Rozpad jednej utópie

Radovan Geist

Známý slovenský analytik se zamýšlí nad otázkou, jak se stalo, že Západoevropanům přestal v minulých desetiletích vadit růst sociálních nerovností, a připomíná postřehy několika autorů, kteří na tuto otázku odpovídají.

Diskusie o rastúcej nerovnosti presiahli akademické kruhy a stávajú sa verejnou témou. Ako však k tomu vôbec mohlo dôjsť, že sme boli (a stále sme) ochotní akceptovať obrovské rozdiely v príjmoch, majetku a v kvalite života?

Jako první jsme použili termín „obchod s chudobou“. Podpořte nás, abychom mohli dál otevírat témata, která v hlavních zprávách chybí.
×

Z knihy Thomasa Pikettyho, o ktorej sme pred časom písali, sa stáva ekonomický bestseller. Rastúce sociálno-ekonomické nerovnosti už netrápia iba akademikov. Iritujú voličov, a teda začínajú zaujímať elity. Ako je však vôbec možné, že sme tak dlho akceptovali roztvárajúce sa sociálne nožnice a úpadok tzv. strednej triedy? Odsuňme na bok našu transformačnú skúsenosť, v ktorej nám nerovnosť predali ako nevyhnutnú súčasť demokracie a slobody. Ako ju však dokázali predať ľuďom zvyknutým na povojnový „kapitalizmus s ľudskou tvárou“?

Francouzský bezdomovec a kotvící jachty. Foto Will Woodward, flickr.com

Otázkou legitimizácie sociálno-ekonomickej nerovnosti sa zaoberá kniha britského sociológa Willa Daviesa Limity neoliberalizmu. Autorita, suverenita a logika konkurencie, ktorá vyšla v apríli 2014. Rozdiely medzi chudobnými a bohatými sa v západných spoločnostiach prehlbujú od konca 70. rokov. Ide o výsledok konkrétnych politických rozhodnutí a zmien pravidiel, ktoré ovplyvňovali prerozdeľovanie bohatstva, redefinovali verejný záujem a verejný priestor, určovali hranice uplatňovania princípov trhu. Ako dokázali politici heslom Potrebujeme menej rovnosti presvedčiť voličov?

Nič také sa nedialo. Podľa Daviesa politici preferovali zdôrazňovanie iného konceptu: konkurencieschopnosti. Schopnosťou presadiť sa v súťaži s inými je presiaknutá celá realita. Od fascinácie príbehmi ľudí, ktorí závratne zbohatli „vlastnou šikovnosťou“, cez politiku premenenú na súťaž o popularitu, profesionálny šport, po „súťaže talentov“ ponúkajúce masovú zábavu, oslavujeme víťazov. A priznávame im rozprávkové odmeny. Konkurencieschopní musia byť ľudia, firmy, odvetvia a celé krajiny. Pretože len úspech vytvára nárok na plnohodnotný život.

Davies však upozorňuje, že legitimita konceptu „konkurencieschopnosti“ má svoj limit. Je ním férovosť súťaže. Málokoho by bavilo pozerať sa na futbal, v ktorom si lepšie mužstvo môže kúpiť rozhodcu a prispôsobiť pravidlá. Ešte menej ľudí by sa chcelo do takej hry zapojiť — na slabšej strane. Niečo podobné sa deje v spoločnosti, kde uplatňovanie princípu súťaže zašlo tak ďaleko, že stiera hranice medzi majetkom a mocou. Oligarchia premieňa bohatstvo na politický vplyv, ohýba verejný diškurz i pravidlá.

Nerovnosti dosiahli v súčasnej kapitalistickej spoločnosti mieru a podobu, ktorú ťažko legitimovať ako spravodlivý výsledok súťaže. Meritokratická utópia, v ktorej má každý práve toľko, koľko si zaslúži, sa rozpadá. Návod na odpoveď, čo ju nahradí, dáva historik Benno Teschke: Hodnotová orientácia politickej komunity a jej inštitucionálne ukotvenie je výsledkom konkrétnej podoby mocenskej rovnováhy medzi spoločenskými triedami, v čase a priestore, ako aj miery solidarity a súdržnosti v každej z týchto tried.

    Diskuse
    June 14, 2014 v 10.2
    Jsem zásadně proti tomu, aby lidé byli nuceni ke konkurenceschopnosti. To, že je někdo v něčem slabší, neznamená, že je nutně taky horší. Naopak, může být lepší v něčem úplně jiném.
    Já prostě nehodlám být konkurenceschopná a už jsem to tu jednou psala. Pokud svět takový být musí, pak patrně ani nestojí za to v něm pobývat. Ale vzhledem k tomu, že pořád věřím, že to tak nebude navždy, ještě tady jsem.
    VK
    June 14, 2014 v 14.7
    Koncept kounkurenceschopnosti je především hra s nulovým součtem, zisk jednoho je ztráta druhého. Dostupné nezmnožuje, pouze přelévá k aktuálním vítězům. Zaměstná-li třeba ekonomika jen 85 % práceschopných, zvyšováním konkurenceschopnosti se pouze určí, kde aktuálně bude těch 85 % a kde se bude hromadit těch 15 % bez zaměstnání. Pracovní místo nevznikne ani jedno.
    June 14, 2014 v 23.6
    proč bojovat s prvky soutěžení ?
    bojovat s faktem konkurence je holý nesmysl - soutěžení je zcela objektivní věc a nelze ho prostě nahradit pouhou kooperací. Konkurence i kooperace jsou jako dvě strany téžře mince. Jediné co má smysl je volba jakým způsobem bude konkurence probíhat.

    June 15, 2014 v 9.55
    Souhlasím s panem Klusáčkem. Trvat na konkurenceschopnosti může mít cenu jen tenkrát, pokud chceme ty nekonkurenceschopné nechat chcípnout hladem.
    JP
    June 15, 2014 v 13.38
    Fotbal a princip konkurence
    Zůstaňme u toho příkladu s fotbalem: po listopadovém převratu i do českého fotbalu vtrhl princip konkurence, i se všemi jeho - ekonomickými - nerovnostmi a nespravedlnostmi. Jsou prostě kluby bohaté, které si mohou kdykoli přikoupit kvalitnější hráče; proti těmto velkoklubům ty malé, nemajetné v podstatě nemají reálnou šanci.

    Jenže: právě za podmínek kapitalismu a konkurence se kvalita českého fotbalu zcela evidentně dramaticky z v e d l a; jestliže za podmínek "socialistického sportu" byly české respektive československé kluby mezinárodně (tj. ve srovnání se západními kluby) zcela druho- až třetiřadé, dneska je alespoň několik českých klubů naprosto schopných mezinárodního srovnání.

    Nedá se nic dělat, ale je tomu opravdu tak: právě a jedině moment konkurence, to jest neustálého srovnávání, spojeného s možností v l a s t n í h o v y n i k n u t í, je základním motivem a motorem k lepšímu výkonu, k neustálému vlastnímu sebezdokonalování.

    A co platí ve fotbale, platí i v ekonomice: jakmile odstraníte konkurenci, tedy neustálé soutěžení o to, kdo je schopen podat lepší výkon, v tom okamžiku tu máte přesně tu samou stagnaci, přesně ten samý úpadek, který byl chronickým stavem jak socialistického hospodářství, tak i socialistického fotbalu.
    June 15, 2014 v 15.38
    No a pomohlo nám to k něčemu dobrému, že se úroveň fotbalu zvedla?
    Nepomohlo.
    June 15, 2014 v 18.41
    co na nás závisí ?
    konkurence čili soutěživost trvá bez ohledu na tom zda ji někdo z nás podporuje nebo ne. je to jako s egoismem. Lze to tlumit, pozitivně vázat na jiné cíle, ale nelze to odsrtanit a nahradit čirým altruismem. Takže je jen na nás jakou podobu bude mít (živelně dravou či promyšlenou) - pštrosí politika ale myslím nepomáhá.

    June 15, 2014 v 18.49
    Tady nejde o to, zda konkurence existuje či neexistuje nezávisle na nás. Tady jde o to, zda nás k ní bude někdo nutit. Ne přímo ten, kdo nám konkuruje, čili se jakoby snaží být naším soupeřem, ale třeba ten, koho považujeme za svého člověka.
    Plný souhlas s p. Dolejšem. Konkurenci - ve smyslu vzájemné soutěživosti, ale tedy i nevyhnutelně zápasu o materiální výhody z toho, že já jsem ten lepší nežli ostatní - tedy této konkurenci se nevyhneme. Je možno jediné: Pokusit se tuto konkurenci ovládnout, uřídit ji, zkultivovat a zhumanizovat tak dalece, jak je to jen možné.

    Určitý historický pokrok tu přece jenom je vidět: za středověku byly pravidelnou formou "konkurence" na mezistátní úrovni nepřetržité výbojné války; dnešní konkurence čistě ekonomická je přese všechno už daleko méně destruktivní.
    June 16, 2014 v 16.33
    samozřejmě že lze na vše kašlat, nikam se necpat o nic neusilovat - ale když to zkusíte, na konkurenci ostatních narazíte všude, ba i mezi tzv. svými lidmi..
    Nemusí jít vždy o ekonomii a materiálno, soupeření může být i o osobu druhého pohlaví, uvnitř hierarchicky členěných sociálních skupin atp. Prostě je to realita.
    Je jen dobře že má dnes častěji kultivované formy i když regrese k těm drsnějším není nikdy vyloučená. Zejména ty války...viz tahanice o Ukraiinu
    + Další komentáře