Tak jsme zase zajeli za bratrancem Karlem. Děda si to tak přál, aby rodina držela pohromadě. Karel byl vždycky spíš taková černá ovce rodiny, ani to gymnázium nedodělal, pak se mu ani na učňák nechtělo. Na rozdíl od nás (a zvlášť ode mne, který se vždy pilně učil a nakonec se stal středoškolským profesorem!) neudělal žádnou kariéru. Ale zajet jsme za ním museli, už kvůli dědovi. Takové rodinné saturnálie, znáte to, patricijové sestupují k plebejcům.

Karel je teď správcem jedné vesnické hospody. Už ta cesta po zanedbané vesnické asfaltce nás naplňovala blaženým pocitem převahy a pýchy. Od chvíle, kdy jsem do hospody vstoupil, jsem ale musel přehodnocovat, kdo tu kope za patricije a kdo za plebs.

„Máš tu čisto, člověče“, říkám s překvapením. „Jo, to jo. Víš, kdo mi tu uklízí? Jeden Kurd, uprchlík. Sranda je, že ho celý měsíc nevidím. Přes den maká na stavbě a u mě uklízí v noci. Vidím ho jen patnáctýho při výplatě.“

No, říkám si v duchu, tak to by v naší škole nešlo. Ve škole je na prvním místě výpis odpracovaných hodin, zápis do třídnice, předpis, přípis, popis, odpis, přepis, spis a podpis na spis. Po tom jdou inspektoři, cifršpióni. Co se v hodině fakticky odehrává, je podružné.

Sedneme si ke stolu a vyhlížíme bratrance, ale ten se nenuceně dál baví se štamgasty. Konečně ... přichází k nám a s lehkou omluvou vysvětluje: „To víte, tihleti mě živí. Vy a výletníci přijdete a zas odejdete, ale z těchhle já jsem živ.“ A helemese, tohle zní rozumně, tohle to ve škole taky neznáme.

My učitelé nejvíc sil věnujeme drzým blbcům, kteří se stejně nic naučit nechtějí, kteří se ve škole jen ukrývají před sociálkou. A ty chytré a snaživé děti sedí v koutku a trpělivě čekají, až ukrotíme ty rušiče a rušičky.

„Tak to sis dovolil naposledy, ty ...!“, přetrhne Karel klidný hovor s námi a skáče po podnapilém strejci, který něco zkoušel na číšnici. No teda, no teda, já snad začnu dojetím plakat, šéf pajzlu chrání pinglici. To by měli vidět učitelé!

Kolikrát už jsem - a z tolika míst - slyšel, jak ředitel potrestal a ponížil učitele, protože se žáčkovi něco nezamlouvalo. Učitel si troufne pokárat žáka a ... tím ohrožuje jeho individualitu a křehký rozlet jeho mládí, dusí jeho niterné potřeby. A tak lup za uši ... učiteli.

A to jadrné slovo, ten řežavý, přiléhavý výraz „ty ...“ — to už se taky ve škole nesmí používat. Ve školní jídelně ano, to analyticky probíráme naše žáky a jejich diagnózy, půjčujíc si termíny z Brehmova atlasu zvířat a učebnice psychopatologie. Ale na pedagogických poradách a zvlášť na rodičovských schůzkách používáme jiné výrazivo.

Nejoblíbenější je jeden eufemismus, kamufláž až nesrozumitelná: „Je to takový velmi živý hoch.“ Přemýšlím, přemýšlím, a snažím se dobrat smyslu té výpovědi. Znamená to, že život se projevuje naprostou absence kázně, vůle a sebekontroly? Znamená to, že hodní a pozorní žáci jsou „velmi mrtví"?

„Teda, Kájo, klobouk dolů“, ozve se moje manželka, když vidí, že už pro závist nejsem schopen slova. „Máš to tady pěkné, daří se ti.“ „Ale jo, daří. Ale je tu ještě hodně úkolů. Střecha by chtěla nově pokrýt, okapy, předzahrádka, reklama ve městě, izolace ve sklepě, prahy, je toho dost. Ale hlavně si pořád musím hlídat, abych měl dobrý pivo.“

To už se kácím pod stůl a tam v přítmí klnu, vzdychám a naříkám: „To snad není možný. My jsme už ve škole přestali učit, abychom mohli dělat projekty, metodiky, plány a programy, evaluace, aktualizace, strukturalizace a restrukturalizace, a tenhle nýmand si tady dál hlídá čerstvý pivo...“