Pokud odhlédneme od předvolebního tématu Miroslava Kalouska s názvem Jak ubránit parlamentní demokracii proti autoritářství, musíme si přiznat, že nežijeme v ústavně vyhovujícím systému, a ten tu není stanoven na věky, ale spíše naopak. Přemýšlejme nad koncepcí nové ústavy.

Václav Havel se již v roce 2006 vyjádřil, že by Česko mělo mít do několika let novou ústavu, která bude přehlednější a stručnější. Tehdy pro Český rozhlas uvedl: „Myslím si, že za takových čtyři, pět, šest let bychom měli mít ústavu novou, a to jsem řekl už mnohokrát. Já mám po těch všech svých zkušenostech určitou svou představu o trošku jiné struktuře zastupitelských sborů, o spravedlivějším způsobu volby do nich.

Ústava má být krátká, stručná a srozumitelná, aby se to děti mohly učit ve škole a znaly to téměř nazpaměť jako v Americe… právě čím víc bude takových doplňků, dodatků, novel, tak tím ten celý systém bude ‚zašmodrchanější‛, tím méně lidí mu bude rozumět a tím paradoxně bude otvírat více prostoru k rozmanitým způsobům svého zneužití.“

Místo toho došlo od té doby k několika ústavním změnám, z nichž ta zavádějící přímou volbu prezidenta způsobila výraznou nerovnováhu jednotlivých mocenských článků v neprospěch toho vládního. Přitom odborných varování ze strany ústavních expertů bylo během projednávání této změny Ústavy více než dost. Bohužel, zejména ze strany bývalé vládní koalice zůstala nevyslyšena.

Tehdy v rámci projednávání navrhovali zákonodárci za ČSSD ústy předsedy svého poslaneckého klubu Jeronýma Tejce lepší vymezení a vyvážení prezidentských kompetencí: „Zároveň bychom se chtěli bavit i o kompetencích prezidenta, neboť si neumíme v současné chvíli představit změnu procesu volby prezidenta, aniž by nedošlo ke změně jeho pravomocí. Především pak chceme vést diskusi o ústavních pojistkách, například o způsobech možného odvolání prezidenta pomocí referenda.“ (Jeroným Tejc, 2. 2. 2011).

Sociální demokracie se však nakonec hlasováním na nátlak pravicových stran pouze pro mechanickou změnu způsobu prezidentské volby dopustila podobné chyby jako v roce 1997 podporou ústavního zákona o zřízení vyšších územněsprávních celků, konkrétně varianty čtrnácti malých (gottwaldovských) krajů.

Tehdy ustoupili z vlastního původního návrhu vytvořit v České republice devět samosprávných celků například se zachováním historické hranice mezi Čechami a Moravou. ČSSD prohrála v roce 2000 pod vedením Miloše Zemana první volby do krajských zastupitelstev a o konečném důsledku prvních prezidentských voleb pro naši nejstarší politickou stranu se dozvíme zřejmě za několik měsíců.

Podstatný problém totiž je také v samotné existenci krajských „gubernií“, které v mocenské rovině jako vnitřní opozice krajských aparátčíků výrazně zužují akční prostor celostátní reprezentaci všech významných politických sil. K tomuto se před několika měsíci vyjádřila například profesorka Vladimíra Dvořáková, když mluvila o decentralizaci systémové korupce.

Já dodávám, že skutečnou decentralizaci se vytvořením krajů provést nepodařilo. A opět ústava z roku 1992 s něčím takovým nepočítala. Při vzniku české Ústavy v roce 1993 nebylo totiž jasné, jaké samosprávné celky u nás budou a jaké budou mít pravomoci.

S ukvapeností tvorby současné Ústavy souvisí i pravomoc vypsat nové volby, která až do roku 2009 na žádného dalšího ústavního činitele nepřecházela. V případě, že by úřad prezidenta nebyl z nějakých důvodů dočasně obsazen a zároveň by došlo k rozpuštění Sněmovny, mohla tu být obtížně řešitelná ústavní krize mnohem dříve.

Je to podobně jako s projektem na přízemní dům s méně pevnými základy, na který se rozhodnete během stavby přidat další dvě patra. Nejsem ústavní právník, ale chápu smysl jejich rad spočívajících v tom, že každá ústava musí tvořit nějakou rovnovážnou strukturu, kde se budou jednotlivé typy a složky moci vzájemně vyvažovat. Tím, že byla schválena nekoncepční změna Ústavy jako úlitba voličům, byla jen dovršena celková nákaza společenské, ekonomické a politické soustavy do roviny ústavní.

Zatím jsme na hraně praktických problémů, které by mohly nastat například v případě, že by se Sněmovna na vlastním rozpuštění neshodla a prezident by několik měsíců nejmenoval novou vládu. Termínově platnou Ústavou omezen není.

Jsme také v době postupně se vynořujících návrhů na inovaci ústavního pořádku. Hnutí Úsvit Tomia Okamury přijalo návrh ekonoma Pavla Kohouta na prezidentskou republiku po vzoru USA a zároveň systém přímé demokracie dle vzoru Švýcarska. Nechme stranou diskusi o tom, zda oba systémy lze vůbec sloučit ve fungující celek a v čím zájmu vlastně takováto změna je.

Pokud bychom chtěli zachovat systém parlamentní demokracie po vzoru nejbližších států, je třeba se zamyslet opět nad kompetencí prezidenta, způsobem jeho volby, způsobem volby poslanců či vázaným mandátem.

Dle mého názoru nám rovněž velmi škodí poněkud hybridní spojení volby poslanců na vázaných kandidátkách politických stran s neexistencí vázaného mandátu na politickou stranu či hnutí, jako jsme měli za první republiky. To vše za neexistence vyspělé politické kultury. Současnému ústavnímu pojetí neodvolatelnosti poslance uskupením, za které byl zvolen, by totiž více slušel většinový systém s jednomandátovými obvody.

Protiváhou vládní moci nemusí být Parlament, přímo volený prezident nebo Ústavní soud. Při existenci většinového systému lze do Ústavy zakotvit i nové volby poslance na základě petice občanů v jeho obvodu společně s dalšími prvky přímé demokracie. To ovšem vyžaduje kromě určité úrovně politické kultury i jasná pravidla pro fungování médií obecně, především silných a nestranných médií veřejnoprávních.

Dalším způsobem, jak vyřešit „problém hlavy státu“ je možná překvapivě a kacířsky znějící návrat k monarchii. Tento návrh v naší nevyspělé společnosti, kde se k české národnosti ve sčítání lidu odmítá přihlásit symbolicky stejný počet obyvatel, jako byl vysídlen po roce 1945, patří mezi legitimní možnosti.

Je to možnost, jak občanům nabídnout pro budoucí cestu stmelující prvek. Koneckonců dnes zatím drobná rakouská monarchistická strana Černo-žlutá aliance, která přišla s alternativní koncepcí federace kulturně a historicky blízkých států bývalé podunajské monarchie, navrhuje panovníka-monarchu v kombinaci s významnou rolí referend. To není žádné ultrakonzervativní stanovisko.

Obojí by mohlo být protiváhou klientelismu a mocenské zakonzervovanosti současných politických stran. Možným nedůvěřivcům především z levicového spektra bych připomenul, že za vlády švédského krále Gustava V. byl vytvořen modelový sociální stát, přitom až do roku 1974 byli ministři ve Švédsku de iure odpovědní králi, nikoli parlamentu. Král sousedního Norska, Haakon VII, se ve dvacátých letech zase aktivně zúčastnil tvorby vlády, kdy se poprvé v dějinách Norska stal premiérem sociální demokrat.

Možností je zkrátka více a stejně jak nevěřím tomu, že jsme na konci dějin, tak nevěřím ani tomu, že máme poslední ústavu. Ta příští již možná klepe na dveře. Bude taková, jakou si ji uděláme nebo necháme udělat. Jasnou představu bychom teď ale měli jasně slyšet od všech významných politických stran.