Minimálně  21 bilionů (ale možná i více) amerických dolarů v majetku bohatých elit a nadnárodních firem se díky daňovým rájům údajně nachází mimo dosah daňových úřadů jejich domovských zemí. Je to suma, která překračuje hrubý domácí produkt USA a Japonska. Uvádí ji nejnovější studie organizace Tax Justice Network, citovaná 22. července exkluzivně nedělní přílohou britského Guardianu The Observer .

Objem možných daní z tohoto majetku je podle studie obrovský. Státy tak přicházejí o příjmy, které by jim velmi pomohly v současné situaci, kdy se potýkají s důsledky finanční a bankovní krize a snaží se vyrovnat rozpočty. Bohužel především formou rozpočtových škrtů, zvyšování daní a dalších opatření dopadajících disproporčně na střední a nízkopříjmové vrstvy jejich obyvatelstva.

Daňové ráje představují systém, díky němuž tyto úniky jsou možné. Navenek se snaží působit jako legální jurisdikce nabízející v mezinárodní konkurenci, které se každý stát přece může účastnit, lepší podmínky. Ve skutečnosti svoji konkurenceschopnost ale zakládají na utajování a nabízení možností, jak obcházet pravidla jiných jurisdikcí.

I proto jsou velmi oblíbené v kriminálních kruzích, kterým umožňují proprat nelegálně získané prostředky například z pašování a prodeje drog nebo obchodu s lidmi. Praktiky, jak toto funguje, popisuje například nedávná zpráva amerického Senátu, který vyšetřoval počínání banky HSBC.

Pod pojmem daňový ráj si lehce vybavíme například Kajmanské ostrovy nebo Bahamy. Ale daňové ráje jsou nám blíže, než si myslíme. Patří k nim Švýcarsko, Monako, Malta, britská závislá území Ostrov Man, Jersey nebo Guernsey, ale například i Irsko či Nizozemí. Tyto daňové jurisdikce jsou čím dál známější i mezi Čechy a českými firmami.

To, co umožňují daňové ráje, ale nemá jen negativní fiskální dopady. Jejich důsledky jsou mnohem širší, byť ne na první pohled tak zřejmé a hmatatelné. O to závažnější ale v dlouhodobé perspektivě mohou být.

Především umožňují globální elitě ještě více koncentrovat svůj majetek a obcházet zákonnou regulaci. Vrchní promile těch nejbohatších, přibližně 92 tisíc lidí, například podle studie Tax Justice Network vlastní majetek v hodnotě téměř deseti biliónů amerických dolarů. Nerovnost mezi nimi a většinou ostatní populace, natož pak těmi nejchudšími, prudce narůstá, a to mnohem více, než uvádějí oficiální statistiky, které z výpočtu vylučují ty úplně nejchudší a nejbohatší.

Na to, jaké negativní dopady tato rostoucí mezera a izolace elit mají, upozorňuje i kniha Soumrak elit: Amerika po meritokracii (Twilight of the Elites: America after Meritocracy) autora Chrise Hayese. Elita oddělená od většiny populace nevnímá její problémy, ale zároveň soustřeďuje ve svých rukou ekonomickou a politickou moc. Na politických pozicích ale i díky tomuto oddělení nereflektuje vůbec nebo jen slabě potřeby většiny lidí a hájí především své zájmy. Důsledkem jsou selhání institucí, špatná regulace a oslabování demokracie. Na jinou studii dokládající negativní dopady sociální nerovnosti na kvalitu tvorby politiky a přijímaných řešení poukazuje i materiál vydaný Mezinárodním měnovým fondem.

Daňové ráje také pomáhají rozehrávat zájmy jednotlivých států proti sobě a působí proti účinné regulaci, kterou finanční systém nutně potřebuje, a která je v životním zájmu společnosti. Posilují totiž tendence se spíše podbízet a lákat mobilní kapitál na laxnější podmínky a nižší daně namísto jej účinně a přísněji regulovat. Finanční regulace tak představuje typický kolektivní problém. Ilustruje to například i příběh daně z finančních transakcí, jejíž zavedení v EU vetuje Velká Británie.

Velmi závažné dopady ale mají daňové ráje především na země nejchudší. Politické elity mnoha rozvojových zemí, ale i nadnárodní firmy, které v nich působí, využívají principů utajení umožněného daňovými ráji k vyvádění zdrojů a výnosů například z těžby nerostných surovin. Z Nigérie tak bylo vyvedeno od roku 1970 více než 300 miliard dolarů, z Pobřeží slonoviny 141 miliard. Takto vyvedený kapitál by mnoha zemím například stačil na to, aby umořily své zadlužení. Převyšuje i objemy mezinárodní humanitární pomoci, kterou dostávají. Podrobně se tím zabývá i Nicholas Shaxson ve vynikající knize Treasure Islands.

Ten ve své knize také působivě líčí i to, jaké dopady mají aktivity daňových rájů na daňové ráje samotné, a to z hlediska většiny jejich (původních) obyvatel a kvality jejich demokracie a veřejné správy. Pro obyvatele mnoha z nich to není vůbec ráj. Rychlý rozvoj finančního sektoru vytlačuje jiné hospodářské sektory, zisky plynou úzké vrstvě kolem finančního sektoru, roste nerovnost a v mnoha případech dochází i k ovládnutí místní politiky úzkými finančními zájmy.

Toto všechno přispívá k tomu, že volání po „uzavření“ těchto rájů postupně sílí, a to již nejen mezi aktivisty, ale i mezi politiky (levice i pravice). Akce v tomto ohledu ale bohužel velmi pokulhává i z důvodů nastíněných výše. Opatření doposud přijatá situaci zatím nezměnila, jak opět výborně dokládá Shaxson. Mnohdy se jedná o kosmetické změny, které nejdou k samé podstatě věci — což by v prvním sledu bylo především svržení bankovního tajemství z jeho současného piedestalu a podstatné zvýšení transparentnosti finančních toků.