Jistě, pane Dienstbiere!
Petr DimunV posledních několika letech se podle Petra Dimuna v české politice rozmáhají odstředivé síly, jejich jmenovatelem je antipolitika. Ta se projevuje i snahou zavést zákon o státní službě.
Jakoby ČSSD nestačily problémy, které jí přinesla narychlo a bezhlavě schválená přímá volba prezidenta, která umožnila dostat se na Pražský hrad Miloši Zemanovi a už se po hlavě vrhá do dalšího „dobrodružství“ v podobě služebního zákona. Abych byl přesný, někteří lidé v ČSSD se vrhají, a to v čele s Jiřím Dienstbierem, který ne náhodou patřil mezi hlavní lobbisty přímé volby v ČSSD.
V jednom z prvních dílů známého britského seriálu „Jistě, pane ministře!“, který ovšem naprosto věrně vystihuje problémy s byrokracií, autonomní na politicích, sir Humphrey vysvětluje ministrovi Hackerovi jeho kompetence. Hacker to nevydrží, skočí Humphreymu do proslovu, z něhož vyplynulo, že ministr má sedět v kanceláři a hlavně nepřekážet a položil mu otázku: „A od čeho jsou tu tedy politici, Humphrey?“ A Humphrey v naprostém klidu se samozřejmostí odvětí: „No přece od toho, aby nás, státní úředníky, chránili před dotěrnou veřejností.“
Posledních několik let, nejpozději od roku 2009, se v české politice začaly rozmáhat tzv. odstředivé síly, jak je nazývá novinář Bohumil Pečinka. Jejich jmenovatelem je antipolitika — nedůvěra hraničící s odporem vůči politice obecně a politickým stranám konkrétně. Ruku v ruce s kritickým oslabením stranického systému, kterému dal fatální ránu Ústavní soud svým rozhodnutím o zrušení voleb na podzim 2009, se různé antipolitické iniciativy propojily v několika společných zájmech, které představuje několik ústavních změn (např. přímá volba prezidenta) a zákonů (např. zákon o státním zastupitelství či zákon o státní službě).
Prvním výsledkem společného tažení těchto samozvaných „pachatelů Dobra“ za očistu české politiky byly výsledky voleb 2010, kdy toto vzepjetí využily strany jako TOP 09 a především Věci veřejné. Oslabení stranického systému se tak petrifikovalo, přerostlo do oslabení státu a schopnosti politických elit bránit instituce a polistopadový režim jako takový.
Dominance odstředivých sil nad dostředivými dostala dlouhodobější charakter, politici se začali předhánět v tom, kdo převezme jejich agendu a stane se tím správným antipolitikem, až přišel ostudný pád Nečasovy vlády a triumf antipolitiky a odporu k polistopadovému režimu obecně v podobě hnutí ANO a Úsvitu. Jakkoliv se ČSSD snažila býti alternativou a převzít co nejvíce nápadů z antipolitického proudu, stalo se to, co bylo v takové situaci předvídatelné: přišel jiný, mladší sekáč, co se nezakecal.
Místo toho, aby se ČSSD z této éry poučila, přistupovala k některým nápadům antipolitického proudu obezřetně, protože jejich akceptací si sama přivodila historicky nejhorší volební výsledky a dostala na Hrad Miloše Zemana, zdá se, že chce v destruktivním úsilí ještě přidat na otáčkách: jako narkoman, co potřebuje čím dál tím vyšší dávku. Je to vidět právě na jejím přístupu k zákonu o státní službě, který v podobě předložené Jiřím Dienstbierem ustavuje novou moc ve státě v podobě „moci úřednické“ a činí z politiků „ty, co úředníky chrání před dotěrnou veřejností“.
Již dnes se mnozí sociologové, politologové a filozofové shodují, že jedním z problémů západních společností je bezmoc mocných, kdy vlády a politici nejsou schopni naplňovat očekávání veřejnosti, která se pak radikalizuje a hledá jednoduchá řešení, která nabízejí různá antidemokratická hnutí. Vedle moci nadnárodních korporací, finančních trhů a dalších „nevládních sil“ se v našem prostředí do tohoto fenoménu zapojuje i vliv Evropské unie a nově právě i antipolitické řádění posledních let.
Pamatuji si, s jakou argumentací se svého času prosazovalo zřízení krajů, jak se opěvovala decentralizace, autonomie, blízkost občana a místního politika, jak prostě vznikne krásný nový svět regionů, který přece všude v Evropě funguje, kde bude vše bezvadně fungovat i u nás, protože ten ošklivý stát to neumí a páchá jen Zlo. Výsledek všichni známe. A mimochodem, opět byla hybnou silou zřízení krajů ČSSD.
Přijmeme-li zákon o státní službě, kdy politikům — voleným zástupcům — vezmeme personální pravomoci nad podobou jejich úřadů, vytvoříme jen další bariéru mezi ním a občanem a posléze i mezi občanem a demokracií. Odpovědnost bude opět na bedrech ČSSD a vzhledem k její kondici by to mohlo být to poslední rozhodnutí, které na dlouhou dobu jako vládní strana učiní. Naprosto jistě, pane Dienstbiere.
Cui bono?
Dále je asi dobré říci, že seriál Jistě, pane ministře a Sir Humphrey ukazují opačnou realitu než je u nás, tedy fungující a až příliš rigidní nepolitickou státní správu. U nás nehrozí potíže se Sirem Humphreym, ale přesně opačné, tj. že žádný Sir Humphrey jako zkušený a schopný úředník vpodstatě nezávislý na politicích nikdy nebude.
Svádět volební výsledky ČSSD na antipolitickou politiku je rovněž nesmyslné, ta jsou dány kmotrovatěním soc.dem., mimo jiné (ale zdaleka nejen) na úrovni krajů. A tak by se dalo pokračovat.
I ve zřízení krajů má pravdu. Ale především v tom, že kraje vznikly pouze shora, jako výsledek politického lobbysmu, příliš malé, slabé a umělé z vymezením na způsob gottwaldovské reformy a následných velkých okresů z roku 1960, které ale byly určené pro centrální plánování. Nedivme se, že jsou z nich jen nefunkční byrokratické gubernie podporující centralismus tam, kde to potřeba není a nepodporující tam, kde to potřeba je.
Státní správu ale potřebujeme profesionální, úředníkům zajišťující určitou kontinuitu i platovou jistotu pro to, aby mohli opravdu systémově pracovat a kvalifikovat se na svých pozicích. V tomto cesta k zákonu o státní službě nejen pana DIenstbiera, ale především paní Jourové nebo pana Tejce je jistě záslužná.
Nejznámějším příkladem nahrazení veřejného zájmu odměňováním za objektivně vyčíslitelný výkon v českém prostředí je privatizace exekucí.
Kromě naivní představy, že kdo viděl „Jistě, pane ministře‟, ví, jak správně řídit stát, se Petr Dimun dopustil zásadní chyby tím, že neříká, co konkrétně je špatného na Dienstbirově návrhu Zákona o státní službě a jak by měl vypadat správný návrh. Tím budí dojem, že za špatný považuje jakýkoliv zákon o státní službě jako takový, a přitom se vůbec nezabývá otázkou, proč takovou špatnost musí mít povinně každý stát Evropské unie (kteroužto povinnost naši politici v čele s ODS rafinovaně, a dle Petra Dimuna nejspíše moudře, obešli tak, že zákon přijali, ale jeho platnost neustále odkládají).
Mám zato, že Zákon o státní službě měl u nás už dávno platit. Samozřejmě je žádoucí o jeho přesné podobě diskutovat, abychom si nezavedli nějaký paskvil, ovšem ta diskuse by měla být podstatně věcnější, stát na konkrétnějších argumentech, než jsou výčitky, že nám tu někdo prosazováním Zákona o státní službě zbyrokratizuje stát. Navíc by ČSSD neměla v návrhu tohoto zákona vycházet z thatcherovské propagandy. Potřebujeme vymést ze státní správy klientelismus, sobecké osobní zájmy, finanční motivaci a objektivní číselná kritéria výkonnosti, musíme do státní správy vrátit veřejný zájem.