Naše Země koná složité pohyby. Kromě vzájemného pohybu Slunce a Země, který se geometricky jednodušeji a elegantněji znázorňuje jako oběh Země kolem Slunce, a kromě rotace Země kolem vlastní osy je tu precese, krouživý pohyb nakloněné zemské osy přibližně po plášti dvojkužele. Způsobuje to každodenní změny v poměru světlé a tmavé části dne a také střídání ročních období. Zrovna v naší zeměpisné šířce, zhruba uprostřed mezi severním pólem a rovníkem to vede k tomu, že každý den je jiný.

Zatímco na pólech je půl roku den a půl roku noc a na rovníku je Slunce každý půl dne nad obzorem a půl dne pod ním, u nás nejkratší den trvá zhruba 8 a nejdelší 16 hodin. Kolem obou vrcholů se délka dne a noci mění velmi pomalu, kolem rovnodennosti je přibývání nebo ubývání světla velmi rychlé. Stesk těchto dnů, nostalgie plného léta je v tom, že se světlá část dne rapidně zkracuje, v srpnu o dvě a pak o tři minuty denně.

Možná právě tyto zeměpisné danosti vedou k tomu, že počítáme se změnami, ba že dokonce prahneme po změnách. U ničeho nedokážeme vytrvat. V této nestálé části naší planety vznikla představa, že ani poměry ve společnosti nemusí být stále stejné, že je neurčuje jednou provždy tradice. Zdokonaluje se technika, to umožňuje přežít většímu počtu narozených. Mění se také organizace společné práce a správa veřejných záležitostí. Historicky vzato se proměňují formy vlastnictví a práce ve vztahu k němu. Mění se společenská zřízení a politické systémy.

V 19. století převzal Charles Darwin vizi evoluce života poeticky formulovanou jeho dědečkem Erasmem a doplnil ji tehdy populární politickou apologií kapitalismu, již vytvořil jeho starší současník Thomas R. Malthus. Byla to myšlenka boje všech proti všem a přežití silnějšího. Promítl politickou ideologii do přírodovědy. Darwinismus se pak stal měřítkem ortodoxie vulgárního, prý vědeckého materialismu.