Stála jsem ve frontě v Albertu a v ruce třímala perníkové koření. Přede mnou asi patnáct lidí, otevřené byly jen dvě pokladny. Situace nijak neobvyklá. Stávám tam takhle docela často a říkávám si: za socialismu byly fronty a teď jsou zase. Před tím byly proto, že bylo málo zboží, teď jsou proto, že je málo zaměstnanců. Nedá se ani odhadnout, kdy fronta nebude, protože ve chvílích, kdy je v obchodě méně zákazníků, je otevřená jen jedna pokladna.

Fronta postupovala pomalu, požádala jsem tedy jednu z pokladních, zda by mohla někoho zavolat, aby postupovala rychleji. „Jsme tady jen dvě na krámě,“ odpověděla skoro plačtivě. Položila jsem perníkové koření a odešla.

Se zaměstnanci nemá smysl se dohadovat. Nemohou za to, že jich je málo. Jsou rádi, že mají práci. Z rozhovorů s pokladními vím, jak jsou jejich pracovní podmínky nedůstojné. O nejhorších excesech v obchodních řetězcích se občas dokonce dozvíme něco z novin. Třeba o tom, jak v drogerii Teta měli zaměstnanci podepisovat směnky za manka vzniklá krádežemi zboží, nebo jak v ostravském Albertu musely pokladní stát. Většinou se však o pracovních podmínkách v řetězcích ani nedozvíme, jen občas, když přeteče pohár, a někdo se odváží postěžovat si.

S vedoucí prodejny bych si jistě popovídat mohla, nebo s oblastní manažerkou, ale jediný, kdo by mohl něco opravdu změnit, je majitel. A ten jen maximalizuje svůj zisk, není přece žádná charita. Ani nevím, na koho bych se měla obrátit. Co takhle napsat otevřený dopis? To je přeci směšný nápad, čeho bych tím asi tak dosáhla?

S vědomím bezmoci jsem se rozhodla k radikálnímu kroku. Už tam nebudu chodit. Nebudu celý tenhle vykořisťovací cirkus podporovat a ještě u toho ztrácet nervy ve frontách. Ale jak to udělat? V okolí není žádná dobře zásobená samoobsluha. Řetězce svůj konkurenční boj už vyhrály. Nezbývá než doufat, že až u nich přestanu nakupovat já, okamžitě zkrachují.