O škodlivosti rozdělování společnosti se v právě uplynulém roce mluvilo hodně, nejvíc v souvislosti s prezidentem. Možná právě pojem „rozdělování společnosti“ je dobrým východiskem k hodnocení českého roku 2014 i k zamyšlení nad tím, co nás očekává v roce příštím.

Je rozdělování společnosti něčím apriorně špatným? Otázka hned ukazuje na jinou, hlubší: lze si představit společnost demokratickou, se svobodnými médii a propojenou informačními technologiemi, a přitom nerozdělenou, hluboce a permanentně, z hlediska sociálního postavení, názorů, zájmů, cílů a způsobů jejich dosahování? Má vůbec smysl uvažovat či snít o společnosti spojené jinak než coby mozaika vedle sebe položených, ale vůči sobě v podstatě cizorodých skupin, vrstev a tříd?

Rozdělení společnosti je nutné, neplatí však, že je v každém případě něčím pozitivním. Pozitivní je takové rozdělení, které je vedeno na základě věcného sporu, formování a tříbení názorů a jejich střetávání v diskusi, která může být ostrá, ale pokud zůstává většinově na věcné úrovni, je přínosem pro všechny zúčastněné strany. Předpokladem pro rozdělení tohoto typu je určitý společně sdílený věcný základ, vymezený předmět sporu.

↗

Problémem není sám fakt, že Miloš Zeman rozděluje společnost, ale způsob, jakým tak činí. Foto repro z vysílání CCTV

Protikladem je rozdělení založené převážně či pouze na negativních emocích, odehrávající se v osobní, ne ve věcné rovině. Namísto tříbení názorů, které je sice obtížné a občas bolí, ale přináší něco pozitivního, se zde odehrává stupňování a pěstování paušálních, osobních odsudků jednotlivců i celých skupin. Roznětkou k podobnému rozdělování bez pozitivního přínosu není věcné jádro sporu, ale osobní urážka, dehonestování druhého či druhých, často bez věcné podstaty.

Vrátíme-li se k osobě prezidenta Zemana, problémem není sám fakt, že rozděluje společnost, ale způsob, jakým tak činí. Výraz jako „běsnící pražská lumpenkavárna“ samotnou formou svého vyjádření spolehlivě překryje jakýkoli vztah k realitě a strhne veškerou pozornost ke své verbální razantnosti, jejímž účelem není něco přesněji pojmenovat a pochopit, ale vzbudit negativní odezvu a připoutat k sobě za jakoukoli cenu pozornost. Totéž platí o přirovnání odpůrců k neandertálcům v posledním prezidentově projevu.

Namísto toho, aby se — třeba urputně — diskutovalo o závažných otázkách, které Zeman tak či onak nastoluje, jako je vztah lidských práv a byznysu v zahraniční politice a obecněji pojetí lidských práv jako takových nebo smysl připomínání událostí listopadu 1989 pětadvacet let poté, vaří se na jedné straně negativní emoce vůči Zemanovi a na druhé obhajující až adorující postoje. Pozitivního nepřináší takové rozdělení nic, snad kromě utužení vzájemných vazeb v rámci obou proti sobě stojících táborů.

Oddělit od sebe věcnou stránku nějakého sporu a rovinu osobní samozřejmě není možné, rozhodně ne bezezbytku. Problém je v tom, že v dnešní české realitě převažuje osobní rovina nad věcnou do takové míry, že ji téměř pohlcuje a nahrazuje. Už se vlastně nediskutuje o tom, co skutečně řekl nebo udělal Zeman, ale bojuje se proti Zemanovi jako ztělesněnému zlu. Už se nediskutuje o činech a odkazu Havla, ale bojuje se o Havla jako o jakýsi Svatý grál, zajišťující vykoupení z neuspokojivé běžné reality.

V tomto mentálním nastavení je jakákoli kritika považována za zradu a nepřátelský akt, stejně jako z druhé strany jakákoli snaha o obranu nepřítele je pokládána za odpadnutí od víry. Takováto společnost je vlastně jednotnější, než by se zdálo, sjednocuje ji neschopnost překonat rovinu osobního sporu, přenést se přes ni, a dostat se konečně na pevnou půdu věcné debaty, kde už nejde o emoce, ale o názory a lepší poznání skutečných problémů.

Asi jediné, co se dá rozumně dělat, je pojmenovávat problémy, o kterých by se mělo diskutovat a které by měly být tím v pozitivním smyslu rozdělujícím společnost, a naopak nepodílet se na sporech osobní a emotivní povahy, ať už je jejich objektem kdokoli. Jako příklad se nabízí tematika transatlantických obchodních smluv, kterým je vzhledem k jejich významu a dopadu věnována v českém prostředí až přízračně malá pozornost.

Dalším příkladem je propojení politiky a byznysu v podobě Babišova hnutí, které je logicky tím, kdo v dnešní české společnosti neovládající schopnost věcného, přínosného sporu, na celé čáře vítězí svým důsledným vyhýbáním se sporným tématům a dojmem věcnosti a schopnosti vyřešit jednoduše, „prostě“ a bez zbytečných řečí vše.

Do nového roku si proto přejme společnost ne méně rozdělenou, ale rozdělenou jinak. Společnost, která své síly nevyčerpává osobními spory v emotivní rovině, ale věnuje je skutečně naléhavým problémům. Společnost, která se sjednocuje tím, že je hlouběji názorově prokreslená a rozrůzněná, která si dovolí jinakost a nesouhlas, a dokáže oddělit osobní rovinu od věcné.