovanost, či prostě docela obyčejná lidská solidnost a slušnost.

Pro tento tábor levicovost není žádným nezpochybnitelným samoúčelem, nýbrž je pouze cestou pro dosažení oněch nadřazených hodnot. Pro příslušníky tohoto křídla je levicový postoj a levicový světonázor prostě něčím, co má principiálně vyšší potenciál k vytvoření všestranně humánní společnosti nežli postoj pravicový, tradičně a nerozlučně spjatý s egocentrickým, a tedy přinejmenším latentně egoistickým postojem a jednáním.


Každý, kdo se hlásí k levici, je pro tábor utilitaristů nebo také ideologů apriori něčím lepším nežli všichni ti nenávidění pravičáci. Foto Saša Uhlová, DR

Pro druhý tábor – můžeme ho nazývat táborem utilitaristů nebo také ideologů – se celá věc jeví podstatně jinak. Celý svět se podle jejich vidění nachází v nesmiřitelném boji na život a na smrt mezi blokem pravice a mezi blokem levice – přičemž pravice je zásadně a pro všechny časy ztělesněním veškerého zla, především zla kapitalismu. Tuto pravici je nutno neustále potírat, v podstatě jakýmikoli prostředky; a každý kdo se hlásí k levici je tedy apriori něčím lepším nežli všichni ti nenávidění pravičáci.

Proto je nutno se za takovéhoto představitele levicových názorů vždycky postavit, naprosto bez ohledu na jeho reálné osobní vlastnosti a kvality. Pro tento tábor utilitaristů je tedy samotná levicovost vrcholnou hodnotou, finální boj proti kapitalistické pravici není přípustné oslabovat či torpédovat jakýmikoli pseudohumanistickými požadavky na nějaké údajně „nadčasové hodnoty“.

Takové je tedy zásadní rozvrstvení – a zároveň rozpolcení – české levice, ale nejspíše i levice vůbec, bez ohledu na státní hranice a právě aktuální body vzájemného střetu. Na tomto místě by naši analýzu bylo v podstatě možno ukončit – tím konstatováním, že tento názorový střet je natolik hluboký, vychází z natolik neslučitelných principiálních životních a ideových postojů, že nadále nemá sebemenšího smyslu udržovat uměle nějakou iluzi jednotné levice.

V každém případě pro zastánce onoho intelektuálního humanismu je naprosto nepřijatelné, aby se základní humánní hodnoty házely přes palubu jenom ve jménu holého politického a ideologického utilitarismu.

Tento rozkol, který se napohled mohl zdát jenom víceméně běžnou názorovou rozmíškou uvnitř jednoho ideově pospolitého hnutí, se tedy nakonec ukazuje být zcela zásadním střetem o pojetí levicového postoje vůbec. Krátce řečeno: jedná se o střet mezi levicovým životním postojem, a mezi levičáctvím. Levicovost není levičáctví, a naopak. Toto radikální, ze řetězu utržené levičáctví není nakonec ničím jiným, nežli výlevem životní nenávisti, kdy pro konečné vítězství jsou obětovány všechny autenticky humánní hodnoty.

Což o to, moment či postoj nenávisti svého času plně nezavrhoval ani takový velký myslitel jako byl Aristoteles; podle něj může být pocit nenávisti naprosto legitimní, například jako akt odporu vůči tyranovi. A ten, kdo systém a svět kapitalismu považuje za principiálně tyranský, utlačovatelský, ten by se samozřejmě mohl odvolávat i na tohoto velkého antického teoretika státu a politické etiky.

Jenže: to co opravdu velkého antického myslitele odlišuje od emocemi strženého – a jimi ovládaného – fundamentalistického bojovníka proti tomu či onomu, je právě to, že skutečný myslitel ví, že věci tohoto světa jsou vždycky o mnoho složitější.

Podívejme se poněkud podrobněji, jaký byl vlastně svět starořecké antiky. Je to vůbec zajímavý fenomén – patří k dobrému tónu přinejmenším mezi vzdělanci se na tento svět antiky odvolávat, jako na pramen naší kultury a naší civilizace; ale sotva kdo si dá práci s tím, přenést do našeho světa a naší doby nějaké opravdu konkrétní, živoucí zásady z oné zlaté éry evropských dějin.


Původně legitimní odpor vůči zlému, pokud nemá svůj korektiv v oné uvážlivosti, se nakonec převrací ve svůj opak, nenávist jako taková se stává životním programem. Foto Saša Uhlová, DR

Takže: svět antických Řeků byl do značné míry svět etiky – svět dobrých mravů, kterými se vzdělaný a kultivovaný řecký občan odlišoval od barbarského okolí. Aby nedošlo k omylu: tento kánon dobrých mravů nebyl snad jenom nějakým „kodexem slušného chování ve společnosti“, jak takovéto příručky známe z našich časů; jednalo se spíše o něco takového jako bezpodmínečný kodex cti japonských samurajů. Zachovávání tohoto kodexu bylo provázáno bezprostředně se světem bohů, a jejich prostřednictvím s celým univerzem.

A mezi všemi těmito etickými normami čtyři zaujímaly zcela ústřední postavení; na prvním místě ctnost „statečnosti“. V oněch válečných dobách, kdy celý vlastní stát mohl zaniknout v důsledku jediné prohrané bitvy, je pochopitelné, že tato vlastnost či ctnost stála na prvním místě. Dnes bychom hovořili spíše o postoji „občanské statečnosti“, to jest o připravenosti občana postavit se proti nespravedlnostem tohoto světa, především ze strany státní či jiné moci.

Tento požadavek občanské statečnosti či angažovanosti se tedy v podstatě kryje s tím Aristotelovým legitimováním pocitu nenávisti, odporu vůči zjevnému zlu.

Ovšem! Hned druhou z těchto čtyř antických základních, „kardinálních“ vlastností nebylo nic jiného nežli – uvážlivost! Rozvaha, rozvážnost; zkrátka takový osobní postoj, který je přesným opakem oné prvotní nenávisti, je její protiváhou a jejím korektivem.

Nenávist vůči zlu – jakkoli se může zdát oprávněná, je vždycky zaslepená, a ten kdo se jí nechá plně ovládat, ten není schopen vnímat nic dalšího kolem sebe, nežli jenom předmět své nenávisti. Původně legitimní odpor vůči zlému, pokud nemá svůj korektiv v oné uvážlivosti, se nakonec převrací ve svůj opak, nenávist jako taková se stává životním programem, ovládá celý život toho, kdo se jí poddal.

Právě proto také revoluce – na počátku bezpochyby nesené oprávněným hněvem proti utlačovatelům – pravidelně samy končí v násilí, a dokonce i v přímé tyranii, protože je to jenom exploze čirého hněvu, nekrocená rozumem a rozvahou. V zápalu revolučního boje se jakékoli výzvy k uvážlivosti, k nadhledu jeví být opatrnictvím, či dokonce přímo zradou na ideálech revoluce. Revoluce si žádá svůj boj – ale revoluce nesená pouze nenávistí pak nevyhnutelně dospěje k tomu, že začne požírat své vlastní děti.

Takže, poučení závěrem: mějme se už teď na pozoru před těmi, kteří ve jménu levicového fundamentalismu, ve jménu „posvátného“ boje proti světu kapitalismu nehledí napravo nalevo, a jenom divoce mávají svým kyjem třídního boje.

Kdo ve jménu antikapitalistického boje pohrdá i tím nejzákladnějším smyslem pro spravedlnost, slušnost a humanitu, ten ani po svém vítězství nebude jiný; a svou nenávist, svou nesnášenlivost vůči všem jinak smýšlejícím bude vyžívat i nadále, pro tentokrát navíc vyzbrojen železnou pěstí mocenského aparátu jeho revolučního státu.

A co si myslíte vy? Diskuse (122 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Dodatek Pátek, 28.Listopadu 2014, 12:33:33

Tento text jsem začal psát v době, kdy byly v plném proudu diskuse o osobě stávajícího českého prezidenta (a kdy část diskutujících zatvrzele obhajovala jeho o sobě neobhajitelné a neomluvitelné postoje a činy). Z určitých důvodů jsem ho dokončil až v době, kdy už se těžiště těchto názorových střetů v rámci levice přesunulo na téma ukrajinské krize - se zcela shodným schématem, totiž kdy část diskutujících (a tedy určitá část levice) se snaží všemi silami obhájit neobhajitelné, totiž ruskou agresi vůči sousední Ukrajině. Opomněl jsem ale můj text před odesláním aktualizovat ještě o tuto komponentu, proto tak činím až tímto způsobem.

Ukazuje se stále znovu a znovu, že část levice je propadlá určitému fundamentalistickému pohledu na světové dění, a pro tuto "svatou věc levice" je kdykoli ochotna přes palubu hodit i ten nejzákladnější smysl pro právo a spravedlnost. A dozajista ani tyto dvě kauzy nejsou a nebudou v tomto směru poslední; a je tedy skutečně nevyhnutelné si ujasnit, kde vlastně autentická levice stojí, a jaké mají být její konečné cíle.

Luděk Ševčík - OSVČ

Tak pravil Josef Poláček, Pátek, 28.Listopadu 2014, 13:23:18

autorita nad všechny autority. Nositel jediné pravdy, která mu byla dána asi Bohem?
Jeho text bohužel vychází v době, kdy si už i malé děti špitají, že vše je jinak. Jak se Zemanem, tak s Ukrajinou.
Pak to ovšem vypadá tak, že fundamentalista obviňuje z fundamentalismu jiné, neboť mu bourají jeho jedině možnou pravdu. Uvážlivost, kterou vyučuje, u něj nenajdeme.
Levice je rozpolcená. Ale na ty, kteří se nechají tahat pravicovými PRkami za fusekli, a jdou, ve svém důsledku, sami proti sobě. A na ty, kteří používají vlastní rozum. Poznáte je podle toho, že ve svých názorech nekopírují Kalouska.
Být panem Poláčkem, těžko bych se tu snažil poučovat levičáky, když ani on sám neví, zda levičákem je. Nebo je mu to dáno, jako jeho přesvědčení o své pravdě, zhůry?
Na mě to ovšem nedělá žádný dojem. Stejně jako tento článek. Moc řídké omáčky a žádné maso. Ovšem Kalousek by zatleskal. Jsou to jeho notičky. Ne skutečné problémy, jen předhozené a maximálně zvětšené blbosti. K tomu černobilý pohled na Ukrajinu. Pan Poláček, toť vzorný neoliberální občan. Nepřemýšlí, konzumuje. Takových více a jak by jim tu bylo!

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Sobota, 29.Listopadu 2014, 07:57:19

Pan Polacek se myli ve vice vecech, mimo jine v tom, ze levicaci vedou antikapitalisticky boj. Pan Sevcik to zase prehnal s jeho odsouzenim a srovnanim s Kalouskem. Taky jsem zacala psat clanek o levici, ale mam ted bohuzel malo casu, tak snad pozdeji.

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Sobota, 29.Listopadu 2014, 13:57:54

No ano, samozřejmě by bylo možno říci, že levičáci spíše nežli aby vedli seriózní boj proti kapitalismu (tj. závažně hledali funkční alternativy), tak se namísto toho vyžívají ve verbální antikapitalistické demagogii.

V každém případě, na Váš text o levici jsme opravdu zvědavi. ;-)

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Sobota, 29.Listopadu 2014, 13:58:50

P.S. Ještě k tomu levičáctví: jak známo, už Lenin svého času napsal svůj spis "Levičáctví - dětská nemoc komunismu"...

Petrasek Milan - penzista

Kultivaci odporu páriů a jejich sympatizantů je nutno podporovat.- Sobota, 29.Listopadu 2014, 17:39:38

Jenže nejen české levici furt schází koncept způsobu ukončení mocenské dominance vítězné konzervativní revoluce.
Bezzubost levice nepůsobí bezhlavý třídní boj, ale její bezhlavý neinteligentní postoj vůči lstivé neoliberální doktríně, se kterou pravice globálně a plošně prosadila bezmocný pocit závislosti a servility vůči diktatuře neomezených finančních toků.
A to nejen u oportuně založeného občana, ale i u levicového intelektuála a dokonce u posledního nádeníka na půl úvazku.
Selhala realolevice všeobecně lidských zájmů, která se nechala utáhnou na natolik chutné nudli, že mohla být i převařená.
Selhala i humanolevice nadlidských zájmů - ta to ale má a měla vždy v úvazku ..........v J. Poláčka kategoriích taknějak zhuštěně bych si na levici zaláteřil.

Cim se lisi Polacek od Jocha ? Sobota, 29.Listopadu 2014, 19:02:15

V historickem zapalu (hysterickem ?) nam p. Polacek nejak zapomnel sdelit ty dalsi dve anticke ctnosti. No i to malo stacilo.

" něco takového jako bezpodmínečný kodex cti japonských samurajů. Zachovávání tohoto kodexu bylo provázáno bezprostředně se světem bohů".
Fascinujici. Byli ti "Antici" mravni nadlide ? Jiste ten svet bohu je inspiroval. Zeus ten stary chlipnik se spoustou nemanzelskych potomku, byl jiste nedosazitelnym moralnim vzorem antiky. Sejdir Hermes, nebo pletichar Mars, kteremu nejaka ta pekna genocida take nepridala vrasku , to byly panecku vzory. Inu stare zlate casy. jako bych slysel toho zdegenerovaneho uchyla Romana Jocha. Stara zlata Anglie. Tou starou, zlatou mysli Anglii 19. stoleti, ktera drancovala ve svych koloniich a mucila a ponizovala jejich obyvatele. Takze p. Polacek bohorovne pomiji miliony antickych otroku. Tyranidy mu patrne take nic nerikaji. A Sokrata samozrejme odpravili ti lide dobrych mravu (pochopitelne, kdyz kazil mladez). Cela Iliada a Odysea jsou prodchnuty antickymi cnostmi asi tak jako je Stary zakon prodchnut krestanskym milosrdenstvim. Promethea (tomu vdecime za hodne), ti cnostni bohove vyresili zpusobem, za ktery by se Tarantino nemusel stydet. Treba by p. Polacek mohl na chvili odlozit Aristotela, a precist si Zlateho osla. Aby si cichnul k realnemu zivotu a na chvili si odpocinul od ideologie. Pokud se lisi od Jocha jen tim, ze sve idealy hleda ve vzdalenejsi minulosti, divim se tomu, ze mu DR poskytuje takovy prostor.

Jan Dospiva - Orlová

Pane Ševčíku, pane Kuchejdo, Sobota, 29.Listopadu 2014, 22:21:52

co máte proti článku se závěrem "Kdo ve jménu antikapitalistického boje pohrdá i tím nejzákladnějším smyslem pro spravedlnost, slušnost a humanitu, ten ani po svém vítězství nebude jiný; a svou nenávist, svou nesnášenlivost vůči všem jinak smýšlejícím bude vyžívat i nadále, pro tentokrát navíc vyzbrojen železnou pěstí mocenského aparátu jeho revolučního státu."?

Neberete si to moc osobně?

Jan Dospiva - Orlová

Sobota, 29.Listopadu 2014, 22:34:4

Jinak už dřív jsem napsal, že levici už dlouhodobě (víc než sto let, dodávám) dělí spor o to, co je vyšší hodnotou - zda demokracie nebo socialismus. Příznivci druhé odpovědi těm prvním vyčítají, že s kapitalismem uzavírají oportunistické kompromisy, ovšem sami nenabízejí nic než autoritářský státní kapitalismus.

Toto rozdělení skutečně existuje a tento spor je stále reálný. Na tom nic nemění, že např. v ukrajinské krizi má i Západ a kyjevská vláda máslo na hlavě a že i mezi odpůrci Miloše Zemana jsou nenávistní fanatici.

Vojtěch Klusáček - Brno

Neděle, 30.Listopadu 2014, 10:17:55

Toto rozdělení a rozštěpení - v příspěvku výše - je poplatné situaci za trvání minulého režimu, proto už dávno obsolentní.

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Statečnost kontra rozmyslnost Neděle, 30.Listopadu 2014, 12:29:53

"Selhala i humanolevice nadlidských zájmů - ta to ale má a měla vždy v úvazku" - tímto citátem z pana Petraska můžeme učinit úvod do bližšího projednání tohoto tématu.

Ve svém úvodním textu jsem samozřejmě danou problematiku nemohl projednat do podrobností ze všech možných stran a aspektů - nebylo to možné už čistě z důvodů omezeného prostoru, a za druhé, dané téma bylo zapotřebí nasměrovat jedním určitým směrem, v daném případě proti fundamentalistické levici, která svým ze řetězu utrženým levičáctvím autentické věci levice nakonec jenom škodí, protože ji činí nedůvěryhodnou před většinou víceméně střízlivě uvažující populace.

V jednom bodě je však nutno přisvědčit tomu (jak to vystihl právě pan Petrasek), že stav věcí opravdu není takový, že jenom a jedině ta umírněná, "humanistická" levice by měla jednoznačně a ve všech ohledech pravdu oproti té radikální levici.

Připomeňme si ještě jednou ty dvě antické základní ctnosti: statečnost a rozmyslnost.

Jestliže ta "statečnost" jakožto vlastnost bojová a bojovná je neustále v nebezpečí, že bez protiváhy a korekce onou rozmyslností zdegeneruje na pouhou divokost, mávající slepě kyjem své nenávisti proti každému, kdo "nejde s námi" - pak stejně tak platí i naopak, že ona "rozmyslnost", pokud není doprovázena vlastností či ctností statečnosti a ráznosti, trpí velice nebezpečnou tendencí utopit se jenom v sobě, v sice napohled humanistických, ale nakonec bezkrevných a nezávazných představách a apelech o tom, jak by tento svět jenom byl krásný, kdyby všichni jenom konečně p o c h o p i l i tu svatou nutnost chovat se k sobě navzájem humánně a vstřícně.

Zkrátka, máme tu nakonec zcela klasický pár: divokost proti umírněnosti, slepý akcionismus proti intelektuálnímu snění.

Uvědomme si proto ještě jednou, jaký vlastně pravý charakter, jakou úlohu měly ty antické ctnosti: ne snad že by tu stály jenom tak nějak v e d l e sebe, s tím ať si každý vybere to co se mu právě hodí. Nýbrž přesně naopak, antická výchova k ctnostem byla důsledně výchova k d o k o n a l e r o z v i n u t é osobnosti, která se tedy dokáže přenést přes jednostrannosti jakéhokoli druhu, která v sobě dokáže s j e d n o t i t ten protiklad oněch základních životních postojů, z nichž jeden žádá jedno, a ten druhý zase naprostý opak.

Právě proto se - i v dnešních dobách - proti takovému pojetí vzmáhá takový odpor, protože právě tohle, totiž dokázat v jednom životě, v jedné mysli opravdu spojit zcela protikladné životní náhledy a koncepty, to je v životě to zcela nejtěžší, a proto se proti tomu necvičená a nekultivovaná mysl natolik zarytě brání.

Takže, pro českou (a nejen českou) levici i nadále platí: jestliže si snad skutečně chce dělat ambice na to stát se vůdčí silou dalšího společenského vývoje, pak musí dokázat překonat právě tuto propast mezi dvěma zcela protichůdnými požadavky (a názorovými směry): mezi požadavkem akční rozhodnosti na straně jedné, a mezi požadavkem rozmyslnosti a zakotvení v realitě na straně druhé.

Jenom to divoké mávání kyjem antikapitalistického boje (a provolávání antiamerických hesel) levici přízeň většinové společnosti dozajista nezíská; ale stejně tak jenom nezávazné akademické pseudohumanistické filozofování se nikdy nestane reálnou vůdčí silou nového pohybu vpřed.

Je nezbytně zapotřebí obojí: ta hyperaktivní část levice musí konečně jednou pochopit, že svět je opravdu něco více nežli jenom "velký ďábel Amerika" a boj proti němu; zatímco ta humanistická část levice musí - jakkoli je jí to bytostně proti mysli - přistoupit na to, že opravdu jsou chvíle, kdy je nutno nekompromisně udeřit pěstí o stůl,a začít jednat.

Josef Poláček - Invalidní důchodce

4 antické kardinální ctnosti Neděle, 30.Listopadu 2014, 12:35:13

Pro pana Kuchejdu doplňme, že k těm prvním uvedeným (statečnost, rozmyslnost) patří ještě tyto dvě základní ctnosti: rozumnost (inteligence) a spravedlnost.

A budiž ještě jednou zdůrazněno: to všechno je jenom tak nějak bez ladu a skladu naházeno do jedné nádoby (lidské mysli), nýbrž celé kouzlo této záležitosti spočívá v tom, dokázat tyto vlastnosti spojit v jeden jediný vnitřně provázaný celek.

Tedy v tom smyslu, aby dotyčná - vnitřně vyzrálá - osobnost byla j a k statečná, t a k i rozmyslná, uvážlivá. Aby všechny tyto své činy řídila z hlediska rozumu a moudrosti; aby ale zároveň neztrácela smysl pro spravedlnost v tomto světě.

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Antická mravnost a realita lidského žití Neděle, 30.Listopadu 2014, 13:29:12

A taktéž pro pana Kuchejdu připomeňme, že ten kdo očekává od lidí vzájemné chování rajských andělů, ten se pohybuje ve světě pohádek nebo utopií.

Člověk nevyhnutelně už vůbec přichází na svět vybaven zcela základním počitkem ego c e n t r i s m u - tedy pocitem, že on a právě on je sám sebou, a pro sebe je středobodem všeho dění. Tento základní existenční faktor pak nevyhnutelně vede k tomu, že lidskému individuu bude přirozeně vždycky blíže egoismus nežli altruismus - a že tedy bude vždycky blíže tomu, konat skutky špatné, nežli ty dobré.

Přes to všechno - právě za dob řecké antiky, víceméně celé okolí se nacházelo ještě ve stavu barbarství, kde nejvyšší "ctností" byla dovednost roztříštit kyjem lebku nepřítele, a kdy převládajícím životním heslem bylo "urvi si co můžeš" - tak za těchto okolností to byl opravdu téměř zázrak, že se tu najednou zjevil jeden v podstatě malý nárůdek, který se vší vášnivostí vedl filozofické disputace o tom, v čem spočívá dokonalost lidského bytí, a které vlastnosti je nutno v sobě vypěstovat, aby se daný jedinec co nejvíce přiblížil dokonalosti samotného univerza.

Ne, skutečně ani tento antický ideál osobní (tělesné i mravní) dokonalosti nenašel svého ideální naplnění zdaleka u všech příslušníků řeckého národa; ale zkusme si jenom představit, jak by se asi evropské dějiny vyvíjely dále, kdyby zde nebyl a n i ten antický projekt mravní a osobní dokonalosti. Kdyby tedy stále i nadále platilo ono heslo z barbarských časů: právo je právem silnějšího.

Ano, nějakého toho andělsky dokonalého člověka asi na této zemi nikdy nepotkáme; ale i v tomto případě platí slova, které svého času v poněkud jiné souvislosti pronesl nesmrtelný Jan Werich: "Boj s lidskou hloupostí nemůžeme nikdy vyhrát. Ale nikdy tento boj nesmíme vzdát."

A byli to - vedle judaisticko-křesťanského náboženství s jeho jedinečným mravním etosem - právě antičtí Řekové, kteří nám pro tento boj zanechali nástroje a zbraně velice důkladně vypracované a vycizelované.

Jde jenom o to rozhodnout se, na které straně v tomto boji vlastně chceme doopravdy stát.

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Neděle, 30.Listopadu 2014, 13:32:48

Pane Dospivo, díky za Vaši glosu; vystihl jste myslím zcela přesně, o co se tu nakonec jedná.

Vojtěch Klusáček - Brno

Neděle, 30.Listopadu 2014, 13:48:10

Vystihl přesně tak leda pro toho, kdo až únavně setrvale klade rovnítko mezi socialismus a minulý režim, a vše ostatní je bezpečně mimo jeho obzor. Zato o tom dokáže vyplodit ještě o hodně únavnější stohy textu.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Lenin: "Politika je věda i umění..." Neděle, 30.Listopadu 2014, 17:53:33

Leninův názor na "hrrr" levičáctví:
"Myslíte si, milí bojkotáři a antiparlamentárníci že jste „strašně revoluční“, ve skutečnosti však jste se polekali poměrně nevelkých obtíží boje proti buržoasním vlivům v dělnickém hnutí, kdežto vaše vítězství, tj. svržení buržoasie a vydobytí politické moci proletariátem způsobí tytéž obtíže v ještě větším, v nesmírně větším rozsahu. Polekali jste se jako děti nepatrné obtíže, která vás čeká dnes, neuvědomujíce si, že zítra a pozítří se budete musit přece jen učit a doučit překonávat obtíže nepoměrně větší.
Za vlády sovětů se bude vtírat do vaší i do naší proletářské strany ještě více lidí pocházejících z kruhů buržoasní inteligence. Proniknou do sovětů, do soudů i do úřadů, neboť není možno budovat komunismus jinak než pomocí lidí, stvořených kapitalismem, neboť není možno vyhnat a vyhladit buržoasní inteligenci, je třeba nad ní zvítězit, předělat ji, přetvořit a převychovat na podkladě diktatury proletariátu v dlouhém boji i samé proletáře, kteří se svých maloburžoasních předsudků nemohou zhostit rázem, zázrakem, z příkazu matky boží, vydáním hesla, usnesením resoluce a vyhlášením dekretu, nýbrž jen v dlouhém a obtížném boji mas proti maloburžoasním vlivům jako masovému zjevu."
Lenin: Dětská nemoc levičáctví v komunismu
https://www.marxists.org/cestina/lenin/1920/detnem/ch11.htm

Jan Dospiva - Orlová

Pane Klusáčku, Neděle, 30.Listopadu 2014, 19:05:39

nikdo tady rovnítko mezi socialismus a minulý režim neklade, povšimněte si poznámky "nic než autoritářský státní kapitalismus".

Jan Dospiva - Orlová

Neděle, 30.Listopadu 2014, 19:33:55

Ale v určitém smyslu máte pravdu - ten spor v původní podobě je už možná pasé. Možná, že ta část levice, pro kterou není liberalismus víc než sprosté slovo, už v žádný socialismus nevěří (to označení totiž také příliš zavání humanismem a podobným naivním sněním), spíš věří v něco jako silný stát pro blaho středních vrstev.

Vojtěch Klusáček - Brno

Neděle, 30.Listopadu 2014, 22:22:20

Pletete si liberalismus s neoliberalismem.

Jediným problémem levice - a to nejen české - že ztratila program, ta vládní, "státotvorná", salonfähig, přebravši takřka do puntíku program pravice. Části levicového programu, ladem ležícího, pak účelově přebírají různá fašizující uskupení, logicky, poptávka po něm je, nota bene od lidí, jimž je poznenáhlu stále hůř - za mohutného povyku lidí jako jste vy anebo Josef Poláček, že je tudíž nepřijatelný ten levicový program, nikoli ta fašizující uskupení.

Luděk Ševčík - OSVČ

Zásadní problém je v otázce - Pondělí, 1.Prosince 2014, 09:22:38

co je vlastně levice? Definice prostě chybí. Pak to tu vypadá tak, že levicí se zde zaštiťují názory, které jsou často až neoliberální. Nemluvě o těch vyloženě rastistických.
Pravdu má pan Klusáček. To, co se za levici prohlašuje, je taková soft pravice. Přitom program levice by byl pro voliče přitažlivý. Je realizovatelný, což líní "levicoví" politikové, kterým status quo vyhovuje, popírají. A to nemyslím přímo v revolučním provedení. Dá se jeho praktizováním elimininovat značná část škod, kterou neoliberalismus páchá.
Místo toho zde máme "levici", která jakoby přímo byla Pátou kolonou neoliberálů. Pokud se dostane do vlády, provádí politiku - krůček vpřed, 10 kroků vzad. Vždy se od ní dozvíme proč nejde něco udělat. Je bez vizionářů, zato plná tunelářů. Ochotná kdykoliv přistoupit na pravicové vidění světa. Vlastní nemaje. Což je vidět zde.
Jak jinak totiž, než absolutní zoufalství levicové scény, lze charakterizovat to, že část těch, kteří se hlásí k levici, volili v prezidentské volbě natvrdlého neoliberála? Že se zůčastní hysterického honu na MZ, pořádaného Kalouskem? To vše v době, kdy neoliberálové nevratně mění pravidla hry. Kdy oligarchové účastí ve vládách rozvrací základní principy demokracie.
Studenti skáčou na špek těm, kteří jim říkají, že jsou nadějí národa, silou, která odstraní staré pořádky k lepším. Že díky těm starým pořádkům studují, že do smrti studenty nebudou a další a další argumenty, které dokazují, že z nich někdo dělá jen pro svou ambici sudokopytníky, těm mladým nedochází. Jsou to holt nezkušení lidé.
Když však někdo dokáže zpitomět staré kozáky a to podkuřováním, že oni jsou intelektuálové a nemají nic společného s "buranským" Zemanem a jeho voliči ze 4. cenové, je to na pováženou. Jednak tím tito jasně prokazují, že demokraci je jim šumák, když se jim "eklují" lidé s nižším vzděláním, jednak to, že je jim cizí i ten intelektualismus, neboť intelektuál takovéto primitivní hry lehce prohlédne.
V každém případě se však ta část společnosti, která se zove levicí, plně zabývá předhozenými tématy pravice, čímž se vytrácí prostor pro levicové myšlenky a jejich realizaci. Páni nahoře si spokojeně mnou ruce, neboť nic lepšího, než takovouto "opozici" si přát nemohou. A ti dole, kteří na to doplácejí? Je to jejich vina, když si zvolili Zemana a jsou lidé 4. cenové skupiny!

Jd_leto_08

Jiří Dolejš - Praha

??? Pondělí, 1.Prosince 2014, 10:15:19

že Zeman spíš štěpí než sjednocuje je fakt, ale proč si myslíte že snad nějak ztělesňuje hodnotu levicovosti nebo dokonce socialismu ?
A to že někdo volil Zemana tak neznamená že mu musí ve všem tleskat.- prostě princip menšího zla, volby 2018 budou zase v jiné situaci

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Lenin a "buržoazní přežitky" Pondělí, 1.Prosince 2014, 12:59:34

Díky za ten link na Lenina, paní Hájková; v podstatě je k tomu možno konstatovat jenom tolik: typický Lenin.

Vidí sice jasnozřivě mnoho věcí, ale - nakonec je hodnotí a soudí jenom z jedné jediné strany.

Ocitujme si ještě jednu jeho větu, ta v koncentrované formě vystihuje celý problém: "Pozorujeme, že mezi sovětskými inženýry, mezi sovětskými učiteli, mezi privilegovanými, tj. nejkvalifikovanějšími a nejlépe placenými d ě l n í k y v sovětských továrnách ustavičně ožívají naprosto všechny záporné rysy, které jsou vlastní buržoasnímu parlamentarismu..."

Čili: Lenin naprosto jednoznačně konstatuje, že i v porevoluční době, tedy už za podmínek socialismu, se dokonce i mezi samotným dělnictvem n o v ě r o d í všechny ty negativní vlastnosti, které jsou typické pro "buržoazní" společnost, a které u nového "komunistického" člověka měly být věcí zcela neznámou - ovšem přes to všechno jedním dechem dokáže tvrdit, že to všechno jsou stále jenom "přežitky" minulosti, přežitky buržoazní společnosti, které je možno - a nutno - trpělivou a dlouhodobou prací odstranit, vymýtit.

Celá věc se dá popsat také takto: Lenin žil ještě dost dlouho na to, aby mohl zažít zklamání z poznání, že i za komunismu člověk není o nic lepší, nežli jaký byl za kapitalismu.

Lenin ale už nežil dost dlouho na to, aby mohl (či musel) poznat a pochopit, že se nejedná jenom o jakési "buržoazní přežitky", nýbrž se tady prostě projevuje lidský charakter, jaký byl vždycky ve své podstatě stejný a neměnný. A že to byla naprosto směšná iluze očekávat, že se na tomto charakteru lidské bytosti změní něco podstatného jenom takovým laciným a povrchním aktem, jako je změna vlastnických poměrů.

A přitom to konstatuje on sám, že tyto "buržoazní přežitky" nově vznikají i za nových, socialistických poměrů - a že se tedy o nějaké "dědictví kapitalismu" v žádném případě jednat nemůže.

Ostatně, na tyto "buržoazní přežitky" se socialistické (respektive pseudosocialistické) režimy vymlouvaly ještě i po celých desetiletích, když se jim stále nedařilo vydupat ze země toho vytouženého "komunistického člověka".

Jak dlouho to vlastně má trvat, než se z lidské nátury odstraní všechny ty "buržoazní přežitky"? Padesát let? Sto let? Tisíc?...

Komunismus vždycky snil o tom, že lidskou náturu zlomí přes koleno jenom tím, že zavede kolektivní vlastnictví. Sedmdesát let zkušeností s komunismem hovoří jasnou řečí: v každém případě takhle jednoduše to opravdu v žádném případě nejde.

Kdo chce změnit člověka, ten ho napřed musí pochopit, postihnout ve v š e c h rovinách jeho existence.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Pondělí, 1.Prosince 2014, 13:51:3

Lenin žil ještě dosti dlouho, aby se mohl přesvědčit? Vždyť po revoluci žil jenom šest let. Určitě si nemyslel, že za šest let lze někoho převychovat. A určitě si nemyslel, že už je komunismus. Podle mého názoru spíš spoléhal na výchovu mladé generace. Ale zklamaný možná byl, že to nejde podle jeho představ, to máte pravdu. Patrně nejvíc z příslušníků vlastní strany.

Jd_leto_08

Jiří Dolejš - Praha

Homo novus se nekonal Pondělí, 1.Prosince 2014, 14:21:21

pokus o NEP a jeho závěž ukazují, že si byl Lenin vědom mnohého...jak by se ale zachoval kdyby žil a zda je propast mezi ním a Stalinem opravdu zásadní, zda by se choval méně diktátorsky, je už věc spekulací.
Ale komunisté před 100 lety opravdu až moc věřili v nového člověka (nejen straníka) a stavět na budovatelském nadšení bez motivace a raciobalizace civlizace se ukázal jako jedna z chyb.

Jan Dospiva - Orlová

Pro pana Klusáčka Pondělí, 1.Prosince 2014, 23:11:24

Ale kdepak.

Jistěže například politika naší vlády není nijak zvlášť levicová, ale je to holt vláda koaliční a její politika je výsledkem kompromisu.

Samozřejmě to představuje živnou půdu pro to, aby levicový program vykrádala, jak píšete, různá fašizující uskupení.

Nelze však přehlížet i opačný pohyb, totiž že část levice šilhá po těch "fašizujících uskupeních", občas ráda přebírá jejich rétoriku i východiska - různá ta tažení proti živlům, nepřizpůsobivým, nulová tolerance, řád, pořádek, utahování šroubů ke "stabilizaci společnosti".

A některým skalním voličům levice to nejen nevadí, ale přímo vyhovuje. Jak to bez obalu vyjádřil pan Antonín Havlík v jednom svém diskuzním příspěvku: "Já to jinak nevidím,než těm,co házeli po Zemanovi,dát jim prostě přes držku.Levice už v sobě musí najít sílu k akci,že toto už nechceme.Těch 25 let vnucování jedné správné ideje,přece už stačilo, nenecháme si to líbit.Jejich doba skončila."

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Úterý, 2.Prosince 2014, 05:50:54

Pan Ševčík zase píše: "Co je vlastně levice? Definice prostě chybí."
A já dodávám: Definujme se sami. Nikomu to nepřenechávejme.

Vojtěch Klusáček - Brno

Úterý, 2.Prosince 2014, 10:07:10

Na účet vlády - jediný levicový bod v celém programu soc. dem. (nikoli vlády, strany v pozici vlajkové lodi levice) byly sektorové daně - ty jim spolehlivě zařízl Babiš, skvrn a špíny ze zbavíš.

Když se jde na jedné straně poznenáhlu z tlustých do tenkých. Když jsou pokusy o řešení situace zapovězeny, tak jako je zapovězeno cokoli, co je programově levicové. Pak je fašizace, vláda tvrdé ruky, utahování šroubů, ukazování na nějaké skupiny viníků - to co zbývá. Pochopitelně se k tomu bude uchylovat i levice, za situace, kdy je levicový program tabu.

To je zásadní problém, nikoli nějaké moralizující dělení levice na demokraty a nedemokraty - resp. v tom dělení se jedná až o důsledek.

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Kdyby Lenin žil déle... Úterý, 2.Prosince 2014, 13:16:21

Ano, samozřejmě jsou to jenom spekulace; ale na straně druhé jedinečnost lidského myšlení (oproti obdobným aktivitám zvířecího kognitivního aparátu) sestává právě ze schopnosti uvažovat i o modelech, které tu aktuálně nejsou, které jsou tedy jenom fiktivní.

Lze asi právem uhadovat, že Lenin - pokud by zažil ještě dejme tomu dvě desetiletí porevolučního Ruska respektive Sovětského svazu - že by byl sevřen mezi dvěma zcela protichůdnými tendencemi či hnutími mysli:

Na straně jedné, jak je i z uvedených citátů jasné, si plně uvědomoval, že porevoluční vývoj se dramaticky rozchází se všemi představami a očekáváními o "vítězném komunismu". A jestliže ještě tři roky po revoluci mohl vysvětlení hledat v přežívání "buržoazních" návyků jak u inteligence tak i u dělnictva - mohl by se na totéž vymlouvat ještě dalších dvacet let později? On, se svým nesporným analytickým bystrozrakem?

Na straně druhé: Lenin byl natolik vnitřně spjatý se "svou" revolucí, že je z čistě psychologického hlediska sotva představitelné, že by sám sobě dokázal přiznat, že to všechno byl nakonec jenom jeden obrovský omyl. Že se celé dosavadní revolučně-komunistické hnutí fixovalo jenom na ten jediný a jednorázový akt revoluce, na vydobytí státní moci a změnu vlastnických poměrů, a že přitom ze svého hledáčku zcela a naprosto ztratilo - samotného člověka. Takže, zavedl se nový světový řád - a teprve potom se pro tento nový řád zoufale a křečovitě začal hledat "nový člověk".

Jak řečeno, je krajně nepravděpodobné, že by Lenin ve své sebereflexi kdy dospěl tak daleko, že by si toto všechno dokázal uvědomit a přiznat. Ze všeho nejpravděpodobnější je to, že by se ideově a teoreticky dostal nakonec někam tam jako Trockij - totiž k názoru, že ten nový revoluční svět sice je "v zásadě" opravdu tím světem vysněného komunismu, ale že se ho zmocnila státní byrokracie, a tím ho zfalšovala, obrala ho o jeho nejsladší ovoce.

A tak Lenin - pokud by ovšem mohl zůstat ve vedení státu, pokud by nebyl poražen právě tou "byrokracií" v čele se Stalinem - tak tedy v tom případě by Lenin veškerou svou tvůrčí energii zřejmě vybíjel v neustálých apelech a opatřeních proti "byrokracii"; aniž by si kdy dokázal uvědomit, že závada není v lidech ani v jakýchsi byrokratech, ale v samotném systému.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Úterý, 2.Prosince 2014, 13:29:25

Problém je nakonec přece jenom v lidech, pane Poláčku. Lidé jsou totiž natolik rozdílní, že spolu v jednom systému (ať je jakýkoliv) prostě nemohou žít.

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Lenin diktátorem? Úterý, 2.Prosince 2014, 13:38:10

A ještě konkrétně k té otázce, kterou položil pan Dolejš, jestli by se Lenin choval méně diktátorsky nežli Stalin.

Na jedné straně je skutečně možno očekávat, že Lenin by se choval daleko méně tyransky. Všechny ty gulagy, masové popravy, divadelní procesy, milióny vyhladovělých k smrti - to byla opravdu v podstatě specifika Stalinovy brutality a jeho paranoie. Jde o to, že Lenin by všechen ten masový teror ani neměl zapotřebí - Lenin měl naprosto nezpochybnitelnou autoritu tvůrce revoluce, zatímco Stalin jen o vlas unikl svému svržení, svou moc nadále mohl udržovat právě jenom prostřednictvím permanentního teroru.

Na straně druhé by ovšem stejně tak bylo zcela zcestné a naivní, z Lenina dělat nějakého svatouška, humanistu či demokrata. Připomeňme si jenom jeho rozkazy vyvraždit celou carskou rodinu (včetně dětí), anebo jeho příkaz "zastřelit na místě každého Čechoslováka (z čs. legií), který bude přistižen se zbraní v ruce".

A je nutno si uvědomit také jedno: jestliže sice Lenin by nemusel bojovat o svou osobní moc jako Stalin - s přibývajícími léty by s největší pravděpodobností čím dál tím více narůstal odpor obyvatelstva proti sovětské moci, a tento odpor by nebylo možno potlačovat jinak nežli násilím. Stejně tak, jako ve všech ostatních "socialistických" státech. Ostatně, potlačení povstání kronštadtských námořníků se událo ještě za Lenina, a toto potlačení vedl samotný Trockij. A byli to právě tito námořníci, kteří byli snad jedinými opravdovými revolucionáři - to jest, jejich řád sovětů fungoval opravdu na principu pravé demokracie. Funkcionáři těchto sovětů byli voleni opravdu "zdola", a nikoli určováni po stranické linii. A právě tímto demokratismem se fakticky pro nový, "revoluční" režim stali tou největší hrozbou, a bylo nutno je zničit, vymazat z paměti národa a z historie revoluce.

Takže, jednou větou: Lenin by dozajista nebyl takovým tyranem jako Stalin; ale diktátorských metod by "v zájmu revoluce" používal dozajista beze všech skrupulí.

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Problém v lidech? Úterý, 2.Prosince 2014, 13:41:32

Ale ale, paní Hájková: takže to už tedy nemá platit "posvátný" zákon celé marxistické teorie, že lidé jsou jenom "souborem společenských vztahů", a že jsou bezezbytku formováni "materiální základnou", tedy dominantním charakterem výrobních a vlastnických vztahů dané epochy? To by byla opravdu velmi zásadní revize až doposud platného kánonu marxistického učení... ;-)

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Úterý, 2.Prosince 2014, 13:51:49

Vždyť dobře víte, že já se žádnými "posvátnými kánony" neřídím. Jenže co s tím, když spolu lidé nemohou žít? Pak zbývá jediná možnost - oddělit se.

Jd_leto_08

Jiří Dolejš - Praha

oddělit se od civizace ? Úterý, 2.Prosince 2014, 15:05:51

manželství lze rozvést ale vystoupit ze společenského systému vyjma dobrovolné izolované robinsonády dost dobře nejde....ten lze jenom transformovat. protože tady nejde o lidi jako individuality ale o logiku vztahů velkých sociálních skupin. Spíše je dobré pro jakoukoliv systémovou situaci si lidi neidealizovat či se je snažit nějakou ideokracií dokopat .do nereálného normativu žití.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Úterý, 2.Prosince 2014, 15:12:16

Proč právě od civilzace?
Civilizace snad nepřipouští, aby existovali jiní lidé?

Jd_leto_08

Jiří Dolejš - Praha

i jiní lidé jsou součástí systému Úterý, 2.Prosince 2014, 16:55:34

multikulturní civilizace je na tom dokonce založená, ale pravidla odrážející ty základní sociální vztahy jsou společná (pokud neodejdete trucovat do pouště či na opuštěný ostrov)

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Pravidla odrážející ty základní sociální vztahy? Úterý, 2.Prosince 2014, 17:17:30

Chcete říct kapitalismus, pane Dolejši, že? Čili pravidla, odrážející výrobní vztahy.
Když je civilizace multikulturní, tak by přece nemohla mít nic proti založení nové kultury s odlišnými pravidly a sociálními vztahy (zvlášť pokud by byly mnohem lepší, než ty převládající).
Ve skutečnosti víme (např. z článku I.Štampacha: Na rase záleží), jak to doopravdy chodí.
Můžeš být jiný, jak se ti zlíbí, jenom se musíš přizpůsobit kapitalismu. O ten jde především. Ten si přece nemůžeme dát rozvracet!

Jd_leto_08

Jiří Dolejš - Praha

svoboda není anarchie Úterý, 2.Prosince 2014, 18:31:23

jakékoliv společenství stojí na pravidlech, chcete-li společenské dohodě. A multikulturalismus by neměl být o ostrůvcích kde si ti druzí dělají co chtějí.
Ať kdokoliv jakkoliv jiný (proč ne) - žiji-li s ostatními musím respektovat takové společenské dohody. Pokud ne, musím je změnit (transformovat).
tak se tu nestrašme kapitalismem na věčné časy, to je obecná otázka a platit by měla i v postkapitalismu, pokud se společnost na nějakém shodne

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Středa, 3.Prosince 2014, 12:29:43

A ještě k těm dvěma levicovým táborům: Ono je jich ve skutečnosti mnohem více než dva. Ale nehodlám to rozebírat.
Ostatně, pane Poláčku, nenapadlo vás, že ony rozdíly mezi lidmi jsou způsobeny také jejich výchovou? A pochopitelně – nejde jenom o jejich osobní výchovu, ale také o výchovu jejich předků. A to nejenom jedné generace předků! To všechno pochopitelně souvisí také se sociálním původem a nedá se to změnit během několika málo let.
Takže to jsou ony „přežitky buržoazní společnosti“, které hned nezmizely a ani nemohly hned zmizet. A dnes to pokračuje, jenom v trochu jiné podobě.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Středa, 3.Prosince 2014, 12:39:24

Pokud nedojde k zásadní společenské změně, nebude prakticky možné se nenávisti zbavit.

Jd_leto_08

Jiří Dolejš - Praha

o tvář až tolik nejde Středa, 3.Prosince 2014, 12:42:38

přežitky jako důsledek výchovy ? no možná té špatné... ale statisticky významné to nebude, převýchova jako nástroj dějin a tvorby nového člověka zní poněkud zvláštně.
nejde o tváře levice ale o hlubší problém - kam chce levice jít a jaké pro to má reálné podmínky. Konzervativní levice se obrací spíše zpět a k autorit moci, liberálnější levice chce emancipaci ale musí si ujasnit v čem a jak.
Nevím zda panu prezidentovy někdo v dětství vysvětloval že ku...a se neříká. Ale rozhodující postoje by měly souviset spíš se sociální statusem a sociální zkušeností.
Proto je také spor o ku...u z Lán zástupný a odvádějící pozornost. I když by hlava státu takto mluvit samozřejmě neměla. Ale riziko že si ji zprivatizují oligarchové je vážnější.

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Co je levice? Středa, 3.Prosince 2014, 13:27:11

Padla tu zmínka, že stále ještě vůbec není jasné, co je levice. Proto malé avízo: právě na toto (respektive velice blízké) téma chystám v nejbližší době nový text.

Předběžně snad mohu prozradit: levice je - opakem pravice!

Ne, to opravdu není ani slaboduchá banalita (alespoň chci doufat,) ani laciný pokus o vtip.

V podstatě se jedná o dialektickou metodu myšlení, kterou Sokrates - pokud máme věřit Platónovi - zformuloval ještě v den své vlastní popravy.

Jde o to, že Sokrates - poté co narazil na nemožnost rozpoznat tento svět jako ve své podstatě rozumný - jako druhou nejlepší možnost poznávání označil tu, kdy se věci, které chceme určit, chápou ne jako izolované fenomény, ale v niterné souvislosti - s jejich vlastním protikladem!

A tuto svou tézi dovodil poukazem na to, že ta vnitřní souvislost těchto protikladů se ukazuje na tom, že mezi nimi existuje v podstatě čistě matematický vztah nepřímé úměry: čím více je jednoho, tím méně je druhého.

Do plných důsledků pak tuto dialektickou metodu nazírání pak rozvinul Hegel, s tím že za tímto napohled protikladným párem je nutno najít jejich společnou podstatu, které oba dva jsou výrazem a projevem.

Takže, předběžně: otázku cílů levice opravdu nelze řešit bez otázky po cílech pravice; a bez zkoumání toho, co vlastně stojí v pozadí toho všeho.

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Otázka výchovy Středa, 3.Prosince 2014, 13:40:2

Paní Hájková, Váš poukaz na roli výchovy se ovšem nachází v příkrém rozporu s jednou (tuším že čtvrtou) z Marxových "Tézí k Feuerbachovi".

Tady se Marx zaobývá přesně tím - ovšemže často zastávaným - názorem, že společnost je možno zlepšit prostě výchovou. A tedy - prostřednictvím (dobrých) učitelů.

Oproti tomu Marx staví úvahu: Jestliže tedy naši mládež mají vychovat naši učitelé - kde pak seženeme vlastně ty, kteří budou vychovávat naše učitele?

To jest: Marx tu jako iluzi odhaluje tu víru, že společnost je možno zásadním způsobem změnit pouhou výchovou. Neboť i učitel (rodič, a všechny další faktory výchovy) - ti všichni jsou sami p r o d u k t y stávající společnosti, a nemohou tedy ani své svěřence vychovávat jinak, než jak to vyplývá ze základních charakteristik právě panujícího typu společnosti.

Marxovo sdělení je tedy právě takové: chcete-li opravdu změnit člověka, musíte změnit společnost - to jest zásadní, profilující charakter reálných společenských vztahů. Jaká bude realita života člověka, takový bude i člověk sám. Nebo ještě jinak: každý společenský typus si svého člověka "vychová" (tj. přizpůsobí k obrazu svému) sám; všichni ti učitelé v tom hrají jenom roli prostředníka.

A všechno hovoří pro to, že Marx měl přinejmenším v tomto ohledu velký kus pravdy. Samozřejmě, j e d n o t l i v á osobnost může být formována i faktory které se odchylují od obecně panujícího trendu (tedy od dominujícího existenčního a morálního charakteru dané společnosti) - ale rozhodující většina bude vždycky zrcadlovým obrazem a odrazem právě těch reálných životních poměrů.

Takže: vychovávat - ano, ale i ta sebelepší výchova nakonec nebude k ničemu, pokud bude v rozporu s reálnými společenskými danostmi.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Středa, 3.Prosince 2014, 13:42:58

No vždyť já říkám, že to souvisí se sociálním původem, takže samotná výchova nestačí. Je třeba změnit ty sociální vztahy, čili systém.

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Středa, 3.Prosince 2014, 13:43:17

Ještě konkrétněji: paní Hájková, až teď jsem si uvědomil, že Vy jste vlastně tou zmínkou o výchově mířila na ty "rozdíly mezi lidmi", jestli ty nejsou způsobeny výchovou. Co se těch "rozdílů mezi lidmi" týče, tak vlastně přesně i o tom má pojednávat ten můj zmíněný text o levici (a pravici).

A opět mohu už teď předeslat: za těmi rozdíly mezi lidmi stojí docela určitě něco více, nežli jenom nějaké rozdíly ve výchově.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Středa, 3.Prosince 2014, 19:39:43

Mimochodem, ty Aristotelovy úvahy o legitimitě nenávisti vůči zjevnému zlu, jsou taky mimo mísu, pane Poláčku, protože
1/ „Zjevné zlo“ se může některým lidem jevit (nebo zjevovat) jako něco zcela neutrálního, pokud ne dokonce jako „zjevné dobro“, takže „zjevný tyran“ se může některým občanům jevit jako „dobrý vládce“ (mimochodem – z tyranů měla, tuším, obvykle strach aristokracie, nikoliv lid)
2/ Nenávist (podobně jako láska) nepotřebuje legitimitu a neptá se po legitimitě. Kdo by tu její legitimitu stanovil? Leda tak pánbůh a ten by jistě řekl, že veškerá nenávist je nelegitimní.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Čtvrtek, 4.Prosince 2014, 10:06:47

Každý člověk má ve skutečnosti pocit, že jeho nenávist je zcela legitimní a těžko uvěří, že ne.
Jediné, co mu může pomoci, je v duchu si říct: Nenávist je legitimní, ale ty nenávidět nemusíš.

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Legitimita nenávisti? Čtvrtek, 4.Prosince 2014, 13:02:31

Takže, paní Hájková, pokud bychom ty Vaše argumenty proti nenávisti měli brát důsledně, pak ani nenávist či odpor proti kapitalismu by nemohly být považovány za legitimní.

Z tohoto důvodu bych si dovolil i pochybovat o tom, že "pánbůh" by nenávist prohlásil veškerou nenávist za nelegitimní; vzhledem k tomu že o pravých intencích Boha nemáme přímé informace (a jak známo, jeho cesty jsou tak jako tak nevyzpytatelné), je nutno se alternativně obrátit na tradici křesťanské církve, respektive křesťanství vůbec.

A jak známo, samotný jeho původce, Ježíš, se dokázal velice rozezlit, když narazil na nějaké nepořádky (a nejednalo se zdaleka jenom o onen všeobecně známý případ s penězoměnci před branami Chrámu. Křesťanská církev pak ve své reálné praxi sice na straně jedné hlásala ovšem Boží lásku - ale kolikrát sama praktikovala nenávist, kolikrát požehnala válkám a bojům?

Takže, nedá se nic dělat, ale asi i do budoucna musíme zůstat u toho, že - jak nám ostatně sděluje Vladislav Vančura v samotném závěru své "Markéty Lazarové" - osudem člověka bude už provždy, že bude vždycky zmítán mezi láskou a nenávistí...

Máte ovšem plnou pravdu v tom, že každý tu svou vlastní nenávist považuje za tu jedině legitimní. K tomu by Aristoteles připojil zřejmě to, že tohle je právě otázkou životního postoje, který rezultuje z všestranné a důsledné výchovy. Zkrátka, čím zralejší, čím všestrannější a rozmyslnější je daná osobnost (připomeňme si opět ty antické kardinální ctnosti) - tím menší je nebezpečí, že svou nenávist, svůj odpor bude zaměřovat falešným směrem.

Jak se ukazuje právě i na mnohých aktuálních diskusích na stránkách DR, respektive v rámci levice vůbec: nejde o to, že by všichni museli mít stejný názor na věc; ale u velmi mnohých je nepřehlédnutelně znát, že jejich názory a politické postoje jsou diktovány nereflektovanou, slepou nenávistí - ne snad ke zjevnému zlu, ale prostě k jejich ideovému protivníkovi.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Čtvrtek, 4.Prosince 2014, 16:25:26

Já jsem žádné argumenty proti nenávisti neuváděla, pane Poláčku. Ale ani pro nenávist. Odpor a nenávist ke kapitalismu samozřejmě považuji za legitimní, ale vím, že to nelze nikomu dokázat žádnými argumenty, pokud to dotyčný nechápe sám.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Pátek, 5.Prosince 2014, 06:49:56

Ještě jsem se, pane Poláčku, pozastavila nad vaší větou v diskusi „Člověk nevyhnutelně už vůbec přichází na svět vybaven zcela základním počitkem ego c e n t r i s m u - tedy pocitem, že on a právě on je sám sebou, a pro sebe je středobodem všeho dění.“
K tomu mám poznámku, že pojem egocentrismus jste v tomto případě použil nesprávně, protože novorozenec vůbec žádné ego nemá. To se u něj teprve začne tvořit. Egocentrický tedy může být až později.
Novorozenec naopak dělá jen to, co dělat musí (protože je to pro něj přirozené).

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Člověk a jeho ego Pátek, 5.Prosince 2014, 13:21:38

Že by novorozenec přicházel na svět bez jakéhokoli "ega", se jeví být dost nepravděpodobným.

Není to samozřejmě - ještě - vědomé ego dospělého člověka, ale je to nevyhnutelně alespoň základní schopnost vnímání základních životních potřeb ve vztahu k sobě samému. Krátce řečeno, kdyby už novorozenec neměl schopnost vnímat svůj vlastní pocit hladu, pak nepřežije.

Může se to zdá být triviální, ale právě tohle je biologický základ všeho dalšího: každý jedinec se nevyhnutelně cítí být středobodem veškerého dění, které se nějakým způsobem děje kolem něj a zasahuje ho.

Tento egocentrismus není ještě nutně egoismem; ale je jeho základem, egoismus je vlastně jenom hypertrofovaný egocentrismus.

Ovšem mohlo by se také říci, že egoismus je vlastně jenom "dovršený", či dokonce "dokonalý" egocentrismus.

Proto má člověk (stejně jako každý tvor) ze své přirozenosti daleko blíže k egoismu nežli k altruismu; a proto je to tak obtížné, tento poměr obrátit. Ne že by to nebylo nemožné (posílit ten altruismus oproti egoismu); ale vyžaduje to v každém případě velmi hodně práce, a také přítomnost příznivých okolních podmínek.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Pátek, 5.Prosince 2014, 13:38:49

Pane Poláčku, podle Freuda (ale patrně i jiných) novorozenec nemá ego, nýbrž pouze id.
http://cs.wikipedia.org/wiki/Ego,_superego_a_id

J_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

Sobota, 6.Prosince 2014, 08:18:1

Ve slově egocentrický se slovo "ego" nepoužívá ve stejném smyslu jako ve Freudově strukturálním modelu.

Kojenec, který vnímá svůj hlad je egocentrický v tom smyslu, že neví o hladu někoho jiného. K tomu aby si byl potřeb druhých osob vědom by naopak vědomí sebe sama potřeboval.

Freud ostatně slovo ego nepoužíval, říkal "ich", současní čeští psychoanalytici říkají "já", "ego" je z Jonesova anglického překladu Freuda.

Já si myslím, že udělat ze zájmena "já" podstatné jméno nebyl šťastný nápad, vede to k nekonečným zmatkům, jako tady.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Sobota, 6.Prosince 2014, 08:52:3

Možná je to opravdu jenom pojmové nedorozumění, pane Kubičko.
Je to tedy tak, že člověk musí nejdříve trpět a uvědomit si, že trpí, aby pochopil, že jiní lidé také trpí? Potom asi ten, kdo v životě málo trpěl nebo strádal, může těžko chápat druhé. A ještě patrně záleží i na předmětu, který utrpení způsobuje. Vyjma nedostatku základních potřeb (hlad, žízeň, únava, bolest) může totiž být strádání způsobeno různými příčinami, pro někoho těžko pochopitelnými.

Jd_leto_08

Jiří Dolejš - Praha

co se raději vráti k raciu Sobota, 6.Prosince 2014, 12:04:33

k vašim hlubokomyslným úvahám o nenávisti a egu - nestačilo by jen nesouhlasit a myslet spíš na pozitivní řešení ?
Připomenu k tomu jedno arabské úsloví : " Kdo nenávidí, nenávidí sám sebe". Něco na tom je...
P.S. paralela s neuvědomělým novorozencem asi neplatí na českou levici, ta spíš připomíná unavenou babičku

J_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

Sobota, 6.Prosince 2014, 12:17:20

Pan Poláček píše o tom, že se jedinec cítí středobodem veškerého dění a tomu říká egocentrismus. Ovšem v psychologii se většinou dětským egocentrismem myslí to, že malé dítě o tom, že je tím středobodem, neví, protože nechápe, že svět má i jiné středy. Jean Piaget uvádí příklad tříletého kluka, který dá matce k narozeninám autíčko. Altruismus tady už je, ale dítě nechápe, že dospělé ženě by udělalo radost něco jiného než jemu.

Děti až asi do školního věku nechápou perspektivu: neodokážou odhadnout, že člověk, který je na jiném místě než ony, vidí jinou část trojrozměrného objektu.

I zde v Referendu je vidět, že překonávání tohoto dětského egocentrismu, je nikdy nedokončený proces. Je tady spousta diskutérů, kteří nevěří tomu, že by si někdo opravdu mohl myslet něco jiného než oni. Pokud s nimi nesouhlasí, tak lže, je zmanipulovaný, naivní atd.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Sobota, 6.Prosince 2014, 12:31:24

Pane Dolejši, s čím mám nesouhlasit a na pozitivní řešení čeho mám myslet? Nerozumím.
Myslíte si, že psychologie nemá nic společného s politikou?

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Sobota, 6.Prosince 2014, 12:42:45

Mimochodem, já jsem ráda, že je aspoň tady s kým probírat podobné věci. Kde má totiž člověk diskutovat o něčem "hlubokomyslném", jak to nazývá pan Dolejš? V nějakých normálních diskusích na internetu by vám někdo tak akorát sprostě vynadal. To se na Referendu přece jen nestává.

Jd_leto_08

Jiří Dolejš - Praha

pro mně za mně Sobota, 6.Prosince 2014, 13:53:41

No vzala jste tu levici přes Freuda a kojence -to se stává že někomu není rozuměno ale mě taky až tak nevadí občasné takové "psychologizující" tlachání tzv. u piva (pro někoho třeba v kavárně) a jistě nejen tady snad to jde bez agresivních útoků a nadávání.
Téma nenávisti jste sem ale tuším vnesla vy, takže asi víte kam by měla směřovat ta vaše legitimní nenávist, kterou já prostě chápu jen jako negativní emoci bez které se dá být
Než nenávidět tak raději pochopit ve prospěch nějakého řešení, jinak je to trochu mrhání energií a člověk spíš ublíží sám sobe (viz ono přísloví popř. kampaň NO HATE etc).

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Sobota, 6.Prosince 2014, 14:28:18

Téma nenávisti se probírá v článku - jen si ho pozorně přečtěte. Mimochodem, vůbec nejde o mou nenávist. Ta pro mě nepředstavuje žádný problém. Jde o nenávist obecně (a také v politice). Přestane existovat, když se o ní nebude mluvit?

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Sobota, 6.Prosince 2014, 16:01:20

A aniž bych chtěla snižovat význam materiální základny, přece jenom nelze pominout, že v podmínkách antického otrokářského systému existovaly vedle sebe státy různého charakteru (Sparta x Atény) a že odlišný způsob výchovy mládeže v jednotlivých městských státech do značné míry ovlivňoval charakter oněch států. Proč by tedy vlastně nemohl způsob rodinné výchovy ovlivňovat panem Poláčkem popsané levicové tábory (pokud připustíme, že takové existují).
Samozřejmě také chápu, že není jednoduché ten způsob výchovy jaksi "shora" změnit.

Jd_leto_08

Jiří Dolejš - Praha

jen pozor na legitimizaci extrému Sobota, 6.Prosince 2014, 18:29:33

Už vidím, že jste reagovala na "aristotelovskou" úvahu u pana Poláčka - samozřejmě že nenávist byla a bude a těžko jí zbavit - jde ale o to zda jí máme propadat a nebo jí dokonce cíleně rozpoutávat... úvahy o legitimitě nenávisti ke zlu k tomu jaksi svádějí. A asociují traktáty o nenávisti třídní, nacionální aj...
Filosofování o tom zda zlé emoce mohou sloužit i dobru (nenávist k tyranovi jako motivační prvek odporu) mohou být zábavné myšlenkové cvičení, ale v praxi je to cesta po značně šikmé ploše. když džin z láve vyklouzne, těžkose do ní vrací...viz úvahy Aredntové o kořenech totalitarismu

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Ego a jiné pojmy... Sobota, 6.Prosince 2014, 20:35:32

No, že jsem si myslel, že na mě někdo tu psychologii vytáhne! ;-)

Samozřejmě je v tom - z mé strany - trochu problém, nejsem odborníkem na psychologii, nicméně v daném kontextu jsem ten pojem "ego" používal přece jenom spíše ve smyslu filozofickém. Neboť i filozofie samozřejmě nezbytně pracuje s pojmem "Já", "Ich", "ego", "egoismus", "egocentrismus" atd.

V daném kontextu mi šlo opravdu jenom o to poukázat na ten fakt, že lidský jedinec (jako ostatně každý živý tvor) je nutně vybaven schopností s e b e v z t a ž n o s t i. Tento termín by snad byl přesnější, ale použil jsem místo toho ono "ego", jako obecně srozumitelnější.

A tato schopnost (či tento fakt) sebevztažnosti pak vede k tomu, že egoismus je jedinci vždycky bližší (protože vychází z jeho přirozenosti), nežli altruismus.

Pan Kubička: jestli to bylo nešťastné řešení, ze zájmena udělat substantivum - to by vlastně byla otázka pro hloubkovou filozofickou studii, jestli ty pojmy "já" respektive "ego" vyjadřují jenom určitý komplex vztahů (na které je tedy pouze možno poukázat, čili za použití zájmena) - anebo jestli se jedná o samostatnou entitu (což by pak legitimovalo užívání substantiva).

Jak řečeno, jedná se opravdu o krajně složitou filozofickou otázku, nechtěl bych tu nějakou jednoznačnou odpověď střílet od boku, ale spíš bych se klonil k náhledu, že to co obvykle rozumíme pod tím pojmem "já" je komplex vztahů natolik ustálený a ukotvený (čili: pevný), že je tu možno právem hovořit o svébytné entitě, čili používat substantiva.

Ovšem přijde na to, v určitých souvislostech jde jenom o to, individuální já odlišit od ostatních, pak by bylo možno to rozumět jako zájmeno.

Pan Dolejš: že se s tou nenávistí ("Kdo nenávidí, nenávidí sám sebe") jedná o arabské přísloví, jsem sám nevěděl; ale v podstatě přesně to samé jsem chtěl vyjádřit v samotném závěru mého textu. Původně jsem to chtěl formulovat vlastně přesně v tomto smyslu; ale pak jsem to trochu modifikoval tím směrem, že kdo je už teď zcela zaslepen svou nenávistí, ten bude tou nenávistí ovládán i za podmínek svého vysněného vítězství.

To je právě ta vnitřní nenávist, jejím kořenem je opravdu nějaká vnitřní - snad bolest, snad nějaká psychická deformace, ale v každém případě je to nějaký vnitřní sebespalující oheň, který se (aby plně nespálil svého vlastního nositele) ventiluje navenek, vůči okolnímu světu. Tento negativní postoj si vždycky najde nějaký napohled legitimní cíl (jako třeba kapitalismus) - ale i případným zničením tohoto nepřítele se tento vnitřní oheň neuhasí, okamžitě si najde nového nepřítele, někoho s kým je nutno svádět nesmiřitelný, věčný boj.

Bylo by opravdu zajímavé vysledovat, do jaké míry se na tom, jak vítězné komunistické strany po svém vítězství nad kapitalismem okamžitě svůj boj obrátily proti "vnitřnímu nepříteli" - do jaké míry se na tom podílely objektivní faktory, a do jaké míry právě tato vnitřní nevyrovnanost, respektive bytostná nenávistnost jejich funkcionářů. U Stalina je to v podstatě jasné, to byl paranoik; Lenin a Trockij, těžko říci, ale příliš důvěry bych k nim také neměl, cítím z nich až příliš posedlosti jejich "posvátným" dílem.

Český psychoanalytik Jan Stern napsal před několika lety opravdu zajímavý text "Teorie šíleného intelektuála" (měl by snad být ještě k dohledání na Britských listech). Nesouvisí to snad přímo s tou nenávistí; ale je to o tom, jak ten - šílený - intelektuál si ve své hlavě vytváří konstrukce o lepším světě, a potom tento svět bezhlavě a za použití násilí nutí k tomu, aby tyto jeho vize uskutečnil. Bez ohledu na to, jak to dopadne, bez ohledu na realitu.

Přičemž, sluší podotknout, že Jan Stern je marxista, zastánce freudomarxismu - on tedy naprosto nepopírá potřebnost nových vizí a modelů nové, humánnější společnosti, ale vidí to nebezpečí když se tohoto úkolu ujme ten "šílený" intelektuál, který není ochoten respektovat veškerou komplexitu lidského a společenského žití a bytí.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Džin v láhvi Sobota, 6.Prosince 2014, 20:36:39

Ony by ty láhve s džinem, i přestože je nikdo neotevře, mohly taky prasknout. Zvlášť pokud jsou jejich stěny příliš tenké.
A ještě mám dotaz na pana Poláčka, i když možná trochu komický:
Myslíte si, že je zcela vyloučeno, aby ti příznivci Miloše Zemana ho měli prostě jenom rádi? Prostě sympatie.

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Dětský egocentrismus diskutujících Sobota, 6.Prosince 2014, 20:39:3

Mimochodem, pane Kubičko, touto poznámkou jste vlastně předjal text, který chystám jako hned příští. V podstatě přesně právě o tomhle fenoménu bych se tam chtěl trochu šířeji rozmýšlet...

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Výchova a vliv prostředí Sobota, 6.Prosince 2014, 20:50:49

To je zajímavý poukaz, paní Hájková, na ten rozdíl mezi Spartou a Aténami, na jedné straně je samozřejmě zcela nepochybné že v obou těchto městech existovala zcela protikladná tradice, životní filozofie, a tedy i výchova (v Aténách humanistická, ve Spartě militaristická).

Na straně druhé by bylo také možno uvažovat o tom, do jaké míry se geografické podmínky (tedy: vliv prostředí) podepsaly na tomto rozdílu v mentalitě: Sparta byla stát vnitrozemský, čili spíše agrárního charakteru, uzavřený do sebe - zatímco přímořské Atény byly daleko více propojeny s vnějším světem, a tedy s jeho inspiracemi, s jeho kulturou. Už jsem před časem zmínil, že tento vliv geografických podmínek na charakter státu konstatoval už Aristoteles.

Takže, v tom věčném sporu, co je pro člověka rozhodující, zda výchova či vliv prostředí, i tady může dobré argumenty předkládat každá z obou stran sporu...

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Mít rád Zemana? Sobota, 6.Prosince 2014, 21:01:5

Paní Hájková, ta Vaše otázka mi připomíná český film z šedesátých let, určitě ho také znáte: Bílá paní. Je to - pro připomenutí - komediálně laděný příběh o střetu dogmatického partajního materialismu s ingerencí spirituální entity (čili, oné dobře známé české Bílé paní).

A v průběhu tohoto filmu je tuším hned několikrát poukázáno na hlubokou starou moudrost českého lidu, vyjádřenou v přísloví: "Věř komu chceš - ale měř, komu věř!"

Zkrátka: je docela možné, že jsou lidé, kteří mají Zemana "docela obyčejně rádi".

Jenže, právě tohle je to celé neštěstí člověka vůbec: on své sympatie mnohdy doslova rozhazuje kolem sebe, naprosto nekontrolovaně, nereflektovaně, bez rozmyslu. Jmenovitě své politické preference neurčuje podle toho, co by bylo odůvodnitelné rozumem, skutečnou analýzou věcí; nýbrž právě podle onoho zcela triviálního hesla: "On se mi prostě líbí!"

Politika (a tedy způsob, jakým se rozhoduje o osudu státu) se tu redukuje na to nejtriviálnější emocionální hnutí mysli, čistě podle vlastních, zcela nevědomých preferencí.

Dokonce i tam, kde se v životě zcela legitimně a nevyhnutelně jedná o to, jestli se mi dotyčný/dotyčná líbí nebo ne, tedy ve vztazích partnerských - i tady by se z onoho přívalu emocí neměl zcela naprosto vyloučit střízlivý rozum; v opačném případě to jak známo jen málokdy dopadá dobře. Tím spíše pak v záležitostech věcí veřejných.

Takže: Věř komu chceš - ale měř, komu věř!!

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Sobota, 6.Prosince 2014, 21:12:6

Jenže kdo je schopen dělat pořád nějaké analýzy? Většině lidí nezbývá nic jiného, než se řídit svými sympatiemi. Zvlášť pokud nemají nějakou ideologii nebo něco podobného, čím by se mohli řídit. Ještě také mohou obojí kombinovat dohromady. Já to tak ostatně dělám taky.

J_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

Pojem já, pane Poláčku: Sobota, 6.Prosince 2014, 22:16:49

V běžném slova smyslu "já" vůbec není pojem, nemá žádný rozsah ani obsah. Když píšu "já", já znamená to "Jiří Kubička", když to píšete Vy, znamená to "Josef Poláček". Zájmeno "já" má čistě deiktickou či anaforickou funkci, ukazuje či odkazuje, význam má jen v kontextu situace nebo textu. Žádný ustálený smysl to slovo nemá.

J_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

Sympatie k MZ Sobota, 6.Prosince 2014, 23:14:57

Ta otázka paní Hájkové je zajímavá. Asi jsou lidé, kterým je Źeman sympatický. Já k němu žádnou výraznou osobní antipatii necítím, na rozdíl třeba od Klause, který mně byl protivný už od počátku devadesátých let. Teď je mi líto, co se se Zemanem stalo, kdežto Klausovi to spíš přeju. Ale já nemám moc propojené osobní sympatie a politický souhlas. S částí mně nejbližších lidí se politicky shodnu dost málo.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Neděle, 7.Prosince 2014, 05:02:51

Já to taky nemám propojené jednoznačně. Mně jsou taky dost často sympatičtí i lidé, s jejichž politickými názory vůbec nesouhlasím (nebo je mi jich třeba někdy aspoň líto, jak říkáte vy), nehledě k tomu, že se vůbec nemůžu řídit podle stranické příslušnosti, protože dnešní strany jsou názorově naprosto nejednotné.
Já sice říkám, že se částečně řídím ideologií, ale o tom, co je moje ideologie, rozhoduji v konečném důsledku já sama, neboť zde už není žádných vyšších autorit, na něž by bylo možné se politicky zcela spolehnout a staré (původní) autority nejsou v dnešním světě vždy použitelné.
Ale ještě se vrátím k těm politickým sympatiím. Je známo z dějin, že lidé opravdu milovali své vůdce. Pokud se tak dělo, byla zde asi nějaká potřeba, která nemusela v dnešním člověku zcela vymizet a může se objevit v jiné podobě. Pan Poláček zde pořád opakuje, že člověk je egoistický, ale člověk se může chovat i zcela bláznivě. A může v tom hrát roli právě politická sympatie (ne jenom nenávist).
Nakonec to není tak, že by se měl člověk všech politických sympatií zbavit. Jenom si musí uvědomit, že je má.

Jd_leto_08

Jiří Dolejš - Praha

dobrý postřeh Neděle, 7.Prosince 2014, 12:16:27

pane Poláček, to jste zformuloval docela výstižně. ve své profesi se bohužel často setkávám s lidmi, kterým podobné emoce ničí racionální vztah ke světu. Mění se ve žlučovité kverulanty kterým je skoro jedno nač nadávají, hlavně že tu svou nenávist ventilují a to je postupně víc a víc ovládá..
A přitom se jim ten vnitřní žár nedaří uhasit a tak hledají nové a nové cíle - mám pocit (nevím zda je to objektivní) že se to dokonce rozšiřuje. Podhoubí tomu vytváří diskuse na netu kde si mohou ulevovat poměrně anonymně a hrát si na tenhle věčný "boj" který je spíš sdílenou kolektivní neurózou, bez ohledu na světonázor.
Otázkou je zda máme dostatečnou imunitu před šířením této nemoci ducha v podmínkách informačního věku. Dovedu si představit varovný scénář jak se dají cíleně vypouštět memy, které zavirují přímou demokracii na netu a promění aktéry v jeden iracionální chuchvalec útočící na to nač někdo ukáže.

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Imunita proti nemoci ducha? Neděle, 7.Prosince 2014, 12:30:23

Já se musím v poslední době čím dál tím častěji vracet k antice. Ta svého času opravdu vytvořila něco velice vzácného, co naše novodobá civilizace ke své škodě už dávno zapomněla.

V dané souvislosti, velice zkráceně: podle antického srozumění člověk n a p ř e d musel projít všestrannou důkladnou výchovou, všestrannou kultivací svého ducha - a teprve p o t é měl právo hovořit do veřejných záležitostí.

Zatímco dneska je tomu přesně naopak, každý - s odpuštěním - primitiv je pevně přesvědčen, že zrovna on a jedině on ví naprosto přesně, jak by měla rozhodovat vláda, jaké zákony by měl přijímat parlament, kdo by měl stát v čele státu. A tou totální "demokratičností" internetu je tato tendence ovšem ještě multiplikována.

Co s tím? Opravdu nevidím cestu v ničem jiném, nežli k renesanci onoho původního, antického pojetí občana a člověka. Ve společenském povědomí se prostě musí znovu obnovit ten princip, že počátkem všeho je vzdělaná a kultivovaná osobnost.

Přičemž to "vzdělání" nemusí bezpodmínečně znamenat nějaké formálně vyšší školní či dokonce univerzitní vzdělání; jde ale o připravenost a ochotu každého jedince, opravdu poctivě přemýšlet o věcech tohoto světa.

Každý nemůže mít univerzitní vzdělání. Ale aby každý alespoň trochu poctivě rozvažoval o svém životě a o světě - je to opravdu tak příliš, něco takového požadovat?

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Egoismus? Neděle, 7.Prosince 2014, 12:40:23

Nikoli, paní Hájková, já skutečně netvrdím, že "člověk je egoista"; to by bylo zásadní neporozumění mým intencím.

Já jenom konstatuji, že člověk má přirozenou t e n d e n c i k egoismu.

To znamená: nelze se spoléhat na to, že člověk nějak sám, samovolně přestane být egoistou (například jenom tím, že změníme politický systém či majetkové vztahy).

Ale na straně druhé to ani neznamená, že by to bylo trvalým a neměnným určením člověka, že je a zůstane egoistou.

Člověka je bezpochyby možno ovlivňovat v jeho chování (i v jeho myšlení), a je tedy možno ho od toho jeho přirozeného egoismu "posouvat" směrem k altruismu, směrem k pocitu pospolitosti a vzájemnosti.

Ale! Této změny v chování je nutno docílit soustavnou a cílenou prací, námahou, výchovou a sebevýchovou.

Něco takového je - v celospolečenském měřítku - možno jenom za podmínek zásadní změny celého společenského klimatu, zásadní změny hodnotové orientace společnosti. Tato proměna hodnotové orientace společnosti ovšem musí jít nezbytně ruku v ruce i s odpovídajícími změnami ve způsobu reálného (materiálního) života dané společnosti (tedy i se změnami toho politického systému a těch vlastnických vztahů).

Rozhodující je právě tenhle rozdíl ve formulaci: samotná změna vlastnických vztahů ještě neodstraní lidský egoismus. Ale jakákoli snaha odstranit, překonat lidský egoismus musí být d o p r o v á z e n a změnou vlastnických vztahů.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

K poznámce pana Poláčka Neděle, 7.Prosince 2014, 17:55:47

o "primitivech" mluvících do veřejných záležitostí.
Aby mohl úplně každý mluvit do veřejných záležitostí, tak o to, pokud vím (když pomineme vaši oblíbenou antiku), usiloval už Komenský (např. ve Všeobecné rozpravě), pane Poláčku. A to byl do jisté míry spíš konzervativec. Nikdo, opakuji nikdo nemá právo znemožnit lidem, aby mohli mluvit do veřejných záležitostí, byť by to byli, jak vy říkáte "primitivové". Už jenom tím, že se člověk o veřejné záležitosti vůbec zajímá, dokazuje, že primitiv není. Nemáme my teď koneckonců spíš opačný problém - tedy ten, že lidé se o veřejné záležitosti nezajímají? Píšete, že v antice "člověk n a p ř e d musel projít všestrannou důkladnou výchovou, všestrannou kultivací svého ducha - a teprve p o t é měl právo hovořit do veřejných záležitostí."
Ale proč tedy dnešní školství občany takto důkladně k občanství nepřipravuje?
Kdepak, já nikdy v životě nebudu proti skutečné demokracii. Jenom musí být ta demokracie trochu jinak postavená, než je dnes. Já nikdy nebudu patřit k elitářům, kteří jsou pyšní na to, že jsou to, co jsou.

Jd_leto_08

Jiří Dolejš - Praha

osamocenost v davu a nenávist Neděle, 7.Prosince 2014, 18:42:53

Kdepak elitářství, myslím že nejde o povyšování nad někoho, spíše je otázka jak se bránit proti různým kolektivním neurózám když ty se mj. přenášejí i do formálních rozhodovacích procesů.
A nestačí tu jen klasické školství - u té již zmiňované Arendtové najde pasáže o spojenectví mezi lůzou vítající násilí a stmelovanou negativní solidaritou a elitou, která tuto davovou psychózu zneužívá ke svým cílům.
Živnou půdu tomu dává iracionalita sžívající se s iluzí že tyto davové běsy rozzlobených a frustrovaných deprivantů snad jsou jakousi mystickou formou podílu na rozhodování.
Copak novodobé apoteózy tekutého hněvu různých nesmiřitelných nejsou tak trochu postavené na podobném falešném pocit nové síly ?
Psychologie davu v informačním věku, fragmentovaném a čím dál komplikovanějším světě (zlatá Antika) je problém kterou nevyřeší nějaký osvícený Ámos před katedrou. To není neúcta k plebsu, to je bohužel dost oprávněná obava o duševní zdraví společnosti.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Pane Dolejši, Neděle, 7.Prosince 2014, 19:12:30

já zastávám názor, že je třeba s obyčejnými lidmi pracovat tak, aby nebyli davem, ale uvědomělým společenstvím. A je mi jasné, že to nikdy nemůže zajistit stát.

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Žádní "primitivové"? Úterý, 9.Prosince 2014, 13:38:42

Paní Hájková, ten pojem "primitiv" jsem použil jako repliku na vstup pana Dolejše. Byla v této souvislosti řeč výhradně o těch účastnících různých diskusních fór, kteří zcela bez ohledu na zásady racionální argumentace (a povětšině i bez ohledu na základní pravidla slušnosti) prosazují svůj namnoze zcela nesmyslný názor způsobem, který spíše připomíná údery kyjem, nežli konfrontaci myšlenek.

Co se týká té zásadní otázky, do jaké míry je obecný (a tedy i v politických záležitostech méně kvalifikovaný) lid oprávněn mluvit do veřejných záležitostí, tak to je samozřejmě kardinální otázka, jejích problém jsem tu už sám několikrát zmínil, a kterým se budeme ještě muset cíleně zabývat v budoucnosti.

Předběžně a velmi zkráceně je možno předeslat tolik: celé toto dilema spočívá v tom, že lid obecný prostě vůbec nemůže mít tolik kompetence, aby mohl řídit stát - ale na straně druhé v moderním srozumění státu každý občan skutečně musí mít právo vnést svůj názor do řešení veřejných záležitostí.

Jakým způsobem konkrétně vyřešit toto dilema, je opravdu velice komplexní problém, který bych nechtěl řešit tady a teď, jaksi "mimochodem".

Pro tuto chvíli je možno prostě konstatovat, že oba základní modely řešení, které se bezprostředně nabízejí - totiž vláda elit bez ohledu na masu, na straně druhé "totální" demokracie - jsou oba stejným způsobem vadné.

Ta "vláda elit" je nejen elitářská, ale vede přímou cestou k vládě oligarchie. Oproti tomu ta "totální demokracie" je v podstatě ideologicky fundované lpění na fikci, jak dobrý a všestranně vzdělaný lid ve vzájemném srozumění moudře a spravedlivě řídí záležitosti země. I tato fikce nakonec nevyhnutelně ústí v nadvládu elit, totiž těch známých "rovnějších mezi rovnými".

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Občanská výchova Úterý, 9.Prosince 2014, 13:50:56

K otázce paní Hájkové "proč tedy dnešní školství občany takto důkladně k občanství nepřipravuje?" - To je ovšem velice zajímavá otázka.

Svého času jsem měl na svém diskusním fóru přítomnu jednu učitelku gymnázia - velice sympatickou a inteligentní mladou ženu, s bezpochybným mravním étosem.

A ta jednou líčila, jak se snažila svým svěřencům zprostředkovat ten životní postoj, že politika by se měla řídit podle etických pravidel. A její žáci prý na ni přitom pomrkávali takovým zvláštním způsobem, jako by říkali: "no paní učitelko, to je sice všechno moc hezké, co tady říkáte - ale my dobře víme, jak to v tom světě politiky doopravdy chodí!"

Takže, jsme zase zpátky u té Marxovy téze o výchově: nakonec žádná škola nemůže děti vychovávat jinak, nežli jak to odpovídá r e á l n ý m (a tedy: materiálním) vztahům v dané společnosti.

Tolik za prvé. A za druhé: ta výchova k o p r a v d u vědomému, informovanému a kultivovanému občanovi, to je něco opravdu krajně náročného, to musí pronikat vlastně celým životem dotyčného hocha či dívky, to nějaká ta jedna hodina občanské výchovy v týdnu skutečně nenahradí.

Připomeňme si znovu ten svět antiky: tam se nechodilo do nějaké "školy", nýbrž děti zámožných patricijů měly svého domácího učitele - mentora, který byl skutečně jejich průvodcem jejich životem, po celý dlouhý den. - A stejně i to (nutno kriticky připojit) mělo jen relativní úspěch; to jest, jen nemnoho občanů v reálném politickém světě dostálo skutečně vysokým mravním nárokům. Egoismus a partikularismus se nakonec velice často prosazoval i tam.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Pane Poláčku, Úterý, 9.Prosince 2014, 14:18:9

to, co líčíte, je něco jako „začarovaný kruh“. Škola nemůže vychovávat jinak, než jaká je realita ve společnosti, a realita ve společnosti nemůže být jiná, než jaká je příprava občana ve škole. Zbývá ještě rodinná výchova. Ale ani ta to nevytrhne, navíc taky jen těžko může být výrazně jiná, než je realita ve společnosti. Většinou jenom reprodukuje společenské postavení.
Prostě začarovaný kruh. Příčina vytváří následek a následek se stává příčinou.
Někdo by ten koloběh musel přerušit. To by ovšem vyžadovalo energii.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Úterý, 9.Prosince 2014, 14:50:46

Ale ne nějakou hrubou sílu.

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Začarovaný kruh? Středa, 10.Prosince 2014, 13:24:30

Ano, paní Hájková, máte naprostou pravdu - opravdu to j e začarovaný kruh.

Z tohoto kruhu je sice samozřejmě možno vystoupit - v i n d i v d i d u á l n í c h případech, kdy si někdo osvojí (třeba pod vlivem svých mimořádně duchovně vyspělých rodičů) rezistenci proti právě vládnoucím normám a poměrům, dokáže si vypracovat svou vlastní etickou a vůbec životní základnu. Ale, jak řečeno, něco takového je možné jenom v jednotlivých případech; ta velká - a rozhodující - masa populace se vždycky bude chovat v souladu s právě panujícími reálnými životními poměry a podmínkami.

Za jakých okolností je možná změna? - Podle klasické marxistické teorie (která se v tomto ohledu kryje s dřívějším Hegelovým schématem) k zásadní změně společenského vědomí dochází až tehdy, když už je zde latentně přítomen předobraz světa příštího. Čili, když starý systém sice ještě funguje (a tedy je ještě schopen diktovat své mravní i jiné normy chování) - ale už nemá absolutní monopol, v těch reálných poměrech života se už ukazují elementy nové, pokročilejší, které pak nacházejí svůj odraz i v myšlení lidí. Napřed jenom u nemnohých, časem ale u stále většího množství.

Krátce řečeno, to je ta známá "objektivní stránka revoluce", na kterou pak následuje i stránka subjektivní (ve vědomí lidí).

Na tomto modelu je skutečně mnoho pravdy; a i v současné době, souběžně s tím jak kapitalismus ukazuje meze svých možností, se samozřejmě mění i společenské vědomí - alespoň kritická část společnosti hledá alternativy ke kapitalismu, k jeho způsobu života.

Na straně druhé je velká otázka, jestli i dnes jsme skutečně v té samé situaci, která charakterizovala všechny dosavadní zásadní systémové změny. Ten dosavadní vývoj totiž probíhal do jisté míry "automaticky" - to jest, ten reálný vývoj právě té materiální základny sám o sobě vyprodukoval tu společenskou formaci příští.

Jenže: všechny tyto dosavadní systémové změny probíhaly tím způsobem, že jeden omezený, jednostranně zaměřený, deficitní ekonomicko-společenský systém byl nahrazený novým - sice progresivnějším, ale nakonec stejně tak omezeným, jednostranným, deficitním.

Zatímco teď se nacházíme v té historicky jedinečné situaci, že ten příští model společnosti má být vůbec poprvé v plném slova smyslu u n i v e r z á l n í. On má být totiž autenticky humánní - to jest, mají v něm být realizovány (jak praví známá marxistická formule) všechny bytostné potenciály člověka, lidské bytosti. Musejí zde tedy být překonány všechny dosavadní jednostranné, dílčí modely existence člověka a společnosti - a tyto jednostranné modely musejí být integrovány v jeden jediný komplexní celek.

A o něčem takovém opravdu nelze předpokládat a nelze doufat, že to přijde nějak samo sebou, automaticky. Tady je skutečně nezbytně nutné dát si tu práci, tuto novou, historicky jedinečnou vyšší kvalitu lidské existence vymyslet, vytvořit, uvést v život.

A to - i v tom máte plnou pravdu - to bude vyžadovat mnoho, opravdu velmi mnoho energie.

Energie tvůrčí, energie intelektuální, energie duchovní - a řadě naprosto neposlední i energie mravní.

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Totální demokracie? Středa, 10.Prosince 2014, 13:26:27

K tomu pojmu "totální demokracie", který jsem tu použil, bych si dovolil ještě přidat malý bonmot.

To, co začíná jako "totální demokracie", tak to totiž zcela pravidelně končí jako - demokracie totalitní!

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Čtvrtek, 11.Prosince 2014, 02:49:52

Když píšete o těch dvou táborech levice, pane Poláčku, přece jen je to nedostačující. Jsou lidé, kteří se nedají do žádného z nich zařadit.

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Vícero druhů levice? Pátek, 12.Prosince 2014, 13:19:1

Paní Hájková, už podruhé tu naznačujete, že těch druhů (či poddruhů) levice je vlastně více.

Chtěl jsem na to reagovat už při první příležitosti, ale pak to téma tak nějak zapadlo. Zdá se ale, že je Vám to opravdu významné a závažné, takže se u toho ocitáme znovu.

To jest, vlastně už v tom prvním případě jsem Vás chtěl vyzvat, abyste konkretizovala, jaké části levice máte na mysli, které se podle Vás do toho mého schématu nevejdou. Ať je nám jasné, o čem v dané souvislosti máme diskutovat.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Pátek, 12.Prosince 2014, 17:12:48

Podle mého názoru ty vaše dva tábory (což asi není dobře volené slovo) lze podobně určit i u pravice, i když popis by byl trochu jiný. Do toho prvního by spadaly spíš vyhraněnější individuality, kdežto do toho druhého lidé, jejichž názory jsou víc závislé na mínění někoho jiného.
Nevím, jestli bych mohla přímo jmenovat ještě nějaké jiné tábory, ale určitě existují jednotlivci, které nelze zařadit tam ani tam. Jako třeba já.
Tak kupříkladu - já nejsem intelektuál, necítím se nijak zvlášť kultivovaná ani mravně integrovaná, nepatřím tedy do toho prvního, pak bych logicky musela patřit do toho druhého tábora, ale tam také nepatřím.
Nezdá se mi, že by utilitarismus souvisel s ideologií. Utilitarismus, pokud vím, znamená něco podobného jako "účel světí prostředky". Za utilitaristu se nepovažuji, za ideologa se naopak považuji, ale úplně v jiném smyslu, než si většina lidí představuje. Musela bych to zase dlouho vysvětlovat.
Otázka trvání kapitalismu je pro mě důležitá, to sice na váš popis sedí, jenomže kam byste naopak zařadil například třeba ty příznivce Zemana (ti patrně nejsou nijak zásadně proti kapitalismu). Naopak i v tom intelektuálském táboře by lidé mohli být zásadně proti kapitalismu (nebo taky ne). V obou táborech by zkrátka mohli být jak lidé, kteří jsou s kapitalismem smíření, tak i takoví, kteří jsou proti němu. Postoj ke kapitalismu tu nehraje roli, kterou mu přisuzujete v tom vašem dělení. Kdybychom dělili důsledně podle postoje ke kapitalismu, došli bychom asi k úplně jiným táborům.
Pokud jde třeba o mně, tak vůbec nejsem pro svržení kapitalismu "za každou cenu", ale přitom se s ním nehodlám nijak smiřovat. Vím, že je těžké to někomu vysvětlit. Žádný stádní "hurálevičák", pro kterého jsou všichni levičáci "našinci" rozhodně nejsem.
A dále chci doplnit - už jsem tady také vysvětlovala, že pokud se intelektuálové nespojí s dělníky (nebo s odboráři), tak bude levice hrát ve společnosti pořád druhé housle. Nevím ovšem, jestli (levicové) dělníky řadíte automaticky do druhého tábora, popřípadě jestli je do nějakého tábora vůbec řadíte.
Takže opakuji, že "nesmiřitelné" tábory by se měly smířit. Pokud to nejde nějak najednou, jako že to asi nejde, pak by se měli ti z toho prvního tábora aspoň pokoušet postupně získávat ty druhé pro nějaké nadčasové humánní hodnoty. Pokud se budou stavět do pozice: my jsme ti OK (mravně integrovaní nebo integrální?) a s vámi nechceme mít nic společného, dokud nebudete uznávat nějaké kodexy, pak to asi k velkým úspěchům nepovede.

Jd_leto_08

Jiří Dolejš - Praha

heterogenní levice není ten problém Pátek, 12.Prosince 2014, 19:27:0

Není to trochu umělé ? Snad nejde o to rozvíjet systematiku druhů levice ad absurdum - spíš jde o konsekvence jednoduchého faktu, že i napříč levicí jde dělící čára mezi konzervativci a liberály, mezi autoritáři a antiautoritáři, mezi starým a novým. mezi fundamentalisty a tolerantními
Přiřadit se spíš k jedněm či k druhým není až tak složité pokud jsme schopni upřímné sebereflexe. A koexistence těchto opačných pólů může být nesmiřitelná či smířená v různém stupni. Ale nikdy nedojde k splynutí jedněch s druhými do homogenního "tábora" s jedním hodnotovým kodexem..

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Pátek, 12.Prosince 2014, 19:50:30

Ani v budoucnu ne? Jste si tím úplně jist?
Ono zatím ještě o žádné splynutí nejde. Zatím jde možná jenom o vytvoření nového "tábora".

Jd_leto_08

Jiří Dolejš - Praha

splynutí se jistě konat nebude Sobota, 13.Prosince 2014, 08:44:28

jeslti jsme si něčím jist, tak tím že společnost nebude nikdy homogenní a tudíž ani stejnorodá v hodnotových orientacích. Zvykejme si na představu soužití v různosti včetně potřeby řešit rozpory

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Dělení levice Sobota, 13.Prosince 2014, 13:25:22

Paní Hájková, v podstatě už za mě odpověděl už pan Dolejš. Ta základní dělicí linie kterou jsem já sledoval nebyla mezi radikálnějšími či méně radikálními odpůrci kapitalismu, ani jakékoli jiné obsahové či názorové rozdíly. Tady šlo čistě jenom o přístup, v podstatě o ryze osobní postoj, o způsob, jakým se kdo staví k problémům tohoto světa, a především, jakým způsobem se kdo vyrovnává s komplexitou a složitostí tohoto světa.

V podstatě každý z nás je nějakým způsobem orientován: napravo, nalevo, určitá část populace zaujímá středový postoj. Každý tedy má své vlastní přesvědčení; ale je zcela zásadní a nepřeklenutelný rozdíl mezi těmi, kdo jsou - přes toto své přesvědčení - ochotni či vůbec schopni naslouchat těm druhým, respektovat jejich odlišný názor a brát vážně jejich argumenty. A mezi těmi, kteří právě tohle nedokáží, kteří jednou provždy "vědí", co je a co není pravda, a kteří verbální argumenty používají v podstatě zcela stejným způsobem, jako svého času neandrtálec svůj kyj.
Těmto lidem nejde v žádném případě o to, dobrat se poznání pravdy; a vzhledem ke způsobu jejich vystupování je možno - a nutno - mít zásadní pochybnosti i o tom, jestli se jim jedná opravdu o nějaký lepší, humánnější svět.

Oni se sice ohánějí (tedy pokud se jedná o příslušníky levého tábora) svým antikapitalistickým impulzem - ale tato jejich posedlost jejich "posvátným" bojem má nakonec asi tak stejnou hodnotu, jako když se vraždící islámští fanatici odvolávají na Boha. Tedy na to, co by mělo být symbolem toho největšího Dobra.

Zkrátka, fundamentalista zůstane za všech okolností fundamentalistou, a není mu co věřit. To že se ocitli zrovna v táboře levice může být mnohdy jenom záležitostí čiré náhody, nějakých zlomů v jejich osobním životě.

Je například známo, že po zhroucení východoněmeckého režimu leckteří dřívější funkcionáři tehdejší mládežnické FDJ se vzápětí stali vyznavači extrémní pravice. A stejně tak někteří příslušníci dřívější německé radikálně antikapitalistické RAF jsou nyní docela prachobyčejnými fašisty.

Aby nedošlo k omylu: já v žádném případě nezavrhuji radikální odpor proti kapitalismu. (Musím přiznat, v mých mladších létech jsem byl v tomto ohledu sám nemálo radikální.) Opakuji ale znovu: ta rozhodující dělicí linie je především v osobním přístupu toho kterého jedince. Pro mnohé je jejich levičáctví v podstatě jenom zástěrkou, pod kterou ukrývají svou niternou nenávistnost vůči tomuto světu vůbec. Tato jejich nenávist, spojená s jejich neotřesitelným přesvědčením o "posvátnosti" právě té jejich pravdy, to je právě ta směs, která vytváří a produkuje fundamentalismus toho nejodpornějšího (a nejnebezpečnějšího) ražení.

Právě tohle byl vlastní smysl mého textu, aby se jmenovitě v rámci levého tábora jednou provždy skoncovalo s iluzí, že levicový tábor je nakonec přece jenom jedna "velká rodina", jenom proto že všichni jsou tak nějak proti kapitalismu. Existuje určitý směr uvnitř levicového hnutí, se kterým nakonec nikdy není možno být v jedné lodi. Alespoň tehdy ne, jestli tato loď má doplout k nějakému opravdu lepšímu světu.

A bylo by zapotřebí, aby se ta opravdu humánně zaměřená část levice dokázala včas a jednoznačně od této patologicky fundamentalistické levice distancovat. Je lepší odkrojit část vlastního tábora, nežli nechat se tímto křídlem posedlým svou vlastní nenávistí stahovat do jejich deformovaného světa.

Ostatně, o této problematice chystám - v obecné rovině - hned můj příští text. Doufám, že se mi ho podaří dokončit už v příštích dnech.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Sobota, 13.Prosince 2014, 13:45:22

Ono nakonec nejde o nějaké dělení levice (ani o soužití, jak myslí pan Dolejš), ale čistě o pojmenovávání. Taky byste třeba mohl říct, že ten druhý tábor do levice prostě nepočítáte, že podle vás levicoví nejsou. A oni by mohli zase na oplátku říct, že k levici nepočítají ten první tábor.
Je zde nějaká objektivní síla, která by to rozsoudila?

Jd_leto_08

Jiří Dolejš - Praha

hlavně se z té různosti nezbláznit Sobota, 13.Prosince 2014, 21:33:15

jo, pojmenovávání, na to jsme byli vždy kabrňáci - renegáti, reformisti, oportunisti, leninisti, trockisti, maoisti....
Ale o no asi nepůjde o víru v jediný správný kánon, ale o praktické postoje a názory v určitých situacích.
Ale na rozdíl od pana Poláčka nemyslím že je to jen osobní věc - ony ty postoje vykazují korelaci se skupinovými zájmy
A tím objektivním soudem o přináležitosti k tomu či onomu táboru je stará známá společenská praxe.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Sobota, 13.Prosince 2014, 21:40:17

Ještě mě napadlo (k tomu dělení pana Poláčka), že první tábor patrně usiluje o nesamozřejmost, kdežto druhý tábor o samozřejmost.
(To jsem pochytila z článku pana Vaculíka.)

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Levice a levice Neděle, 14.Prosince 2014, 12:57:43

No ano, pane Dolejši, samozřejmě že ta rozrůzněnost názorů souvisí i s různými zájmy.

Ale v daném případě jsem chtěl obrátit pozornost především na to, že k tomuto protikladu mezi různými postoji dochází i tam, kde se - alespoň v zásadě - sledují stejné cíle, čili společné zájmy. Zájem levice je alespoň v tom základním bodě stejný, že je nutno nalézt nějakou humánnější alternativu ke kapitalismu. A přesto se zde střetávají dva zcela protichůdné přístupy.

K tomu pojmenování: paní Hájková, já už jsem ten rozdíl pojmenoval: levicovost kontra levičáctví.

Jestli je možno ty "levičáky" opravdu počítat do tábora levice? To je opravdu krajně problematická záležitost. Na straně jedné - jak jsem právě zmínil - je tu ten jeden základní společný cíl, totiž odstranění respektive překonání kapitalismu. Na straně druhé - o tomto sekyrářském levičáctví je nutno mít zásadní pochybnosti, jestli opravdu může vést k nějakému lepšímu světu. Spíše vede k nějaké nové fundamentalistické totalitě.

Pokud je tedy cílem levice opravdu humánní svět, pak se právě staví zásadní otázka, jestli je možno takovéto fundamentalistické levičáky k opravdu autentické levici možno počítat.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Neděle, 14.Prosince 2014, 19:01:59

Já vás úplně chápu. Jde jen o to, že oni mohou stejně dobře nepočítat k levici například vás.
Všechny pojmy se dnes vyprazdňují, pojem levice nevyjímaje.

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Pondělí, 15.Prosince 2014, 13:17:0

Ano, samozřejmě že pro ty levičáky jsem já příliš "pravicový" - protože si dovoluji podrobovat kritice jejich laciná hesla.

Ale co se toho vymezení týče, co je levice je, tak o tom by měl být už můj přespříští text. (Už jsem ho tuším jednou avizoval.) Takže bližší až tam.

Vojtěch Klusáček - Brno

Pondělí, 15.Prosince 2014, 17:35:10

Mezi levici nelze počítat nikoho, kdo zastává veškerá hlavní stanoviska neoliberální ekonomie středního proudu. Arciť dominující. Odmítaje zároveň ty podstatné závěry ekonomie heterodoxní, od podsvětí kacířů v čele s Marxem - jehož si jinak bere s neuvěřitelnou oblibou do úst - přes na jedné straně Keynese, na druhé školu "dynamickou", Rosy Luxemburgové a Michala Kaleckého, až po moderní postekyenesovce, neoricardovce a ostatní.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Úterý, 16.Prosince 2014, 08:51:12

Já vím, že politici (i ti levicoví) vždycky usilují o moc, aby mohli společnost řídit shora, ale měla by tady být i levice (nebo část levice), která o politickou moc neusiluje. Která chce společnost měnit zdola.

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Změna shora nebo zdola? Úterý, 16.Prosince 2014, 12:40:33

Paní Hájková, tak tohle dělení na "shora" a "zdola" bych nijak moc nebral.

Ono se to sice může jevit zcela pochopitelným, po všech těch zklamáních z politiky a z těch či oněch politických představitelů (a to i z těch kteří svého času byly morálními ikonami - nejen levicového - národa, jako třeba Dubček a Smrkovský) - tak po všech těch zklamáních se může opravdu jevit spásným vycházet už jenom z "dolního" lidu. Přímá demokracie, a tak dále.

Ale, bohužel - není žádného důvodu se domnívat, že "ti dole" by měli být nějak morálně kvalitnější, nežli ti nahoře. Jediný rozdíl je v tom, že oni prostě nemají takové příležitosti nechat se zkorumpovat.

Vždyť i ti "nahoře" byli (alespoň část z nich) napřed také "dole"; ale jakmile ochutnali pocit vlastní moci a všech možností které z toho vyplývají, pak se ukázalo, co v nich opravdu vězí.

To je jedna věc. A druhá je ta, jenom nějakým hnutím či impulzem zdola to prostě natrvalo nepůjde. V řízení společnosti je určité rozdělení kompetencí, a tedy i určitá hierarchizace prostě nevyhnutelná. Nějakým neomezeným, nekonečným palaverem všech se všemi prostě není možno efektivně řídit stát.

A to znamená, že bez té politiky to i do budoucna opravdu nepůjde. Řešením tedy není to, vyhýbat se otázce moci; ale jde o to, tu moc "osedlat" tak, aby ztratila svůj negativní charakter.

--------------------------------------------------

Ale - teď jsem si uvědomil - Vy jste to možná myslela trochu jinak: jako výhradu proti těm, kteří se domnívají, že společnost je možno změnit právě jenom přes tu politickou moc. Že tedy postačí dostat se k pákám moci, zavést ty či ony zákony, a tím že už bude vše podstatné vykonáno.

To je samozřejmě nesmysl; a v tomto smyslu je samozřejmě jakoukoli zásadní změnu opravdu provést "zdola", změnou životních priorit společnosti i samotného člověka.

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Úterý, 16.Prosince 2014, 12:48:42

Pane Klusáčku, musím přiznat, že je mi už celkem dosti lhostejné, za koho mě kdo považuje, do jaké ideologické škatulky se mě kdo snaží zařadit.

Pro ortodoxní levičáky jsem byl vždycky exponentem pravice, zatímco pro pravičáky jsem byl vždycky "komunistou". A v obojích případech ze zcela stejného důvodu (zmíněného už minule): protože jsem vždycky měl tu "troufalost", podrobovat kritice základní články víry té či oné strany.

Snad už to z mých dosavadních vyjádření k danému tématu může být dostatečně zřejmé: mým konečným cílem je humanismus (ke kterému ovšem podle mého přesvědčení má principiálně blíže levicový životní postoj); ovšem pravý humanismus není možný bez bezpodmínečného příklonu k pravdě. A tato pravda světa kolem nás mi bude vždycky bližší, nežli ten či onen posvátný článek víry.

Co se toho Marxe týče, tak k němu - a k základním článkům jeho modelu - chystám pro dohlednou dobu dvě témata; myslím, že to bude opravdu docela zajímavá záležitost. A i právě co se té ekonomiky týče.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Úterý, 16.Prosince 2014, 13:01:10

Ano, pane Poláčku, myslela jsem to jinak. Neměnit shora nařizováním, ale zdola ovlivňováním.

Vojtěch Klusáček - Brno

Středa, 17.Prosince 2014, 10:38:49

Ortodoxní ekonomie - za prvé odpovídá pozorované skutečnosti méně, než závěry heterodoxních směrů. Za druhé, zastávat její pozice je neslučitelné s realizací humanistického programu. Natož levicového.

Jd_leto_08

Jiří Dolejš - Praha

i boj s pravověřím může vést k sektě Středa, 17.Prosince 2014, 12:08:27

s jakou lehkostí jsou někdy známkovány názory jako pro či proti mainstreamu či orthodoxii. Ale je tomu vždy opravdu tak ? A není více orthodoxní antiekonomické sektářství?
Pro někoho je už samotné uznání významu trhu liberálním pravověřím, ohání se marxem, neomarxisty a postmarxisty aniž by zvládl např. problém transformace hodnoty.
Podstatným tedy není sám fakt hereze, ale zda tato hereze má praktický smysl, nejen kritický potenciál a její způsob popření dogmatu je potvrzována funkční společenskou praxí

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Hereze a objektivní pravda Středa, 17.Prosince 2014, 12:53:55

Totiž, ono trochu té "hereze" v podstatě neškodí, vždycky je dobré (a z evolučního hlediska vlastně nezbytné) vždycky hledat nějaké nové modely, alternativy k právě dominantním existenčním formám. Skutečně se může stát, že ta vůdčí forma náhle narazí na hranice svých možností, a že to bude právě některá z těch doposud okrajových alternativ, která se ukáže být spásným východiskem.

Jde ale o to, aby tyto alternativy nenabývaly extrémních forem, které se naprosto vzdalují od toho, co je ještě smysluplné a reálné. V oblasti teorie společnosti se pak jedná o to, aby se nepěstovala hereze jenom pro herezi, jenom z pocitu niterné averze proti právě dominantnímu "střednímu proudu".

A především: aby se takovéto anti-modely nepokládaly a neprohlašovaly za funkční a životaschopné, právě a jenom na základě toho, že jsou "anti".

Svého času samozřejmě měli pravdu takový Bruno, Galileo a Koperník, když se se svými novými náhledy postavili proti "mainstreamu".

Na straně druhé, na svém diskusním fóru jsem měl jeden čas jednoho účastníka, který s neochvějným přesvědčením tvrdil, že tento náš materiální svět je nereálný, že to všechno (včetně nás) je ve skutečnosti jenom jakási počítačová simulace.
Tento jeho náhled dozajista také zcela evidentně kolidoval s názorem naprosté většiny. A přitom - i tento exotický model má svou určitou logiku, přinejmenším ho není možno pozitivně vyvrátit. Máme se ale proto všichni teď stát vyznavači této představy - jenom proto že odporuje obecně převažujícímu mínění?

Takže: hledat hledat alternativy a dovolit si i určitou dávku hereze - ano. Ale - i tady je zapotřebí zachovat si alespoň základní smysl pro realitu.

Zcela konkrétně pak ve vztahu ke kapitalismu: kapitalismus je především vysoce komplexní pojem, ve kterém se ukrývá nejen funkcionalita kapitálu v užším slova smyslu, nýbrž stejně tak i ekonomické kategorie, modely a funkce, které doprovází ekonomickou aktivitu lidstva v podstatě od samotného jeho počátku.

Takže, hledat řešení prostě a jednoduše tím, že celý tento "kapitalismus" zavrhneme a odhodíme na smetiště dějin, to by byl příliš triviální přístup, s minimálními nadějemi na úspěch. Marxisticko-komunistické hnutí se právě o takovéto simplicistní řešení pokusilo; a je známo s jakým výsledkem.

Takže, pokud má být opravdu nalezena nějaká funkční alternativa ke kapitalismu, musí se napřed vynalézt model, který dokáže respektovat a převzít (byť i třeba v jiné podobě) jeho funkční elementy. S nějakým hurá-antikapitalismem opravdu nijak daleko nedojdeme.

J_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

k té diskusi o počítačové simulaci Středa, 17.Prosince 2014, 13:17:2

Ten náhled o komputerové simulaci s názorem většiny diskutujících nekolidoval, protože ti diskutující neexistovali, jen jejich počítačová simulace. Vy jste, pane Poláčku, také neexistoval.

Ale tím se netraptte, jsem na tom podobně, také možná neexistuji a nijak zvlášť mě to netrápí, v těžkých chvílích je to dokonce jistá útěcha.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Středa, 17.Prosince 2014, 14:29:9

O existenci lidí, zvířat a hmotných věcí pochybovat nelze. Ale o existenci jiných jevů ano. Tak například - mnoho lidí pochybuje o tom, že existuje kapitalismus nebo nějaký systém vůbec. Jiní jsou přesvědčeni o opaku.
M. Thatcherová pochybovala o tom, že existuje společnost. Někteří lidé věří, že existuje duše, jiní tvrdí, že vědomí je pouhou funkcí hmoty. Co je potom realita? A co je pravda? Na co jiného se můžeme spolehnout, než na vlastní úsudek a na obyčejnou víru, že zítra ráno vstaneme z postele a začne nový den?

Vojtěch Klusáček - Brno

Středa, 17.Prosince 2014, 23:02:37

Heterodoxní směry přece nejsou heterodoxní tím, že by snad neuznávaly význam trhu - co to ostatně je, neuznávat význam trhu? Otázka, na níž se láme ortodoxní přístup s heterodoxními, zní, zda je schopen systém s fungujícím kapitálovým mechanismem reprodukce, plně vytížit produkční kapacity, které jsou aktuálně k dispozici, zda "jede poblíž svého potenciálu". Jen o něco zúženě, zda systémem produkovaná nedobrovolná nezaměstnanost neexistuje, anebo jsou lidi, pro které nemá systém žádné využití.

Odpovíme-li kladně, jak činí s různými obměnami ortodoxie, v logickém důsledku budeme volat po odstranění všech překážek působení kapitálového mechanismu, laisez-faire, laisez-paser. Kapitalismus je pro nás maximálně výkonný systém, jaký vůbec může existovat, všechny zaměstná, jeden na svém potenciálu. Podrobnosti nemá smysl vypisovat, většina soudobých ekonomů to svede líp. Maximálně můžeme říkat, že je takový systém výkonný, leč nehumánní a tak volat po regulacích a zásazích ve jménu humanity, ekologie atd. atp. Za cenu ovšem ovšem nižšího výkonu systému. To je pozice konvenční levice.

Zastává-li ekonomickou ortodoxii levičák, bude se vždy dostávat před dilema zásahy do systému vs. výkonnost, humanita (ekologie atd.) vs. efektivita.

Odpovíme li na kardinální otázku záporně - kapitalismus nedokáže využít dostupné produkční kapacity a zdroje, neusazuje se pod produkčním potenciálem....

...za prvé kapitalismus přestává být efektivní v absolutním smyslu - existuje uspořádání (byť třebas neznámé), které funguje efektivněji, s využitím více kapacit, zaměstnanců, s větším produktem.

...za druhé se otevírá celá třída možností, kdy neplatí dichotomie zásahy vs. efektivita (humanita vs. produktivita atd. atp.).

Pozorovaná skutečnost, zejm. krize z 30. let, jakž a především ta současná, táhnoucí se od přelomu 70.-89. let dodnes s poslední dekompenzací v roce 2007, dokladuje, že odpověď je spíše záporná, že "pravdu mají" heterodoxní směry.

Jd_leto_08

Jiří Dolejš - Praha

je kardinální otázka dost kardinální ? Čtvrtek, 18.Prosince 2014, 09:52:50

samozřejmě že není kapitalismus konec dějin a maximum možné efektivnosti ale to snad není moc velký objev.
spíše jde o to zda máme k dispozici projekt který je prakticky efektivnější a ne jenom ztělesněnou eschatologií
Pokus o socialismus XX. století ( i s jeho neslavným koncem) byl totiž praktickým pokusem a ne jen ideou.
Svět měnit, ne se jenom utěšovat (třeba v rámci heterogenní diskuse) že jednou bude líp - to je kardinální.

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Otázka reality Čtvrtek, 18.Prosince 2014, 12:27:52

No, pane Kubičko, díky za tu útěchu, že tedy o p r a v d u všechno - včetně nás samých - je jenom počítačovou simulací! Takže například i mé naražené koleno je - díkybohu - jenom pouhá fikce sestávající z bitových nul a jedniček; a celý problém lze vyřešit jenom malou úpravou příslušného software... ;-)

Ale teď vážně. Co je a co není realita, o tom se dohadují filozofové (a teologové) už celé tisíce let.

A i myslitel bezpochyby zcela seriózní a renomovaný jako René Descartes nás upozorňuje na to, že to naprosto jedinou absolutně nezpochybnitelnou realitou je fakt našeho vlastního sebeuvědomění (cogito ergo sum); všechno ostatní může být jenom klamem našich vlastních počitků.

V sumě naší životní reality se sice skutečně jeví být značně nepravděpodobným, že by tomu tak bylo, že by nás naše smysly zásadně klamaly o realitě tohoto světa - ale na straně druhé, za prvé objektivně tuto možnost vyloučit nelze, a za druhé je už dostatečně známo, jak nedokonalé informace nám naše vlastní smysly dávají o reálném světě.

Každý jednotlivý počitek, vjem našich smyslů může být klamný (a je možno je manipulovat záměrně, například elektrodami v mozku, anebo i jenom na kůži, na povrchu našeho těla). A stejně tak jsou kvanta reálných fenoménů, o kterých nám naše smysly nedávají naprosto žádné informace - a kdy se musíme pouze spolehnout na cech vědců, že všechno to co nám tvrdí o tom subatomárním světě neutrin a bosonů a kvarků je skutečně pravda. Pozitivně se o tom sami přesvědčit nemůžeme.

Ono je to často opravdu jenom záležitostí konvence či osobního přesvědčení, co považujeme za realitu.

Například po dvě tisíciletí byla existence - křesťanského - Boha v křesťanských regionech v podstatě absolutně nezpochybnitelnou realitou. V dnešních moderních časech se ale tato "realita" už značně rozplývá, se stoupající tendencí.

Stejně tak kapitalismus: před několika lety jsem měl na jednom diskusním fóru tvrdý střet s jedním zatvrzelým pravičákem, který skutečně s neotřesitelnou jistotou tvrdil, že něco takového jako "kapitalismus" vůbec neexistuje. A že to všechno je jenom výmyslem komunistů. A marně jsem mu poukazoval na to, že tento pojem je zcela běžně frekventovaný i v západní (tedy komunismem nedotčené) vědě a publicistice.

Pro něj opravdu neexistoval kapitalismus, jenom "svobodný trh".

Vůbec, ono je tomu asi tak, že "realitou" se pro nás stává to, čím jsme se dostatečně dlouhou dobu zabývali.

Dítě poznává realitu tohoto světa tím, že si ho doslova ohmatává, osahává, ochutnává.

V dospělejším věku se už lidská mysl osvobozuje (alespoň do jisté míry) od tohoto čistě předmětného vnímání okolního světa; ale i tak se nám "reálným" jeví právě to, co svou přítomností tak nějak vyplňuje naše životy, prostor okolo nás.

Například nedávno se pod jedním textem na DR rozvinula diskuse o tom, jestli lidé v roce 1989 chtěli či nechtěli kapitalismus. Jedna téze zněla, že v té době vlastně všichni - či naprostá většina - chtěli zachovat socialismus, jenom ho demokratizovat a zefektivnit jeho ekonomiku.

Ano, v té době byl národ ještě stále pod vlivem sociálního étosu socialismu - ten měli lidé už natolik "v krvi", že ho brali jako víceméně samozřejmost.

Jenže potom nastoupil kapitalismus, vytvořil svým existenčním tlakem novou realitu - a s tím se změnilo i vnímání lidí. Étos socialismu se rozplynul, neobyčejně rychle - a byl nahrazen "étosem" kapitalismu.

Takže, jak vidno, to co je "realitou", to může být mnohdy opravdu velice zásadně podmíněno kontextem doby a poměrů.

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Fungující systém kapitalismu? Čtvrtek, 18.Prosince 2014, 12:48:12

Což o to, po posledních globálních krizích světového - kapitalistického - hospodářství asi už jenom značně minoritní skupina teoretiků bude ochotna nadále setrvávat na ortodoxním názoru, že kapitalismus je optimálně a ideálně fungujícím ekonomickým systémem. Jeho přinejmenším latentní labilita se tu projevila příliš zřetelně.

Tou jedinou otázkou, o které je nutno závažně uvažovat, je tato: je kapitalismus přes všechny své problémy a deficity schopen svého dalšího seberozvoje (respektive alespoň vlastní sebereprodukce) - anebo směřuje ke svému vlastnímu sebezhroucení?

A s tím pak souvisí otázka druhá: pokud se kapitalismus projeví jako principiálně nereformovatelný - je možno k němu nalézt funkční, a společensky akceptovatelnou alternativu?

Přičemž, ta schopnost kapitalismu k další existenci má ještě dvě další podkategorie: za prvé se jedná o schopnost čistě ekonomickou, tedy do jaké míry je kapitalismus schopen zabezpečit materiální existenci lidstva bez závažných ekonomických (a tedy i sociálních, případně ekologických) otřesů.

Ale za druhé, i kdyby se kapitalismus ukázal být z čistě ekonomického hlediska schopný další (trvalé či alespoň dlouhodobé) existence, stejně pak by zůstala otevřená otázka, do jaké míry by byl natrvalo únosný a přijatelný z hlediska humánního.

Myslím, že přinejmenším pro většinu z nás je právě z posledního hlediska kapitalismus principiálně nepřijatelný.

Zůstávají tedy otevřené dvě - navzájem spojené - otázky: je kapitalismus schopný další vlastní existence, anebo směřuje k zániku? A jaký je možno oproti kapitalismu vytvořit funkční model?

Přičemž, ta poslední otázka má opět dvojí polohu: za prvé, je možno vytvořit nekapitalistický ekonomický systém, který by byl ekonomicky a l e s p o ň natolik výkonný, jako ten - labilní a svým způsobem neefektivní či přinejmenším nehospodárný - kapitalismus?

Anebo za druhé, je nutno vytvořit - a právě z onoho humánního hlediska je nutno o něj usilovat - takový systém, takovou formu ekonomiky, kde je v ě d o m ě p o d v á z á n ten zběsilý tlak kapitalistické ekonomiky na neustále expandující produkci a konzum?

To všechno jsou tedy otevřené otázky; a to sice právě pro levici, protože pravice sotva bude stavět v potaz kapitalismus jako takový.

Osobně se domnívám, že odpověď bude nutno nalézt někde mezi těmi dvěma jako posledními položenými otázkami: na straně jedné bude nutno nalézt (či ze stávajícího kapitalismu zachovat) takový ekonomický model, který bude alespoň v dostatečné míře výkonný a efektivní. Ale na straně druhé bude nutno právě z b r z d i t tu strašlivou hltavost kapitalismu, jeho hyperprodukci v zájmu nekonečné maximalizace zisku.

Právě tohle ale dělá celou tu věc natolik složitou: vytvořit ekonomický model výkonný a efektivní - ale zároveň se zabudovanými brzdami.

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Kdo chtěl kapitalismus? Neděle, 21.Prosince 2014, 20:40:28

Paní Hájková, v nějaké diskusi jste nastolila tvrzení, že v listopadu 1989 lidé "nechtěli kapitalismus, ale chtěli Západ". Nevzpomenu si teď bohužel v které diskusi to bylo, a tak poznámku k tomu připojím sem, tady byla také řeč o podobných tématech.

Mám k tomu totiž jednu zcela exaktní informaci: v dokumentaci "Labyrintem revoluce" totiž byla řeč právě o přechodu - socialistické - společnosti ke kapitalismu, a bylo zde řečeno, že na přelomu roku 1989/90 byla proveden v podstatě první výzkum veřejného mínění v zemi; a podle jeho výsledku si tehdy kapitalismus přála - pouhá tři procenta respondentů!

Tady je vidět, jak reálné dějiny mnohdy doslova převálcují přání a představy lidí; a to i těch, kteří kola těch dějin sami roztáčeli.

Potom totiž přišla kupónová privatizace - a ti samí lidé, kteří si předtím ještě přáli zachování socialismu, jakmile se jim před nosy zamávalo možností zadarmo se dostat k penězům a soukromému vlastnictví, tak se náhle přes noc sami stali "kapitalisty".

Snad to opravdu nebylo vlastním cílem této kupónové privatizace, ale z objektivního hlediska to byl opravdu vysloveně geniální projekt, jak zkorumpovat a "zkapitalizovat" celý národ.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Neděle, 21.Prosince 2014, 21:23:54

Nemohu mluvit za jiné, ale myslím, že pojmy Západ a kapitalismus nám přece jen do jisté míry splývaly. Nějaký kapitalismus třetího světa nebo něco podobně drsného totiž asi vůbec nikdo nebral v potaz. Nenapadlo nás, že by nám něco podobného hrozilo.
Pojem socialismus byl u mě kdysi nerozlučně spjatý s minulým režimem. Žádný jiný socialismus jsem si nedovedla představit. Tento režim ovšem padl a brzy po roce 1989 se začínalo rýsovat, kam asi směřujeme. Nebylo ovšem čeho se ideově zachytit. I KSČM v tom směru docela selhala. Bazírovat dál na socialismu se začínalo zdát jako něco nerealistického. Kapitalismus se jevil v tu dobu jako jediný možný systém. Prostě jsme se přizpůsobili realitě, tedy i kapitalismu a tedy jsme se zúčastnili i kupónové privatizace. No, možná jsme se opravdu nechali zkorumpovat, jak říkáte. Prostě jsme podlehli té realitě.
Ale před několika lety došlo ke změně. Asi se objevila nějaká naděje. Tedy ne na návrat toho minulého socialismu, ale na něco jiného.

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Transformace socialismu v kapitalismus Pondělí, 22.Prosince 2014, 12:42:41

Aby nedošlo k omylu, já nevytýkám nikomu, že se té kupónové privatizace zúčastnil. V podstatě se v té době lidem opravdu nabízela finanční výhoda zadarmo - v zásadě žádný ekonomicky rozumně uvažující člověk takovou možnost nemůže odmítnout.

Jde o to, že - alespoň podle mého názoru - právě tohle byl ten zlomový okamžik, kdy národ hodil přes palubu všechny ideály socialismu, pospolitosti, solidarity, rovnosti, a kdy se vnitřně plně přeorientoval na životní hodnoty kapitalismu: totiž na nepřetržitou honbu za svým vlastním osobním materiálním prospěchem.

A bylo opravdu zapotřebí dlouhých let, a mnohých osobních trpkých zkušeností s "reálným kapitalismem", než vůbec bylo možno zase začít veřejně uvažovat o systémových alternativách ke kapitalismu.

Nevím, jestli se v té době konaly ještě další výzkumy názorů obyvatelstva, totiž se stejnou otázkou. Bylo by opravdu zajímavé vědět, kolik lidí by na onu otázku "Chcete kapitalismus?" kladně odpovědělo právě v období kupónové privatizace, a s ní spojené každodenní psychologické masáže obyvatelstva.

Ostatně, v té zmíněné dokumentaci také padla zmínka o tom, že V. Klaus, tři dny poté co se stal ministrem financí, přišel ke svému týmu a zcela jasně vyhlásil: "Naším úkolem je vybudovat v zemi kapitalismus!"

Budiž připomenuto, že tohle v té době nejen u obyvatelstva, ale i ve vrcholné politice naprosto nebylo jednoznačným konsensem, byly zde i alternativní představy, sice o nutnosti zavedení tržního hospodářství nebylo sporu, to bylo dokonce i mnohým z aparátu bylo jasné už před převratem, ale byly tu představy alespoň o nějakém umírněnějším, humánnějším typu kapitalismu. Pro mnohé byl asi vzorem švédský sociální stát - tedy sice kapitalistický způsob ekonomiky, ale přece jenom alespoň zčásti ukrocený určitým sociálním étosem.

V praxi se ale ukázalo, že Klaus a jeho parta byli prostě ti nejagilnější, nejenergičtější. Zatímco ti druzí se utápěli v jakémsi planém teoretizování, Klaus se pustil do díla, do boje za svůj "svobodný trh bez přívlastků".

Jak sám v oné dokumentaci připomenul, on v té době sjezdil opravdu celou republiku, navštěvoval i malé vesnice, a všude znovu a znovu propagoval svůj model ekonomické transformace. V podstatě se dá říci, že on se tedy nakonec prosadil čistě svou omniprezencí; zatímco ostatní vysedávali ve svých kancelářích, on získával mysl a hlasy lidu. A proto také u voleb zvítězil, s několikanásobkem preferenčních hlasů.

-----------------------------------------------

Jen tak mimochodem, v tomto pořadu také padla jedna velice zajímavá zmínka z úst jednoho z reformních ekonomů z šedesátých let. Byla to především Šikova reforma z roku 1964. Tehdy samozřejmě nikdo z oněch na onom projektů zúčastněných ekonomů nepomýšlel na návrat ke kapitalismu; jednalo se jenom o to, odstranit největší brzdy socialistické ekonomiky plynoucí z centrálně plánovaného hospodářství, vrátit ekonomickým procesům jejich přirozený charakter.

Ovšem, tento ekonom zde přiznal, že kdyby všem těm ekonomickým reformám (které se ovšem daleko více prohloubily až v roce 1968) byl ponechán volný průběh, tak že by jejich výsledkem nakonec bylo to samé, co přišlo až po Listopadu.

Jinak řečeno: v určitém smyslu měli konzervativci jak v KSČ, tak i v Moskvě v podstatě pravdu se svými výtkami, že československé reformní vedení za "Pražského jara" směřuje ke kontrarevoluci. On to sice nikdo nechtěl a nikdo neplánoval; ale jakmile by se těm ekonomickým reformám ponechal volný průběh, jejich výsledkem by nakonec nemohlo být nic jiného nežli volné tržní hospodářství - a tedy kapitalismus. Kterému by se nakonec musel přizpůsobit i politický systém.

Ti reformní komunisté (a především ekonomové) se tehdy svým způsobem opravdu pokoušeli o kvadraturu kruhu: o tržní ekonomiku na půdě socialismu. Tento pokus objektivně nemohl vyjít, i bez ohledu na zahraniční intervenci. Tento rébus nerozřešil ještě i dodnes nikdo; a i do budoucnosti to zůstává zcela klíčovým problémem pro jakékoli snahy, nalézt nějakou funkční alternativu k etablovanému kapitalismu.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Pondělí, 22.Prosince 2014, 13:05:31

No, pane Poláčku, k tomu řeknu asi následující. Když jste u vašeho druhého článku diskutovali o těch monádách, četla jsem si v dějinách filosofie o Leibnitzovi. Mimo jiné jsem se dočetla, že Leibnitz pokládal tento svět (tedy svět v určitém okamžiku) za nejlepší z možných světů. Vzpomněla jsem si mimochodem, že Slavoj Žižek prohlásil něco podobného o reálném socialismu: Že prostě v tu dobu jiný a lepší socialismus nebyl možný, že zkrátka všechny vize Pražského jara byly pouhými vizemi, které by při pokusu o realizaci ztroskotaly (někteří lidé to ovšem už tenkrát tušili). Žižek k tomu ještě dodává něco v tom smyslu, že sovětské tanky zachránili mýtus Pražského jara.
Ale na druhé straně - svět se vyvíjí a lidé taky (nevím, zda tohle Leibnitz uznával, asi ne). Takže jednou snad přijde doba, kdy lepší socialismus bude možný.
Pokud se toho ovšem lidstvo dožije.

Petrasek Milan - penzista

Pokud se toho ovšem lidstvo dožije Pondělí, 22.Prosince 2014, 18:40:37

je onen bezpodmínečný lákavý kondicionál, bez kterého bychom v po i nepohodě zůstali sedět ve svých kancelářích a žádné tanky by nemusely zachraňovat mýty pražského jara.
Je ale doopravdy možné je se dožít nastolení přerozdělování statků formou zbavenou jeho atavistických destruktivních pudů, které současně mnohdy blazeovaně obcházíme ?
Toť otázka pod kavárenský stromeček a kazatelům zrození dobra.
Ale poněkud kontraproduktivní ...... bych s obavou dodal.

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Mýtus Pražského jara Úterý, 23.Prosince 2014, 13:27:54

No ano, paní Hájková, na tom Žižekovu výroku o tom, že "sovětské tanky zachránily mýtus Pražského jara" je skutečně mnoho pravdy. Kdyby ty tanky nepřijely, onen mýtus by se postupem času - to se nedá nic dělat - rozpadl sám v sobě. Tehdejší protagonisté prostě ještě zdaleka neměli řešení toho, co jsem nazval "kvadraturou kruhu" - přičemž je nutno ještě doplnit, že tato "kvadratura kruhu" je kardinálním problémem jak v oblasti ekonomie, tak ale i v oblasti politiky.

Připomeňme si, že ještě více nežli otázka ekonomické reformy byla ústředním tématem (a také problémem) onoho krátkého období otázka demokratizace socialismu. I tady stál ten zásadní problém obdobně jako v ekonomice: pustit zcela otěže, ať si každý dělá co chce (princip "čisté" demokracie) - anebo zachovat zásadu, že socialismus je sám o sobě takovým historickým výdobytkem, že stát má mít právo dohlížet na jeho udržení a další rozvoj?

V tehdejší době ty otěže tehdejšímu vedení klouzaly čím dál tím více z rukou, v podstatě samospádem, a nedalo se to nijakým způsobem zadržet.

Takže, ještě jednou: kdyby ty tanky tehdy nepřijeli, téměř s jistotou bychom v časově blízkém horizontu už v tehdejším Československu měli buďto ryzí kapitalismus i s jeho politickým systémem, anebo přinejmenším model jugoslávsko-čínský, totiž ekonomiku s kapitalistickými prvky, ale se zachovaným totalitním, formálně "komunistickým" politickým systémem.

Ale za tehdejších okolností je daleko pravděpodobnější ta alternativa první, jak řečeno vedení klouzaly otěže z rukou, všeobecná liberalizace a demokratizace byla na postupu, nevyhnutelným výsledkem by byla ztráta monopolu komunistické strany a otevřené volby za účasti více politických stran.

Ty první volby by zřejmě ještě relativní většinou vyhrála - reformní - komunistická strana; ale postupem času by se prosadily "strany volného trhu", čili kapitalismu, které by národu mohly přesvědčivě přislíbit větší konzum. Jinak řečeno, V. Klaus by pro své "budování kapitalismu" už tehdy dostal svůj prostor, a není pochyb o tom, že by ho dokázal plně využít.

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Atavistické destruktivní pudy Úterý, 23.Prosince 2014, 13:42:24

Jak dosáhnout "přerozdělování zbaveného atavistických destruktivních pudů"?

Tak především, já jsem opravdu velmi skeptický ke všem modelům, které bazírují na "přerozdělování". Jakmile se jednou začne "přerozdělovat", to jest jednomu brát z jeho kapsy a dávat druhému, tak to vždycky vede k tomu, že ten jeden má pocit, že se mu děje bezpráví.

Jestli se lidstvo přece jednou má dojít k nějakému modu své existence, který by nebyl založen na (příkře) nerovnoměrném, a tedy nespravedlivém sociálním rozvrstvení a rozdělení společnosti, pak je nutno ten počátek nasadit ještě d ř í v e, nežli ten jeden určitou část vytvořeného národního bohatství začne považovat za svůj soukromý majetek.

Jak k tomu dospět? Vraťme se k těm "destruktivním atavistickým pudům" - ano, ty bezpochyby existují, a právě na jejich ignorování ztroskotal projekt komunismu.

Ale, na straně druhé: existují opravdu j e n o m d e s t r u k t i v n í atavistické pudy? Neexistují také takové pudy, takové archetypální vzorce lidského/živočišného jednání, které mají p o z i t i v n í, vstřícný, solidární charakter?

Shodou okolností na mém internetovém fóru v minulých dnech jedna účastnice tam vnesla otázku agresivity primátů, konkrétně šimpanzů. Podotýkám, že se jedná o (u oné účastnice) neobyčejně citlivou duši, které není nic vzdálenějšího nežli jakákoli agrese, natož její propagování. Ale i ona musela uznat, že ti šimpanzi - čili geneticky naši nejbližší příbuzní - dokáží projevovat až extrémní agresivitu.

Oproti tomu ale argumentovala tím, že tak tomu není za všech okolností stejně - a že k té zvýšené agresivitě dochází především tam, kde je existuje vzájemná konkurence o nedostatkové životní zdroje. Pokud tato konkurence není, pak i ti šimpanzi dokáží žít ve vzájemném míru a harmonii.

Z čehož by pak vyplývalo, že ten starý dobrý Karel Marx měl v něčem přece jenom značný kus pravdy: že totiž lidé se v zásadě chovají v souladu se svým prostředím, se svými reálnými (materiálními) životními podmínkami. A že se tedy nakonec jedná o to, vytvořit takové podmínky, které budou v člověku podporovat ty jeho lepší, kvalitnější vlastnosti, na úkor jeho agresivity a jeho egoismu.

Petrasek Milan - penzista

Šimpanz a člověk a demokracie Úterý, 23.Prosince 2014, 19:09:37

Oba jsou schopni vnímat/pociťovat nesuverenitu společenství i nesuverenitu jedince.
Oba ale mají problém s předpoklady demokracie, tzn. realizovat suverenitu všech a jedince - zajistit rozhodování o společenství suverénním autonomním členem.
Oba neumí suverénně volit správné řešení, neb autonomie jak známo vyžaduje širokou sociální jistotu, radikální laicismus, masové osvícenství, bezpodmínečně neutrální media a politiku imunní korupci aj kriminalitě.
Šimpanz a jeho společenství nabízí mylný dojem, že v mnohém za (ne)schopnostmi lidské společnosti zaostává.
Poměřeno následky destruktivních atavistických pudů, ale vše hovoří jednoznačně v jeho prospěch.........všiml jsem si.

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Svět šimpanzů a lidí Středa, 24.Prosince 2014, 13:54:21

Totiž, pane Petrasku, ten rozdíl mezi komunitou šimpanzí a tou lidskou spočívá především v tom, že šimpanzi se o nějakou tu demokracii vůbec nepokouší. V šimpanzí tlupě existuje - stejně tak jako ve víceméně všech zvířecích komunitách vyššího typu - dosti jednoznačná hierarchie moci.
To má své jednoznačné výhody: každý si je vědom svého postavení, jsou tím odstraněny neustálé tahanice o to, kdo co smí či nesmí. - Není nakonec podivu, že víceméně přesně takový model se úspěšně držel po celá tisíciletí novodobější organizace i lidského společenství.

Něco takového jako demokracie, společné rozhodování - to byla záležitost v podstatě ještě těch "předcivilizačních" časů, kdy každý příslušník kmene byl existenčně víceméně autonomní, nebyl závislý na centrální moci (ani na komkoli jiném); a na straně druhé se demokracie znovu objevuje a dominantním modelem se stává v novodobých časech.

Příčinu této renesance demokracie v podstatě dosti přesvědčivě popsal Karel Marx: ne snad že by si lidská pospolitost najednou nějak vzpomněla, že demokratický způsob rozhodování je nějak spravedlivější či humánnější - ale jednoduše kapitalistický výrobní systém si vyžaduje ne už k půdě přivázaného nevolníka, nýbrž naopak osobně volného, čili autonomního dělníka, který je schopen pracovního nasazení dnes tady a zítra jinde, podle potřeb moderní průmyslové výroby, čili kapitálu. A tento osobně volný, autonomní dělník si časem nevyhnutelně prosadí i svou autonomii na poli politickém.

Zkrátka: kdyby šimpanzi přešli ze sběračství a příležitostného lovu na průmyslovou výrobu, také by asi začali mít problémy s demokracií... ;-)

Takže, tolik k tomu porovnání modelů vzájemného spolunažívání mezi šimpanzi a lidmi.

Co se pak těch specificky lidských problémů týče, tady se ve Vašem posledním vstupu prolnuly tři základní faktory: volba správného řešení, demokracie a autonomie.

Tady si musíme především uvědomit, že to všechno naprosto nejsou identické pojmy respektive faktory.

"Volba správného řešení" se vůbec nemusí krýt s existencí demokracie.

Což na straně druhé ale neznamená, že by obojí - v současné epoše - bylo možno plně oddělit. Pro "správné" rozhodování v novodobé společnosti bezpochyby je nutná určitá míra demokracie - to jest, reálná možnost širokých vrstev populace ventilovat své zájmy a názory.

Na straně druhé, demokracie sama o sobě ještě zdaleka neznamená - jak o tom bohužel prakticky denně máme příležitost se přesvědčovat - garanci "správného" rozhodnutí.
Na straně jedné stojí téze "hlas lidu, hlas boží" - ale na straně druhé stojí velmi reálná obava velkého Platóna, že demokracie vždycky zavání nadvládou plebsu (v negativním slova smyslu), to jest preferováním povrchních, nekultivovaných, neušlechtilých životních zájmů a cílů.

Nalézt nějaké přijatelné východisko z této dichotomie, to je klíčovou úlohou současné politické filozofie.

Co se pak té "autonomie" týče, tak to je problém o nic menší. Jak sám uvádíte, ke skutečné autonomii nutně patří nejen sociální jistota (respektive sociální autonomie), ale i autonomie osobnostně-duchovní (kulturní, inteligenční...).

Zkrátka, nedá se nic dělat, ale na své řešení tu skutečně čeká celá hromada problémů.

A to nejhorší na celé té věci ani tak není to, že řešení těchto zásadních problémů novodobé společnosti (ještě) není k mání; daleko fatálnější je to, že sotva kdo - z rozhodujících činitelů - je vůbec ochoten si tyto problémy přiznat, a tedy jejich řešení vůbec začít hledat.

Sama demokracie se stala ikonou, modlou současné doby, a nikdo se ji neodváží zásadním způsobem zpochybnit (právě v oněch uvedených souvislostech). A tak se nadále křečovitě setrvává na fikci "suverénního lidu", který prý vládne a v jehož prospěch je vládnuto; v praxi se ovšem dělá všechno pro to, aby právě tento lid zůstal tak daleko od reálného výkonu státní moci, jak jenom možno. Je to také svým způsobem řešení; ale fakticky je to jenom obcházení onoho problému, nikoli odpověď na něj.

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Negativní a pozitivní atavismy Středa, 24.Prosince 2014, 14:14:9

Je to opravdu zajímavá shoda okolností, zrovna dneska jsem četl v jedněch německých novinách článek, který se přímo dotýká našeho tématu.

Totiž toho, jestli je člověk tvor v zásadě dobrý, anebo špatný. A to právě ze své nejhlubší přirozenosti.

Napřed je zde přiznáno, že člověk se skutečně dokáže chovat - a také chová - natolik zvířecky, že by bylo možno opravdu právem dospět k závěru, že člověk je tvor naplněný až po okraj čirým zlem.

Na straně druhé v onom článku byly ale vylíčeny i zcela konkrétní příklady, kdy nějaký člověk pomohl jinému, jemu zcela neznámému - ale dokonce pro něj nasadil i svůj vlastní život. (Například případ jednoho newyorského elektrikáře, který se vrhl do kolejiště metra přímo před přijíždějícím vlakem, aby do kolejiště spadlého cestujícího postiženého epileptickým záchvatem svým vlastním tělem přitiskl k zemi, pod světlou výšku vlakové soupravy.)

A nejen to: byl zde vylíčen i příklad, kdy jedna psice našla odložené lidské novorozeně, a odnesla ho do svého pelechu, ke svým vlastním mláďatům, a tím ho zachránila před smrtí mrazem.

Z toho je v onom textu učiněn tento závěr: u všech vyšších živočichů je přítomen reflex soucítění, přinejmenším s mláďaty.

A, co je důležité: není to tedy jenom nějaká civilizační vymoženost, která být může ale i nemusí - je to rys chování daný samou přírodou. Jak bylo v článku řečeno: kdyby empatie neměla evoluční smysl, příroda by se vůbec nenamáhala s tím, nám ji vtisknout.

A nakonec: jsou zde uvedeny příklady a experimenty s myšmi, ale i s opicemi, které pociťují navzájem soucit s jinými ze své komunity (třeba když ty trpí bolestí), a vůbec žijí ve vzájemné harmonii a sympatiích - ale! přitom ti samí jedinci proti sobě vedou nesmiřitelné, krvavé boje, když se dostanou do stavu vzájemné konkurence!

To je přímé potvrzení mé vlastní téze z minula: to, jakým způsobem se k sobě lidé (či jiní tvorové) budou chovat, závisí ve zcela podstatné míře od jejich reálných životních okolností, a především od přítomnosti či absence momentu vzájemné konkurence o životní zdroje.

Marx tedy opravdu naprosto neměl nepravdu se svým modelem, že harmonický vztah v lidské společnosti je podmíněn jejich vzájemností (a tedy absencí konkurenčního boje) v materiální, tedy výrobní sféře.

Jediný problém je v tom, že Marx si to řešení představoval příliš jednoduše, jako nějaký samočinný automatismus dějin, kdy na určitém stupni rozvoje výrobních sil postačí změnit vlastnické vztahy, a ta pospolitost se vytvoří sama od sebe. Pravé řešení je mnohem složitější, komplexnější, náročnější; ale ta sama základní myšlenka zůstává přesto v platnosti.

Mrcolordr

Michal Rusek - Olomouc

Pro zajímavost ještě jeden názor z Facebooku k tomuto textu Neděle, 1.Května 2016, 01:20:18

»Martin Hekrdla, November 30, 2014 · Jestli článek Josefa Poláčka (viz odkaz) – článek na úrovni britského konzervativce z konce 18. století – pokládá současný alternativní web za nějaký přínos, byť třeba jen pro diskusi, pak je to s námi hodně zlé. Není u nás levicového deníku či týdeníku ani na webu, natož na papíru. Není nic takového, k čemu bychom se mohli bez vážné vnitřní výhrady vracet a pozvedávat ze všeho toho dusivého bláta povrchností, hloupostí nebo unavujícího kličkování.

Zakládám nový web. Technicky je připraven. Žádám "všechny dobré levičáky" o pomoc! Poněvadž už se to nedá vydržet, už v té tupé službě poměrům všichni přesluhujeme.«

https://webcache.googleusercontent.com/search?q=cache:oifN1JjiKaEJ:https://www.facebook.com/martin.hekrdla/posts/617668705003859+&cd=1&hl=cs&ct=clnk&gl=cz&lr=lang_cs%7Clang_sk%7Clang_sl

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Neděle, 1.Května 2016, 12:15:57

Takže, levičácký fundamentalista Hekrdla to "už nemůže vydržet", zakládá nový web (zřejmě ten jediný "opravdu pravověrný") a žádá přitom "všechny dobré levičáky" o pomoc.

No, budiž mu přáno. Ty jeho "všechny dobré levičáky" je možno mu s klidným svědomím a dobrou myslí přepustit; ať se tam mezi sebou navzájem ujišťují o tom, že jsou to jenom a jedině oni, kteří naprosto přesně vědí, že tento svět je možno - a nutno - spasit jedině okamžitou celosvětovou proletářskou revolucí. Nejspíše budou na domovské stránce tohoto webu hrdě vyvěšeny kontrfeje takových autorit, jako je Fidel Castro či Che Guevara...

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Neděle, 1.Května 2016, 12:19:41

Nicméně, samo o sobě je to skutečně dobrá zpráva. Jestliže totiž levičácký fundamentalista Hekrdla nedokáže objevit jedno jediné české levicové médium, které by bylo dostatečně ideologicky zfanatizované ve smyslu jeho vlastních deformovaných ideologických modelů, pak by to mohlo být znamením, že to s českou levicí přece jenom ještě není tak úplně zlé.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.