Jistě, pane Dienstbiere!
Petr DimunV posledních několika letech se podle Petra Dimuna v české politice rozmáhají odstředivé síly, jejich jmenovatelem je antipolitika. Ta se projevuje i snahou zavést zákon o státní službě.
Jakoby ČSSD nestačily problémy, které jí přinesla narychlo a bezhlavě schválená přímá volba prezidenta, která umožnila dostat se na Pražský hrad Miloši Zemanovi a už se po hlavě vrhá do dalšího „dobrodružství“ v podobě služebního zákona. Abych byl přesný, někteří lidé v ČSSD se vrhají, a to v čele s Jiřím Dienstbierem, který ne náhodou patřil mezi hlavní lobbisty přímé volby v ČSSD.
V jednom z prvních dílů známého britského seriálu „Jistě, pane ministře!“, který ovšem naprosto věrně vystihuje problémy s byrokracií, autonomní na politicích, sir Humphrey vysvětluje ministrovi Hackerovi jeho kompetence. Hacker to nevydrží, skočí Humphreymu do proslovu, z něhož vyplynulo, že ministr má sedět v kanceláři a hlavně nepřekážet a položil mu otázku: „A od čeho jsou tu tedy politici, Humphrey?“ A Humphrey v naprostém klidu se samozřejmostí odvětí: „No přece od toho, aby nás, státní úředníky, chránili před dotěrnou veřejností.“
×
Diskuse
FO
o antipolitice, jako by nestačil Institut Václava Klause.
MŠ
Příspěvek Petra Dimuna je jako vždy razantní, ale vzhledem k tomu, že nepřichází s žádnou lepší variantou, fakticky jen petrifikuje současný neudržitelný stav, tedy stav, kdy nám už více než 10 let, ale spíše už 20 let chybí zákon o státní službě.
Cui bono?
Cui bono?
FO
byl asistentem senátora E. Outraty. Asi by si měl přečíst nedávno vydaný rozhovor a texty E. Outraty o státní služně. Nesměšoval by pak například tak snadno zřízení krajů a státní správu jako takovou.
Dále je asi dobré říci, že seriál Jistě, pane ministře a Sir Humphrey ukazují opačnou realitu než je u nás, tedy fungující a až příliš rigidní nepolitickou státní správu. U nás nehrozí potíže se Sirem Humphreym, ale přesně opačné, tj. že žádný Sir Humphrey jako zkušený a schopný úředník vpodstatě nezávislý na politicích nikdy nebude.
Svádět volební výsledky ČSSD na antipolitickou politiku je rovněž nesmyslné, ta jsou dány kmotrovatěním soc.dem., mimo jiné (ale zdaleka nejen) na úrovni krajů. A tak by se dalo pokračovat.
Dále je asi dobré říci, že seriál Jistě, pane ministře a Sir Humphrey ukazují opačnou realitu než je u nás, tedy fungující a až příliš rigidní nepolitickou státní správu. U nás nehrozí potíže se Sirem Humphreym, ale přesně opačné, tj. že žádný Sir Humphrey jako zkušený a schopný úředník vpodstatě nezávislý na politicích nikdy nebude.
Svádět volební výsledky ČSSD na antipolitickou politiku je rovněž nesmyslné, ta jsou dány kmotrovatěním soc.dem., mimo jiné (ale zdaleka nejen) na úrovni krajů. A tak by se dalo pokračovat.
Příspěvek pana Dimuna by měl smysl, kdyby tu byla skutečná politická elita. Ta ovšem během 20. století byla v několika vlnách soustavně ničena, odstraňována, perzekuována, odsouvána, až zbylo to, co máme teď. Jednou to pěkně popsal Jakub Patočka. Takže v tomto se není na co spolehnout.
I ve zřízení krajů má pravdu. Ale především v tom, že kraje vznikly pouze shora, jako výsledek politického lobbysmu, příliš malé, slabé a umělé z vymezením na způsob gottwaldovské reformy a následných velkých okresů z roku 1960, které ale byly určené pro centrální plánování. Nedivme se, že jsou z nich jen nefunkční byrokratické gubernie podporující centralismus tam, kde to potřeba není a nepodporující tam, kde to potřeba je.
Státní správu ale potřebujeme profesionální, úředníkům zajišťující určitou kontinuitu i platovou jistotu pro to, aby mohli opravdu systémově pracovat a kvalifikovat se na svých pozicích. V tomto cesta k zákonu o státní službě nejen pana DIenstbiera, ale především paní Jourové nebo pana Tejce je jistě záslužná.
I ve zřízení krajů má pravdu. Ale především v tom, že kraje vznikly pouze shora, jako výsledek politického lobbysmu, příliš malé, slabé a umělé z vymezením na způsob gottwaldovské reformy a následných velkých okresů z roku 1960, které ale byly určené pro centrální plánování. Nedivme se, že jsou z nich jen nefunkční byrokratické gubernie podporující centralismus tam, kde to potřeba není a nepodporující tam, kde to potřeba je.
Státní správu ale potřebujeme profesionální, úředníkům zajišťující určitou kontinuitu i platovou jistotu pro to, aby mohli opravdu systémově pracovat a kvalifikovat se na svých pozicích. V tomto cesta k zákonu o státní službě nejen pana DIenstbiera, ale především paní Jourové nebo pana Tejce je jistě záslužná.
ON
Vaše pokusy z poslední doby, kdy se snažíte zasvěceně analyzovat ČSSD, naposledy tady Jiřího Dienstbiera, vycházejí z povrchního odzírání věcí z médií. To na dobrou analýzu nestačí. Je třeba si opatřit více informací a pak usuzovat. V případě zákona o státní službě, kde jde skutečně o vážný problém co nejpřesnější hranice mezi mocí nezávislého úředníka a "závislého" politika je to obzvláště třeba. Mohu Vás ujistit, že přesně tohle Jiří Dienstbier dělá.
Podle dokumentu Adama Curtise „Past aneb Co se stalo s naším snem o svobodě‟ http://en.wikipedia.org/wiki/The_Trap_%28television_documentary_series%29 (kolem 35. minuty první části, „Nasrat, kámo‟) vznikly seriály „Jistě, pane ministře‟ a „Jistě, pane premiére‟ jako thatcherovská propaganda. Jejich účelem bylo rozbít důvěru ve státní správu a přesvědčit diváky o teorii veřejné volby, založené na představě, že společnost neexistuje a lidé jsou jen samotářští sobci ( http://cs.wikipedia.org/wiki/Teorie_ve%C5%99ejn%C3%A9_volby ). Seriály pomohly reformovat britskou státní správu, vyhnat z ní „horlivce‟, kteří se pořád oháněli nějakým veřejným zájmem, a veřejný zájem nahradit vyčíslitelnými kriterii výkonnosti a odměňováním státních zaměstnanců za objektivně měřitelné plnění těchto kriterií.
Nejznámějším příkladem nahrazení veřejného zájmu odměňováním za objektivně vyčíslitelný výkon v českém prostředí je privatizace exekucí.
Kromě naivní představy, že kdo viděl „Jistě, pane ministře‟, ví, jak správně řídit stát, se Petr Dimun dopustil zásadní chyby tím, že neříká, co konkrétně je špatného na Dienstbirově návrhu Zákona o státní službě a jak by měl vypadat správný návrh. Tím budí dojem, že za špatný považuje jakýkoliv zákon o státní službě jako takový, a přitom se vůbec nezabývá otázkou, proč takovou špatnost musí mít povinně každý stát Evropské unie (kteroužto povinnost naši politici v čele s ODS rafinovaně, a dle Petra Dimuna nejspíše moudře, obešli tak, že zákon přijali, ale jeho platnost neustále odkládají).
Mám zato, že Zákon o státní službě měl u nás už dávno platit. Samozřejmě je žádoucí o jeho přesné podobě diskutovat, abychom si nezavedli nějaký paskvil, ovšem ta diskuse by měla být podstatně věcnější, stát na konkrétnějších argumentech, než jsou výčitky, že nám tu někdo prosazováním Zákona o státní službě zbyrokratizuje stát. Navíc by ČSSD neměla v návrhu tohoto zákona vycházet z thatcherovské propagandy. Potřebujeme vymést ze státní správy klientelismus, sobecké osobní zájmy, finanční motivaci a objektivní číselná kritéria výkonnosti, musíme do státní správy vrátit veřejný zájem.
Nejznámějším příkladem nahrazení veřejného zájmu odměňováním za objektivně vyčíslitelný výkon v českém prostředí je privatizace exekucí.
Kromě naivní představy, že kdo viděl „Jistě, pane ministře‟, ví, jak správně řídit stát, se Petr Dimun dopustil zásadní chyby tím, že neříká, co konkrétně je špatného na Dienstbirově návrhu Zákona o státní službě a jak by měl vypadat správný návrh. Tím budí dojem, že za špatný považuje jakýkoliv zákon o státní službě jako takový, a přitom se vůbec nezabývá otázkou, proč takovou špatnost musí mít povinně každý stát Evropské unie (kteroužto povinnost naši politici v čele s ODS rafinovaně, a dle Petra Dimuna nejspíše moudře, obešli tak, že zákon přijali, ale jeho platnost neustále odkládají).
Mám zato, že Zákon o státní službě měl u nás už dávno platit. Samozřejmě je žádoucí o jeho přesné podobě diskutovat, abychom si nezavedli nějaký paskvil, ovšem ta diskuse by měla být podstatně věcnější, stát na konkrétnějších argumentech, než jsou výčitky, že nám tu někdo prosazováním Zákona o státní službě zbyrokratizuje stát. Navíc by ČSSD neměla v návrhu tohoto zákona vycházet z thatcherovské propagandy. Potřebujeme vymést ze státní správy klientelismus, sobecké osobní zájmy, finanční motivaci a objektivní číselná kritéria výkonnosti, musíme do státní správy vrátit veřejný zájem.