Hnutí ANO zažívá v závěru letošního roku zřetelně období euforie. Andreji Babišovi se během prvních dvanácti měsíců působení ve vládní koalici podařilo dosáhnout dvou významných cílů: jeho hnutí vyhrálo jarní evropské volby a v podzimních komunálních ovládlo skrze posty primátorů radnice tří největších měst plus několika dalších krajských.

Senátní volby sice nepřinesly kýžený výsledek, který by umožnil ustavení samostatného senátorského klubu ANO (vznikl ve spojení s Alenou Dernerovou z hnutí Severočeši.cz), ale vzhledem k nulové startovní čáře znamená zisk čtyř senátorských postů nepochybně potvrzení úlohy hnutí na české politické scéně. Ačkoliv další, daleko zásadnější volební zkoušky na Babišovu družinu teprve čekají, je nepochybné, že letošní volby potvrdily, že nejde o marketingový projekt „na jedno použití“…

Druhý úspěch pak znamená výrazně snadněji dosažitelné schválení státního rozpočtu na příští rok, který vznikal již plně v režii ministra Babiše a jeho party z Letenské ulice.

Ačkoliv jeho finální podoba samozřejmě nepostrádá některé více či méně znatelné ústupky ministra financí některým vládním kolegům, v globálu není vůbec přehnané prohlásit, že koaliční partneři si jsou dobře vědomi Babišovy silové pozice a jsou tak ochotni akceptovat v zájmu stabilního vládnutí leccos z toho, co „první manažér republiky“ předloží jako vlastní záměr. Není proto nadnesené konstatovat, že lídr ANO je tak dnes nejsilnějším hráčem na české politické scéně.

Dvě zkoušky ANO v příštím roce

V následujícím roce však ANO paradoxně čekají mnohem náročnější zkoušky. Tou první bude sněm hnutí, jenž má na přelomu února a března odhalit vnitřní poměry a personální možnosti druhé nejsilnější vládní formace. O obsazení postu předsedy je nepochybně naprosto jasno dávno dopředu. Neznámou však zůstává obsazení postů místopředsedů. Že na tyto posty aspirují především Babišovi zcela oddaní spolupracovníci a „vykonavatelé jeho vůle“ je nasnadě.

Bude však zajímavé sledovat, zda bude tato vnitřní hierarchie v nejvyšším vedení ANO odrážet vertikální či horizontální politickou úroveň, tedy zda Babiše na pozicích místopředsedů obklopí např. primátoři velkých měst, či na této pozici usednou Babišovi vládní kolegové.

Třetí možností je pak vytvoření nejvyššího týmu ANO skrze zapojení lidí, kteří vůbec nedisponují politickými funkcemi, což by jednak pomohlo vytvořit dostatečně viditelný rezervoár potenciálních kandidátů hnutí, a také posílit loajalitu nevyššího vedení předsedovi. Čtvrtou, a možná také nejvíce pravděpodobnou variantou je zkombinování těchto faktorů při výběru místopředsedů.

Druhou zkouškou bude stabilita vládní koalice poté, co se postupně začnou vyčerpávat možnosti využití témat, která heterogenní koaliční sestavu doposud výrazně stmelovala, a s tím se začne i oslabovat konsensus v klíčových rozhodnutích. První podobné otřesy lze očekávat už v souvislosti s přípravou státního rozpočtu na rok 2016.

Onou oblastí, která však dosud jednotu koaličních stran udržuje na vysokém stupni bytelnosti, je základní poselství, které nejen političtí aktéři pochopili jako nejdůležitější apel voličů v rámci loňského volebního klání. Je jím idea „sanace státu.“

Je třeba oživit stát

Pod tímto souslovím si radno představit jednoduchou a poměrně srozumitelnou maximu: stát přestal za působení předchozích neoliberálních vlád plnit své základní funkce. Máme nefunkční a přitom zbytnělou státní správu. Rozsah a dosah veřejných služeb je masivně redukován. Občané nedůvěřují veřejným aktérům a obávají se budoucnosti a z téhož důvodu přestali utrácet.

Stagnace poptávky udusila domácí produkci a zkomplikovala život podnikatelům a živnostníkům. Ti zároveň čelí nepřehledným předpisům, zbytnělé byrokracii a nedostatečné vymahatelnosti práva. Je proto potřeba provést sanaci státu směrem k tomu, aby plnil své základní funkce, státní správa byla efektivní a sloužila občanům, kteří dodržují jasná a srozumitelná pravidla, podnikatelský sektor si mohl dovolit rozvíjet svou iniciativu a společnost jako taková podporovala domácí produkci vlastní spotřebou a ochotou utrácet.

Tato poměrně jednoduchá vize stojí samozřejmě v principiální opozici vůči neoliberálním představám „demise státu“ a politice „privatizace zisků, socializace ztrát“ na principu „vlády úspěšných“. Na druhé straně však nejde proti obecné tezi o efektivním státu a podpoře tržních mechanismů v podmínkách rovného přístupu ke směně.

Nachází se tak v opozici i vůči ortodoxně socialistickým rozvrhům masivního přerozdělování a „zaopatřovacího státu“ a je atraktivní pro zklamané pravicové voliče. Andrej Babiš si dobře uvědomuje, že právě v tomto prostoru je možno založit dlouhodobý a trvanlivý voličský fundament ANO.

I relativně neinformovaný pozorovatel však může lehce namítnout, že podobná ambice sice poslouží jako dočasný zdroj legitimace vlastních politických úmyslů, leč udržet jít trvale jako prostředek fundamentální ideové profilace relevantní strany těžko lze. Tato námitka je i není oprávněná.

Ona sanace státu totiž může být provedena jako jednorázová operace, na jejímž konci bude strukturální východisko uskutečnění vyřčených cílů trvale garantováno a podobný cíl se tedy jako konkrétní politická strategie vyčerpá. Problém však je, že v českém prostředí tohoto cíle rozhodně nebude snadné dosáhnout v řádu několika let.

Jedná se o dlouhodobý proces postupného oživování jednotlivých sfér života společnosti, fungování veřejných politik a nastavování pravidel, přičemž praktické výstupy tohoto snažení mají ex definitione dílčí a omezený dosah. I proto se vládním stranám po necelém roce vládnutí poměrně úspěšně daří přesvědčovat veřejnost, že směr, který svými prvními kroky nastoupily, je správný a hodný dalšího dlouhodobého sledování.

Navíc pocit skutečného naplňování této vize v dílčích oblastech toto přesvědčení v očích části spoluobčanů je posiluje. Naopak pocit zklamání a nenaplnění vizí působí jako nerealistické a zbrklé očekávání „všeho hned“…

Na tomto étosu postavený konsensus mezi stranami vládní koalice je proto garancí dlouhodobosti jejího udržení. A hnutí ANO je aktérem, jenž z tohoto vnímání výsledků vlastní práce těží potenciální nejvíc, poněvadž podobná ambice tvoří jádro jeho legitimizačního sdělení z loňských voleb. Lapidárně řečeno, tvrzení „bude líp“ neznamená „bude výborně“, ale zároveň je příslibem pozitivní změn…

Naopak hlavní konkurent ANO v podobě ČSSD se nachází v situaci, kdy na rozdíl od dob před deseti lety nedochází k masivnímu krvácení jejích skalních levicových voličů směrem ke KSČM, ale naopak hlavní směr soutěže orientuje sociální demokraty k souboji o centristického voliče s ANO. A zde Sobotkova strana dnes tahá zřetelně za kratší konec provazu a v podstatě postrádá nástroje, které by mohla v tomto zápase účinně použít.

Nezbývá než sdílet onen sanační étos a maximálně využívat dílčích bojůvek o své rezorty typu nedávného sporu ministrů Babiše a Němečka, resp. čekat na potenciální klopýtnutí koaličních partnerů. Babišovu hnutí se totiž účinnou okupací metrického středu pravolevé voličské osy podařilo efektivně zrušit fenomén negativního hlasování coby pobídky ve volebních strategiích stran.

Sanace státu jako centristicko-liberální program

A zde se dostáváme k nejdůležitější otázce této úvahy, tj. zda ona vize sanace státu v obecné rovině může sloužit jako nástroj ideové konverze dosud poměrně bezpohlavního protestního hnutí? Odpověď na ní nelze jednoznačně verifikovat, ale lze na ní usuzovat z dosavadního procesu ideového zrání Babišova hnutí.

Obecný podnikatelský étos, doposud sloužící jako tmel antipolitického zacílení apelu ANO, se totiž může velmi rychle stát zdrojem voličské identifikace příslušného, a rozhodně ne nepočetného, společenského segmentu, který může rychle vytvořit jádro skalního elektorátu Babišova hnutí.

Jde o ony zklamané pravicové voliče, drobné živnostníky a podnikatele, kteří si přejí působit v přehledném prostředí jasně stanovených pravidel a společenské prosperity. Elitistická neoliberální politika současné sněmovní pravice tuto potřebu není s to naplňovat. Babišova vize řízení státu jako firmy však v jistých modalitách může odpovídat této potřebě.

Zde však mluvíme o skalním elektorátu, nikoliv však o prostoru potenciální voličské expanze hnutí. Ona „zbytková“ ideová profilace hnutí ANO může být nahlížena jako samo o sobě centristicko-liberální ideové vymezení. Co konkrétně může podobné ideové vymezení znamenat? Podobně profilovaný volič ex definitione dokáže snáze říct co není, než co je.

Není ani socialista, ani neoliberál v socioekonomické oblasti, jak jsme naznačili výše. Není ani křesťanský demokrat vzhledem k vysokému stupni sekularizace české společnosti, avšak není ani stoupenec postmateriálních hodnot a alternativních životních stylů. Nemluvě už o krajních pólech pravolevé osy… Velice snadno se pak při pohledu na ideové (sebe)identifikace českých voličů můžeme dobrat závěru, že tuto vágně definovanou centristicko-liberální pozici zastává většinový český volič.

Důležité je však podotknout, že podobné zjištění platilo již dávno před nástupem Babišova hnutí, tedy i v dobách, kdy strana s podobným volebním apelem na politické scéně nefigurovala. Ochota takto definovaného voliče volit ideově výrazně ostřeji profilované subjekty však v té době byla motivována především oněmi negativními pohnutkami zabránit vítězství „většího zla“ nad menším…

Obloukem se tak dostáváme k výše naznačeným tezím, tj. že dosažené změny v rámci českého stranického systému a vzorců volební soutěže jsou spíše pobídkou než produktem ideové konverze hnutí ANO. Nedávno stvrzené členství Babišova hnutí v evropské stranické struktuře ALDE je v tomto ohledu toliko průvodním jevem výše nastíněných procesů.

Návrat negativního hlasování

Na závěr tak zbývá jen zodpovědět otázku, zda v brzké době nemůže dojít k návratu fenoménu, jenž by mohl znamenat přímé ohrožení přítomnosti hnutí ANO na politické scéně, tedy návratu negativního hlasování a ochotě voličů vybírat s ideově čitelnějších a vyhraněnějších alternativ jako donedávna. Conditio sine qua non návratu této tendence hledejme v možnostech udržení oné státně-sanační strategie coby klíčového zdroje programatiky a volebních apelů hnutí ANO.

Vzhledem k možnostem jeho finálního (ne)dosažení, ale též s ohledem na potenciálně posilující vnitřní uspořádání ANO na principu top-down, kde nejvyšší mocí nadaný lídr řídí hnutí jako vlastní mocenský vehikl a plně oddané členstvo na všech úrovních legitimizuje toto úsilí a zároveň slouží jako „prodloužená ruka“ lídra při jeho naplňování, je radno se domnívat, že všechny trumfy k udržení vlastní systémové pozice dnes drží Andrej Babiš a jen tak je nepustí.

Očekávat však za těchto podmínek jeho zřetelné a kompaktní ideové vymezení je více než nereálné. Státně-sanační tažení je totiž samo o sobě ideou, na níž slyší a bude slyšet volič, sdílející většinové společenské hodnoty.