Radikalismus není extremismus

Eva Hájková se zamýšlí nad významem slov radikalismus a extremismus. Slovo radikální je odvozeno od latinského radix, kořen, původ, popřípadě radicalis, základní.

Mnoho lidí upřednostňuje tzv. zlatou střední cestu. Hlavně být za všech okolností normální, vyhýbat se extrémům. Extrém znamená výstřednost, výstřelek, krajnost, prostě nežádoucí mezní hodnotu. Strach z extrémů (či z extremismu) platí dvojnásob v politice. Někdy se zde dokonce setkáváme se ztotožněním extremismu a radikalismu.

V politice se obvykle rozlišuje extremismus pravicový a levicový. Mnozí lidé pravicový i levicový extremismus odsuzují rovným dílem a někteří z nich oba dva chybně nazývají radikalismem. Přesto radikalismus není totéž, co extremismus.

Při výkladu ne zcela jasných pojmů obyčejně nahlédneme nejprve do slovníku. V internetovém slovníku cizích slov definují jeho autoři extremismus jako krajně radikální výstřední postoj - čili také do značné míry ztotožňují oba pojmy.

V nedávné glose Hrozí nám příchod Hitlera v sukni? uveřejněné v Deníku Referendum použil Milan Petrák slovo „radikální“ takovým způsobem, jako by rovněž kladl rovnítko mezi radikálnost a extremismus.

Dá se tak usuzovat třeba z věty „ve společnosti, kde vládne fanatismus, fundamentalismus či radikální myšlení, nemají ženy šanci uspět ani v politické, ani v ekonomické sféře (viz komunistické země a nacistické Německo).“ Nebo z posledního odstavce jeho textu, v němž se zmiňuje o tom, že politické strany se tím, že upřednostňují muže, chovají radikálně! Co je na takovém jednání radikálního?


Radikalismus je dnes často nesprávně spojován s násilím. Foto JakeWi, flickr.com

S obsahem jeho profeministického článku nehodlám polemizovat, už proto, že mě téma nedostatečného zastoupení žen v politice nezajímá. Zaujalo mě pouze to, v jakém kontextu autor používá slovo radikální. Ihned po přečtení článku jsem se rozhodla, že se co nejdříve musím zamyslet nad tím, co přesně znamenají pojmy radikální a radikalismus. Mám totiž zájem na tom, aby se slovům vrátil jejich pravý obsah.

Slovo radikální je odvozeno od latinského radix=kořen, původ, popřípadě radicalis = základní.

Internetový slovník cizích slov čtenářům předkládá různá synonyma a vysvětlení slova radikál a jeho odvozenin (radikální, radikalizace, radikalismus). Vysvětluje pojem radikální jako „usilující o pronikavé a rychlé změny od základu“, či jako „energický, pevný, rozhodný, pronikavý, důkladný, rázný, nekompromisní /kritika/, velmi účinný /léčba/“, ale také jako „bezohledný“ nebo dokonce „násilný“!

Radikalismus je charakterizován jako „důslednost, nekompromisnost, bezohlednost, nesmiřitelnost, řešení za každou cenu“, ale také „jít na kořen věci“, což je vlastně podle mého mínění docela přesné. Výraz „jít ke kořenům“ doslovně vyjadřuje podstatu latinského základu „radix“ (=kořen). Nechápu ovšem, proč se slovo radikální musí překládat jako násilný.

Někoho jistě může vylekat, když se řekne „jít na kořen věci“, protože si pod tím představí dejme tomu dřevorubce se sekerou, jak rubá do kořenů stromu, aby ho vyvrátil. Jak jinak ale zní, když se řekne „vrátit se ke kořenům“. To naopak působí dojmem téměř pastýřské idyly bez špetky násilí. Je to něco jako návrat k přírodě. Při představě návratu ke kořenům jako bychom sami ty kořeny zapustili. Ovšem to už jsou příliš volné asociace. Kořenem určitého problému se obvykle míní příčina jeho vzniku.

Musím napsat, že osobně se počítám také k radikálům, i když mi to málo lidí věří. Slovo radikálka se nepoužívá, protože zní poněkud podivně. Navíc podle mínění Milana Petráka (jak vyplývá z kontextu jeho článku) a možná nejen podle něj, ženy vlastně radikální nebývají.

Jsem asi výjimka, protože já radikální jsem (nebo se tak aspoň cítím), přestože nejsem bezohledná, nesmiřitelná či násilná, jak to tvrdí slovník. Pro upřesnění: sympatizuji s levicovými radikály.

Znám dokonce lidi, kteří soudí, že radikálové jsou výhradně levicoví a že pravicový radikalismus je nesmysl. Že totiž extrémní pravici kořeny čili pravé příčiny společenských problémů naprosto nezajímají, a proto neexistuje žádná „radikální“ pravice, zatímco levicoví radikálové zase nejsou žádní extrémisté, protože se nezabývají krajnostmi (extrémy) nýbrž kořeny, podstatou čili středem problémů. Latinsky bychom řekli, že směřují „in medias res“ - do středu věcí, ne k povrchu či k okrajům. Problémy se prostě musí řešit od svých kořenů.

Když už jsem tedy přiřkla slovům radikál, radikalismus kladné znaménko, nabízí se k promyšlení ještě mnoho dalších věcí. Například to, zda je komunismus radikální. Milan Petrák ve svém článku řadí komunismus (jímž byl podle něj bývalý režim) a jeho ideologii kamsi k tomu „fanatismu, fundamentalismu a radikálnímu myšlení“. Mimochodem, s jeho pojetím komunismu bych měla chuť polemizovat, ale dnes se zabývám výhradně pojmem radikalismus. On ovšem radikalismu dává znaménko záporné.

Někdo jiný by se možná myšlence radikálnosti bývalého režimu zasmál. Pro mnohé to totiž byl režim konzervativní, zatímco radikální byli naopak jeho odpůrci, tedy především chartisté. Jaroslav Bican to ve svém článku Být radikálem jako Uhl chápe podobně. Radikálové jsou podle něj ti, kteří na něčem důležitém a zásadním trvají (např. na humanitních ideálech) a odmítají se v té záležitosti přizpůsobit, tedy být konformní.

Když tedy člověk trvá za všech okolností na humanitním ideálu, je to cesta jak zůstat celoživotním radikálem? Pochopitelně radikálem s kladným znaménkem, působícího výhradně zdola. Jistě je taková životní cesta za humanitním ideálem pro samotného radikála cestou nenásilnou a do jisté míry i nepolitickou, ačkoli on sám se někdy může setkat s násilím proti sobě a za nepolitickou osobu rozhodně považován nebývá. Může se snažit zapůsobit na lidi svým příkladem.

Budou však takového radikála, držícího se kořenů, kterému jde především o mravní princip, nikoliv o vítězství, a proto nakonec vždy přenechá vládu jiným, druzí chápat? Možná nenajde mnoho stoupenců. Možná ho dost lidí nebude ani považovat za radikála.

Pak se ovšem vyskytují nebo vyskytovali i jiní radikálové, kterým nejde za každou cenu o mravní princip, ale kteří by chtěli poměry ve společnosti reálně a pokud možno rychle změnit. Také jdou ke kořenům, ale možná spíš tak trochu jako ten dřevorubec. Volí cestu revoluce, aby mohli společnost radikálně měnit cestou shora. To právě byl případ komunistů. Ale může vládnoucí radikál zůstat stejně radikální jako v době, kdy byl ještě v opozici?

Kdo je vlastně skutečným radikálem? Ten, kdo je radikální „uvnitř“, kdo se tak sám cítí, nebo ten, kdo je za radikála považován druhými lidmi? A kým vlastně? Kdo má právo určovat, co nebo kdo je radikální? To jsou otázky potvrzující dnešní chaos nebo přinejmenším nejednotnost v politických pojmech, které asi neodstraníme ani rychle ani jednoduše. Dokonce ani tím, že se k radikalismu sami přihlásíme a vynasnažíme se mu přiřadit kladné znaménko.

A to je také hlavním posláním tohoto článku - zamyslet se nad pojmem radikalismus a přiřadit mu kladné znaménko. Uvědomme si znovu, že být radikální znamená jít ke kořenům, k nimž současná převažující vládnoucí politika nejde. Ke kořenům všeho možného, v prvé řadě ke kořenům společenských problémů, konfliktů a negativních jevů či procesů, ale možná nakonec i ke kořenům samotné lidské existence.

Žijeme prostě v době, která vyžaduje, aby se přestalo klouzat po povrchu a aby se konečně začaly hledat kořeny. Samozřejmě pokud možno bez sekery.

A co si myslíte vy? Diskuse (3 příspěvky)

Filip Šimeček - Brno

Bravo! Pondělí, 12.Května 2014, 09:57:11

Členové Kateder politologie v ČR - čtěte!

Miroslav Tejkl - Chrudim IV.

Pondělí, 12.Května 2014, 18:40:46



"Radikální znamená jít na kořen věci (radix).
Tímto kořenem je ale člověk sám ..."

Karel Jindřich Marx

Václav Pospíšil - Záhoří

Úterý, 13.Května 2014, 22:08:39

Článek je jako kázání,které člověk poslouchá bez dechu a k němuž nedokáže říct nic jiného než Amen.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.