Dozvěděl jsem se o sobě, že jsem utopista, autoritář, ne-li totalitář vyžívající se v regulaci a uniformitě. Stalo se tak naštěstí jen se známým u piva, které během večera konflikt sahající od metylové smršti až po školní uniformy spláchlo.

Jsou věci, v nichž jsem si jistý. Je nepochybně úkolem státu kontrolovat potravinářské zboží včetně alkoholu i místa, kde se prodává, ať už balený nebo rozlévaný. V pečlivém značení lahví ani v licencování provozoven nabízejících alkohol nevidím nejmenší problém. Stav, kdy vám panáka prodají v novinovém stánku, je nelogický a musí skončit.

Vážně podezírám neoliberální stát, že mu to dosud bylo fuk. Kdo by také byl tak smělý, aby dohlížel, když pančovaný šnaps nalévala neviditelná ruka trhu?

Policie vyšetřovala do šuplíku, orgány hygieny zmateně bloudily a celníci zabavili jenom sem tam něco. Nejsou lidi, nejsou peníze. A když jsou, tak malé, svádějící k úplatnosti. Mezi prsty dosud proklouzával padělaný alkohol, kosmetika, textil… Padělaný, pančovaný, otrávený, to je jedno. Jakékoli porušení pravidel musí být stíháno.

Jaký jiný typ státní regulace je důležitější než ten, který se týká našeho zdraví? Jistě, mrtví jsou i na silnicích nebo po cigaretách. Jenže to jsou většinou ti, co přistoupili na pravidla ruské rulety typické pro moderní společnost. Lidé mrtví či navždy zmrzačení metanolem ale neměli na výběr: Mysleli, že normálně pijí, „normálně“ se pomalu zabíjejí, jenže ta s kosou přišla nečekaně dřív.

Tím spíš zaráží, že špičky ministerstva financí a celní správy se tváří bohorovně a jsou dotčeny sebemenší kritikou. Proto je vhodné vnést toto téma do zevrubné politické debaty.

Můj hospodský spolustolovník namítal, že šizuňkové budou vždy a lidé schopní opíjet se lacinými patoky také. Nemusejí přece pít a nemusejí na kořalce šetřit. Tento přístup ale opomíjí širší sociální souvislosti, včetně koupěschopnosti populace. Kromě toho můj otec nenakupuje Tuzemák kvůli ceně, ale protože mu na rozdíl od karibských rumů chutná. Snad mu i pravověrní liberálové přiznají právo na individuální výběr a nárok na nezávadný výrobek.

„Vy levičáci a europeisti chcete na všechno předpis, štempl a kontrolory,“ slyšel jsem dále. Musel jsem se usmát. Liberální demokracie, tedy systém, který sdílíme, je založena na dodržování psaných i nepsaných pravidel. Právě toto je v České republice vzácné. Pravidla jsou legislativně churavějící, zneužívaná či naopak opomíjená. A až společnost bude schopna stát na ústní, nepsané dohodě, budu první, kdo to přivítá.

„Nebo ty uniformy pro děcka — to se učíte v Bruselu, nebo v Taškentu?“ byl jsem dál grilován. Pro odlehčení jsem připomněl, že v Brazílii dokonce ke školním uniformám našívají mikročipy, které prostřednictvím SMS upozorňují rodiče na záškoláctví jejich potomků. K tomu jsem přidal příklady z USA, Velké Británie či elitních soukromých gymnázií u nás.

Cítil jsem se ale ukřivděně. Když na počátku tohoto školního roku média informovala, že k uniformám přistoupila první pražská veřejnoprávní základní škola, neměl jsem na to jednoznačný názor. Mám rád pestrost a nerad si nechávám diktovat. „Dnes hájíme jedinečnost osobnosti, jedinečnost vzdělávacích cest a k tomu se podle mého soudu uniforma příliš nehodí," říká psycholog Václav Mertin, jenž by měl být v obraze. Na rozdíl od tradičně a tradicionalisticky plácajícího Václava Klause, který podle očekávání pronesl: „Já mám pocit, že do školy se má chodit v základním slova smyslu přiměřeně oblečen. Ale nejsem příznivcem uniforem. Nikdy v naší zemi tradici neměly.“

Vše mi nakonec na Radiožurnálu vysvětlila osmiletá Adélka nadšená z předepsaného modelu, když konstatovala: „Nebudeme se moct hádat, kdyby někdo měl hezčí oblečení než ten další, a tamtomu by se to líbilo.“

Děti dokáží být zlé. Od kastování podle oblečení či školní výbavy je jen krůček k ústrkům a šikaně. Uniformy aspoň částečně zažehlují rozdíly. Ti méně majetní se cítí lépe, sebevědoměji a ti z bohatších poměrů se učí pokoře, soudržnosti a solidaritě. A když to jde na luxusní škole Petra Kellnera, proč by to nešlo ve školách běžných?

Snad jen za vstřícnost k pubescentům bych se přimlouval. Ti se chtějí lišit, vynikat, být originální - ne draze „voháknutí“ - nezávisle na příjmech svých rodičů. Školní uniformy jsou důležité především pro drobotinu, které umožňují stejné startovní podmínky na prahu školní docházky. Ale ani ti starší nejsou nakonec apriori proti. Z průzkumu společnosti Scio podle MF Dnes vyplynulo, že příznivců a odpůrců uniforem je mezi mladými zhruba stejně. Hlasovaly necelé dva tisíce studentů a pro odpověď „nápad se mi nelíbí“ zvedlo ruku 34 procent. Třicet procent dětí by naopak uniformy zavedlo a třináct procent navrhuje, aby je studenti a žáci měli přichystané jen pro zvláštní příležitosti. Výsledek lepší než jsem čekal.

„Stejně mám pocit, že mi tu někdo nasazuje kazajku,“ utrousil můj známý. Kéž by, pomyslel jsem si při vzpomínce na docenta Chocholouška zlomyslně a nahlas jsem replikoval: „To myslíš třeba ratingové agentury, před kterými se klaní vláda, která prý nemá jinou možnost jak vládnout? Původně to začalo Mezinárodním měnovým fondem, příště bude do rytmu bubnovat kdejaký lichvář!“ Vypečený kumpán si povolil kravatu, ucucl piva a stočil řeč na počasí…