Dychtivost po změnách

Ivan Štampach

V našich zeměpisných šířkách počítáme se společenskými změnami, ba dokonce po nich prahneme. Evoluce ale nepřináší nic radikálně nového. Byl to případ sametové revoluce, přímé volby prezidenta i nedávného policejního zásahu. Jedná se víceméně o opakování téhož.

Naše Země koná složité pohyby. Kromě vzájemného pohybu Slunce a Země, který se geometricky jednodušeji a elegantněji znázorňuje jako oběh Země kolem Slunce, a kromě rotace Země kolem vlastní osy je tu precese, krouživý pohyb nakloněné zemské osy přibližně po plášti dvojkužele. Způsobuje to každodenní změny v poměru světlé a tmavé části dne a také střídání ročních období. Zrovna v naší zeměpisné šířce, zhruba uprostřed mezi severním pólem a rovníkem to vede k tomu, že každý den je jiný.

Zatímco na pólech je půl roku den a půl roku noc a na rovníku je Slunce každý půl dne nad obzorem a půl dne pod ním, u nás nejkratší den trvá zhruba 8 a nejdelší 16 hodin. Kolem obou vrcholů se délka dne a noci mění velmi pomalu, kolem rovnodennosti je přibývání nebo ubývání světla velmi rychlé. Stesk těchto dnů, nostalgie plného léta je v tom, že se světlá část dne rapidně zkracuje, v srpnu o dvě a pak o tři minuty denně.

Možná právě tyto zeměpisné danosti vedou k tomu, že počítáme se změnami, ba že dokonce prahneme po změnách. U ničeho nedokážeme vytrvat. V této nestálé části naší planety vznikla představa, že ani poměry ve společnosti nemusí být stále stejné, že je neurčuje jednou provždy tradice. Zdokonaluje se technika, to umožňuje přežít většímu počtu narozených. Mění se také organizace společné práce a správa veřejných záležitostí. Historicky vzato se proměňují formy vlastnictví a práce ve vztahu k němu. Mění se společenská zřízení a politické systémy.

V 19. století převzal Charles Darwin vizi evoluce života poeticky formulovanou jeho dědečkem Erasmem a doplnil ji tehdy populární politickou apologií kapitalismu, již vytvořil jeho starší současník Thomas R. Malthus. Byla to myšlenka boje všech proti všem a přežití silnějšího. Promítl politickou ideologii do přírodovědy. Darwinismus se pak stal měřítkem ortodoxie vulgárního, prý vědeckého materialismu.

Evoluce v mathusiánské a darwinistické podobě může být sama už dost dramatická, ale přece jen v ní jde o to, že se vyvíjí něco, co bylo zavinuto. Evoluce nepřináší nic radikálně nového. Důsledky jsou obsaženy v příčinách. Vyšší dokonalost organismů evolučně pozdějších je vlastně fikcí. Nakonec se prosadí entropie, přesněji řečeno neurčitost či neuspořádanost.

Pak přišel dramatičtější projekt revoluce. Sám výraz vznikl nejspíš nedorozuměním. Latinské slovo revolutio znamená kruhový oběh, například oběh planet kolem Slunce. Když historie přinesla americkou a brzy nato francouzskou revoluci, měli asi autoři názvu těchto událostí na mysli obrat ve společenských poměrech. Zejména v případě Francie jde o obrat od absolutistické vlády panovníka k jakobínskému teroru, tedy ke špehounskému, krvavému, diktátorskému režimu ve jménu volnosti, rovnosti a bratrství. Po thermidoru přišel bílý teror Direktoria a nakonec napoleonská vojenská diktatura. Touha po radikální změně skončila obratem k systému horšímu, než byl ten předchozí.

I revoluce proběhlé sametově byly spíš kruhovým oběhem, tedy návratem k tomu, proti čemu se teoreticky stavěly. I tento zvrat vyhovoval všeobecné dychtivosti po změnách, ale reálně nic nového nepřinesl. Komunistický režim byl karikaturou socialismu. Místo samosprávy pracujících a občanů všem vnutil diktaturu stranického aparátu. Údajná „lidově demokratická“ revoluce předala kontrolu nad výrobními prostředky nové vládnoucí vrstvě či skupině.

Sametová revoluce zakrytou diktaturu kapitálu nad prací změnila v diktaturu otevřenou. Vytvořila demokratický ústavní pořádek, aby jím garantovaná práva mohla být systematicky porušována. Sotva kdo dnes pokládá polistopadový systém za vítězství svobody a demokracie nad diktaturou.

Lid si zase jednou přál změnu. Prezidenta neměli volit politici, ale přímo občané. Prý je to prvek přímé demokracie důslednější než demokracie zastupitelská. A lid ve změněné konstelaci rozhodl. Zvolil prezidenta, který se rozhodl přivlastnit si moc podle spěšně ve druhé polovině roku 1992 psané a proto povrchní a nedůsledné Ústavy. Mění krok za krokem parlamentní demokracii v populistický prezidentský systém.

Všichni jásali, že po fiktivních přišly změny reálné, když policejní plukovníci a podplukovníci s pomocí techniky vypůjčené pro tento účel z USA začali rok poté, co jim to Petr Nečas veřejně předhodil, skutečně rozhodovat o tom, kdo bude a kdo nebude ve vládě. Malý policejní převrat byl několik hodin, snad i několik dní oceňován jako skutečný obrat v politice. Jako naděje na očistu veřejného prostoru od mafiánů. Rozčarování z problematické a nedůvěryhodné nové vlády a z reálné možnosti resuscitace vlády dřívější na sebe nedalo dlouho čekat. Poslední, kdo bude mít co mluvit do vládnutí, bude obyvatelstvo této země.

Domněle radikální změny přicházejí stále rychleji. V myslích českých občanů se udržuje představa, že výměna figurek na šachovnici změní pravidla hry, a to navzdory neúspěchu všech dosavadních evolucí i revolucí. Politická paměť je mimořádně krátká. Historie neplní roli učitelky života a spíš je sebeoslavou momentálních vítězů.

Vážných a angažovaných myslitelů se zmocnila krajní skepse. Zdá se jim, že nic nezabrání mohutnému ideovému nástupu pravice. Poukazují na to, že i tradičně levicové politické síly uvažují pravicově. Pravice představuje program neoliberální ekonomiky a šetrného státu, levice představuje program neoliberální ekonomiky a o špetku méně šetrného státu. Odvahu změnit vlastnickou strukturu nemají socialisté, ba už ani komunisté, natož křesťanští demokraté, i když je k tomu normativní texty křesťanské sociální etiky povzbuzují.

Dychtivost po změnách je nevyčerpatelná, změny přírodních podmínek chceme promítat do změn sociálních. A tak jako povětrnostní změny jsou intenzivní a rychlé, ale je to víceméně opakování v různých cyklech, tak i dosavadní společenské změny nepřinášejí nic skutečně alternativního, nic zásadně odlišného.

Je-li základem myšlení skepse, vykládá-li se společnost mechanisticky, popírá-li se možnost překročení daností, nedosáhne se ničeho. Je-li politika jen produktem ekonomických poměrů, nelze čekat, že revolučním mluvením se něco změní. Všemožné technické, vědecké, politické a ekonomické revoluce a kontrarevoluce jsou nakonec jen čeřením povrchu zapleveleného páchnoucího rybníku. Nelze však vyloučit, že přijde ke slovu lidský potenciál, duchovní schopnost překračovat danosti, tvořit osud člověka jako jednotlivce i lidského rodu.

Vzpomene-li si dost z nás na to, že jsme schopni být autory svého lidského života a ne produkty podlidských sil, máme šanci na změnu, která nebude jen dalším zčeřením, nýbrž sociálním tvůrčím činem. Bez toho povedeme jen žabomyší války a budeme se nořit stále hlouběji do marasmu, ve kterém dnes jsme.

    Diskuse
    Jen malý doplněk k výbornému textu: dějepis se na našich školách učí pořád stejně, jen se mění znaménka a umění vytvořit si vlastní kvalifikovaný názor se vyžaduje snad ještě méně (konkurenceschopnosti lidského zdroje by to neprospívalo).
    PM
    July 29, 2013 v 20.32
    I skepse vůči skepsi je oprávněná
    a proto nelze vyloučit, že přijde ke slovu lidský potenciál, duchovní schopnost překračovat danosti, tvořit osud člověka jako jednotlivce i lidského rodu.
    A stejně tak a o to více nelze vyloučit, že přijde ke slovu potenciál demokratické učebnice ve které stojí, že v liberálním státu sami občané stanoví zákony na podkladě ústavy.
    V téhle učebnici totiž neexistuje žádná neviditelná síla, která ví něco, co občan neví a stát je hnízdo transparence, kde není nic ke skrývání, kde dokonce tajné služby podléhají kompletní parlamentní kontrole.
    A to vše přestože se dnes nacházíme v moderní kontrolované společnosti typu sociální kybernetiky. Ve společnosti, která se chápe jako aparatura, který se dá – když se to šikovně nastaví – řídit pomocí shromažďování dat a informační technikou. V takovéto aparatuře již nejde o argumenty a hodnoty, o diskurs a vytváření veřejné vůle, to všechno je včerejší staroevropský kýč.
    Dnes jde o to, jednotlivé součástky společenské aparatury bezporuchově splést dohromady, zajistit funkčnost a preventivně se vyhnout riziku. Jedinec funguje jako sonda, která poskytuje informace nutné k zajištění funkčnosti společnosti. S Orwellen to nemá již nic společného. Za kybernetickou společností nestojí žádné monstrum, ale stát který je obdobou velké firmy. Občan je oslovován jako konzument, který se může nechat svobodně svést a bezplatně rozhodnout mezi rozdílně dizajnovanými politickými nabídkami.
    Výměna této skutečnosti za demokratickou je přeci jen více, než čeření povrchu zapleveleného páchnoucího rybníku..........rád bych doufal.
    JV
    July 29, 2013 v 21.08
    O lidském potenciálu
    Ono se to ne každému lehce přiznává. Nelze však nevidět, že právě to, co žijeme a v čem tak marně hledáme nějakou smysluplnou budoucnost, je právě ono autorem vyzdvihované využití lidského potenciálu.

    Jenže je to využití potenciálu výhradně lidského, totiž bez ukotvení člověka v řádu, který jej převyšuje a vůči němuž je člověk odpovědný. V řádu Božím. Proto ty bolestné výsledky.

    Pan Štampach patrně očekává jakési jiné, zcela opačné využití lidského potenciálu, zřejmě takové, které povede k nějaké formě dobra pro všechny. Jenže to předpokládá za stále stejných podmínek, jaké platí i dnes. Totiž za takových, kdy člověk nepoměřuje své jednání Božími nároky a vystačí si sám se sebou. Jakoby se člověk na způsob barona Prášila mohl za svůj vlastní cop vytáhnout z bažiny, v níž co nevidět utone.

    A to se zcela jistě nestane. Také proto, že kdyby si člověk dokázal vybudovat ráj bez Pána Boha, dávno už by se tak stalo.

    Na žádnou spásu člověka z člověka samého to opravdu nevypadá. Nejen u nás. Že pan Štampach doufá v opak, je závažnou slabinou jinak vynikajícího textu.

    S přáním všeho dobrého, Jiří Vyleťal
    July 29, 2013 v 22.20
    "Stesk těchto dnů, nostalgie plného léta je v tom, že se světlá část dne rapidně zkracuje"....... To je hezky vyjádřeno. Na vrcholu léta je nám úplně jasné, že už se blíží chladnější, temnější, zkrátka ta méně příjemná část roku. Zatímco v hluboké zimě, kdy je nejkratší den a nejdelší noc, máme radost, že už to brzy skončí a světla bude zase přibývat. Jako by bylo vždycky důležitější to, co je před námi, než to, co je kolem.
    July 30, 2013 v 6.42
    pokud jde o skepsi
    k té bych se hlásil přímo metodicky - dubito, ergo cogito
    Dychtivé nadšení, je-li jalové, nepomůže.
    July 30, 2013 v 7.15
    Lidé jsou právě velice skeptičtí k budoucnosti a svému postavení v ní, případně postavení svých dětí v ní. Proto vládne taková nálada.
    July 30, 2013 v 8.28
    Po zrušení utopických projektů budoucnosti totiž namísto nich nepřichází rozumné uvažování. Naopak, přicházejí po nich dystopické představy.
    July 30, 2013 v 12.04
    rozumné uvažování je to nejtěžší
    Na potřebě důkladně promyšlených projektů se jistě shodneme - a to vyžaduje náročné kritické posuzování, tedy i onu metodickou skepsi vůči platonickým ideokraciím.
    Utopická eschatologie je jalová stejně jako katastrofické distopie a je jen odrazem zoufalství a živným mulčem pro zavádějící či útěšný populismus všeho druhu.
    July 30, 2013 v 12.24
    Možná by bylo dobré přesvědčit lidi, že nejsou tak docela bezmocní. Že se dá něco dělat, ne jen pasivně přihlížet.
    July 31, 2013 v 6.03
    Nebo je to snad lepší, když lidi jen pasivně přihlížejí?
    PM
    July 31, 2013 v 8.15
    Doufám pane Dolejši
    že pod utopickou eschatologií se nenalézá obsah demokratické čítanky.
    August 1, 2013 v 22.54
    aby demokracie nebyla utopie
    doufat by bylo málo - po té co jsme zažili pokusy o vývoz revoluce i vývoz demokracie na bodácích snad už víme že je třeba začít s praktickou a užitečnou aplikací ve vlastním okruhu a nešturmovat nebesa když se ještě učíme své úkoly. Hlavu třeba občas v oblacích ale nohy tdržet rpělivě na zemi. Když někdo chce aby prase mělo křídla a létalo, jsme rpstě skeptický.
    August 2, 2013 v 5.32
    Učíme se své úkoly? Jaké to jsou úkoly a kdo nám je dal?
    August 2, 2013 v 7.19
    když ne jiní tak sami
    je jich snad málo - i na těchto stránkách si jich sami dáváme pár (pokud nejde jen o rétorická cvičení). Svět nejen vykládat ale i měnit je o konkrétní práci a projektech. Chytré investice, zelená energie, informační demokracie, motivační sociání stát, rekonstrukce historické paměti....
    PM
    August 2, 2013 v 16.51
    Jak se ale vyhnou touze po letu okřídleného prasete?
    To je sice bohulibé, ale nejednoduché zadání pane Dolejši.
    Zůstanemeli u posledního antidemokratického průšvihu na poli vámi zmíněné informační demokracie, tak se mnozí z nás bez takové touhy neobejdou.
    Někteří z nás příkladně pojímaní poslední odposlouchávací exces jako důvod ztráty zbytků poslední důvěry ke státu a politické elitě (tedy ztrátu částečné důvěry získané záchranou blamáže kapitalismu pomocí daňových miliard). A někteří z nás to navíc považují za důkaz vlivu stále působícího nepřekonaného absolutismu, ze kterého se nejen česká křesťanská civilizace není schopna vymanit a který stále smetá možnosti nejen české demokracie.
    Tací mají problémek držet nohy trpělivě na zemi a svět nejen vykládat, ale i měnit v konkrétní práci a projektech....jak doporučujete.
    Nevzhlížet po letu okřídleného prasete vyžaduje svérázný talent........řekl bych.
    + Další komentáře