Rozdíly v příjmech chudších a bohatších vrstev ve většině nejrozvinutějších zemí světa vzrostly na 30letá maxima. Vyplývá to ze studie „Divided We Stand: Why Inequality Keeps Rising“ vypracované analytiky Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD). Závěry z obsáhlého šetření byly zveřejněny na webu OECD 5. prosince.

Podle statistik organizace, která sdružuje 34 nejrozvinutějších států Země, se rozdíly v příjmech od roku 1985 zvýšily ve většině ze 27 sledovaných zemí. Nejmarkantnější je tento nárůst v Německu, Švédsku, Finsku a na Novém Zélandu. V prvních třech jmenovaných jde ale o růst z malého základu.

Největší příjmové rozdíly v rámci OECD jsou nyní v Mexiku, USA, Turecku, Řecku, Izraeli a Velké Británii; v Mexiku, Turecku i Řecku se přitom v posledních letech spíše snižují.

Podle autorů studie by měl však jev znepokojovat všechny členské státy.

„Rostoucí nerovnost oslabuje hospodářskou sílu země, ohrožuje sociální soudržnost a vytváří politickou nestabilitu,“ řekl k zjištěním generální tajemník OECD José Ángel Gurría.

Přesto nejde o něco nevyhnutelného.

„Vlády mohou v střednědobém výhledu ovlivnit vývoj pomocí daňových a sociálních reforem,“ uvedl Gurría dále. „Jedna z možností je uspořádat daň z příjmu progresivnějším způsobem. Dále lze k zmenšení rozdílů přispět omezováním daňových úniků, rušením daňových úlev pro vysokopříjmové skupiny či zaváděním různých daní z majetku nebo pozemkového vlastnictví.“

Podle zjištění organizace se na trendu negativně projevily úpravy pracovního práva, které vedou k přesunu zaměstnanců z režimu plného pracovního poměru na částečný, případně k práci na živnostenský list. U zaměstnanců pracujících na plný úvazek je nerovnost v příjmech podstatně menší.

Hlavní doporučení expertů OECD nicméně zůstává již po léta stejné — zdaleka nejefektivnějším nástrojem, jak nerovnoměrnému rozdělení příjmů čelit, je podpora profesnímu vzdělávání. „Investice do člověka“ by měly každého doprovázet od školy do pracovního života, konstatují autoři studie.

Jak se to měří?

Hlavní ukazatel nerovnosti — Giniho koeficent — se udává na škále od nuly do jedné. Nula představuje situaci, kdy všichni pracující pobírají stejný plat. Jednička potom odpovídá (teoretickému) stavu, ve kterém připadá nejbohatšímu člověku veškerá suma platů.

V Mexiku (tzn. zemi OECD s nejvyšší nerovností) se například koeficient od roku 1985 zvýšil ze 0,45 na 0,47. Maxima ale dosáhl v roce 1995 (0,52) a od té doby klesá. V Německu zas v roce 1985 nabyl koeficient hodnoty 0,25. Za posledních 25 let vzrostl sice jen“ na 0,30, šlo však o souvisle vzestupný trend.

V České republice začal být Giniho koeficient měřen až v roce 1992, kdy se pohyboval okolo hodnoty 0,23. V roce 2008 již činil 0,31. Podobná nerovnost je dnes například v Belgii, kde byla ovšem stejná i před 35 lety.

Z hlediska Giniho koeficientu lze říci, že v rámci OECD se za posledních 30 let nerovnost nezvýšila ve Francii, Maďarsku, Španělsku a zmíněné Belgii. S výjimkou Řecka a Turecka (kde z vysokých hodnot klesá) se situace ve všech ostatních státech zhoršila.

Druhým nejčastěji využívaným ukazatelem nerovnosti je srovnání ročního nárůstu (či poklesu) příjmů domácností z nejnižšího a nejvyššího příjmového decilu, tzn. z 10 procent domácností dané země s nejnižšími a 10 procent s nejvyššími příjmy.

Z příslušných tabulek vyplývá, že zatímco v Turecku, Španělsku, Portugalsku, Irsku, Francii nebo Belgii rostly za příslušné období rychleji příjmy nejchudších, v Austrálii, Rakousku, Kanadě, České republice, Dánsku, Finsku, Německu, Maďarsku, Itálii, Lucembursku, Mexiku, Nizozemí, na Novém Zélandu, v Norsku, Švédsku, USA a Velké Británii bohatli rychleji nejmovitější. V Izraeli a Japonsku přitom průměrné příjmy nejchudších za danou dobu klesly.

Nejchudší zbohatli od roku 1985 nejvíce v Irsku a v Portugalsku. Nejbohatší pak v Lucembursku, Norsku a České republice.

Grafy a srovnávací tabulky jsou k nahlédnutí zde.

Další informace:

Tisková zpráva OECD

Přehledný výtah ze závěrů studie