Zdá se, že na lidi s jiným názorem se u nás stále častěji hledí jako na nebezpečné vetřelce či predátory, jiný živočišný druh, hrozbu pro vlastní život a bezpečí.

Zvlášť v diskusích o dění na Ukrajině lze pozorovat stále sílící trend k tomu, zcela vytěsňovat jakékoli odlišné pohledy. Není přitom rozdíl, jestli jde o „proruskou“ či „proukrajinskou“ stranu.

Každý, kdo nedrží pevně a bez jakýchkoli pochybností centrální „dogma“ dané skupiny: „za všechno může Putin/Rusko“, nebo „za všechno mohou fašisté“, se stává nepřítelem, a nezáleží už na tom, co si skutečně o věci myslí.

Podobný princip se projevuje delší dobu hlavně v diskusích na sociálních sítích, které ze své podstaty směřují ke konfrontaci či naopak k virtuálnímu „poplácávání po zádech“ namísto hledání vzájemného porozumění a lepšího pochopení věcí.

Oproti srovnatelně emočně nabitým diskusím mezi „bolševiky“ a „primitivními antikomunisty“ má téma Rusko a Ukrajina v sobě navíc rozměr až fyzického ohrožení, které mnozí pociťují při pouhém pohledu na tvář Vladimira Putina.

↗

Na lidi s jiným názorem se u nás stále častěji hledí jako na nebezpečné vetřelce či predátory, jiný živočišný druh, hrozbu pro vlastní život a bezpečí. Foto cs.wikipedia.org

Jestli opodstatněně nebo ne, je z pohledu virtuálních válek nakonec jedno. Racionální úvaha typu — České republice ani ostatním zemím středo- a východoevropského křídla NATO snad s výjimkou pobaltských zemí dnes vojenské ohrožení ze strany Ruska nehrozí a v dohledné době zřejmě hrozit nebude — nejenže není přijímána se souhlasem, ale není přijímána vůbec jako názor, jeden z možných pohledů, ale jako akt zrady.

Úplně stejně, jen zrcadlově obráceně, je tomu i z druhé strany. Když levicový server A2 Alarm publikoval obsahově zajímavý a kritický pohled na ukrajinskou situaci z pera ukrajinského sociologa Volodymyra Iščenka, autoři některých komentářů vyjádřili podiv nad tím, že i Alarm podléhá propagandě kyjevských fašistů.

Nepřítelem už není jenom ten, kdo zastává protikladně vyhrocený názor, ale i ten, kdo se pouze snaží vidět věci z více stran a o věcech uvažovat. Namísto naslouchání druhému a hledání hlubšího a diferencovanějšího pochopení nastupuje verbální likvidace „rusofilní chásky“ či „profašistické pakáže“.

Armádní velitel musí z podstaty svého povolání uvažovat v dimenzích my / nepřítel. Politici a diplomaté jsou nuceni dělit svět na spojence / protivníky spojenců a tedy i protivníky naše. Scénáristé akčních filmů potřebují nelomené, bestiální nepřátelské příšery.

Všichni ostatní by se ale měli snažit vidět v těch druhých především bližní, byť jsou právě nositeli jiných názorů, mají jiné zkušenosti, způsob vidění věcí a způsob vyjadřování. Jedině trpělivý dialog, založený na naslouchání, snaze přiblížit se myšlení a světu druhého, může z vetřelců udělat opět lidi, nakonec snad i spojence a přátele.

Za tyto drobné snahy o porozumění a smíření názorů se neuděluje Nobelova cena míru. Pro skutečně mírové, pokojné lidské společenství, kde se dá snesitelně společně žít, jsou ale neméně důležité.