Filantropie milionářů a miliardářů se na první pohled jeví jako jeden z prostředků, kterým bohatí přispívají k blahu společnosti. V kontextu údajů o „daňové optimalizaci“, ale také nelidských podmínkách, ve kterých bohatství nadnárodních korporací často vzniká, se však z „hodných strýčků miliardářů“ stávají jen vychytralí „loupeživí baroni“ se smyslem pro dobré PR.

V pondělí 23. července 2012 přinesly Hospodářské noviny informaci, že miliardář Petr Kellner finančními prostředky v řádech milionů korun podporuje prostřednictvím své nadace projekt, který má pomoci vyučujícím lépe pochopit, jak jejich žáci uvažují a vnímají látku. Titulek na internetovém portálu tohoto média, který láká k zakoupení tištěného vydání, byl skutečně expresivní: „Nejbohatší Čech Kellner supluje stát. Posílá miliony na zlepšení výuky ve školách“.

Na první ani druhý pohled není na Kellnerově snaze podpořit podfinancované české školství vůbec nic špatného. Naopak se zdá, že bychom měli být vlastně rádi, že si „hodný strýček Kellner“ vzpomněl na nebohé české školství a chce mu pomoct. Je však nanejvýš ironické, že stejné vydání Hospodářských novin publikuje článek, který se zabývá odhady množství finančních prostředků „odkloněných“ nejbohatšími lidmi planet do daňových rájů. Podle odhadů belgické neziskovky Tax Justice Network je to až 280 miliard dollarů, tedy asi 672 bilionů korun. I v českých médiích se čas od času objeví články operující s informací, že valná většina českých miliardářů daní své příjmy jinde než v ČR a čím dál hubenější státní pokladna tak přichází o ne zcela zanedbatelnou část příjmů.

Filantropie nejbohatších lidí se tak dostává do poněkud jiného světla, které mnohem více odpovídá základní logice kapitalistické společnosti — maximalizuj zisk nebo zemři. V případě zdánlivě nezištné pomoci se pochopitelně jedná také o velmi mocný PR nástroj, který zvyšuje kredit firmy nebo jednotlivce v očích veřejnosti i médií, jak velmi pěkně ukazuje například titulek u výše zmíněného článku. „Vždyť by si ty peníze mohli nechat pro sebe“, bývá první myšlenka, která při ostřejším tónu na adresu miliardářských filantropů napadne valnou většinu lidí. Bohužel už jí nenásleduje myšlenka, pro bohaté asi méně příjemná, důkladně se zabývající faktem, že taková pomoc také často bývá vykoupením kroků s problematickou legitimitou, jako například již zmíněné využívání daňových rájů.

Filantropie nebo nadační činnost bohatých rozhodně není sama o sobě ničím zásadně špatným a odsouzeníhodným. Je však třeba mít na mysli, že v mnohých případech je těch několik milionů skutečnou almužnou ve srovnání s prostředky, které by z jejich daní mohly plynout do státních rozpočtů a zde byly dále přerozděleny. Zejména dlouhodobě podfinancované kapitoly jako školství by takové prostředky uvítaly mnohem spíš, než jednotlivé projekty, které mají situaci nepatrně a v mnohých případech jen individuálně vylepšit.

Argument o státu jako špatném hospodáři je tak spíše alibismem než skutečným ospravedlněním. Na místě je opět otevřít debatu o legitimitě velkých majetků, které se ještě zvětšují na úkor státních pokladen. Co na tom, že jsou to právě státy, které zajištují rámec pro důstojný život společnosti, bez které by velmi často tyto majetky vůbec nemohly vzniknout.