Naše Země koná složité pohyby. Kromě vzájemného pohybu Slunce a Země, který se geometricky jednodušeji a elegantněji znázorňuje jako oběh Země kolem Slunce, a kromě rotace Země kolem vlastní osy je tu precese, krouživý pohyb nakloněné zemské osy přibližně po plášti dvojkužele. Způsobuje to každodenní změny v poměru světlé a tmavé části dne a také střídání ročních období. Zrovna v naší zeměpisné šířce, zhruba uprostřed mezi severním pólem a rovníkem to vede k tomu, že každý den je jiný.

Zatímco na pólech je půl roku den a půl roku noc a na rovníku je Slunce každý půl dne nad obzorem a půl dne pod ním, u nás nejkratší den trvá zhruba 8 a nejdelší 16 hodin. Kolem obou vrcholů se délka dne a noci mění velmi pomalu, kolem rovnodennosti je přibývání nebo ubývání světla velmi rychlé. Stesk těchto dnů, nostalgie plného léta je v tom, že se světlá část dne rapidně zkracuje, v srpnu o dvě a pak o tři minuty denně.

Možná právě tyto zeměpisné danosti vedou k tomu, že počítáme se změnami, ba že dokonce prahneme po změnách. U ničeho nedokážeme vytrvat. V této nestálé části naší planety vznikla představa, že ani poměry ve společnosti nemusí být stále stejné, že je neurčuje jednou provždy tradice. Zdokonaluje se technika, to umožňuje přežít většímu počtu narozených. Mění se také organizace společné práce a správa veřejných záležitostí. Historicky vzato se proměňují formy vlastnictví a práce ve vztahu k němu. Mění se společenská zřízení a politické systémy.

V 19. století převzal Charles Darwin vizi evoluce života poeticky formulovanou jeho dědečkem Erasmem a doplnil ji tehdy populární politickou apologií kapitalismu, již vytvořil jeho starší současník Thomas R. Malthus. Byla to myšlenka boje všech proti všem a přežití silnějšího. Promítl politickou ideologii do přírodovědy. Darwinismus se pak stal měřítkem ortodoxie vulgárního, prý vědeckého materialismu.

Evoluce v mathusiánské a darwinistické podobě může být sama už dost dramatická, ale přece jen v ní jde o to, že se vyvíjí něco, co bylo zavinuto. Evoluce nepřináší nic radikálně nového. Důsledky jsou obsaženy v příčinách. Vyšší dokonalost organismů evolučně pozdějších je vlastně fikcí. Nakonec se prosadí entropie, přesněji řečeno neurčitost či neuspořádanost.

Pak přišel dramatičtější projekt revoluce. Sám výraz vznikl nejspíš nedorozuměním. Latinské slovo revolutio znamená kruhový oběh, například oběh planet kolem Slunce. Když historie přinesla americkou a brzy nato francouzskou revoluci, měli asi autoři názvu těchto událostí na mysli obrat ve společenských poměrech. Zejména v případě Francie jde o obrat od absolutistické vlády panovníka k jakobínskému teroru, tedy ke špehounskému, krvavému, diktátorskému režimu ve jménu volnosti, rovnosti a bratrství. Po thermidoru přišel bílý teror Direktoria a nakonec napoleonská vojenská diktatura. Touha po radikální změně skončila obratem k systému horšímu, než byl ten předchozí.

I revoluce proběhlé sametově byly spíš kruhovým oběhem, tedy návratem k tomu, proti čemu se teoreticky stavěly. I tento zvrat vyhovoval všeobecné dychtivosti po změnách, ale reálně nic nového nepřinesl. Komunistický režim byl karikaturou socialismu. Místo samosprávy pracujících a občanů všem vnutil diktaturu stranického aparátu. Údajná „lidově demokratická“ revoluce předala kontrolu nad výrobními prostředky nové vládnoucí vrstvě či skupině.

Sametová revoluce zakrytou diktaturu kapitálu nad prací změnila v diktaturu otevřenou. Vytvořila demokratický ústavní pořádek, aby jím garantovaná práva mohla být systematicky porušována. Sotva kdo dnes pokládá polistopadový systém za vítězství svobody a demokracie nad diktaturou.

Lid si zase jednou přál změnu. Prezidenta neměli volit politici, ale přímo občané. Prý je to prvek přímé demokracie důslednější než demokracie zastupitelská. A lid ve změněné konstelaci rozhodl. Zvolil prezidenta, který se rozhodl přivlastnit si moc podle spěšně ve druhé polovině roku 1992 psané a proto povrchní a nedůsledné Ústavy. Mění krok za krokem parlamentní demokracii v populistický prezidentský systém.

Všichni jásali, že po fiktivních přišly změny reálné, když policejní plukovníci a podplukovníci s pomocí techniky vypůjčené pro tento účel z USA začali rok poté, co jim to Petr Nečas veřejně předhodil, skutečně rozhodovat o tom, kdo bude a kdo nebude ve vládě. Malý policejní převrat byl několik hodin, snad i několik dní oceňován jako skutečný obrat v politice. Jako naděje na očistu veřejného prostoru od mafiánů. Rozčarování z problematické a nedůvěryhodné nové vlády a z reálné možnosti resuscitace vlády dřívější na sebe nedalo dlouho čekat. Poslední, kdo bude mít co mluvit do vládnutí, bude obyvatelstvo této země.

Domněle radikální změny přicházejí stále rychleji. V myslích českých občanů se udržuje představa, že výměna figurek na šachovnici změní pravidla hry, a to navzdory neúspěchu všech dosavadních evolucí i revolucí. Politická paměť je mimořádně krátká. Historie neplní roli učitelky života a spíš je sebeoslavou momentálních vítězů.

Vážných a angažovaných myslitelů se zmocnila krajní skepse. Zdá se jim, že nic nezabrání mohutnému ideovému nástupu pravice. Poukazují na to, že i tradičně levicové politické síly uvažují pravicově. Pravice představuje program neoliberální ekonomiky a šetrného státu, levice představuje program neoliberální ekonomiky a o špetku méně šetrného státu. Odvahu změnit vlastnickou strukturu nemají socialisté, ba už ani komunisté, natož křesťanští demokraté, i když je k tomu normativní texty křesťanské sociální etiky povzbuzují.

Dychtivost po změnách je nevyčerpatelná, změny přírodních podmínek chceme promítat do změn sociálních. A tak jako povětrnostní změny jsou intenzivní a rychlé, ale je to víceméně opakování v různých cyklech, tak i dosavadní společenské změny nepřinášejí nic skutečně alternativního, nic zásadně odlišného.

Je-li základem myšlení skepse, vykládá-li se společnost mechanisticky, popírá-li se možnost překročení daností, nedosáhne se ničeho. Je-li politika jen produktem ekonomických poměrů, nelze čekat, že revolučním mluvením se něco změní. Všemožné technické, vědecké, politické a ekonomické revoluce a kontrarevoluce jsou nakonec jen čeřením povrchu zapleveleného páchnoucího rybníku. Nelze však vyloučit, že přijde ke slovu lidský potenciál, duchovní schopnost překračovat danosti, tvořit osud člověka jako jednotlivce i lidského rodu.

Vzpomene-li si dost z nás na to, že jsme schopni být autory svého lidského života a ne produkty podlidských sil, máme šanci na změnu, která nebude jen dalším zčeřením, nýbrž sociálním tvůrčím činem. Bez toho povedeme jen žabomyší války a budeme se nořit stále hlouběji do marasmu, ve kterém dnes jsme.