Jsem zásadně proti tomu, aby lidé byli nuceni ke konkurenceschopnosti. To, že je někdo v něčem slabší, neznamená, že je nutně taky horší. Naopak, může být lepší v něčem úplně jiném.
Já prostě nehodlám být konkurenceschopná a už jsem to tu jednou psala. Pokud svět takový být musí, pak patrně ani nestojí za to v něm pobývat. Ale vzhledem k tomu, že pořád věřím, že to tak nebude navždy, ještě tady jsem.

Koncept kounkurenceschopnosti je především hra s nulovým součtem, zisk jednoho je ztráta druhého. Dostupné nezmnožuje, pouze přelévá k aktuálním vítězům. Zaměstná-li třeba ekonomika jen 85 % práceschopných, zvyšováním konkurenceschopnosti se pouze určí, kde aktuálně bude těch 85 % a kde se bude hromadit těch 15 % bez zaměstnání. Pracovní místo nevznikne ani jedno.

bojovat s faktem konkurence je holý nesmysl - soutěžení je zcela objektivní věc a nelze ho prostě nahradit pouhou kooperací. Konkurence i kooperace jsou jako dvě strany téžře mince. Jediné co má smysl je volba jakým způsobem bude konkurence probíhat.

Souhlasím s panem Klusáčkem. Trvat na konkurenceschopnosti může mít cenu jen tenkrát, pokud chceme ty nekonkurenceschopné nechat chcípnout hladem.

Zůstaňme u toho příkladu s fotbalem: po listopadovém převratu i do českého fotbalu vtrhl princip konkurence, i se všemi jeho - ekonomickými - nerovnostmi a nespravedlnostmi. Jsou prostě kluby bohaté, které si mohou kdykoli přikoupit kvalitnější hráče; proti těmto velkoklubům ty malé, nemajetné v podstatě nemají reálnou šanci.

Jenže: právě za podmínek kapitalismu a konkurence se kvalita českého fotbalu zcela evidentně dramaticky z v e d l a; jestliže za podmínek "socialistického sportu" byly české respektive československé kluby mezinárodně (tj. ve srovnání se západními kluby) zcela druho- až třetiřadé, dneska je alespoň několik českých klubů naprosto schopných mezinárodního srovnání.

Nedá se nic dělat, ale je tomu opravdu tak: právě a jedině moment konkurence, to jest neustálého srovnávání, spojeného s možností v l a s t n í h o v y n i k n u t í, je základním motivem a motorem k lepšímu výkonu, k neustálému vlastnímu sebezdokonalování.

A co platí ve fotbale, platí i v ekonomice: jakmile odstraníte konkurenci, tedy neustálé soutěžení o to, kdo je schopen podat lepší výkon, v tom okamžiku tu máte přesně tu samou stagnaci, přesně ten samý úpadek, který byl chronickým stavem jak socialistického hospodářství, tak i socialistického fotbalu.

No a pomohlo nám to k něčemu dobrému, že se úroveň fotbalu zvedla?
Nepomohlo.

konkurence čili soutěživost trvá bez ohledu na tom zda ji někdo z nás podporuje nebo ne. je to jako s egoismem. Lze to tlumit, pozitivně vázat na jiné cíle, ale nelze to odsrtanit a nahradit čirým altruismem. Takže je jen na nás jakou podobu bude mít (živelně dravou či promyšlenou) - pštrosí politika ale myslím nepomáhá.

Tady nejde o to, zda konkurence existuje či neexistuje nezávisle na nás. Tady jde o to, zda nás k ní bude někdo nutit. Ne přímo ten, kdo nám konkuruje, čili se jakoby snaží být naším soupeřem, ale třeba ten, koho považujeme za svého člověka.

Plný souhlas s p. Dolejšem. Konkurenci - ve smyslu vzájemné soutěživosti, ale tedy i nevyhnutelně zápasu o materiální výhody z toho, že já jsem ten lepší nežli ostatní - tedy této konkurenci se nevyhneme. Je možno jediné: Pokusit se tuto konkurenci ovládnout, uřídit ji, zkultivovat a zhumanizovat tak dalece, jak je to jen možné.

Určitý historický pokrok tu přece jenom je vidět: za středověku byly pravidelnou formou "konkurence" na mezistátní úrovni nepřetržité výbojné války; dnešní konkurence čistě ekonomická je přese všechno už daleko méně destruktivní.

samozřejmě že lze na vše kašlat, nikam se necpat o nic neusilovat - ale když to zkusíte, na konkurenci ostatních narazíte všude, ba i mezi tzv. svými lidmi..
Nemusí jít vždy o ekonomii a materiálno, soupeření může být i o osobu druhého pohlaví, uvnitř hierarchicky členěných sociálních skupin atp. Prostě je to realita.
Je jen dobře že má dnes častěji kultivované formy i když regrese k těm drsnějším není nikdy vyloučená. Zejména ty války...viz tahanice o Ukraiinu

vy jste samý žert. Soupeřit o osobu druhého pohlaví? To už opravdu nemám zapotřebí :-)
Ale nedělala bych to ani v mladším věku. Na realitu celkem kašlu.

autonomie životního stylu je do jisté míry možná, leč když kašlete na realitu, ona kašle na vás. Takže takovou robinsonádu nejde moc použít jako obecný recept. Ale i tak těm Robinsonům přeji pocit pohody, žádné lidožrouty a i případného kolegu Pátka...

Pane Dolejši, jsem Vám opravdu velmi povděčen za ten vstup s konkurencí v oblasti sociální hierarchie, ale především právě i toho boje o "osobu druhého pohlaví".

Přesně tenhle moment se už delší dobu chystám vnést do diskuse, ale doposud jsem nenašel vhodný moment, či snad jsem se neodvážil, protože jsem si byl vědom té reakce, která se zákonitě dostaví z protistrany. Takže nakonec jste to byl Vy, kdo za mě položil hlavu na špalek. ;-)

Ano, to je právě to, co zastánci klasického marxismu stále nechtějí uznat a vidět. Marx sám poukazoval na to, že nežli člověk může vytvářet politické a jiné nadstavbové instituce a struktury (kromě jiného i filozofii), tak že ještě předtím musí zabezpečit své holé materiální přežití. Marx tímto způsobem odůvodňoval svou tézi o prioritě materiálního před "duchovním".

Jenže, Marx zcela ignoroval tu skutečnost, že ještě předtím nežli člověk může začít vstupovat do těch materiálně-výrobních vztahů (které ho pak determinují ve smyslu sociálně-třídním), tak že ještě předtím člověk musí prostě existovat jako čiré i n d i v i d u u m, jako živá bytost.

A tato bytost prostě už na svět přichází vybavena velice silně determinujícím psychogenetickým aparátem, a jedním ze zcela nejzákladnějších pudů (které vůbec umožňují samotnou fyzickou existenci lidského rodu) je samozřejmě pud sexuální, který je realizován prostřednictvím neustálého boje o vlastní vyniknutí. Tedy o získání co nejatraktivnějšího partnera; kterýžto výběr je podmíněn vlastní atraktivitou.

Vždyť celý ten "průmysl krásy" (který ovšem není nikterak pouze novodobou záležitostí) žije právě z této neustálé touhy, být lepší, být krásnější, být atraktivnější nežli všichni (všechny) ostatní.

Jestliže toto soupeření (čili: konkurence) o čistě osobní atraktivitu probíhá především v ženské části populace, v její mužské části probíhá především neustálý boj o dominanci v oblasti sociální h i e r a r c h i e. Zkrátka, kdo je výš, kdo má větší pravomoci, kdo může rozhodovat. Jinými slovy, jedná se o boj o vůdcovství.

Ale, celkově a všeobecně formulováno, naprostá většina lidské populace touží v něčem vyniknout, být lepší než ti ostatní. Ať už v čistě osobní atraktivnosti, či jinou činností, za kterou může sklidit obdiv, respekt a uznání. A pokud možno také příslušné materiální výhody.

Tento neustálý konkurenční zápas - ať už otevřený či skrytý - je to základní psychické vybavení, které jsme si přinesli z přírody. Neboť jak známo, samotná evoluce není ničím jiným, nežli neustálým soupeřením o to, kdo bude lepší, silnější, úspěšnější.

A tyto zcela nejzákladnější pudy a touhy docela určitě nevymizí, nevyhasnou jenom proto, že my si ve společnosti zavedeme nějaké nové instituty či struktury.

My můžeme tento prazákladní pud vzájemné konkurence sice do jisté míry civilizovat, kultivovat, dát mu jemnější formy; ale v žádném případě ho nemůžeme odstranit.

A právě jestliže ho chceme ovládnout, zkultivovat, zcivilizovat - pak ho musíme vzít vážně, vzít ho jako realitu, uznat ho jako reálný problém; a ne zavírat před ním prostě oči.

budete na tom ostrově (s případnými lidožrouty) s námi nebo se někam odstěhujete?
Nebo budeme odstěhováni my tvrdohlavci?
:-)

neprahnu ani po životu na ostrově ani po osiřelosti na sloupu. jiným v té metafyzické nírváně ale bránit nehodlám (proč je omezovat když se dobrovolně omezují sami?).
Migrovat do svého subjektivního světa samozřejmě individuálně lze. Jen jsem si dovolil upozornit že to těžko považovat za použitelný recept pro společnost jako takovou.
Ta dost dobře nemůže migrovat zavřením očí z reálného světa kde se sice spolupracuje, ale také porovnává (opravdu princip evoluce) a soutěží. Takový únik je věc individuální psychiky, ne kolektivního bytí.

P.S. : pro pana Poláčka. vzpomínám si jak socialističtí akademici když shledali nutnost konkurence i v socialismu hledali pro to jiný název aby se odlišili od té "zlé" kapitalistické soutěže. např. slovo "kompetetivní" - to ale svým západním původem nesedělo k údernickému hnutí, brigádám soc.prac. a jiným tolerovaným formám soutěže. Pitoreskní, že ?

I (z vašeho hlediska) nerealističtí lidé jsou naprosto reální, to znamená, že reálně existují a musí se nimi tak či onak počítat. Jako s ostatní realitou.
Je mi líto, že mezi námi vládne takové neporozumění...

Obzvlášť pitoreskní je představa, že takoví lidé budou setrvávat v jakémsi jiném světě a nebudou do ničeho zasahovat.

i reálně existující lidí věří třeba na nereálné hejkaly ale to bychom to zbytečně rozmazávali. Co je přelud a co ne nakonec určí stejně život.
Jak jsem řekl, je to každého věc - ovšem doufat v masovou víru v hejkaly vůči kterým by bylo nezbytné odhodlaně konat by bylo asi poněkud nereálné.
O nic víc nejde a vy si to jako princip jistě nějak bez nedorozumění přeberete. jako jste snad už pochopila že soutěživost je imanentním rysem našich životů.

Jistě, pud sebezáchovy vede většinu bytostí k boji o život. Jenomže ten boj vůbec nemusí mít ekonomickou podobu.
Nehodlám předpovídat budoucnost a vůbec už se nehodlám o ni s nikým přít.

Pokud mají všichni lidé touhu vyniknout nad ostatní (dejme tomu, že máte pravdu), tím hůře pro svět. Vyniknout totiž mohou jen někteří, zatímco touha ostatních zůstane nutně neuspokojena.
Tito lidé jsou také nuceni ke konkurenci, která jim ovšem nepřinese radost z vítězství, ale jen záchranu holého života. Jak moc je ten život holý, určuje srovnání s ostatními, nikoliv nějaké absolutní minimum.
To že někdo chce být vítězem, nutně vede k tomu, že někdo jiný bude poraženým.
Římané říkali "vae victis" - běda poraženým. Ale ono to může z výše uvedených důvodů platit i naopak: běda vítězům!
Proto si myslím, že konkurence není dobrá věc.

Pane Dolejši, nashledanou. Odcházím k hejkalům. Lidožroutům se raději vyhnu.

faktická poznámka: to neříkali Římané, to řekl galský náčelník Brennus, když je porazil.

Jinak ve sportu platí "Sláva vítězům, čest poraženým" ve zbytku všeho spíše "Hanba vítězům, bída poraženým"

Před chvílí hrálo v Brazílii Chorvatsko s Kamerunem. A o přestávce jeden z komentátorů upozornil na to, že na MS ve fotbale se snaží každý hráč ukázat v co nejlepším světle. Zvýší tak svoji cenu na fotbalovém trhu.

Jenže Kamerunci hráli především individualisticky. Chorvati hráli více kolektivně - vyhráli 4:0 …

Jeden „podnikatel“ ze třetí země měl skvěle promyšlený způsob, jak podvádět své dodavatele zboží. Když to zkoušel v Německu, tak to první podvedený oznámil ostatním členům svého cechu a ti již na podvod nenaletěli. V Čechách jich podvedl desítky …

Sportovci i podnikatelé si navzájem konkurují …

Je konkurence soutěží, v níž na konci vyhrají všichni, jen se určí pořadí?

Je konkurence nelítostný souboj, v němž nakonec vítěz bere vše?

Má pojem konkurence tentýž význam jako kategorie ekonomická, sociologická, psychologická, sportovní atd.?

Co je opakem konkurence? Kooperace, nekalá soutěž, něco jiného?

Víme vlastně, o čem je v diskuzi řeč?

Je pravda, že vývoji života na Zemi vládne přírodní výběr a že hlavní slovo v přírodním výběru má výběr sexuální, budoucí generace ponesou geny těch, kteří si našli partnery a zplodili a úspěšně vychovali děti. Není to ale náhodou trochu jiná soutěž než ta kapitalistická tržní? Náznakem, že něco je tu jinak, budiž fakt, že mnohem víc lidí dneska najde partnery než placené zaměstnání.

Možná to souvisí s tím, že abych mohl být dobrým manželem, musím být schopen spolupracovat aspoň s vlastní ženou. Naprostí asociálové nejsou dobré partie. Také jsou tu alternativní životní strategie, souběžné spíše než soupeříci (čili po anglicku konkurenční, spíše než kompetitivní), a různá kriteria výběru, neřadíme se do jednoho univerzálního žebříčku krásy a nepárujeme se podle umístění na jeho příčkách. Jak napsal Ivan Štampach ve skvělém článku, pod nímž se diskuse zvrhla v náboženské blábolení, zdravá společnost se podobá víc kvetoucí louce než zelené poušti jednotně střiženého golfového trávníku. Ve vztahu k volnému trhu je možná vhodné jít ve Štampachově metafoře dál a upozornit, že květnou louku je důležité nechat růst, ale přece jen ne neomezeně, je třeba omezit růst toho, co dusí ostatní, mají-li na louce kvést orchideje, musí se poséct dvakrát do roka, na seno a na otavu, jinak zaroste bolševníkem. Na výběr partnera není nutné jít s kosou, ačkoliv zákaz mnohoženství přece jen je takovou regulací trhu pro udržení diverzity. Kromě něj už jen stačí řídit se vlastním vkusem, který máme každý trochu jiný, a nenechat se zblbnout televizními soutěžemi krásy.

Kdybychom si pustili kapitalistickou soutěž do partnerských vztahů a zbožštili si vítězství nejlepšího, skončili bychom u manželství královny krásy s nejbohatším mužem, a my všichni ostatní bychom jim sloužili (vzhledem k biologickým danostem by tato služba musela zahrnovat pro neúspěšné, málo konkurenceschopné ženy práci náhradních matek na odnošení královniných embryí), anebo byli recyklováni na zelený sojčoč. Tím by lidstvo naplnilo ideál jiného z autorů Deníku Referendum, Milana Smrže, který říká, že mravenců žije na Zemi na váhu mnohem víc než lidí, a dokážou to v rovnováze s přírodou. Možná jsou mravenci skutečně úspěšnější než my, ale já o jejich život stojím stejně málo jako o Miss World. Popravdě řečeno míň.

Nedávno jsem slyšela v Meteoru, jak mravenci (nebo to byli možná termiti?) bojují proti nepřátelům z jiných mravenišť (termitišť). Někteří bojovníci se proměňují v „sebevražedné atentátníky“ tím, že prostě sami od sebe prasknou a svou tělní tekutinou, která se na vzduchu promění v jakousi žíravinu, smrtelně zasáhnou protivníka. Dělají to prý převážně starší jedinci, kteří už nejsou pro mraveniště takovým přínosem.

U sociálního hmyzu si dělníci/dělnice nekonkurují, protože jsou sterilní a často geneticky identičtí, takže je jedno, který z nich zahyne, jejich geny se předávají jen přes královnu a trubce. Savci a ptáci si většinou konkurují i když také spolupracují. Mezi mravenci z jednoho mraveniště také není žádná sociální hierarchie a nejspíš ani individuální identita - poznají člena stejné rodiny, ale asi ne jednotlivce.

Lední medvědi se potkávají zřídka, ale jeden druhého poznají i po letech. Samci se v době říje zuřivě perou, jindy si spolu hrají.

Jsem Bohumír

Na tom bazíruji

"Pokud mají všichni lidé touhu vyniknout nad ostatní, tím hůře pro svět" - paní Hájková, tento Váš názor mi velice úzce připomíná jeden svého času proslulý výrok filozofa Hegela (jak je Vám dozajista známo, bezprostředního ideového předchůdce Marxe).

Když byl totiž tento bezpochyby velký myslitel konfrontován s námitkami, že ten jeho monumentální systém rozumné ideje ztělesněné v tomto světě se jaksi rozchází s realitou, nerudně odsekl: "Tím hůře pro realitu!"

Zkrátka, on byl tak skálopevně přesvědčen o tom, že ta jeho idea rozumného uspořádání lidského společnosti (která svého finálního naplnění podle jeho přesvědčení našla ve formě konstituční monarchie) - že tedy ta jeho idea je natolik dokonale promyšlená a odůvodněná a "neprůstřelná", že když se tento svět v některých aspektech může rozcházet s tím jeho modelem, může to být jenom čistě lokální či temporální závada. Zkrátka, na vině je svět sám, nikoli jeho "dokonalý" myšlenkový systém.
- Mimochodem, ta "realita" která se čím dál tím více dostávala do rozporu s jeho prý dokonalým státním uspořádáním konstituční monarchie, to byl nastupující proletariát, který se jen velice málo zajímal o dokonalost nějakých filozofických idejí, ale prostě žádal svá vlastní, docela profánní práva.

Hegel tedy světu nalinkoval filozofickou ideu toho nejrozumnějšího uspořádání, a nesl velice nelibě, když se tento svět tou jeho ideou nechtěl řídit.
Po Hegelovi to byl Marx, který světu nalinkoval, že svého konečného štěstí dojde definitivním vítězstvím proletariátu. A následovníci Marxe stejně tak všechno, co se rozchází s touto ideou, připisují k tíži světu, a nikoli k tíži Marxova myšlenkového konstruktu.

Takže, paní Hájková: v tomto světě je skutečně velmi mnoho takového, co si plně zaslouží naši nelibost, a naše odsouzení. Ale zavírat oči před tím, že to existuje, přinese asi jen velmi málo užitku.

Jestliže chceme tento svět opravdu změnit, pak musíme vycházet z toho, jaký je, a ne, jak bychom si ho rádi vysnili. Teprve když vyjdeme z reality, můžeme mít potenciál ji změnit - alespoň tak dalece, kolik ta realita vůbec - na současném stupni jejího vývoje - snese.

Pane Molnáre, Vaše - dejme tomu - zproblematizování centrálních pojmů používaných v současné diskusi je samozřejmě zcela legitimní, a otevírá na danou věc leckteré nové pohledy.

Máte naprostou pravdu v tom, že v otázkách vztahu soutěže, konkurence, úspěchu, kooperace, přínosu pro společnost atd. - že je tady velmi mnoho ještě nevyjasněného. A přitom je to téma tak významné, že by nejspíše stálo za samostatnou diskusi.

Klíčový problém je právě ten: jak zvládnout ten princip všeobecné konkurence ovládající mezilidské vztahy tak, aby tato konkurence neměla negativní, destruktivní charakter (kdy zisk jednoho je prohrou druhého) - aby tedy tato konkurence se proměnila v s o u t ě ž i v o s t, kdy jednotlivé subjekty (především ekonomiky) spolu sice soutěží o to, kdo bude lepší, efektivnější, inovativnější; ale zároveň jsou všichni spojeni nějakým společným zájmem.

Myslím, že právě vyřešení tohoto problému je základním předpokladem pro vytvoření nějaké nové, kvalitativně (a humánně) vyšší formy lidské společnosti.

K příspěvku pana Kubičky bych připojil ještě tolik, že dokonce ani u toho sociálního hmyzu (který je všeobecně ke svému kolektivistickému chování jednoznačně geneticky naprogramován) - tak že ani tady ani zdaleka nepanuje taková naprostá jednota a harmonie, jak se všeobecně předpokládá.

Například u mravenců existují vyložení individualisté, kteří nemají chuť se sami unavovat hledáním potravy (pro celek), nýbrž vyčíhají si jiné mravence kteří vlečou potravu k mraveništi, a velice sofistikovanými způsoby ho přimějí k tomu, aby svůj náklad odložil - kterého se oni pak okamžitě zmocní.
Čili, namísto poctivě kolektivistických dělníků pracujících pro celek tu máme individualistické vychytralce.

A ani ve včelím úle to není naprosto tak, že by tu byla jedna královna-rodička, a všichni ostatní by zcela oddaně sloužili blahu celku.
Stane se totiž zase zdaleka ne tak zřídka, že právě jednu z těch včel které jsou určeny k tomu být královně "k ruce", tedy pečovat o ni - že tedy jednu z nich napadne, proč by měla být královnou navždycky jenom ta druhá; proč bych to nemohla být já sama? A začne vyvíjet tendenci k tomu, sama snášet vajíčka, a tedy stát se sama královnou.

V reálu se jí tato "palácová revoluce" ovšem pravidelně nevyplatí; dosavadní královna si ani nemusí dát tu námahu s ní bojovat, prostě ji označí určitou pachovou značkou, a ostatně královské služebnice rozpoznají troufalou pretendentku, a s tou to pak většinou nedopadne dobře. Pokud vůbec fyzicky přežije to že ji ty ostatní služebnice královny "vezmou do presu", v každém případě ji pak přejde zálusk na nějaké další povstání.

Pro nás je ale důležité: ani u napohled natolik sociálně naprogramovaného hmyzu jakou jsou včely a mravenci se přírodě plně nepodařilo vymazat, zneutralizovat veškeré individualistické tendence, snahy vyzískat pro sebe vyšší, výhodnější postavení. Jak teprve by bylo možno tyto tendence zcela potlačit u lidského rodu, který je při svém vývoji plně závislý na aktivitě, na inovační činnosti jeho příslušníků, tedy lidských individuí?

když jsem napsala, že kašlu na realitu, nemyslela jsem tím samozřejmě, že realitu nevnímám, nýbrž to, že se jí automaticky nepřizpůsobuji jenom proto, že je to realita. Člověk je totiž nejen součástí, ale zároveň tvůrcem té reality. Součástí reality je jeho tělo a jeho materiální potřeby, kdežto jeho vědomí (nebo chcete-li duch) je spolutvůrcem (nové) reality, i když třeba jen z jedné milióntiny. Ale pořád je možné ty milióntiny začít skládat k sobě.
Vím, proč je kapitalismus dosud realitou, vím jakou je realitou, dovedu tu realitu popsat a vysvětlit, vím jak funguje a vím, že socialismus nebude hned zítra. Ale věřím, že jednou bude. Uznání objektivní existence kapitalismu mě ovšem nevede k tomu, abych se stala jeho apologetem, jako někteří, co ho obhajují.
Jakmile člověk začne s kritikou, s tím, že se nebude pasivně přizpůsobovat nějakým požadavkům doby (a proč by taky měl, když je mu 55), hned mu řeknou, že zavírá oči před realitou, začnou ho posílat k hejkalům nebo na pustý ostrov a pod. Nebo ho začnou rovnou podezírat, že se chce prostě jen tak flákat.
Musím napsat, že nesouhlasím například s nuceným oddalováním odchodu do důchodu, protože si myslím, že člověk by se aspoň v pokročilejším věku, kdy už má dost odděláno (nehledě k tomu, že vychoval pro společnost děti!), mohl konečně věnovat tomu, co ho baví, nebo tomu, co považuje za užitečné, aniž by musel riskovat, že se tím neuživí. Věřím totiž, na rozdíl od výše zmíněných apologetů systému, že dobrovolná práce má pro společnost mnohem větší cenu než práce vynucená trhem. Ano, taky mám radši pestrou louku než anglický trávník.

Omlouvám se Bohumíru Molnárovi za to, že jsem z něj udělal Bohumila. Je to velmi trapná chyba, zvlášť když můj přímí nadřízený se jmenuje také Bohumír.

Jak se tak dívám na diskusi, myslím, že když to opravím, tedy přepíšu dva příspěvky, ve kterých jsem to spáchal, správně a původní verze smažu, nijak zvlášť to souslednost argumentů nenaruší. A protože jsem ráno rozdělil své myšlenky do tří příspěvků a aspoň v jednom z nich jsem Bohumíra Molnára nejmenoval, zůstane aspoň ten jeden na svém místě, i jako doklad, kam jsem původně napsal všechny tři. Šťastnou shodou okolností je zrovna ten jeden zároveň jediným z mých příspěvků, na který ostatní diskutující reagují (samozřejmě kromě protestu Bohumíra Molnára proti komolení jména).

Původní chybná verze byla napsána ve čtvrtek 19. června 2014 v 06:39:47.

Než zamlžím, co chci říci, hloupým jazykovědným žertováním, zdůrazňuji, že souhlasím s Bohumírem Molnárem a děkuji mu, že podstatné myšlenky nejen vyslovil, ale také doložil jednoduchými příklady, které snad pochopí i pánové Poláček a Dolejš.

Angličan by souhlas s Bohumírem Molnárem vyjádřil slovy: „I concur Bohumír Molnár,‟ protože angličtina je divný jazyk, a concurrence v ní znamená souběh, a v určitém kontextu i postup stejným směrem, bok po boku, podporu. Konkurence, hezky česky řečeno soutěžení, se po anglicku řekne competition.

Podobně je to s gymnasiem, které v češtině a němčině znamená střední školu, zatímco v angličtině tělocvičnu. Nutno ovšem Angličanům přiznat, že latinský originál skutečně označoval tělocvičnu (kde cvičenci cvičili nazí, a z toho to slovo vzešlo, z přídavného jména nahý, gymnos).

Mezi námi vědci se zase rozmáhá zvyk aplikovat. Oni to od nás politici chtějí, abychom se věnovali aplikovanému výzkumu (i když ve skutečnosti je aplikovaný výzkum především záminkou jak prosadit, aby stát místo financování vědy dotoval průmysl). Čím dál víc vědců ovšem tím, že aplikují, nemyslí žádný vývoj nových technologií, ale podávání žádostí o granty. Ty žádosti se totiž vyplňují v angličtině a divní Angličané říkají žádosti application.

Původní chybná verze byla napsána ve čtvrtek, 19. června 2014 v 07:05:30.

Jak vypadá ten moderní kapitalistický konkurenční fotbal, v němž bohatá družstva nakupují hráče na svobodném trhu, už výstižně popsal Bohumír Molnár.

Připomínám, že Československo bodovalo na mistrovství světa dvakrát, v roce 1938, kdy fotbalu ještě nevládl obchod s lidmi, a v roce 1962, kdy u nás vládli komunisté. Samostatná česká reprezentace už jen živoří v době, kdy se národní družstva slepují na poslední chvíli z hráčů, které se jednotlivé soukromé kluby uvolí uvolnit.

Kluby se soustředí na nákup hráčů, protože je to jistější a rychlejší než si nové hráče vychovat; navíc by jim ty nejlepší, které vychovají, stejně nakonec někdo přeplatil a koupil. Stát podporuje budování velkolepých ligových stadionů a nákup drahých hráčů z dovozu, protože jenom investice do vrcholového sportu mohou přinést úspěch v mezinárodní konkurenci. Skomírá podpora masového sportu a sportu pro děti, protože těmi se mistrovství světa nevyhrává (stejně jako se, jak víme z Brazílie, nevyhrává nakrmením hladovějících ani levnou hromadnou dopravou). Do výchovy nového hráče investuje hráč sám, případně jeho rodiče, je to investice do jeho budoucnosti, aby se dobře prodával. Kolektivní sport se stává sportem individuálním, protože hráči hrají především sami za sebe, snaží se vyniknout, aby se mohli prodat.

Na výslednou hru se pak už ani nedá koukat, pročež fanoušci raději nahážou na hřiště dýmovnice a jdou se poprat. Jsou velmi kompetitivní, a nepronesou-li na stadion zbraně, zvyšují aspoň vytrhanými sedačkami svou konkurenceschopnost.

A konečně taky něco nového.

Pro začátek trocha jazykovědy.

Anglicky: cooperation, concurrence, competition, conflict

Česky: spolupráce, souběh, soutěž, soupeření

A pak citát z jednoho manifestu:

Příkladem soutěže je třeba závod: odměnou vítězi motivujeme každého, aby běžel rychleji. Pokud kapitalismus opravdu funguje tímto způsobem, je to správně; ale jeho obhájci nemají pravdu, když předpokládají, že vždy funguje tímto způsobem. Kdyby běžci zapomněli, proč je odměna nabízena, a snažili se vyhrát za každou cenu, mohli by najít i další taktiky -- třeba útočit na ostatní běžce. Pokud se dostanou do pěstního zápasu, všichni doběhnou později.

https://www.gnu.org/gnu/manifesto.cs.html