Pravda a realita II

Eva Hájková

Tvrzení, že „každý má svou vlastní pravdu“ není sice úplně mylné, ovšem daleko s ním nedojdeme. Takové pojetí pravdy vypadá jako skromné a ohleduplné k druhým. Bohužel lidem bere schopnost vyznat se v realitě a na základě poznání tuto realitu měnit.

Několikrát jsem si říkala, že jako laik už se nebudu pouštět do filosofie ani do filosofování o pravdě, nicméně zase to předsevzetí poruším, protože prostě nemohu jinak. Pojem pravda (zvlášť objektivní pravda) mi totiž nedá pokoj. Zdá se mi, že tento výraz budí mezi lidmi odpor, že ji patrně považují za jakousi zbraň vědců proti bezmocným lidem či za něco podobného.

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Pokud nějaká věc nebo nějaký jev objektivně existují, znamená to, že existují nezávisle na subjektivním mínění či vědomí. Uznání takového předpokladu je podmínkou uznání poznatelnosti světa. Potřebujeme, aby svět byl poznatelný? Já myslím, že ano.

Dokonce se domnívám, že člověk převážnou část své existence ke světu takto přistupoval — tedy jako k poznatelnému. Dalo by se možná říct, že člověk o světě poznával tolik pravdy, kolik v dané době poznat mohl, a to, co nemohl, přenechával mýtům a bájím.

Naše poznání nikdy nebude úplné. Zdá se, že nikdy nepoznáme absolutní pravdu. Ta totiž tkví v nekonečně vzdáleném prostoru, v nekonečné budoucnosti či minulosti. Můžeme se k ní pouze trvale přibližovat (v těch lepších časech) nebo se od ní vzdalovat (v těch horších časech).

Ve vztahu k pravdě by člověk neměl vystupovat jako její majitel, nýbrž jako skromný a poctivý hledač, který někdy na své nekonečné pouti upadá do omylů, aby se po čase znovu sebral a pokračoval v cestě.

Objektivní pravda je takový stav poznání, který v dané době co nejlépe a nejúplněji, jak je to jen možné, vystihuje realitu. Není trvalá, protože stojí a padá s dalším poznáním, tedy vydrží jen určitou dobu, která však může být poměrně dlouhá.

Objektivní pravda je pro člověka důležitá — její poznání mu totiž umožňuje orientovat se ve světě. Pojem „objektivní pravda“ používá marxistická filosofie. Možná i proto byl v uplynulých desetiletích tento pojem zpochybněn, stejně jako byl zpochybněn marxismus.

Tvrzení, že „každý má svou vlastní pravdu“ není sice tak úplně mylné, ovšem daleko s ním nedojdeme. Na první pohled vypadá takové pojetí pravdy jako velice skromné a ohleduplné k druhým. Bohužel lidem bere schopnost vyznat se v realitě a na základě poznání tuto realitu měnit. Zkrátka nikam společnost neposunuje.

Místo toho je každý jedinec jakoby uzavřen ve světě svého imaginárního poznání. Ztěžuje se tak přenášení důležitých poznatků jedněch lidí do vědomí druhých s poukazem na to - vždyť to jsou přece jen jejich subjektivní poznatky.

Pravda (zejména ta vědecká) je často složitá, protože i realita bývá složitá. Složitým způsobem se k ní dopracovávají vědci, jako se k ní kdysi, ještě v předvědeckých dobách, neméně složitě, ale jinými způsoby dopracovávali gnostici a mágové.

Každý jedinec by měl vědět, že i když lidstvo v dané době dosáhne určitého stupně poznání - čili stupně objektivní pravdy - nemusí on sám všechno chápat. Dnes už to ani není možné.

Bylo by dobré si uvědomit, že vždy budou existovat lidé, kteří vědí víc než já. A obráceně - vždy budou existovat lidé, kteří vědí méně než já. V rovině poznání neexistuje rovnost nebo demokracie. Objektivní pravda zůstane pravdou, i když s ní většina lidí nesouhlasí. O pravdě se nehlasuje, nedá se ani zakázat. Víme z historie, že například Galileo Galilei měl pravdu, i když ji musel odvolat.

O tom, že pravda byla v dřívějších dobách také synonymem spravedlnosti, jsem psala v jednom ze svých předchozích článků Pravda a realita. Pravda o lidské společnosti i v dnešní době souvisí se spravedlností. Realitou lidské společnosti bych nazvala všechno, co v ní vidíme či jinak vnímáme - samozřejmě s přihlédnutím k dobovým možnostem zkoumání.

Jejím pravdivým vyjádřením by byl takový popis nebo pojmenování této společenské reality a její výklad, který co nejvýstižněji obsáhne celek v jeho složitosti. Při zkoumání společenské reality nesmíme něco záměrně vynechat, abychom si zjednodušili práci nebo dokonce proto, abychom z takového záměrného vynechání měli prospěch. To bychom pak nepoznali objektivní pravdu. To by totiž byla ideologie ve špatném slova smyslu.

Teď se znovu vrátím k tezi, že každý má svou pravdu. Platí to v případě pravdy jakožto synonyma spravedlnosti? Představme si, že žijeme v dávné minulosti a naneštěstí upadneme do otroctví. Určitě si nebudeme myslet, že i otrokář má svou subjektivní pravdu. Naopak - budeme celým svým srdcem cítit, že pravda je pouze jedna a že je na naší straně. A tak tomu také bude. To je celkem jednoduchá a každému (včetně otrokářů) pochopitelná záležitost.

Od dob otrokářství se však mnoho změnilo. Vykořisťování a jiné nespravedlnosti nejsou už tak jasně viditelné jako dřív. Nebijí tolik do očí, ale přesto existují. Poznání pravdy o společnosti, v níž žijeme, se zakrývá ideologií. Apologeti věčného kapitalismu se snaží přesvědčit nás buď o tom, že nic jiného než tento systém v podstatě ani není možné, případně o tom, že je vlastně pro všechny výhodný.

Dokud tento systém existuje, nemáme žádnou možnost žít mimo něj. Prozatím je dobré uvědomit si, jakou v něm máme pozici, do jaké míry je pro nás kapitalismus výhodný či nevýhodný. I dnes, podobně jako otroci v dávné společnosti (ačkoli méně drasticky), tak nějak sami cítíme, že v právu nejsou ti „nahoře“, pro které je systém jasně výhodný, že tedy pravdu v tomto smyslu nemají oni, nýbrž my, co jsme „dole“.

Cítíme to jaksi sami od sebe, ovšem máme také rozum, nejenom city, a můžeme si tedy pomoci třeba marxistickou metodou poznání, abychom byli schopni tento stav fundovaně vyložit, a také proto, abychom určili, zda, kdy a jakým způsobem jej lze změnit. Proto si myslím, že by byla škoda odmítat tuto teorii, vycházející z historických zkušeností, která nám může pomoci naše postavení co nejlépe reflektovat = pravdivě poznat.

Ideologie ospravedlňující kapitalismus při výkladu společnosti vždy něco neberou v úvahu nebo se svým výkladem snaží odvrátit a přesunout pozornost od negativních jevů k jiným, zdánlivě pozitivním jevům.

Neumějí například přesvědčivě vysvětlit, proč se některý člověk v systému stává tzv. „částí bez účasti“, tedy společností opomíjeným, utlačovaným, jakoby zavrženým jedincem (bezdomovci a jiní). Snaží se třeba vysvětlit, že si za své postavení může každý sám, nebo něco podobného.

Jakmile prohlédneme ideologii, stává se nespravedlnost, kterou zakrývala, zjevnou. „Část bez účasti“, vystupuje do popředí a svou existencí na nespravedlnost upozorňuje. Je tedy vlastně symbolem, reprezentantem pravdy.

Ale proč píšu právě o tom? V nedávné diskusi pod článkem Josefa Poláčka Čtyři levicové artikuly, mimo jiné zazněla obava Jiřího Dolejše, aby se levice náhodou nechovala mocenským stylem „kdo nejde se mnou jde proti mně“.

Upozornila jsem pisatele, že jde vlastně o pozměněný citát z evangelia (Matouš, 12,30), konkrétně o Ježíšova slova „Kdo není se mnou, je proti mně; kdo neshromažďuje se mnou, rozptyluje“. Na to Jiří Dolejš odpověděl cosi o nárocích náboženství (a prý i marxismu) na absolutno, z čehož logicky vyplývá jejich negativní či nátlakový postoj k tzv. herezím.

Já si však myslím, že v tomto případě jde o něco jiného. Už z toho důvodu, že Ježíš byl vlastně sám heretikem a že v jeho případě nemůže být o mocenském chování či postavení vůbec řeč. Ta věta podle mého názoru spíš poukazuje na to, o čem jsem psala výše - tedy na skutečnost, že pokud se chceme dopátrat pravdivého poznání, nesmíme nic a nikoho vynechat.

Pokud chceme vypovídat pravdu o lidské společnosti, nesmíme při výkladu opomíjet právě onu „část bez účasti“, jíž se přece, jak známo, Ježíš vždy zastával, a považoval se jistě právem za jejího mluvčího a zástupce.

Byl vlastně přímo symbolem této „části bez účasti“ a tedy i symbolem pravdy o celé společnosti. Proto by jeden z možných výkladů oné věty mohl znít třeba takto: „Kdo opomíjí nebo odmítá „část bez účasti“ (jíž jsem reprezentantem), ten je zároveň proti pravdě a proti mně. Takovým způsobem se společnost nikdy nemůže dát dohromady“.

Za tento svérázný či svévolný výklad evangelia se samozřejmě omlouvám; ani ne tak Jiřímu Dolejšovi, jako spíš profesionálním znalcům a vykladačům Nového Zákona. Možná mě vzápětí vyvedou z omylu. Ale možná ten můj výklad není tak úplně vedle.

    Diskuse
    VV
    January 13, 2014 v 16.53
    Hledání pravdy
    Díky moc za Váš text. Vaše články byly jedním z hlavních důvodů, proč jsem se na tento web zaregistroval. Mně to hledání pravdy připadá jako hledání hub v hlubokém hustém lese. Všude slyším, že prý rostou a tak hledám ale nenacházím. Začínám si víc a víc myslet, ze nerostou a možná že ani nejsou. Rezignuji, vracím se domů a na parkovišti potkám houbaře s plným košíkem praváků. Takže rostou, jen já je nemohu najít. Ale tom lese objektivně existují. Nebo ne?
    VP
    January 13, 2014 v 22.35
    Hledání pravdy
    I já děkuji moc za článek, i já jsem se zaregistroval kvůli Vaším textům. Heslo: Kdo není s námi je proti nám bylo heslo komunistů, mohli své protivníky likvidovat, protože "oni měli pravdu". Moc se mi líbí Váš pohled na Ježíše - heretika i výklad jeho výzvy v Mt 20,13.Budu o tom ještě uvažovat v souvislosti s celou Ježíšovou řečí.
    January 14, 2014 v 5.55
    Děkuji všem za příspěvky.
    S těmi houbami je to ještě složitější, pane Válku. Například já je moc často nejím. Nikdy jsem se nenaučila je znát, a tak když mi někdo houby přinese, můžu jen spoléhat na to, že jsou jedlé. To znamená, že si je vezmu jen od někoho důvěryhodného.
    Myslím, že podobný postoj mnohdy zaujímáme k hodnocení pravdivosti něčí výpovědi, o níž nejsme schopni si udělat vlastní úsudek.
    January 14, 2014 v 6.53
    Biblické příběhy, objektivní realita a tápání intuicionistovo...:-)
    V této souvislosti mi vytanul na mysli Marek 8, ("...Kterýžto obrátiv se a pohleděv na učedlníky své, přimluvil Petrovi, řka: Jdiž za mnou, satane; nebo nechápáš, co jest Božího, ale co lidského. ...").
    Mohlo by se tedy zdát, že neplatí: "Kdo nejde s námi, jde proti nám", ale "Kdo nemá pravdu, k tomu se otočme zády a odejděme od něj...".
    Mimochodem je zajímavé jak se vztah obou hrdinů tohoto příběhu vyvinul dál. :-)
    Každopádně jsem rád, že na určité pravdy se dá celkem spolehnout i když vycházejí z axiomů (nebo dogmat), které se mohou jevit obtížně dokazatelné.
    January 14, 2014 v 7.26
    po ránu nejsem moc bystrý...omlouvám se
    - Filosofie a laik "ve filosofii". -

    To je, myslím, docela šťastný vstup do úvahy.
    Dá se "odborně" namítnout, že známe pravdu jako adequatio ("věcí a intelektu") nebo pravdu jako "odkrytost", jak tomu říká Heidegger. A tak dále. (Pojetí "objektivní" pravdy je poněkud "naivní", to ale neznehodnocuje - alespoň pro mne - snahu autorky k něčemu se dopracovat.
    Namísto "nezávisle na subjektivním mínění či vědomí" by se dalo říci "mimo" toto vědomí, mínění. Řekneme-li totiž "nezávisle", pojednáváme o věcech zase jen ve vztahu k vědomí. Je to ale složitější. Museli bychom si nejprve ujasnit, co je věc, co je předmět (objekt). /pozn. na okraj ke slovu "mínění": 1) Řekové znají dichotomii doxa - epistémé; 2) Hegel říká: "Die Meinung ist mein.", tuším ve Fenomenologii ducha, kterou sám charakterizuje jako "žebřík k vědění", tedy jako úvod do filosofie/

    - Potřebujeme, aby svět byl poznatelný? -

    Takto natvrdo položenou otázku můžeme číst také jako otázku: co je svět? jsme v něm doma? Novalis mluvil o "touze být ve světě doma", podobné motivy najdeme i u Kafky a bezpočtu dalších. - Tady je ovšem třeba rozlišit, jak svět a domov chápal romantik 19. století, a jak jej chápe člověk 20. století, který žije (jak upozornil Patočka ve své habilitační práci) ve dvojím světě - světě přirozeném a světě, který vytváří přírodověda (věda). I na tuto otázku Eva Hájková hned na začátku naráží (pravda jako "zbraň vědců").

    Dost možná se tu objeví někdo studovaný, jak už se stalo dříve, kdo se rozhořčí nad autorkou, a za její "neznalosti" a naivní přístup ji "setře". - O to ale, domnívám se, nejde, resp. tím se jen potvrdí její podezření, že mnozí (nejen vědci!) pravdu vnímají především jako zbraň, jako nástroj. Tedy - "mít pravdu", popřípadě mít k pravdě "blíž". Ale ono to není tak, že "mám pravdu", je to naopak: pravda má mne (už jsem zapomněl, kdo je autorem těchto slov, ale na tom nezáleží - nehledáme přece "odbornou autoritu", nebo snad ano?).

    (Chci jen ještě upozornit, že by se nemělo zapomínat na rozdíl, že mezi "realitou" a "skutečností". To nejsou synonyma. A to ne teprve od Hegela. Zjednodušeně řečeno: realita coby věcná skutečnost /res - opravdu víme, co je to "věc"?/ a skutečnost jako lidská praxe, Wirklichkeit - wirken.)

    A co se týče toho, že každý má "svou pravdu", to vystihuje třeba aforismus Václava Havla - "sytý nasranému nevěří".

    ......

    A k poslední větě mne napadá: není KAŽDÝ VÝKLAD "svévolný"? Totiž: není nesvévolný, takříkajíc "správný" výklad nakonec něčím sterilním? O tom vědí své teologové....

    A ještě k metafoře s houbami.
    - Je známo, že je mnoho lidí, kteří houby rádi sbírají (hledají), ale pak je sami nejedí. Jaký je jejich vztah k "objektivní realitě"? Poetický?
    - A pak: to, čemu říkáme houby, je jen ta nepatrná část, která vyrůstá z podhoubí a "ukazuje se nám" (Husserlova fenomenologie) v jehličí....
    ??
    January 14, 2014 v 11.24
    Evicko,tleskám
    I já článek oceňuji, z hlediska marxismu mu prakticky nemám, co vytknout (a víte že jsem pes!!). \snad bych jen upřesnil to o objektivnosti pravdy. Evička to určitě myslí dobře, ale pár vět kolem toho by mohlo u někoho vyvolat dojem, že pravda je něco mimo poznávající subjekt. Jen úplně po lopatě - pravda je proces přibližování se subjektu k skutečnosti existující nezávisle na něm (to nemusí být věc - může to být třeba i text Marxe, který se někdo pokouší vykládat atd.) Ostatní už je správně. přidám ještě dvě klasické kantorské formulace vysvětlující marxistické pojetí - pravda je relativní, ovšem s momenty absolutna (např. Newtonov teorie je relativní pravda, ale ani Einsteinova ji úplně nevyvrací, jen zařazuje do širšího kontextu a konkrétních podmínek - přírodovědci promiňte představu laika o těch teoriích).A druhá formulace -absolutní je jen proces poznávání sám.
    A teď k tomu majitelství pravdy, které třeba mně pořád vyčítá Dolejš - já tu svou pravdu chápu, jak jsem to teď upřesnil - jen že je lepším odrazem reality než jiné a že některé jsou úplně špatným falešným odrazem (to ve polečenských vědách - ale nejen tam - viz geocentrismus církve - bývají ty, které jsou ideologií reakční třídy, která nemůže pravdivý odraz potřebovat, což ale nevylučuje, že v nich střípky pravdivého odrazu nemohou být - žádný vědec není jen ideologem, i kdxž žádný vědec taky není vůči ideologii imunní, to je další buržoasní lež - i já jsem ideologem, jenže i myslím, že pokrokové třídy, proto nemusím lhát. A nevidím důvod, abych, když někdo tu realitu neodráží dobře, mu to neřekl, ideově se s ním neporafal. Dolejš to ovšem motá s mocenskjým prosazováním,což je něco úplně jiného. Před listopadem jsme se často setkávali s přístupy,které byly nepravdivé, i když třeba elitě vůbec nevadily. Klasický příklad - pane ZILZERE NEZLOBTE SE- v sociologii už hodně dlouho vládne špatná stratifikační metodologie, která vystřídala stalinismus - např. Machonin - když jsme to četli i za normalizace, otevíral se nám nůž v kapse, ale nikdy jsme nevystoupili a neřekli - to je buržoasní ideologie - nechtěli jsme nkomu ublížit a ubližovali jsme pravdě. A přitom i před listoipadem byly stratifikační klany tak mocné, že nás nepouštěli k publikování. Nebo - když jsem učil marxismus u studentů a vedl jsem notorický boj s nemarxistickými názory některých, kteří se ovšem nechtěli ten marxismus ani učit, tak když jsem měl známkovat, řekl jsem celému kroužku - měl bych je vyhodit, protože se nenaučili marxismus a Vy ano - ale měli byste pocit, že je vyhazuji za názor, tak uděláme tajnou anketu, jestli jim mám dát trojku nebo vyhodit - oni odpověděli, že jim mám dát tu trojku - a bylo vymalováno. Kdyby se to proláklo, měl bych průšvih. Tak proč bych teď, v bezrizikové diskusi na DR, měl různé neznalce komentující marxismus hladit po hlavičce?.
    ??
    January 14, 2014 v 11.33
    Pane Pospíšile
    ještě k těm komunistům - to byla nepřesdná formulace. To heslo nemělo s projektem komunismu a názory klasiků nic společného. Byla to deromace a zneužití marxismu v zájmu po revoluci se vytvořivší třídy řídícího aparátu odrážející realitu po svém -čili byl to ideologie zase jen jedné třídy s omezenými zájmy.Jen pro úplnost pohledu připomínám, že ve stejné době byli v USA za maccartysmu postihováni lidé za neamerickou činnost (je mi jasné, že nebyli popravováni jako u nás, to mi nemusíte připomínat). A dále - po listopadu stačilo, abyste upadl do podežření, že hlásáte marxismus (u slouhů bužoasie "komunismus" a v nějaké formě jste si to odnesl, mohl bych uvést příklady). Tedy - heslo "kdo nejde s námi atd." jeoblíbené heslo tříd s omezenými, pořípadně reakčními zájmy.
    ??
    January 14, 2014 v 11.58
    Ještě k té pravdě jako "zbrani vědců"
    Evička odkryla i další problém kolerm dobývání se k pravdě. Neschopnost běžného vědomí porozumět a přijmout hlubší poznání formou i pravdivé teorie.Tato zábrana je objektivní a vytvořila se v dávných dobách, kdy proběhla dělba práce mezi duševně a fyzicky pracujícími částmi společnosti a kdy se vytvořila strukturace vědomí na to běžné, které má každý, i vědec, na základě empirie, emocí apod., a teoretické, které si musí každý vypěstovat. Další podrobná dělba práce to ještě znásobila - specializovaný vědec (lékař, astronom, fyzik) sice ovládá teoretickou činnost ve svém oboru, ale třeba ve společenských otázkách se řídí běžným vědomím jako dojička od krav - to je ten fachidiotismus - učil jsem vědecké aspiranty ČSAV a vím, o čem mluvím.
    A k tomu všemu přistupuje ještě ideologie, která má teoretickou i tu emočně-empirickou rovinu - ideologie se sváří o hlavy jednotlivcvů.A já už tu mnohokrát v různých diskusích připomínal LENINŮV POZNATEK (on se odvolává i na předchůdce - např. Kautského), že běžné vědomí neprivilegovaných se automaticky spojuje s ideologií třídy vlastnicky i mocensky dominantní. Takže pak třeba nezaměstnaný dělník jako idiot volí ODS nebo Babiše nebo je jako v Jugoslávii ochoten vraždit sousedy jiné národnosti či víry. Lenin věří že to může překoinat taková praktická zkušenost, ve které se dejme tomu dělník v boji proti buržoasii (/nemusí být ozbrojený!!!) učí rozumět nejen odborářským ale celotřídním zájmům - tedy politická zkušenost - proto např. hodně dělníků u nás saktivně podporovalo rodícíá se protosocialismus a Únor nebyl puč. Ovšem - především zkušenost z protosocialismu ukázala, že pouhá politická zkušenost, navíc stále více formální a spíše negativní, nestačí - já i moje druhé já - PhDr.František Neužil - jsme došli k závěru, že k zásadnímu posunu ve vědomí neprivilegovaných může dojít jedině na záklkadě denní zkušenosti vlastníka výroních postředků /kterou kapitalista a lidé kolem něj, i ti závislí, mají). No a tato zkušenost se dá získat jedině při zaměstneckém vlastnictví při sdoučadném intenzivním politickém boji za rozšíření demokracie. Proto prosazujeme jako nejpodstatnější krok ke změnám vytváření samosprávných podniků a vypěstování třídy natolik zkušené, že bude umět převzít vlastnické role a nedá se osedlat svým vlastním řídícím aparátem, jako po Únoru.
    JP
    January 14, 2014 v 13.40
    Otázka pravdy z pohledu Aristotela
    Paní Hájková, já mohu jenom znovu a znovu opakovat: Vy jste jedinečný přírodní filozofický talent!!

    A ne aby Vás jednou napadlo opravdu dostát Vašemu předsevzetí, že už se "nebudete pouštět do filosofie". Čiňte tak s klidným svědomím dál; jen houšť a větší kapky! ;-)

    Na jedné straně se by se mohlo zdát opravdu škodou, že jste se filozofii nevěnovala profesionálně; ale na straně druhé, díky bohu právě za to. Protože každý profesionál je svým způsobem "ujetý", vnímá skutečnost už jenom podle toho jednoho myšlenkového modelu, který se naučil, který si osvojil.

    Zatímco Vaší jedinečnou předností zůstává, že se dokážete podívat na lidský svět pohledem citlivým a zároveň vyváženým, že se nenecháte polapit do pastí jenom toho jednoho či druhého myšlenkového vzorce. V tomto ohledu na stránkách DR plníte opravdu exkluzivní úlohu, ve které Vás nikdo jiný nemůže zastoupit.

    Já v současné době opravdu nemám čas pouštět se do podrobnějších, náročnějších textů; takže v tuhle chvíli mohu jenom krátce zmínit, že v jednom bodě bych Vám přece jenom poněkud oponoval. A to sice právě v tom bodě, který Vy - a asi i všichni ostatní - považujete za zcela "betonově" jistý a nepochybný: totiž v otázce otroctví. Právě tady se totiž ukazuje, jak velice složitá věc je ten poměr pravdy subjektivní a objektivní.

    Ještě k tomu Vašemu - krásnému - příměru s houbami. Totiž k tomu Vašemu výroku, že Vy sama houby neznáte, a když Vám je někdo přinese, musíte se prostě spolehnout na to, že on sám se ve věci vyzná (že tedy "má pravdu").

    To mi dosti připomnělo Aristotela, s jeho velmi komplikovaným hledáním právě odpovědi na otázku, jakým způsobem je možno zjistit konečnou, definitivní pravdu o věcech.
    Aristotelova odpověď zní v podstatě takto: nemáme-li nějaké jiným způsobem získané, zcela nepochybné vědění o daném předmětu, pak za pravdu budeme nejspíš považovat to, co o tom

    1. říkají všichni; anebo
    2. co říká většina; anebo ale to,
    3. co říkají ti, kteří jsou v dané věci nejvíce znalí.

    To je v napřed asi docela jasné: jsou pravdy které jsou natolik evidentní, že je říkají všichni, anebo alespoň velká většina (např.: slunce vychází na východě).

    A pak jsou tvrzení, u kterých rozhoduje pouze odborná znalost specialistů. (Dejme tomu výsledky teoretické fyziky, u které se většina z nás asi opravdu musí spolehnout na to, že ti fyzikové budou mít asi pravdu.)

    Ale, aby to nebylo tak zcela jednoduché, Aristoteles jde ještě dále; a i tu skupinu expertů rozděluje na tři další skupiny:

    1. co o dané věci říkají všichni
    2. co o dané věci říká většina z nich; anebo ale,
    3. co o dané věci říkají ti, kteří mají tu nejlepší pověst.

    Takže, co nám tu Aristoteles sděluje: ani expertům, znalcům v dané věci nelze věřit slepě. Neboť i tady jsou věci evidentní, nesporné, na kterých se shodnou všichni znalci v oboru, anebo alespoň rozhodující většina z nich. Ale stejně tak i tady jsou pravdy, které v danou chvíli najdou, objeví jenom někteří z nich, a třeba jenom jeden jediný - a až časem se ukáže, že právě tento jediný měl pravdu oproti všem ostatním.

    Zkrátka: absolutně jistou pravdu nemáme nikde v ničem. Ale to zároveň neznamená, že bychom všechna mínění měli hodit do jednoho pytle: je prostě určitá hierarchie názorů, a pak záleží na naší vlastní schopnosti rozpoznat, které názory v daném případě mají větší pravděpodobnost, že jsou pravdivé, nežli ty druhé.
    JP
    January 14, 2014 v 13.46
    Panu Hellerovi
    Pane Hellere, kdybyste tu svou tézi o tom, že "k zásadnímu posunu ve vědomí neprivilegovaných může dojít jedině na základě denní zkušenosti vlastníka výrobních prostředků... a tato zkušenost se dá získat jedině při zaměstnaneckém vlastnictví" vyslovil už v rámci té diskuse o "Čtyřech levicových artikulech", mohli jsme si tam ušetřit celou řadu zbytečných střetů.

    Takovýto výrok, to už je skutečný argument, o kterém je možno věcně diskutovat. Ne že bych s Vámi souhlasil; i nadále se domnívám, že výsledný efekt daného působení praxe na vědomí bude v daném případě bohužel zcela opačný.
    Ale, opakuji ještě jednou: tohle je způsob argumentace, na jejímž základě je možno se dostat někam dále.
    + Další komentáře