Jaká bude příští ústava?

David Unger

Tím, že byla schválena nekoncepční změna Ústavy v podobě přímé volby prezidenta, byla dovršena celková nákaza společenské, ekonomické a politické soustavy. Jedním ze způsobů, jak „problém hlavy státu“ vyřešit je návrat k monarchii v kombinaci s referendy.

Pokud odhlédneme od předvolebního tématu Miroslava Kalouska s názvem Jak ubránit parlamentní demokracii proti autoritářství, musíme si přiznat, že nežijeme v ústavně vyhovujícím systému, a ten tu není stanoven na věky, ale spíše naopak. Přemýšlejme nad koncepcí nové ústavy.

Václav Havel se již v roce 2006 vyjádřil, že by Česko mělo mít do několika let novou ústavu, která bude přehlednější a stručnější. Tehdy pro Český rozhlas uvedl: „Myslím si, že za takových čtyři, pět, šest let bychom měli mít ústavu novou, a to jsem řekl už mnohokrát. Já mám po těch všech svých zkušenostech určitou svou představu o trošku jiné struktuře zastupitelských sborů, o spravedlivějším způsobu volby do nich.

Ústava má být krátká, stručná a srozumitelná, aby se to děti mohly učit ve škole a znaly to téměř nazpaměť jako v Americe… právě čím víc bude takových doplňků, dodatků, novel, tak tím ten celý systém bude ‚zašmodrchanější‛, tím méně lidí mu bude rozumět a tím paradoxně bude otvírat více prostoru k rozmanitým způsobům svého zneužití.“

Místo toho došlo od té doby k několika ústavním změnám, z nichž ta zavádějící přímou volbu prezidenta způsobila výraznou nerovnováhu jednotlivých mocenských článků v neprospěch toho vládního. Přitom odborných varování ze strany ústavních expertů bylo během projednávání této změny Ústavy více než dost. Bohužel, zejména ze strany bývalé vládní koalice zůstala nevyslyšena.

Tehdy v rámci projednávání navrhovali zákonodárci za ČSSD ústy předsedy svého poslaneckého klubu Jeronýma Tejce lepší vymezení a vyvážení prezidentských kompetencí: „Zároveň bychom se chtěli bavit i o kompetencích prezidenta, neboť si neumíme v současné chvíli představit změnu procesu volby prezidenta, aniž by nedošlo ke změně jeho pravomocí. Především pak chceme vést diskusi o ústavních pojistkách, například o způsobech možného odvolání prezidenta pomocí referenda.“ (Jeroným Tejc, 2. 2. 2011).

Sociální demokracie se však nakonec hlasováním na nátlak pravicových stran pouze pro mechanickou změnu způsobu prezidentské volby dopustila podobné chyby jako v roce 1997 podporou ústavního zákona o zřízení vyšších územněsprávních celků, konkrétně varianty čtrnácti malých (gottwaldovských) krajů.

Tehdy ustoupili z vlastního původního návrhu vytvořit v České republice devět samosprávných celků například se zachováním historické hranice mezi Čechami a Moravou. ČSSD prohrála v roce 2000 pod vedením Miloše Zemana první volby do krajských zastupitelstev a o konečném důsledku prvních prezidentských voleb pro naši nejstarší politickou stranu se dozvíme zřejmě za několik měsíců.

Podstatný problém totiž je také v samotné existenci krajských „gubernií“, které v mocenské rovině jako vnitřní opozice krajských aparátčíků výrazně zužují akční prostor celostátní reprezentaci všech významných politických sil. K tomuto se před několika měsíci vyjádřila například profesorka Vladimíra Dvořáková, když mluvila o decentralizaci systémové korupce.

Já dodávám, že skutečnou decentralizaci se vytvořením krajů provést nepodařilo. A opět ústava z roku 1992 s něčím takovým nepočítala. Při vzniku české Ústavy v roce 1993 nebylo totiž jasné, jaké samosprávné celky u nás budou a jaké budou mít pravomoci.

S ukvapeností tvorby současné Ústavy souvisí i pravomoc vypsat nové volby, která až do roku 2009 na žádného dalšího ústavního činitele nepřecházela. V případě, že by úřad prezidenta nebyl z nějakých důvodů dočasně obsazen a zároveň by došlo k rozpuštění Sněmovny, mohla tu být obtížně řešitelná ústavní krize mnohem dříve.

Je to podobně jako s projektem na přízemní dům s méně pevnými základy, na který se rozhodnete během stavby přidat další dvě patra. Nejsem ústavní právník, ale chápu smysl jejich rad spočívajících v tom, že každá ústava musí tvořit nějakou rovnovážnou strukturu, kde se budou jednotlivé typy a složky moci vzájemně vyvažovat. Tím, že byla schválena nekoncepční změna Ústavy jako úlitba voličům, byla jen dovršena celková nákaza společenské, ekonomické a politické soustavy do roviny ústavní.

Zatím jsme na hraně praktických problémů, které by mohly nastat například v případě, že by se Sněmovna na vlastním rozpuštění neshodla a prezident by několik měsíců nejmenoval novou vládu. Termínově platnou Ústavou omezen není.

Jsme také v době postupně se vynořujících návrhů na inovaci ústavního pořádku. Hnutí Úsvit Tomia Okamury přijalo návrh ekonoma Pavla Kohouta na prezidentskou republiku po vzoru USA a zároveň systém přímé demokracie dle vzoru Švýcarska. Nechme stranou diskusi o tom, zda oba systémy lze vůbec sloučit ve fungující celek a v čím zájmu vlastně takováto změna je.

Pokud bychom chtěli zachovat systém parlamentní demokracie po vzoru nejbližších států, je třeba se zamyslet opět nad kompetencí prezidenta, způsobem jeho volby, způsobem volby poslanců či vázaným mandátem.

Dle mého názoru nám rovněž velmi škodí poněkud hybridní spojení volby poslanců na vázaných kandidátkách politických stran s neexistencí vázaného mandátu na politickou stranu či hnutí, jako jsme měli za první republiky. To vše za neexistence vyspělé politické kultury. Současnému ústavnímu pojetí neodvolatelnosti poslance uskupením, za které byl zvolen, by totiž více slušel většinový systém s jednomandátovými obvody.

Protiváhou vládní moci nemusí být Parlament, přímo volený prezident nebo Ústavní soud. Při existenci většinového systému lze do Ústavy zakotvit i nové volby poslance na základě petice občanů v jeho obvodu společně s dalšími prvky přímé demokracie. To ovšem vyžaduje kromě určité úrovně politické kultury i jasná pravidla pro fungování médií obecně, především silných a nestranných médií veřejnoprávních.

Dalším způsobem, jak vyřešit „problém hlavy státu“ je možná překvapivě a kacířsky znějící návrat k monarchii. Tento návrh v naší nevyspělé společnosti, kde se k české národnosti ve sčítání lidu odmítá přihlásit symbolicky stejný počet obyvatel, jako byl vysídlen po roce 1945, patří mezi legitimní možnosti.

Je to možnost, jak občanům nabídnout pro budoucí cestu stmelující prvek. Koneckonců dnes zatím drobná rakouská monarchistická strana Černo-žlutá aliance, která přišla s alternativní koncepcí federace kulturně a historicky blízkých států bývalé podunajské monarchie, navrhuje panovníka-monarchu v kombinaci s významnou rolí referend. To není žádné ultrakonzervativní stanovisko.

Obojí by mohlo být protiváhou klientelismu a mocenské zakonzervovanosti současných politických stran. Možným nedůvěřivcům především z levicového spektra bych připomenul, že za vlády švédského krále Gustava V. byl vytvořen modelový sociální stát, přitom až do roku 1974 byli ministři ve Švédsku de iure odpovědní králi, nikoli parlamentu. Král sousedního Norska, Haakon VII, se ve dvacátých letech zase aktivně zúčastnil tvorby vlády, kdy se poprvé v dějinách Norska stal premiérem sociální demokrat.

Možností je zkrátka více a stejně jak nevěřím tomu, že jsme na konci dějin, tak nevěřím ani tomu, že máme poslední ústavu. Ta příští již možná klepe na dveře. Bude taková, jakou si ji uděláme nebo necháme udělat. Jasnou představu bychom teď ale měli jasně slyšet od všech významných politických stran.

    Diskuse
    August 13, 2013 v 8.33
    Ten článek je jako špatný vtip
    David Unger napsal svou obvyklou směs celkem správných kritických postřehů, historických dezinterpretací (či spíše historizující mytologie) a efektního, avšak velmi vágně formulovaného "řešení".

    Souhlasit lze s kritikou decentralizace (která proběhla/neproběhla), i s tím, jak byla konstruována přímá volba prezidenta. Nakonec ani myšlenka nastolení racionální diskuse a případné změny ústavy není od věci; i když ani to není nic nového a zatím se o tom jen kibicuje.

    Ale proč proboha zrovna monarchie by měla být řešením, když si ani nevíme rady se silným prezidentem? Kdo by měl být českým králem (sic!)? A proč ne rovnou onen prezidentský systém? Argumentace skandinávskými státy je zcela mimoidní, protože tam (jako i jinde) je monarchie historicky kontinuální realitou, nikoli rozhodnutím od psacího stolu.

    Myslím, že spíš než tohle pohádkové snění o monarchii, by bylo produktivnější vzít republikánský charakter ČR skutečně vážně a zabývat se tím, jak zlepšit jeho fungování.

    Anebo rovnou začít uvažovat o vládě sovětů.
    MP
    August 13, 2013 v 9.25
    Monarchie patří do minulosti,
    škoda že lidé jako p. Unger to nechtějí pochopit... Měl by se za svůj odporný prorakouský aktivismus stydět.

    Jak říkal už Švejk, "vona taková blbá monarchie, ta by snad ani neměla bejt", protože "císař pán nikdy nebyl moc chytrej, ale tahle válka ho dodělala..."
    DU
    August 13, 2013 v 10.49
    Pánové Kando a Plevo,
    Mluvit o prezidentském systému je zcela legitimní a z článku vyplývá. Monarchie je zde nastolena jen jako jedna z možností, kterou já osobně preferuji.

    Nevím proč bych se měl za podporu středoevropské integrace, v níž by 6-7 prezidentů nebo i 10 (pokud by se obnovila na půdorysu někdejší Svaté říše římské) bylo nahrazeno jedním císařem. Přechod od totality nebo krize republiky zpět ke konstituční monarchii není ničím neobvyklým (viz. Španělsko).

    Vámi oběma šmahem odmítnutá tato varianta bez věcné argumentace a s jízlivými narážkami svědčí jen o přetrvávající "národní" malosti. Někdo má literární postavu Švejka k zasmání a zamyšlení nad limity čecháčkovství, někdo se s ním může identifikovat, jako pan Pleva. Ostatně proč ne. Tento literární typ vystihuje mnohé, s čím se setkáváme.

    Slyšel jsem zprostředkovaně i postřeh Ilony Švihlíkové z desítek přednášek, které pořádá. Prý ještě nikdy neslyšela tolik lidí mluvit o tom, že bychom se měli připojit k Německu nebo Rakousku. Sama s tím nesouhlasí, ale je možné zamyslet se nad tím, proč identifikace s českým národem a státností dnes tak netáhne.
    August 13, 2013 v 11.56
    Pane Ungere,
    laskavě neobviňujte někoho z národní malosti jen proto, že nesouhlasí s vašimi fantaziemi. Co je malého na tom být důsledným republikánem?

    Vaše závěrečná poznámka ohledně postřehu Ilony Švihlíkové ovšem vaši pseudoargumentaci nijak nepotvrzuje. Tohle není žádný většinový názor, je to jen vyjádření frustrace z politického, ale především EKONOMICKÉHO vývoje české společnosti. A je příznačné, že ekonomická dimenze ve vaší úvaze chybí zcela.

    A prosím vás, nepište za "viz" tečku, je to barbarské.

    A ani ten příklad Španělska vám nevyšel. Ti, co znají nebo dokonce studovali historii, dobře vědí proč.
    August 13, 2013 v 11.58
    Pro pana Ungera
    Vážený pane Ungere,

    vidět v znovunastolení monarchie, která zanikla před 95 lety, krok pozitivním směrem je podivuhodná, romantická představa. Já osobně preferuji politické systémy, kde se političtí představitelé volí. Kde berete víru, že trvalé ustavení členů nějaké rodiny do pozice vrcholných představitelů státu je krok dopředu?
    Něco jiného je to v zemích, kde tato forma má kontinuitu a obyvatelům to zřejmě zatím vyhovuje. Ale jinak je to anachronismus.
    Pokud jde o příbuznost a blízkost bývalých součástí Rakouska -Uherska tak ta samozřejmě existuje a je dobré s ní počítat. Ale proboha snad ne ve formě obnovení monarchie.
    Touha lidí připojit se k Německu nebo Rakousku je pochopitelným projevem bezradnosti a zoufalství. Je zde pocit, že by nám někdo zvenčí měl zavést pořádek. Takhle to ale nikdy nefunguje. Své věci si musíme zlepšit sami.

    Přeji Vám pěkný den
    JV
    August 13, 2013 v 14.54
    Podnětný článek pana Ungera
    Neobsahuje-li česká ústava definice a postupy při situacích, které se v nedávné minulosti opakovaně vyskytly, jako např. časové termíny, jasná pravidla pro jmenování premiéra a jeho vlády, smysl prezidentských kontrasignací či schůdný postup pro rozpuštění poslanecké sněmovny, může jít jenom o ústavu velmi špatnou. S přímou volbou prezidenta to nemá nic společného, protože prezidentské kompetence nikterak změněny nebyly.

    Zdůrazňování negativ přímo voleného prezidenta ve vztahu k ústavě mají na svědomí média, která si zapověděla kritizovat Klausovu svévoli, přičemž na Zemanovi nenechávají nit suchou. Ústavu si podle svých potřeb přiohýbali Masaryk s Benešem i Havel (u něho bych nedobrou vůli ovšem nehledal) s Klausem. Zeman není v tomto ohledu žádným varováním, ledaže bychom varovali před něčím, co tu dávno je.

    Monarchistické uspořádání není jistě ničím, nad čím bychom se neměli vážně zamýšlet. Soužití občanů v hranicích někdejších dvou československých států jakož i státu českého lze jistě chápat na způsob republikánské tradice. Stejně tak lze totéž vnímat jako tápání provázené zničujícími společenskými převraty, jakož i bloudění doprovázené krátkodobými nadšeními pro falešné ideové koncepty.

    Sám pokládám konstituční monarchii za společenské uspořádání, které velice dobře kombinuje principy tradice a nadčasovosti s občanskou samosprávou.

    Jistěže nelze uskutečňovat společenské změny bez zralé veřejné debaty. Právě proto bychom si neměli zakazovat přemýšlet nad rámec dosavadních představ. Zájem o Rakousko-Uherskou historii, rod Habsburků a důvody, pro něž byla Rakousko-Uherská říše ke škodě malých středoevropských národů rozbita, by tomu měl předcházet.

    Právě proto pokládám článek pana Ungera za velmi podnětný.

    S přáním všeho dobrého, Jiří Vyleťal
    MK
    August 13, 2013 v 15.32
    Pane Ungere
    Česká ústava má mnoho děr, které by bylo třeba odstranit, stejně jako konceptů, které by mohla a měla obsahovat. Nesouhlasím ale s většinou toho co navrhujete.

    Monarchie už z definice popírá rovnost všech lidí a tím podporuje elitářské tendence obecně. Rovněž podporuje konzervatismus, protože monarchové se střídají jen vzácně. Rovněž příprava budoucího panovníka v duchu a z důvodu tradic, posiluje konzervatismus ve společnosti. Skandinávské země se toho víceméně vyvarovaly, ovšem třeba Velká Británie nikoli. Tato rizika samozřejmě mohou být vyvážena výhodami, za které pokládám jednak zachován historické kontinuity, jednak sjednocování celků s výraznými nehomogenitami, jak tomu je např. V Belgii. Ovšem Česko není ani jedno, ani druhé. Nějaká verze středoevropského soustátí (které je ideou problematickou, neboť sjednocování doteď probíhalo na větší-evropské-úrovni) by byla druhým, ale ne prvním, takže i zde by podle mého názoru nevýhody převážily. Kdyby se pokračovalo v integraci na evropské úrovni, výhody by pravděpodobně převážily, protože některé země by byly samy monarchiemi, a pestrost obyvatelstva by byla ohromná. Stručně řečeno, jsem spíše pro evropského císaře, ale rozhodně proti českému králi.

    Co se týká většinového systému, má jedinou výhodu, tedy odvolatelnost jednotlivce. Ovšem při pohledu na český Senát nemám pocit, že by automaticky generoval silnější a poctivější osobnosti. Zato spolehlivě zbavuje moci malé subjekty a nezdravě posiluje velké. V USA to dosáhlo přímo extrémního rozměru, kdy celostátní malé strany neexistují. Velká část populace tudíž není zastoupena, a jiné jen velmi málo. Za lepší řešení bych pokládal skutečně poměrné volby do sněmovny (bez pětiprocentní hranice a volebních obvodů), doplněné o zvětšení pravomocí senátu (zákonodárná iniciativa i pro senátory, zvýšení počtu poslanců potřebných k jeho přehlasování atd.).
    Problém odvolatelnosti by se dal vyřešit celostátním referendem o rozpuštění sněmovny. Problém přeběhlíků vázanými mandáty a odpovědností poslaneckému klubu (tvořeného poslanci zvolenými na téže kandidátce).

    S čím bych naopak souhlasil, je potřeba decentralizace, spojená s jasněji vymezenými pravomocemi samospráv. Tyto samosprávní celky by měly mít nižší rozdíly ve velikosti, čemuž asi nejlépe odpovídá devět krajů s 1 až 1,4 miliony obyvatel. Zachování historické zemské hranice by bylo přínosem, protože ačkoli jsou historické země příliš velké pro samosprávu ČR, mohly by být zahrnuty do správy EU jako NUTS 1.

    Tolik můj názor.
    August 13, 2013 v 16.22
    Já bych dala za pravdu Romanu Kandovi, totiž "začít uvažovat o vládě sovětů". Pro neinformované podotýkám, že rusky "sovět" znamená "rada", samozřejmě lidová. Takže ještě jednou: "Všechnu moc sovětům", prosím pěkně.
    August 13, 2013 v 17.15
    Přesně tak, paní Hájková.
    DU
    August 13, 2013 v 17.39
    K panu Kolaříkovi
    Pan Kolařík je první, který proti možné obnově monarchie věcně argumentuje, a toho si velmi vážím. Tím i vyvracím názor pana Kandy, že obviňuji někoho jen proto, že se mnou nesouhlasí.

    Je otázkou, jak a jestli bude hlubší integrace na celoevropské úrovni pokračovat. Každopádně federalizace v rámci bližšího, středoevropského prostoru je alternativou k tomu, kdyby se to na celoevropské úrovni dlouhodobě nedařilo. Rakouští monarchisté ve své koncepci jsou mnohem blíže vašemu názoru "evropský císař ano, český král ne."

    K otázce decentralizace, ve které se naopak shodujeme, souhlasím s potřebou celků s více obyvateli. Už podle mě není tak důležité, zda všechny budou mít přibližně stejný počet obyvatel. Důležité je, aby měli alespoň 1 mil. obyvatel a byly lépe přijaty občany než současné kraje. Pokud bude mít 1 celek třeba 3 nebo 5 milionů, je to z evropského hlediska v pořádku (ať už NUTS-II nebo NUTS-I, jak píšete).
    + Další komentáře