Slovinský filozof Slavoj Žižek je v některých kruzích považován za nejbrilantnějšího intelektuálního provokatéra současnosti, jinými je oslavován jako nejlepší diagnostik patologií i vnitřních rozporů současného kapitalismu a liberální demokracie, a dalšími je zatracován jako nenapravitelný marxista, který údajně vybízí ke svržení současného systému s pomocí násilných metod nebo dokonce glorifikuje stalinismus.

Český intelektuální diskurs se sice k Žižekovi v poslední době občas odkazuje, ale dost často se zdá, že zejména jeho kritici ve skutečnosti poctivě nepřečetli ani jednu z jeho knih. Navíc Žižek píše a psal na mnoho různých témat, jeho intelektuální záběr, kombinující filozofické úvahy, lacanovskou psychoanalýzu a kulturní kritiku, je ohromující.

Žižekova předposlední kniha, „Jednou jako tragédie, podruhé jako fraška“, kterou v českém překladu a s doslovem Radovana Baroše vydalo nyní nakladatelství Rybka Publishers, z desítek knižních i časopiseckých titulů, které se s Žižekovým jménem pojí, vyčnívá nejen proto, že je jednou z nejpodnětnějších intelektuálních reflexí ekonomické krize z roku 2008, ale také proto, že v sobě synteticky propojuje Žižekovy ústřední teze, které jeho český čtenář zná i z několika knih vydaných v češtině, například Mao: O praxi a rozporu (nakladatelství Grimus), Podkova nade dveřmi (nakladatel Akademie výtvarných umění), Humanismus nestačí (s Michalem Hauserem, nakladatel Filozofia), Mluví tu někdo o totalismu (nakladatel tranzit.cz) a Nepolapitelný subjekt. Chybějící střed politické ontologie (nakladatel Luboš Marek — 3K).

Kniha je svého druhu polemikou s „utopií“ liberalismu, která podle Žižeka definitivně zemřela v roce 2008. Skutečnou utopickou érou byla podle něj ona šťastná devadesátá clintonovská léta se svou vírou, že jsme dospěli na „konec dějin“, že lidstvo nakonec objevilo zázračnou formuli ideálního socioekonomického uspořádání…Tato utopie zemřela dvakrát, protože zhroucení liberálně demokratické politické utopie 11. Září 2001 ponechalo ekonomickou utopii globálního tržního kapitalismu netknutou; pokud má finanční kolaps z roku 2008 nějaký historický smysl, tak je to zvěstování konce ekonomické tváře Fukuaymaova snu.

Řešení, které Žižek nabízí, dobře sumarizuje Radovan Baroš v názvu svého doslovu: Sejdeme se v pekle nebo v komunismu. S  Žižekovým komunistickým východiskem budou mnozí nesouhlasit, skutečností ale je, že Žižek je jako vždy brilantní v popisu toho, co vidí jako cestu současného systému globálního kapitalismu do pekla.

Jediná skutečná otázka dneška podle něj zní: schvalujeme převládající naturalizaci kapitalismu, nebo současný globální kapitalismus produkuje antagonismy natolik nesmiřitelné, že mu znemožňují, aby se reprodukoval donekonečna?

Takové antagonismy jsou podle Žižeka čtyři: bezprostřední hrozba ekologické katastrofy, neslučitelnost koncepce soukromého vlastnictví s pojmem takzvaného „intelektuálního vlastnictví“, společenské důsledky vědecko-technických inovací (zejména na poli biogenetiky) a v neposlední řadě vznik nových forem apartheidu, nových Zdí a slumů.

Zápasům vedeným ve všech těchto oblastech je společné vědomí destruktivního potenciálu, které hrozí až vyhubením lidstva, pokud by kapitalistická logika oklešťování obecně sdílených statků našeho života dostala volnou ruku. Oněmi obecně sdílenými statky jsou statky kultury, statky vnější přírody a statky vnitřní přírody (biogenetické dědictví lidského rodu).

Toto trojí ohrožení naší veškeré existence z nás ze všech činí proletáře, zredukované na „subjektivitu bez substance.“ Eticko-politickou výzvou dneška je, abychom se v této figuře rozpoznali. V jistém ohledu jsme totiž všichni vyloučeni: z přírody stejně jako z naší symbolické substance.

Podle Žižeka není možné nevidět, že každý ze tří zmíněných procesů proletarizace odkazuje k apokalyptickému meznímu bodu: ekologické katastrofě, biogenetické redukci lidských bytostí na manipulovatelné stroje a totální digitální kontrole nad našimi životy.

Žižek upozorňuje, že v současné době existují minimálně čtyři podoby apokalyptismu: křesťanský fundamentalismus, spiritualita v duchu hnutí new age, techno-digitální posthumanismus a sekulární ekologismus. Všechny sdílejí základní předpoklad, že lidstvo spěje k nulovému bodu radikální transmutace, jakkoliv se jejich jednotlivé ontologie zásadně odlišují.

Podle Žižeka je taková „apokalyptická proletarizace“ nedostatečná. Postupující oklešťování obecně sdílených statků se týká jak vztahů lidí k objektivním podmínkám jejich životních procesů, tak vztahů mezi lidmi samotnými: obecně sdílené statky jsou privatizovány na úkor zproletarizované většiny.

Žižek tudíž na rozdíl od apokalyptických teorií míní, že ještě není pozdě a sdílené statky mohou být kolektivnímu člověčenstvu navráceny za určitých okolností i bez autentického komunismu, například v rámci autoritativně-komunitaristického režimu.

Pro levicového liberála je v Žižekově polemice s liberalismem nejzajímavější otázka vztahu liberální demokracie a globálního kapitalismu. Žižek vidí liberální demokracii jako systém, který se zcela ocitl v nenávratném područí kapitalismu, a jako takový je svého druhu utopií. Korupce v systému zastupitelské demokracie není založena jen na individuálním obcházení práva, ale má i druhou tvář: je neoddělitelnou systémovou součástí liberální demokracie, protože ta se snaží sloučit a moderovat různé soukromé zájmy.

Parlamentní demokracie je založena na iluzi, že lidé skutečně o něčem rozhodují. V citaci Noama Chomského Žižek připomíná, že „jen tehdy, když je hrozba lidové participace zažehnána, lze bez obav uvažovat o nastolení demokratických mechanismů.“

Celý systém nadvlády soukromých zájmů kapitálu nad demokracií je založen na vytváření zdání, že řadový občan se spolupodílí na rozhodování. Občan v parlamentní demokracii je prý králem, jenže bohužel jen „králem“ v konstituční monarchii, jenž rozhoduje pouze formálně.

Namlouváme si, že žijeme v postideologické době, ale ve skutečnosti jsme ovládáni ideologií „anti-utopie“, jež nás ovládá s pomocí iluzí a mýtů, které jsou nám vnucovány tak mocnou silou, že jsme ztratili schopnost je vnímat. Kapitalismus se stal Reálnem našich životů, alternativa se zdá nemožná. Žižek nabízí svou radikální alternativu.

Levicový liberál namítne, že spor o to, zda globální kapitalismus zcela nenávratně pohltil a zprivatizoval demokracii, a učinil z ní pouhou iluzi, ještě není definitivně vyřešen. Jinými slovy: podobně jako se v období po druhé světové válce podařilo některým evropským státům kapitalismus v národním rámci efektivně spoutat, a vytvořit jakousi produktivní harmonii mezi principy rovnosti, svobody a bratrství, je otázkou, zda se nedá i momentální nadvláda globálního kapitalismu nad demokracií otočit ve prospěch demokracie.

Jinými slovy, otázka zní, zda se s pomocí aktivizace občanské společnosti na globální úrovni, globální regulace trhu a prosazení vlády práva, přece jen nepodaří nastolit nadvládu demokracie nad kapitalismem, jakkoliv Žižek by nepochybně namítl, že tento boj je už prohraný, protože agendu pro demokracii, ba i jazyk kterým o světě mluvíme, určuje panství kapitalismu.

V Manifestu radikálního liberalismu, který jsem sepsal s Janem Šternem, se praví, že kapitalismus je dobrý sluha, ale zlý pán. Globální kapitalismus se stal zlým pánem, a země, jako jsou třeba ty skandinávské, kde platí, že je spíše dobrým sluhou liberální demokracie, se dají dnes považovat spíše za „ostrůvky pozitivní deviace.“

O vzájemném poměru mezi demokracií a kapitalismem v globálním měřítku nakonec možná rozhodne odpověď na otázku, kterou si klade i Žižek: „Co když demokracie, tak jak ji chápeme, už není podmínkou a hybnou silou ekonomického rozvoje, ale spíše jeho překážkou?“

Pokud by odpověď na tuto otázku byla, jak si myslí Žižek, že liberální demokracie je víceméně už jen iluzí, které se globální kapitalismus bude chtít  pod heslem efektivity zbavit ve prospěch autoritářství, pak rozhodně stojí za to, spolu se Žižekem, hluboce přemýšlet nad tím, čím se ještě detailněji než v knize „Jednou jako tragédie, podruhé jako fraška“ zabývá ve své poslední knize, publikované v roce 2010.

Její název je výmluvný: Living in the End Times. V překladu zhruba Žití na konci časů.