Enigma Zeman

Vratislav Dostál

Jak vysvětlit, že se prezidentem může stát muž, kterého všichni mnohokrát pokládali za odepsaného a který by upřímně řečeno vzhledem ke svým výkonům odepsaným být měl? Poněvadž je paradoxním kandidátem lidového protestu proti politice.

Blíží se historicky první přímá volba prezidenta. Kampaně jednotlivých kandidátů jsou již v plném proudu, média referují o jednotlivých akcích, probíhají veřejné debaty, komentátoři spekulují, který z kandidátů by byl pro příštích pět let nejvhodnějším prezidentem. Ve veřejnoprávních i soukromých médiích běží pořady různých formátů, jejichž ambicí je jednotlivé kandidáty veřejnosti představit.

Přestože se na první pohled často zdá, že si nikdo za prezidenta nepřeje Jana Fischera či Miloše Zemana, jsou právě oni pravděpodobnými favority prvního kola volby.

Všude kolem platí něco, co u nás ne

Jakkoli je třeba k sociologickým šetřením přistupovat s maximální obezřetností — ostatně některé průzkumy jen několik dnů před posledními sněmovními volbami v roce 2010 předpovídaly například TOP 09 polovinu hlasů oproti reálnému výsledku —, trend se zdá být evidentní. Do druhého kola, nedojde-li k události, která dosavadní tendence zvrátí, postoupí expremiér úřednické vlády Jan Fischer a čestný předseda Strany práv občanů — Zemanovců Miloš Zeman.

Podle listopadového šetření Centra pro výzkum veřejného mínění (CVVM) by z množiny těch, kteří deklarují, že se voleb zúčastní, volilo Jana Fischera 23,5 % voličů. Zemanovi by svůj hlas dalo 19,5 a až třetímu Jiřímu Dienstbierovi pouhých 9,5 % respondentů. Podle téhož šetření dvaačtyřicet procent respondentů uvedlo, že jsou o svém kandidátovi již pevně rozhodnuti, a tudíž svou volbu určitě nezmění. Pětapadesát procent respondentů uvedlo, že se může stát, že svou volbu ještě změní.

Současně s tím se prakticky od všech sociologických agentur dozvídáme, že jsou sociální demokraté — hovoříme-li o stranických preferencích — suverénně nejsilnější stranou v zemi. Jinak řečeno to znamená, že jsme konfrontováni v rámci střední a východní Evropy s ojedinělou situací. Podle politologa Vladimíra Hanáčka totiž mezi blízkými zeměmi středoevropského areálu nenajdeme téměř žádný případ, kde by při analýze průběhu a výsledků přímých prezidentských voleb bylo možno plně odhlížet od role politických stran a vývojových tendencí příslušného stranického systému.

Tato charakteristika podle něj platí i v zemích, kde jsou prezidentské volby hodnoceny z mnoha důvodů jako volby prvního řádu. „Typickým příkladem je sousední Polsko. Čtvery přímé volby prezidenta Polské republiky, které se konaly od roku 1995 dodnes, nikdy nepřinesly výsledky, jež by se z hlediska podpory příslušných stranických formací konkrétním kandidátům daly analyzovat izolovaně od příslušné stranicko-systémové konfigurace, kterou v blízké době před či po prezidentských volbách přinesly volby do Sejmu,“ uvedl Hanáček v září letošního roku v Revue Politika.

Prakticky to podle něj znamená, že míra podpory konkrétního kandidáta v prezidentských volbách vždy korespondovala s volebním výsledkem příslušné nominující strany ve volbách do Sejmu. Jednoduše řečeno: kandidáti dominantních politických stran dominovali také přímé volbě prezidenta.

„K podobným závěrům bychom došli při analýze prezidentských voleb i v jiných zemích, například na Slovensku, v Chorvatsku, Rumunsku či Bulharsku,“ dodal politolog. Otázkou je, proč se — alespoň se to tak zatím jeví — nenacházíme ve srovnatelné situaci.

Jiří Dienstbier disponuje podporou podstatně nižší než strana, která ho do přímé volby nominovala. To samé lze říct o kandidátovi ODS, tedy subjektu, který je dlouhodobě hlavním pólem pravé části stranické soustavy. Jak je současně možné, že se Miloš Zeman pomalu ale jistě stává jedním z favoritů prvního kola volby? Zapomněla velká část veřejnosti, že Zeman patří k hlavním strůjcům všeho, co dnes pokládáme na českém stranicko-politickém systému za odpudivé?

„Je povinností pamětníků připomínat, co všechno tato země za jeho vlády zažila. Že to byly roky, které pevně pod dohledem dvou nejsilnějších stran zacementovaly základy místní korupce. Že to byla doba brutálního zneužívání policie a politické kriminalizace nepohodlných na objednávku podsvětí. Že na Úřad vlády docházel za Miroslavem Šloufem na konzultace jistý František Mrázek,“ připomněl již 10. května letošního roku analytik Hospodářských novin Jindřich Šídlo.

Miloš Zeman také již dříve uvedl, na čem postaví svou předvolební kampaň. „Na svých zkušenostech ze spolupráce dvou nejsilnějších parlamentních stran. Byla zde tehdy stabilní vláda, která vydržela čtyři roky, kdy neexistovali žádní přeběhlíci, z ekonomické krize se podařilo přejít do konjunktury. Tedy, kdy se rozhodující politické síly dokázaly dohodnout. Pokud bych byl zvolen, chtěl bych být prezidentem této dohody, nikoliv prezidentem konfliktu,“ uvedl Zeman pro server Aktuálně.cz.

Zeman je kandidátem lidového protestu proti politice

V médiích či na sociálních sítích slýcháme přehršle argumentů v neprospěch Jiřího Dienstbiera. Jedni tvrdí, že je příliš mladý a v politice zatím nic nedokázal. Podle jiných pozorovatelů českého politického provozu je jeho nevýhodou příliš věcný styl vystupování. Na rozdíl třeba právě od Zemana prý není prototypem lidového baviče.

Další experti se zmiňují o nejednotnosti strany, která Dienstbiera do prezidentské volby poslala. Faktem je, že otevřená či jen špatně skrývaná podpora Zemanovi od řady představitelů ČSSD je hrubým faulem proti politické kultuře. Jak by asi vypadalo, kdyby Jiří Dienstbier veřejně podporoval v krajských, senátních či komunálních volbách protikandidáty vlastní strany? Co by na to nyní tak výmluvně tišší hejtmani, primátoři či senátoři řekli?

Lubomír Zaorálek se sice ostře a plným právem proti takovému počínání ozval, ale tažení proti Zemanovcům v ČSSD by mělo být důslednější a především by mělo mít institucionální podobu; stejně jako vnitrostranická mobilizace pro Dienstbiera. Bez ní totiž nebude mít kandidát ČSSD zřejmě v prvním kole šanci. A pokud by se měl Zeman na Hradě nakonec skutečně ocitnout, důsledky pro sociální demokracii mohou být dlouhodobé a fatální.

Miloš Zeman se totiž těší podpoře od politických osobností zprava doleva, nepokrytou kampaň pro něj vede deník Právo. Veřejně se pro něj vyjádřili Václav Klaus, dlouholetý poslanec ODS Marek Benda, místopředsedkyně ČSSD Marie Benešová, čestný předseda ČSSD Valtr Komárek, předseda odborů Jaroslav Zavadil, bývalý předseda ČSSD Jiří Paroubek či komunistický europoslanec Vladimír Remek, který původně patřil mezi uvažované kandidáty komunistů na prezidenta. To, že KSČM nakonec svého kandidáta nenominovala, nahrává rovněž Zemanovi.

Přesto jsou podle našeho mínění všechna výše naznačená vysvětlení dílčí, neboť dostatečně nevysvětlují rozpor mezi preferencemi jednotlivých stran a podporou, jíž se těší jejich kandidáti. Jak je možné, že navzdory tomu, že je Zeman kandidátem marginálního subjektu, disponuje potenciálem volby vyhrát. A jak to, že navzdory takřka čtyřicetiprocentní podpoře ČSSD se jejich kandidát pohybuje na hranici desetiprocentní podpory?

Málo se v tomto kontextu hovoří o sytémové dynamice české stranicko-politické soustavy, jejíž počátek lze datovat volbami do Poslanecké sněmovny v roce 2010. Zatímco pro období od roku 1996 do roku 2006 je charakteristické, že docházelo ke koncentraci volebních hlasů, poslední sněmovní volby tento trend zvrátily. Ve volbách v roce 1996 činil součet hlasů pro ČSSD a ODS 3 396 810 hlasů. Znamenalo to, že obě hlavní strany české stranické soustavy volilo dohromady 56,06 %. Pro občanské a sociální demokraty to znamenalo zisk 129 mandátů.

V předčasných volbách v roce 1998 pak ČSSD v součtu s ODS obdržely 3 584 671 hlasů, což činilo v přepočtu na procenta zisk 60,05 % hlasů. Mandátů mezi dva nejsilnější subjekty české politiky připadlo 137. Tento trend spočívající v koncentraci hlasů pro oba hlavní póly české stranické soustavy pak kulminoval v roce 2006. ODS a ČSSD tehdy volilo 3 621 302 voličů, což pro ně znamenalo zisk více jak dvou třetin hlasů (67,70 %) a 155 mandátů. Jinak řečeno, v roce 2006 obsadili občanští a sociální demokraté více než tři čtvrtiny Sněmovny.

Zvrat přinesly volby v roce 2010. Velké a doposud dominantní a etablované strany české pravice a levice ztratily v součtu 25 % hlasů, v absolutních číslech přišly celkem o neuvěřitelných 1 408 243 voličů z voleb v roce 2006. V přepočtu na mandáty to znamenalo, že ODS přišla o 28, ČSSD o 18 poslaneckých křesel. Součet hlasů pro ČSSD a ODS klesl na 2 213 059 hlasů, dohromady získaly poprvé od voleb v roce 1992 méně než polovinu hlasů, přesně 42,30 %. Celkové pak obsadily pouhých 109 křesel ve Sněmovně.

Za tímto volebním výsledkem lze identifikovat to, co mnozí nazývají znechucením veřejnosti ze stávajících politických elit. Týká se to z logiky věci především právě dvou nejsilnějších politických stran. Sytémovou změnu spočívající v přechodu od koncentrace hlasů k jejich roztříštěnosti pak potvrdily volby do krajů letos na podzim.

Zatímco v krajských volbách v roce 2008 činil součet hlasů pro ČSSD a ODS 1 731 724 hlasů, po přepočtu na procenta 59,42 %, letos na podzim to bylo už pouhých 946 042 hlasů. Po přepočtu na procenta jen 35,86 %. Většina komentátorů upozorňovala především na úbytek hlasů pro ODS. Ano, občanští demokraté jsou v rozvratu, což se týká také pravice ve svém celku. Připomenout je ale potřeba také to, že hlasy ztrácejí i sociální demokraté. Jediným subjektem, kterému neubývají voliči, jsou komunisté. KSČM je v současnosti nejstabilnějším prvkem české politické soustavy.

Rozptyl hlasů, s ním spojená nespokojenost velké části veřejnosti s politikou, tak vytváří volný prostor, a to prozatím především na pravici. V kontextu vývoje české politiky je nyní nejpalčivější otázkou budoucnosti, kdo uvolněný terén obsadí. Lecos může napovědět již výsledek lednových prezidentských voleb.

Abychom se vrátili k otázce položené v úvodu, po stručném a rámcovém shrnutí dynamiky politického provozu můžeme vyslovit hypotézu, dle které jsou předvolební preference jednotlivým kandidátům pokračováním trendu, který započaly volby do Poslanecké sněmovny v roce 2010. Nazvat jej můžeme například postupnou rekonfigurací stranicko-politického systému.

V prezidentské volbě z této konstelace těží kandidáti buď nestraničtí či kandidáti marginálních stran. „Právě teď z těžké nedůvěry k velkým politickým stranám (kromě komunistů) těží nezávislé osobnosti — mezi které, jakkoli je v tom skrytá řada paradoxů, počítá veřejné mínění i Zemana. Na jednom z prvních míst,“ napsal v úterý na serveru Aktuálně.cz Jan Lipold.

A čísla to potvrzují. Sečteme-li podporu kandidátů relevantních politických stran (Dienstbier, Sobotka, Schwarzenberg, Roithová) dopracujeme se podle již citovaného listopadového šetření CVVM k tomu, že disponují v součtu podporou pouhých 20,5 % voličů. Sečteme-li naopak hlasy pro kandidáty marginálních stran a nezávislé (Fischer, Zeman, Fischerová, Bobošíková, Franz, Okamura a Dlouhý), zjistíme, že je preferuje 64 % voličů. Zbytek, tedy 15 %, je nerozhodnutých.

Podle všeho tak Dienstbier doplácí na dynamiku vývoje stranické soustavy, jež souvisí se znechucením voličů stávající politickou situací. Přestože se tato hořkost projevuje především dezintegrací pravice, doplácí na ní i sociální demokraté. Ať jsou výhrady k Jiřímu Dienstbierovi jakékoli, nejspíš by se s obdobnými systémovými zákonitosmi potýkal kterýkoli jiný kandidát ČSSD.

Tím nemá být řečeno, že Dienstbier přece jen nemůže nakonec do druhého kola proklouznout. Ale systémové limity, jež mu cestu za tímto cílem komplikují, jsou evidentní.

Nálady se zřejmě vyvíjejí pro Zemana

Tento víkend jsem byl ve východních Čechách. Potkal jsem několik kamarádů a hovořil s nimi o náladách jejich přátel v souvislosti s prezidentskou volbou. V zásadě potvrdili výše popsaný rozbor, ačkoli svými slovy.

Zeman v očích mnoha lidí není spjat se současným marasmem nejen politickým, nýbrž i morálním a ekonomickým. Od časů opoziční smlouvy uběhlo evidentně až příliš času. Podle mých přátel, kteří Zemana viděli například v Interview na ČT24 působí expředseda ČSSD svěže, pohotově, prý je nad věcí a stále dokazuje svůj vysoký formát.

„Nejsem rozhodnut, koho budu volit. Možná ale Miloše Zemana, a to i přesto, že se považuju za pravicově orientovaného člověka. Důvody jsou dva. Hledám a myslím, že valná většina Čechů hledá osobnost, která je dostatečně politicky známá a myslí si, že o ní něco ví. Pro mne tak prakticky vypadne naprostá většina kandidátů. Zbydou tři, ale protože Fischer není osobností, tak vlastně pouze dva,“ řekl mi například jeden přítel.

„Sympatický pravicový Schwarzenberg a ne moc sympatický Zeman. Přesto je pro mě Zeman přijatelný, neboť většina sociálních demokratů ho podrazila a bude nejspíš v rámci možností nadstranickou hlavou státu. Současně je typický vůdce,“ dodal.

Otázkou nyní je, co ještě může učinit Dienstbier a zejména ČSSD, aby navzdory stávajícímu rozpoložení veřejnosti a zjevně nepříznivé dynamice Zemana porazili. Sociální demokraté, včetně těch, kteří nyní pokoutně či vcelku otevřeně drží Zemanovi palce, se až na čestné výjimky chovají, jako by si prozatím vůbec neuvědomovali, že za případný příchod Zemana na Hrad draze zaplatí ČSSD celá; tedy včetně těch svých členů a funkcionářů, kteří pro něj nyní pracují.

    Diskuse
    MP
    December 11, 2012 v 18.20
    Jen na okraj
    Srovnání počtu voličů v parlamentních volbách 2010 a v krajských 2012 není korektní. Odliv zájmu o politiku zprostředkovanou stávajícími parlamentními stranami je zřejmý, ale účast v parlamentních volbách byla vždy vyšší než v ostatních volbách.
    Trochu problematické je i to srovnání s okolními zeměmi. Ono to závisí na ústavním postavení prezidenta a vzdálenosti prezidentských a parlamentních voleb (při počtu mimořádných prezidentských voleb v okolí nevypočitatelná).
    Osobně bych Váš článek pointoval ostřeji:
    Vlastně o zvolení prezidenta skutečně rozhodne ta strana, která má největší preference,. Vždyť Dienstbier i ČSSD zatím udělali všechno proto, aby byl zvolen Miloš Zeman.
    December 11, 2012 v 19.58
    "Jak vysvětlit, že se prezidentem může stát muž, kterého všichni mnohokrát pokládali za odepsaného a který by upřímně řečeno vzhledem ke svým výkonům odepsaným být měl?"
    Totéž v roce 2003 platilo o Václavu Klausovi. Ti dva zdá se vědí, jak na to, po moci jdou neúprosně a racionálně. Vzájemně se podporují už pomalu déle než spolu soupeřili. Doufejme, že prezident Zeman bude menší katastrofou než byl prezident Klaus.
    December 11, 2012 v 20.12
    Vypadá to, že promluvil budoucí poradce
    Miloše Zemana. Zda jím bude na Hradě nebo na Vysočině, dozvím se možná už za 8 týdnů.
    December 11, 2012 v 20.29
    Pane Kopecký
    Čím Vás vlastně tak sejřím?

    Zemana nijak nepodporuji a ani bych mu radit neuměl.

    Jen se tak divím, jak ta mocenská hra funguje a snažím se tomu rozumět. Z prezidenta Zemana šťastný nebudu a o nic víc bych nebyl ani z Fischera.
    December 11, 2012 v 20.39
    sejřím?
    Ani ještě pořádně nevím, možná tím jak jste chytrej?

    Poradenství bylo pochopitelně míněno přísně v rámci Vašeho oboru.

    V tom posledním se prvděpodobně, nejen my dva, pokoušíme o totéž. Ale "když dva dělají totéž...

    Děkuji za odpověď.
    December 11, 2012 v 21.36
    Odpověď panu Kopeckému
    Děkujete mi za odpověď, tak Vám odpovídám. V profilu mám "psycholog, Praha", tak jako jiní tam mají třeba "programátor, Klatovy" nebo "religionista, Praha", neuvádím to jako kvalifikaci k politickému komentování, jen jako identifikaci.

    Docela chápu, že někoho štve, když se psycholog tváří jako expert pro věci mezi nebem a zemí, protože s lidskou duší koneckonců souvisí skoro všechno. Pár takových kolegů mám, redakce je znají, vždy zvednou telefon a jsou ochotni se vyjádřit k čemukoliv. Mně také občas volají, ale jsem nepoužitelný - říkám třeba - no, já si o tom něco myslím, ale byl bych nerad, kdyby to bylo prezentováno jako názor psychologické vědy. Obvykle pak zavěsí.

    Dobrou noc
    December 12, 2012 v 2.08
    Komu není rady, tomu není pomoci.
    Nepoučitelnost a špatná paměť českého voliče jsou fenoménem, který spoluzpůsobil současnou politickou, ekonomickou, morální a mravní bídu, ve které se potácíme. Troufám si tvrdit, že pokud by se Miloš Zeman stal českým prezidentem, tak pro mnoho z politiky a pravicových vlád zklamaných lidí světélko na konci tunelu, kterým by mohly být příští volby, opět zhasne. V ČSSD, která by měla nahradit asociální Nečasovu vládu a napravit alespoň její nejkřiklavější nespravedlnosti a zhovadilosti, by nejspíš došlo ke složité situaci a rozkolu, razantně přiživovanéko z Hradu ve prospěch jedné resuscitované vnitrostranické skupiny. Že by to mělo za následek odklon voličů od takto rozhádané strany je nabíledni. Oslabení ČSSD je samozřejmě v zájmu ODS, jejích pravicových satelitů, a slzy by nad ním neronili ani komunisté, i když z jejich strany by toto uspokojení znamenalo i oslabení levice jako celku. U komunistů však jsou bedliví pozorovatelé jejich politiky na taková sobecká jednání, vyhovující pouze jim, již zvyklí.
    Takže vlastně celé relevantní politické spektrum odleva doprava vnímá, že oslabení dnešní nejsilnější opoziční strany lze zařídit skrze vysočinského jezevce. Motivace pravicových stran a komunistů jsou samozřejmě odlišné, ale taktiku používají společnou. Můžeme tedy sledovat, jak první československý kosmonaut, komunista a europoslanec Vladimír Remek na společné tiskové konferenci vyjádří Zemanovi svou jednoznačnou podporu, a stejnou deklaruje svému dlouholetému politickému souputníkovi z hradních výšin i Václav Klaus. I z vládní ODS, ačkoliv má svého kandidáta, jsou slyšet slova podpory pro Zemana od vysoce postavených funkcionářů, např. Marka Bendy, i když by taková podpora pro levicového kandidáta měla znamenat spíše polibek smrti. Ale Zeman má k autentické levicovosti velmi daleko, takže nedělá sebemenší potíž jak dvornímu zpěvákovi ODS Láďovi Kerndlovi, tak i dvornímu režizérovi protisocanských předvolebních klipů Filipu Renčovi aktivně pomáhat spolu s pravicovými médii Miloši Zemanovi v jeho pomstychtivém hradním tažení.
    Začal jsem mluvit o nepoučitelnosti a špatné paměti českého voliče, což však není jen jeho výsadou. I část členů ČSSD, silně menšinová leč existující, povzbuzována nikoliv zanedbatelnými politiky své strany, jako jsou místopředsedkyně Marie Benešová, čestný předseda Valtr Komárek nebo senátor a exhejtman Jaroslav Palas (abych jmenoval alespoň ty, kteří svou podporu kandidátu cizí politické strany vyjádřili nahlas a nikoli pouze platonicky) nebere Jiřího Dienstbiera jako svého kandidáta a jejich srdce bije pro otce opoziční smlouvy. Argumentují, že jejich guru byl v roce 2003 zrazen poslanci a vedením ČSSD, když se mohl stát prezidentem již tehdy. Že tito nesvědomití poslanci a vedoucí funkcionáři strany nerespektovali výsledek vnitrostranického referenda, které dalo expředsedovi strany silný mandát k boji o Hrad. A proto se nyní, po deseti letech, těmto lidem pomstí a podpoří svého guru Miloše na úkor "jejich" kandidáta.
    Zapomínají však na velmi podstatné věci, a když je snaha jim je připomenout, nechtějí to poslouchat. Ale to, co se stalo, se nedá přejít zacpáváním uší.
    Po bitvě bývá každý generálem, leč přesto se nemohu ubránit alespoň stručné rekapitulaci ve stylu „kdyby“, tedy termínu, který politika ani historie nemají rády. Takže: kdyby Miloš Zeman na sjezdu, kde již z vlastního rozhodnutí nekandidoval na předsedu, oznámil svůj zájem o prezidentskou kandidaturu a požádal sjezdové delegáty o vyjádření podpory, tuto podporu by v závazné formě i pro poslance a senátory ČSSD nepochybně získal. Ale Miloš Zeman místo toho tvrdil, že s politikou končí, odchází do důchodu a bude čerpat životní sílu objímáním stromů na Vysočině. Svého nástupce pak označil za „politika s nejmenším deficitem inteligence“ a z Lidovým domem se prakticky rozešel, když nenavštívil ani jedno zasedání Předsednictva ČSSD, jehož čestným členem jej sjezd zvolil.
    S blížícím se termínem prezidentské volby se Miloš Zeman nechal „přemluvit“ svými institucionalizovanými přáteli z ČSSD, aby se přeci jen o prezidentskou kandidaturu začal zajímat. Institucionalizovaní Přátelé Miloše Zemana zařídili vnitrostranické referendum, ve kterém Miloš Zeman zvítězil před druhým Jaroslavem Burešem. S vítězstvím ve vnitrostranickém referendu naložil Miloš Zeman s úctou ke svým voličům sobě vlastní: oznámil, že do prvé prezidentské volby nepůjde a nastoupí jako blanický rytíř až v době, kdy bude vlasti nejhůře. Navíc dal najevo značnou nespokojenost s tím, že nová vláda vítěze parlamentních voleb Vladimíra Špidly nebyla postavena na konceptu pokračování opoziční smlouvy s ODS s neskrývaným výhledem, že až bude sedět na Hradě, tak tuto věc změní.
    Jelikož vítěz socdem referenda odmítl nastoupit do prvého kola boje o Pražský hrad, poslala do něj ČSSD druhého muže v pořadí výsledku vnitrostranického referenda Jaroslava Bureše. Ten měl však velkou smůlu, prozemanovská část poslanců ČSSD, ačkoliv jejich guru nekandidoval, Jaroslava Bureše, oficiálního kandidáta své strany, nemilosrdně spolu s parlamentní pravicí zbavila iluzí, že by se mohl stát českým prezidentem.
    Prezidentská volba 2003 byla skutečně ze strany ČSSD zpackaná. Vedení strany tahalo další kandidáty jako králíky z klobouku, zatímco vítěz vnitrostranického referenda stále vyčkával. Zatím Václav Klaus prohrával jedno hlasování za druhým, ale houževnatě vždy nastoupil do dalšího kola.
    Když konečně Miloš Zeman usoudil, že nastal čas osedlat bílého koně a zajet do Španělského sálu Pražského hradu zachránit národ, tak si asi ani neuvědomoval, že hlasováními naschvál jedni druhým již poslanecký klub jeho strany není schopen mu jeho touhu po pražském hradě ukojit. A zdrceně prchnul z hradních prostor, zapomenuv na alespoň hranou důstojnost přijetí velké politické porážky.
    Další a poslední kandidát socdem Jan Sokol nejenže nezískal hlasy zemanovských parlamentních sirotků, ale oni je věnovali úhlavnímu politickému soupeři Václavu Klausovi, čímž zároveň věnovali ODS do budoucna volebního žolíka v parlamentních volbách.

    Ani po deseti letech se nesmířili tehdejší zemanovi věrní s porážkou svého guru v prezidentské volbě. Mezitím Miloš Zeman za pomoci svých institucionalizovaných Přátel založil pro ČSSD konkurenční stranu s cílem ubírat své byvší nevděčné straně volební hlasy. To se mu povedlo opakovaně, do parlamentu se sice se svou Stranou práv občanů-Zemanovci nedostal, takže se z předsedy strany nechal formálně degradovat na pouze čestného předsedu, ale oslabení ČSSD mu muselo dělat dobře, zvláště když ještě prostřednictvím svého Šloufa zajistil přeběhnutí poslanců Melčáka a Pohanky k Topolánkově vládě a tím ji umožnil vládnout a zároveň tím poslal ČSSD definitivně do opozice, kde se nalézá i Zemanovou zásluhou dodnes.

    Po tomto ohlédnutí by člověk alespoň čekal, že se sociální demokraté dokáží poučit z chyb minulosti, které se asi staly na obou stranách, a vyvarovat se jich pro příště. Ale zdá se, že je to příliš optimistické očekávání, než aby mohlo být opřeno o realitu. Jakmile si ČSSD vybrala Jiřího Dienstbiera za svého kandidáta na prezidentský úřad a dala mu silný mandát nejvyššího stranického orgánu mezi sjezdy – Ústředního výkonného výboru, podřimující latentní zemanovci uvnitř ČSSD začínají ožívat. Ačkoliv si musí být vědomi, pokud nejsou úplně politicky negramotní, že neúspěch Jiřího Dienstbiera, jediného autentického levicového kandidáta, a případné Zemanovo prezidentství by nutně znamenalo posílení pravice (a tím oslabení levice), je jim to mnohým z nich úplně jedno a jejich touha po pomstě za deset let staré křivdy, jak to vnímají, je silnější než odpovědnost k voličům své strany a jejich osudům. Někteří jsou mimo pomsty motivováni ještě jinak a nejspíš počítají s budoucí Zemanovou vděčností. Jsou i tací, co tak složitě neuvažují a jsou pouze politicky hloupí. Jeden z takových mi nedávno řekl: Strana (myslel tím ČSSD) je Zeman a Zeman je strana! Aniž bych chtěl Miloše Zemana ke komukoliv přirovnávat, tak mi vytanula na mysli scéna z Vávrova filmu Dny zrady, kde Josef Goebbels na šestém sjezdu nacistické strany, který se konal v září 1934 v Norimberku, fanaticky z tribuny hřímá: „Hitler ist Deutschland und Deutschland ist Hitler!!!“
    Ne, skutečně nechci Miloše Zemana přirovnávat k Hitlerovi, to by byl nesmysl, ale podobnost vymytého mozku jeho adoranta byla příčinou, proč jsem si na tu scénu z Vávrova filmu vzpomněl.
    December 12, 2012 v 7.16
    Jiřímu Kubičkovi - vysvětlit, ale možná ještě lépe, porozumět
    s tou duší máte recht, pane doktore - když říkáte, že s ní „koneckonců“ SKORO všechno souvisí. Filosof jde ještě o krůček dál, když o ní ve svém spisku praví „…ἡ ψυχὴ τὰ ὄντα πώς ἐστι πάντα·“ (De anima 431 b 21).

    Mně naštěstí nikdo netelefonuje, takže ani nezavěšují. Doufám, že ti, kteří volají Vám předtím aspoň pozdraví?

    Jezevec by sice byl v leckterém ohledu vděčným objektem zkoumání. Abychom z něj měli prospěch, buselo by ovšem být multidisciplinární, a dost pochybuji, že někdo bude mít chuť dávat kvůli tomu dohromady tým.
    Takže – a v tom spolu možná budeme souhlasit - nám nezbývá než spokojit se s laickým názorem.

    Uvidíme jaký mají voliči. Já tipuji, že ho přece jen odepíšou (tolik k Vaší otázce - 19:58:58). Potěšen bych ale osobně byl jen v případě, že nepostoupí do druhého kola. Takže hádám, že nejspíš budu zklamán – a tím zároveň relativizuji svůj tip.
    December 12, 2012 v 9.51
    Panu Profantovi
    Dovolím si jen poznámku. V textu nesrovnávám sněmovní a krajské volby. A to právě proto, že jsou krajské volby volbami druhého řádu. "Zatímco v krajských volbách v roce 2008 činil součet hlasů pro ČSSD a ODS 1 731 724 hlasů, po přepočtu na procenta 59,42 %, letos na podzim to bylo už pouhých 946 042 hlasů. Po přepočtu na procenta jen 35,86 %," zní pasáž o krajských volbách. Jinak řečeno, srovnávám výsledky dvou po sobě následujících krajských voleb.
    JS
    December 12, 2012 v 9.53
    zbytečné to řešit, žádná enigma
    Na těch průzkumech není nic enigmatického. Vítězí ti kandidáti, které už lidé znají a kteří měli funkci (těžko to lze tedy interpretovat jako "lidový odpor proti politice"). Spíš se na tom dá pozorovat nedůvěra ke stranám, a proto straničtí kandidáti propadají.

    Jinak si stále myslím, že se případný negativní vliv Zemana na ČSSD značně přeceňuje, ale to ukáže historie.

    A znovu vytahovat opoziční smlouvu.. Co měl Zeman dělat, když Ruml viděl tak rudě? Byl to důsledek historie, nic jiného.
    December 12, 2012 v 10.26
    Janu Samohýlovi
    -- těžko to lze tedy interpretovat jako "lidový odpor proti politice"

    ANO, hodně těžko. Ale když se chce, jde všechno...
    A pak někoho napadne "cui bono", a už je z toho mela.

    Panská láska po zajících skáče.
    Opačně to, myslím, neplatí.
    December 12, 2012 v 10.50
    Fischer kamarádí s Kissingerem, Zeman s Vranitzkym ...
    Tak uvidíme, jak z toho český Honza padne na ... zadek?

    Jinak každému doporučuji přečíst si povídání o Zemanově „nákupní“ návštěvě ve Vídni:

    „…Rakouský prezident Heinz Fischer vyběhl ze své kanceláře v paláci Hofburg s otevřenou náručí a přivítal Zemana jako starého kamaráda….“
    a zejména
    „…a on za námi přijel do Vsetína, kde právě před Zemákem vystoupil v můj prospěch,“ sdělil po návštěvě na schodech prezidentského paláce čestný předseda SPOZ Miloš Zeman a povzdechl si:

    „To byly krásné doby.“

    http://www.novinky.cz/domaci/287338-zeman-se-ve-vidni-setkal-s-prezidentem-fischerem-vzpominali-na-zemak.html

    Na následující odkaz se podívejte snad jen pro „pobavení“. Je půvabné, jak „novináři“ Parlamentních listů nedovedou správně ani OPSAT příjmení (Vranitzky) – a „copy-and-paste“ ve škole asi neprobírali. Jakou gramotnost asi očekávají od svých čtenářů?

    ⟹ A otázka o něco důležitější – půjdou čtenáři takového braku volit a dají hlas jezevcovi??

    http://www.parlamentnilisty.cz/zpravy/Zeman-si-s-Fischerem-padli-do-naruce-Doslo-i-na-darek-256519

    Poslední zdejší článek o volbě presidenta vyšel 23.11. po Kubiceho počtářském výkonu ve Standardu (http://derstandard.at/1353207179104/Nur-acht-Kandidaten-bei-Praesidentenwahl-zugelassen), a jen se v něm konstatuje, že „Als Favoriten für das Finale gelten der parteilose Fischer und Zeman…“ – Ostatní rakouský tisk se řídí vídeňským úslovím:

    ⟹ „...nicht einmal ignorieren!“

    ⟹ Kéž by se tímto úslovím řídil český a moravský (a jaký ještě, pana Ungere??) volič!
    MP
    December 12, 2012 v 13.44
    Vratislavovi Dostálovi
    Já Vás budu muset číst pozorně, jste na mě příliš sofistikovaný a informovaný. To už je podruhé, co mi nezbývá než sklopit uši a omluvit se. Bůh ví proč jsem - jak ukazuje i moje poznámka -- četl místo 2008 rok 2010. Mea culpa.
    Ale abych se jen nekál -- v roce 2004 byl součet v krajských volbách pro ODS a ČSSD 1067 000 (zaokrouhleno na tisíce) -- tedy byl zřetelně blíž roku 2012 než roku 2010. V roce 2008 došlo k souběhu voleb do Poslanecké sněmovny a krajských voleb jednom roce a lze vyslovit domněnku, že v jistém smyslu táhla polarita parlamentních voleb krajskou účast.
    Ani není to výhrada proti Vaší tézi o odlivu zájmu o politiku aranžovanou dominantními stranami politického spektra, s tou souhlasím.
    December 12, 2012 v 14.48
    Bavič a změna
    Zemanovou nejsilnější zbraní je schopnost vyprávět vtipy a Češi se rádi smějí. Jeho vtipy se vyprávěly i v hospodách IV. cenové skupiny, což se asi žádnému jinému politikovi nepovedlo. Např. vyhlášení, že nechá stranické knížky vázat v kůži členů ODS. Byl však jedním z tvůrců současného korupčního systému. Dienstbier je jeden z mála kandidátů, pokud ne jediný, kdo usiluje o jeho změnu, tedy fungující demokratických stát, řídící se podle práva. Na tom je třeba stavět.

    Myslím, že je kontraproduktivní psát články věnované Zemanovi, protože už je dávno známé, že i negativní reklama je reklama. Asi by bylo lepší se zaměřit na přednosti Dienstbiera a Zemana zmiňovat jen jako představitele současného establishmentu, který nenabízí žádnou změnu oproti současné praxi, jen její pokračování, případně i zhoršení ruku v ruce se Šloufem a Weiglem (a důchodcem Klausem).
    ON
    December 13, 2012 v 11.14
    K diskusi
    Jsem od roku 1994 antizemanovec na základě osobních zkušeností s tímto člověkem a dlouholetého pozorování jeho politické kariéry. Jsem antizemanovec, protože jsem sociální demokrat, což může leckomu, a i v mé straně, připadat podivné. Naproti tomu musím uznat, že Zeman je zásadním a nepřehlédnutelným spolutvůrcem české politiky posledních dvaceti let minimálně o třídu vyčnívající nad většinou ostatních. Já si myslím, že spíše v tom horším, mnozí si ale myslí, že v tom lepším. Jednu přednost má bezkonkurenční: dělat z A B, z černého bílé a naopak. Je to v naší politické historii výjimečný politický sofista. Jeho fabulační schopnosti vytvářet přesně ten obraz o sobě, jaký chce, aby lidé (kteří jej neznají, nemají informace či osobní zkušenost) o něm měli , jsou mistrovské. Zkrátka těžký politický konkurent pro každého ...... Nevěřím mu ani slovo, ale je to osobnost....
    MP
    December 13, 2012 v 11.35
    Je to osobnost?
    Nechci se pouštět do diskuse o tom, co to znamená být osobnost. Ale snad se můžeme shodnout na dvou bodech:
    a) Sofistická obratnost je dovednost, nikoliv charakterová vlastnost. Tou by mohla být leda ochota používat tuto dovednost zcela bez věcných a morálních ohledů.
    b) Narcisismus, megalomanie, bezohlednost a další patologické jevy lze spojit s pojmem osobnosti leda, pokud o ni mluví psychiatr jako odborník.

    Jinými slovy, buď je Zeman tím, co popisuje Oto Novotný anebo je osobnost, obojí není možné.
    Osobně si myslím, že Zeman byl zajímavý a inteligentní člověk, kterého spotřebovala politika...a ovšem také chlast.
    December 13, 2012 v 11.54
    Quod licet Bovi, non licet Iovi
    * To je to, co Zeman neuznává. V tom se od Klause moc neliší. Liší se možná v něčem, co vzdáleně připomíná Kinderstube... jenže to je klam - nemá ji ani jeden z nich.

    Čili ta klasická věta, která desítky let zdobila české a světové záchodky platí o Zemanovi beze zbytku (zda platila o Servítovi, to dodnes netuším) - a je důležité se neostýchat vyslovit ji, jelikož tak se odjakživa vyjadřuje náš lid, a ten, opakuji, není blbý!

    * Angličan bývá střízlivý, ale nezbývá mu než konstatovat, že "občas se vyskytne šílenec jako český premiér Zeman" (Robert Fisk) - http://blisty.cz/art/9948.html
    ON
    December 13, 2012 v 15.50
    K těm Vráťovým číslům
    Ano, došlo tady k celkovému úbytku procent podpory pro velké strany a volný potenciál obsazují nezávislí kandidáti. Mnohem výmluvnější je ovšem, že v existujících volebních potenciálech velkých stran, včetně ČSSD, se objevuje tendence volit různé kandidáty. Např. podle posledního šetření STEM 1/3 voličů ČSSD chce volit Fischera, 1/4 Jiřího Dienstbiera a 1/5 Miloše Zemana. Mezi voliči ODS 1/3 chce volit Jana Fischera , 1/5 Přemysla Sobotku.... Tzn. že kandidáti nasazení velkými stranami u voličů těchto stran nemají jednoznačnou podporu. Spíše se mi tedy zdá, že ten problém spočívá v dělící čáře mezi "stranický kandidát" versus "nestrancký kandidát". kdy poptávka po nestranickém kandidátovi na Hrad jde napříč politického spektra. Zeman do toho zapadá, protože i když jde o kandidáta s podporou SPOZ, tak stylově zělesňuje soliterního "nezávislého" kandidáta. Občané chtějí mít na Hradě zjevně nejspíše kandidáta ne-stranického a jistě to ovlivňuje celková nedůvěra k stranictví, ale i specifická (a často velmi nerealistická) očekávání většiny občanů od funkce prezidenta v naší zemi. Pokud jde o Dienstbiera, jakkoli je dlouhodobě nejpopulárnějším politikem a troufám si říci, že to není kvůli nějaké nevyhraněnosti (nikomu nevadí), tak je především vnímán jako stranický (1. problém) a pak nemá jednoznačnou podporu vedení své strany (2. problém). To, že nemá jednoznačnou podporu vedení své strany je kapitola sama pro sebe, tohle stojí za analýzu, ale když to nějak zobecním (a zjednoduším), tak jde o traumatickou zkušenost prezidentské volby 2003. Každopádně však rozhodnuto není.....
    December 13, 2012 v 16.37
    RE:
    Oto,

    díky za doplnění. Já pracoval s listopadovými (prezidentskými i stranickými) výstupy CVVM. Ta data stran toho, jaké je rozložení preferencí voličů ČSSD a ODS mezi jednotlivé kandidáty jsem neměl. Nicméně to, co tu upřesňuješ, krásně doplňuje tuto pasáž:

    "Sečteme-li podporu kandidátů relevantních politických stran (Dienstbier, Sobotka, Schwarzenberg, Roithová) dopracujeme se podle již citovaného listopadového šetření CVVM k tomu, že disponují v součtu podporou pouhých 20,5 % voličů. Sečteme-li naopak hlasy pro kandidáty marginálních stran a nezávislé (Fischer, Zeman, Fischerová, Bobošíková, Franz, Okamura a Dlouhý), zjistíme, že je preferuje 64 % voličů. Zbytek, tedy 15 %, je nerozhodnutých."

    Z toho v podstatě vyplývá to, co píšeš, respektive co tvrdí STEM. V každém případě díky.
    + Další komentáře