Blíží se historicky první přímá volba prezidenta. Kampaně jednotlivých kandidátů jsou již v plném proudu, média referují o jednotlivých akcích, probíhají veřejné debaty, komentátoři spekulují, který z kandidátů by byl pro příštích pět let nejvhodnějším prezidentem. Ve veřejnoprávních i soukromých médiích běží pořady různých formátů, jejichž ambicí je jednotlivé kandidáty veřejnosti představit.

Přestože se na první pohled často zdá, že si nikdo za prezidenta nepřeje Jana Fischera či Miloše Zemana, jsou právě oni pravděpodobnými favority prvního kola volby.

Všude kolem platí něco, co u nás ne

Jakkoli je třeba k sociologickým šetřením přistupovat s maximální obezřetností — ostatně některé průzkumy jen několik dnů před posledními sněmovními volbami v roce 2010 předpovídaly například TOP 09 polovinu hlasů oproti reálnému výsledku —, trend se zdá být evidentní. Do druhého kola, nedojde-li k události, která dosavadní tendence zvrátí, postoupí expremiér úřednické vlády Jan Fischer a čestný předseda Strany práv občanů — Zemanovců Miloš Zeman.

Podle listopadového šetření Centra pro výzkum veřejného mínění (CVVM) by z množiny těch, kteří deklarují, že se voleb zúčastní, volilo Jana Fischera 23,5 % voličů. Zemanovi by svůj hlas dalo 19,5 a až třetímu Jiřímu Dienstbierovi pouhých 9,5 % respondentů. Podle téhož šetření dvaačtyřicet procent respondentů uvedlo, že jsou o svém kandidátovi již pevně rozhodnuti, a tudíž svou volbu určitě nezmění. Pětapadesát procent respondentů uvedlo, že se může stát, že svou volbu ještě změní.

Současně s tím se prakticky od všech sociologických agentur dozvídáme, že jsou sociální demokraté — hovoříme-li o stranických preferencích — suverénně nejsilnější stranou v zemi. Jinak řečeno to znamená, že jsme konfrontováni v rámci střední a východní Evropy s ojedinělou situací. Podle politologa Vladimíra Hanáčka totiž mezi blízkými zeměmi středoevropského areálu nenajdeme téměř žádný případ, kde by při analýze průběhu a výsledků přímých prezidentských voleb bylo možno plně odhlížet od role politických stran a vývojových tendencí příslušného stranického systému.

Tato charakteristika podle něj platí i v zemích, kde jsou prezidentské volby hodnoceny z mnoha důvodů jako volby prvního řádu. „Typickým příkladem je sousední Polsko. Čtvery přímé volby prezidenta Polské republiky, které se konaly od roku 1995 dodnes, nikdy nepřinesly výsledky, jež by se z hlediska podpory příslušných stranických formací konkrétním kandidátům daly analyzovat izolovaně od příslušné stranicko-systémové konfigurace, kterou v blízké době před či po prezidentských volbách přinesly volby do Sejmu,“ uvedl Hanáček v září letošního roku v Revue Politika.

Prakticky to podle něj znamená, že míra podpory konkrétního kandidáta v prezidentských volbách vždy korespondovala s volebním výsledkem příslušné nominující strany ve volbách do Sejmu. Jednoduše řečeno: kandidáti dominantních politických stran dominovali také přímé volbě prezidenta.

„K podobným závěrům bychom došli při analýze prezidentských voleb i v jiných zemích, například na Slovensku, v Chorvatsku, Rumunsku či Bulharsku,“ dodal politolog. Otázkou je, proč se — alespoň se to tak zatím jeví — nenacházíme ve srovnatelné situaci.

Jiří Dienstbier disponuje podporou podstatně nižší než strana, která ho do přímé volby nominovala. To samé lze říct o kandidátovi ODS, tedy subjektu, který je dlouhodobě hlavním pólem pravé části stranické soustavy. Jak je současně možné, že se Miloš Zeman pomalu ale jistě stává jedním z favoritů prvního kola volby? Zapomněla velká část veřejnosti, že Zeman patří k hlavním strůjcům všeho, co dnes pokládáme na českém stranicko-politickém systému za odpudivé?

„Je povinností pamětníků připomínat, co všechno tato země za jeho vlády zažila. Že to byly roky, které pevně pod dohledem dvou nejsilnějších stran zacementovaly základy místní korupce. Že to byla doba brutálního zneužívání policie a politické kriminalizace nepohodlných na objednávku podsvětí. Že na Úřad vlády docházel za Miroslavem Šloufem na konzultace jistý František Mrázek,“ připomněl již 10. května letošního roku analytik Hospodářských novin Jindřich Šídlo.

Miloš Zeman také již dříve uvedl, na čem postaví svou předvolební kampaň. „Na svých zkušenostech ze spolupráce dvou nejsilnějších parlamentních stran. Byla zde tehdy stabilní vláda, která vydržela čtyři roky, kdy neexistovali žádní přeběhlíci, z ekonomické krize se podařilo přejít do konjunktury. Tedy, kdy se rozhodující politické síly dokázaly dohodnout. Pokud bych byl zvolen, chtěl bych být prezidentem této dohody, nikoliv prezidentem konfliktu,“ uvedl Zeman pro server Aktuálně.cz.

Zeman je kandidátem lidového protestu proti politice

V médiích či na sociálních sítích slýcháme přehršle argumentů v neprospěch Jiřího Dienstbiera. Jedni tvrdí, že je příliš mladý a v politice zatím nic nedokázal. Podle jiných pozorovatelů českého politického provozu je jeho nevýhodou příliš věcný styl vystupování. Na rozdíl třeba právě od Zemana prý není prototypem lidového baviče.

Další experti se zmiňují o nejednotnosti strany, která Dienstbiera do prezidentské volby poslala. Faktem je, že otevřená či jen špatně skrývaná podpora Zemanovi od řady představitelů ČSSD je hrubým faulem proti politické kultuře. Jak by asi vypadalo, kdyby Jiří Dienstbier veřejně podporoval v krajských, senátních či komunálních volbách protikandidáty vlastní strany? Co by na to nyní tak výmluvně tišší hejtmani, primátoři či senátoři řekli?

Lubomír Zaorálek se sice ostře a plným právem proti takovému počínání ozval, ale tažení proti Zemanovcům v ČSSD by mělo být důslednější a především by mělo mít institucionální podobu; stejně jako vnitrostranická mobilizace pro Dienstbiera. Bez ní totiž nebude mít kandidát ČSSD zřejmě v prvním kole šanci. A pokud by se měl Zeman na Hradě nakonec skutečně ocitnout, důsledky pro sociální demokracii mohou být dlouhodobé a fatální.

Miloš Zeman se totiž těší podpoře od politických osobností zprava doleva, nepokrytou kampaň pro něj vede deník Právo. Veřejně se pro něj vyjádřili Václav Klaus, dlouholetý poslanec ODS Marek Benda, místopředsedkyně ČSSD Marie Benešová, čestný předseda ČSSD Valtr Komárek, předseda odborů Jaroslav Zavadil, bývalý předseda ČSSD Jiří Paroubek či komunistický europoslanec Vladimír Remek, který původně patřil mezi uvažované kandidáty komunistů na prezidenta. To, že KSČM nakonec svého kandidáta nenominovala, nahrává rovněž Zemanovi.

Přesto jsou podle našeho mínění všechna výše naznačená vysvětlení dílčí, neboť dostatečně nevysvětlují rozpor mezi preferencemi jednotlivých stran a podporou, jíž se těší jejich kandidáti. Jak je možné, že navzdory tomu, že je Zeman kandidátem marginálního subjektu, disponuje potenciálem volby vyhrát. A jak to, že navzdory takřka čtyřicetiprocentní podpoře ČSSD se jejich kandidát pohybuje na hranici desetiprocentní podpory?

Málo se v tomto kontextu hovoří o sytémové dynamice české stranicko-politické soustavy, jejíž počátek lze datovat volbami do Poslanecké sněmovny v roce 2010. Zatímco pro období od roku 1996 do roku 2006 je charakteristické, že docházelo ke koncentraci volebních hlasů, poslední sněmovní volby tento trend zvrátily. Ve volbách v roce 1996 činil součet hlasů pro ČSSD a ODS 3 396 810 hlasů. Znamenalo to, že obě hlavní strany české stranické soustavy volilo dohromady 56,06 %. Pro občanské a sociální demokraty to znamenalo zisk 129 mandátů.

V předčasných volbách v roce 1998 pak ČSSD v součtu s ODS obdržely 3 584 671 hlasů, což činilo v přepočtu na procenta zisk 60,05 % hlasů. Mandátů mezi dva nejsilnější subjekty české politiky připadlo 137. Tento trend spočívající v koncentraci hlasů pro oba hlavní póly české stranické soustavy pak kulminoval v roce 2006. ODS a ČSSD tehdy volilo 3 621 302 voličů, což pro ně znamenalo zisk více jak dvou třetin hlasů (67,70 %) a 155 mandátů. Jinak řečeno, v roce 2006 obsadili občanští a sociální demokraté více než tři čtvrtiny Sněmovny.

Zvrat přinesly volby v roce 2010. Velké a doposud dominantní a etablované strany české pravice a levice ztratily v součtu 25 % hlasů, v absolutních číslech přišly celkem o neuvěřitelných 1 408 243 voličů z voleb v roce 2006. V přepočtu na mandáty to znamenalo, že ODS přišla o 28, ČSSD o 18 poslaneckých křesel. Součet hlasů pro ČSSD a ODS klesl na 2 213 059 hlasů, dohromady získaly poprvé od voleb v roce 1992 méně než polovinu hlasů, přesně 42,30 %. Celkové pak obsadily pouhých 109 křesel ve Sněmovně.

Za tímto volebním výsledkem lze identifikovat to, co mnozí nazývají znechucením veřejnosti ze stávajících politických elit. Týká se to z logiky věci především právě dvou nejsilnějších politických stran. Sytémovou změnu spočívající v přechodu od koncentrace hlasů k jejich roztříštěnosti pak potvrdily volby do krajů letos na podzim.

Zatímco v krajských volbách v roce 2008 činil součet hlasů pro ČSSD a ODS 1 731 724 hlasů, po přepočtu na procenta 59,42 %, letos na podzim to bylo už pouhých 946 042 hlasů. Po přepočtu na procenta jen 35,86 %. Většina komentátorů upozorňovala především na úbytek hlasů pro ODS. Ano, občanští demokraté jsou v rozvratu, což se týká také pravice ve svém celku. Připomenout je ale potřeba také to, že hlasy ztrácejí i sociální demokraté. Jediným subjektem, kterému neubývají voliči, jsou komunisté. KSČM je v současnosti nejstabilnějším prvkem české politické soustavy.

Rozptyl hlasů, s ním spojená nespokojenost velké části veřejnosti s politikou, tak vytváří volný prostor, a to prozatím především na pravici. V kontextu vývoje české politiky je nyní nejpalčivější otázkou budoucnosti, kdo uvolněný terén obsadí. Lecos může napovědět již výsledek lednových prezidentských voleb.

Abychom se vrátili k otázce položené v úvodu, po stručném a rámcovém shrnutí dynamiky politického provozu můžeme vyslovit hypotézu, dle které jsou předvolební preference jednotlivým kandidátům pokračováním trendu, který započaly volby do Poslanecké sněmovny v roce 2010. Nazvat jej můžeme například postupnou rekonfigurací stranicko-politického systému.

V prezidentské volbě z této konstelace těží kandidáti buď nestraničtí či kandidáti marginálních stran. „Právě teď z těžké nedůvěry k velkým politickým stranám (kromě komunistů) těží nezávislé osobnosti — mezi které, jakkoli je v tom skrytá řada paradoxů, počítá veřejné mínění i Zemana. Na jednom z prvních míst,“ napsal v úterý na serveru Aktuálně.cz Jan Lipold.

A čísla to potvrzují. Sečteme-li podporu kandidátů relevantních politických stran (Dienstbier, Sobotka, Schwarzenberg, Roithová) dopracujeme se podle již citovaného listopadového šetření CVVM k tomu, že disponují v součtu podporou pouhých 20,5 % voličů. Sečteme-li naopak hlasy pro kandidáty marginálních stran a nezávislé (Fischer, Zeman, Fischerová, Bobošíková, Franz, Okamura a Dlouhý), zjistíme, že je preferuje 64 % voličů. Zbytek, tedy 15 %, je nerozhodnutých.

Podle všeho tak Dienstbier doplácí na dynamiku vývoje stranické soustavy, jež souvisí se znechucením voličů stávající politickou situací. Přestože se tato hořkost projevuje především dezintegrací pravice, doplácí na ní i sociální demokraté. Ať jsou výhrady k Jiřímu Dienstbierovi jakékoli, nejspíš by se s obdobnými systémovými zákonitosmi potýkal kterýkoli jiný kandidát ČSSD.

Tím nemá být řečeno, že Dienstbier přece jen nemůže nakonec do druhého kola proklouznout. Ale systémové limity, jež mu cestu za tímto cílem komplikují, jsou evidentní.

Nálady se zřejmě vyvíjejí pro Zemana

Tento víkend jsem byl ve východních Čechách. Potkal jsem několik kamarádů a hovořil s nimi o náladách jejich přátel v souvislosti s prezidentskou volbou. V zásadě potvrdili výše popsaný rozbor, ačkoli svými slovy.

Zeman v očích mnoha lidí není spjat se současným marasmem nejen politickým, nýbrž i morálním a ekonomickým. Od časů opoziční smlouvy uběhlo evidentně až příliš času. Podle mých přátel, kteří Zemana viděli například v Interview na ČT24 působí expředseda ČSSD svěže, pohotově, prý je nad věcí a stále dokazuje svůj vysoký formát.

„Nejsem rozhodnut, koho budu volit. Možná ale Miloše Zemana, a to i přesto, že se považuju za pravicově orientovaného člověka. Důvody jsou dva. Hledám a myslím, že valná většina Čechů hledá osobnost, která je dostatečně politicky známá a myslí si, že o ní něco ví. Pro mne tak prakticky vypadne naprostá většina kandidátů. Zbydou tři, ale protože Fischer není osobností, tak vlastně pouze dva,“ řekl mi například jeden přítel.

„Sympatický pravicový Schwarzenberg a ne moc sympatický Zeman. Přesto je pro mě Zeman přijatelný, neboť většina sociálních demokratů ho podrazila a bude nejspíš v rámci možností nadstranickou hlavou státu. Současně je typický vůdce,“ dodal.

Otázkou nyní je, co ještě může učinit Dienstbier a zejména ČSSD, aby navzdory stávajícímu rozpoložení veřejnosti a zjevně nepříznivé dynamice Zemana porazili. Sociální demokraté, včetně těch, kteří nyní pokoutně či vcelku otevřeně drží Zemanovi palce, se až na čestné výjimky chovají, jako by si prozatím vůbec neuvědomovali, že za případný příchod Zemana na Hrad draze zaplatí ČSSD celá; tedy včetně těch svých členů a funkcionářů, kteří pro něj nyní pracují.