Vláda silné ruky

Jiří Pehe

Příchylnost k vládě silné ruky, kterou si podle průzkumů přeje nadpoloviční většina respondentů, vypovídá leccos o selháních liberální demokracie v České republice, a to ve dvou hlavních směrech.

V několika nedávných anketách a průzkumech se nadpoloviční většina respondentů vyslovila pro „vládu silné ruky“. Ačkoliv tyto průzkumy není třeba přeceňovat už proto, že v nich obvykle není taková „vláda silné ruky“ nijak specifikována, přesto o lecčems vypovídají.

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Jistě vypovídají například o tom, že mnoho lidí je znechuceno korupcí, šlendriánem ve státní správě, politickými skandály či nízkou politickou kulturou, a domnívají se, že by mnohé z těchto problémů vyřešila nějaká forma autoritářství. Neřeší přitom už příliš, o jakou ideologii by se taková forma vlády opírala.

Jelikož lze předpokládat, že většina lidí, kteří podporují „vládu silné ruky“, si představuje spíše jakousi osvícenou formu autoritářství, spíše než tvrdou diktaturu, je do jisté míry překvapující, že většina z těch, kteří si „vládu silné ruky“ přejí, ignoruje, jak se zdá, zároveň otázku, odkud by se ve společnosti, která produkuje pokleslou politickou třídu, jakou má současná Česká republika, měl vzít osvícený diktátor, a proč by měl být v konečném součtu takový člověk například méně zkorumpovaný, než jsou současní politici.

Příchylnost k „vládě silné ruky“ vypovídá leccos o selháních liberální demokracie u nás, a to ve dvou hlavních směrech.

Na jedné úrovni se zdá, že značná část lidí, odkojená předešlým totalitním systémem, si neví rady s politickým systémem, v němž jsou věci nepřehledné a rozhodnutí se nedají prosazovat nařízeními či boucháním pěstí do stolu. Vadí jim zřejmě nejen výše zmíněné neduhy, ale také těžkopádný politický proces, jenž nakonec často vede ke kompromisům, které neuspokojují nikoho.

Na jiné úrovni může být volání po „vládě silné ruky“ působeno zmatkem, který vyvolává proces globalizace. Liberální demokracie v západních demokraciích byla před rokem 1989 do značné míry demokracií „národní“, v níž demokratická politika měla ještě stále navrch nad kapitalistickou ekonomikou, takže dokázala, přinejmenším od 2. světové války, kapitalismus „humanizovat“.

V současném světě se ovšem poměr sil obrátil. Dnes a denně jsme svědky toho, jak globálně fungující trhy zatlačují liberální demokracie, které nadále fungují „národně“, do defenzivy, a  jak mocné ekonomické zájmy korumpují politický proces, v důsledku čehož se vyprazdňuje stranická politika.

Rostoucí popularitu si tak získává představa, že řešením je jakýsi souběh „nacionalizace“ politiky i ekonomiky a podvázání demokratických mechanismů. Mezi příklady takových modelů patří Singapur, orbánovské Maďarsko, nebo Čína.

Co na tom, že tyto představy jsou vlastně kapitulací před tím, co je generuje. Jestliže se totiž liberální demokracie dostává pod tlak globálně fungujících trhů, protože těm, jak se zdá, lépe vyhovuje spolupráce s flexibilními autoritářskými režimy, jako je Čína, než spolupráce s těžkopádnými demokraciemi, pak zavedení „vlády silné ruky“ je ve své podstatě přesně tím, co globální trhy chtějí. Koneckonců i dočasné podvázání demokratické politiky v podobě instalace úřednických vlád v Řecku a Itálii je především snahou suspendovat těžkopádný demokratický proces tak, aby hrál podle not globálních finančních trhů a ratingových agentur.

Schvalování „vlády silné ruky“ značnou částí obyvatelstva vypovídá také o zásadním neporozumění možnostem demokracie a svobody. Je výrazem „demokracie bez demokratů“, v níž sice fungují základní procedurální a institucionální mechanismy, ale v níž většina lidí zatím nevstřebala základní demokratické hodnoty.

Reakcí na rostoucí problémy tudíž není masivní aktivizace občanské společnosti, tak jak to vidíme třeba na příkladu hnutí Okupujte Wall Street v USA nebo hnutí Rozhořčených v západní Evropě, ale pasivita. Záchrana má přijít zase jednou „seshora“, od osvíceného diktátora nebo autoritářské strany, nikoliv „zezdola“, tedy od občanské společnosti. To je poněkud paradoxní, zvážíme-li, že u nás „těm nahoře“ většina plebejského národa instinktivně nevěří.

Lze samozřejmě argumentovat, že víra v obroditelskou sílu občanské společnosti je v kontextu střetu globálního kapitalismu s národní liberální demokracií iluzorní, protože korupce, nerovnost a další patologické jevy jsou nevyhnutelným důsledkem tohoto nerovného střetu.

Na druhou stranu, lze argumentovat, že pokud lze ještě demokracii zachránit, bude muset dojít ke globalizaci občanské společnosti a potažmo i politiky, aby politika dostala ekonomiku v globálu pod kontrolu tak, jako tomu bylo v národních rámcích ve zlatém období evropských demokracií v šedesátých až osmdesátých letech minulého století.

Obecně lze argumentovat, že výše zmíněné průzkumy i ankety naznačují, že demokracie v České republice vůbec není hotovou věcí. Potvrzuje se to, před čím mnozí politologové dlouhodobě varují: jelikož česká společnost nemá zatím zažité skutečně demokratické instinkty, které by jí pomohly rostoucí problémy řešit s pomocí „více demokracie“, existuje značný potenciál, že se politicky skutečně může prosadit nějaký charismatický populista, který bude slibovat pořádek výměnou za méně demokracie.

    Diskuse
    January 17, 2012 v 12.36
    Jedna silná ruka tu už vládne
    A tou silnou rukou je Václav Klaus. Od roku 1992 dominuje s neoliberální teorií i praxí české politice. Václava Havla proměnil v pouhý romantický symbol revoluce a občanskou společnost vytlačil na periferii a prosadil svůj koncept silné liberální tržní ekonomiky, která se mezitím globalizovala. Jeho konceptu se přizpůsobila také sociální demokracie, Zeman vládl s jeho požehnáním a podporou. Jediný, kdo se politicky výrazně postavil proti s evropským sociálně demokratickým konceptem, byl Vladimír Špidla. Toho zlikvidovala sama sociální demokracie. Václav Havel tu a tam protestoval, stejně jako Strana Zelených, předtím Luxovi Lidovci. Mafiánský kapitalismus pojmenovali, neproměnili.
    January 17, 2012 v 14.36
    "Silná ruka"
    Nejsem důkladně obeznámem s inkriminovanými výzkumy, nevím, jak byla otázka přesně formulována. Také mě v poslední době znepokojuje to, co J. Šiklová nazvala českým "urfašismem", tj. je jakási tolerance k netoleranci. Ale nemusíme chodit daleko: i zda, na stránkách DR (myslím v diskusích, nikoli v článcích) problesknou názory, které mně vyrážejí dech - jakási tendence nepřímo relativizovat zločiny husákovského režimu nebo dokonce nehumánního režimu v KLDR: tu poukazem a "dobu" (kdo tu dobu asi tvořil?), onde zase na to, že jsme v KLDR nebyli (je přímá zkušenost vždy základem objektivního stanoviska?) apod. Neostalinismem nebo nebezpečím pro demokracii bych to nenazval, ale určitou necitlivostí nebo nedomyšleností rozhodně ano.

    Avšak nechci propadat depresi. Pořád doufám, chci doufat, že vláda "pevné ruky" je v myslích většiny lidí spíše touha po vládě pevných pravidel, po jejich dodržování. Domnívám se, že lidé jsou frustrováni, ale že by nějak většinově chtěli nějaký autoritativní režim? To bych si neodvažoval tvrdit. Dokonce ani u voličů ODS.
    January 17, 2012 v 14.42
    Vladimír Špidla
    Jsem rád, že tu Martin Šimsa připomněl Vladimíra Špidlu, mimochodem socialisty důsledně antikomunistického. Špidla hovořil o nebezpečí transcendentální politiky, tj. takové politiky, která se snaží realitu přizpůsobit - třeba i násilím - apriorním kategorií, jako jsou trh, proletariát apod, jež tento druh politiky chápe jako ontologickou sílu - jako skutečně jsoucí, ne jako (pojmové) konstrukty. Tuhle tendenci viděl nejen u konzervativní pravice (ODS), nýbrž i u konzervativní levice (KSČM).

    Považuji tohle dělení za podnětné a fundamentálnější než dělení na levici x pravici (které ale také nezpochybňuji, jen bych ho viděl v jiném patře).
    PM
    January 17, 2012 v 19.34
    skutečně demokratické instinkty nemají kořání
    začetl jsem se do pirátských novin - tedy do diskusí.
    Zjišťuji že i zde je slovo demokracie převážně chápáno obdobně jako komunismus. Jako zkompromitovaný společenský systém, který nezasluhuje šance, protože je ve službách nadnárodních korporací. Převažuje tak dojem, že demokratický režim není schopen zaručit občanu svobodnou pluralitní společnost. I na DR, i když okrajově lze pozorovat podobné náznaky.
    Považuji to za výsledek úspěšné destrukce pojmu demokracie vládnoucí neoliberální elitou, navazující na představy o demokracii zmrzačené předchozími totalitami. Demokracie není vnímána jako rámec fungujícího svobodného soupeření o moc, ale jako instrument usurpace moci.
    January 18, 2012 v 5.10
    Ke slovům pana Kandy:
    "Pořád doufám, chci doufat, že vláda "pevné ruky" je v myslích většiny lidí spíše touha po vládě pevných pravidel, po jejich dodržování"
    Pane Kando, ale to je přece téměř totéž. Všichni konzervativci nejrůznějších typů (mezi něž patří i fašisté) přece volají po dodržování pravidel. Takových pravidel, o kterých si oni myslí, že by se dodržovat měla. Jenže taková právidla jiní buď neuznávají nebo nechtějí či zkrátka vůbec nemohou dodržovat. Fašisty si obvykle chybně představujeme jako nějaká monstra, ale oni se často rekrutovali právě z takzvaných slušných lidí, kteří po ostatních žádali jen kázeň a dodržování pravidel. Fašistou se může stát typický maloměšťák. Maloměšťák chce, aby ostatní lidé žili jako on, protože on je přece ten slušný.Oporou fašismu vždy byla maloburžoazie. Dnes už třídní rozvrstvení samozřejmě neplatí - historie a globalizace všechno zpřevracela. Ale maloburžoazní myšlení ve společnosti přetrvává.
    Není možné nutit lidi k dodržování pravidel, která jim jsou cizí, protože svět se změnil. Je třeba lidi dobrovolně získat pro nová pravidla. Tento problém však bohužel nebude rychle vyřešen, takže čekat můžeme cokoliv.
    January 18, 2012 v 7.20
    Paní Hájkové
    Samozřejmě, že tohle mě napadlo, to známe z dějin. Ale promiňte, není totéž, když někdo chce dodržování elementárních principů demokracie (např. pravomocné odsouzení za korupci - proč by tohle mělo být cizí?) a někdo jiný zase to, aby byly vytvořeny lidové soudy. Ovšemže hranice mezi tím je bohužel propustná: kdo by toto dodržování demokratických principů prosadil, když demokraticky zvolená reprezentace selhává? - tady je to čertovo kopýtko.
    January 18, 2012 v 17.17
    Pochopitelně, že je rozdíl mezi dodržováním a dodržováním. Naštvanost lidí je celkem pochopitelná a víra v demokratické instituce slábne. Docela paradoxně k tomu přispívá stále nové a nové zveřejňování dalších afér, dalších případů korupce a mafiánství. Tím samozřejmě nemyslím, že se má něco tutlat, to by bylo asi ještě horší. Dřív se asi takové zveřejňování pokládalo za něco, co je pro společnost samo o sobě ozdravné: Nastavíme politikům zrcadlo, zveřejníme jejich hříchy a oni se zastydí, odstoupí a uvolní místo někomu mravnějšímu. Jenže ono už to bohužel nefunguje. Dnes už se nikdo nestydí. Navíc je těžké najít někoho mravně zcela odolného, kdo se bude chtít namočit v politickém bahně. Takové lidi, aby s lucernou hledal.
    Občas s manželem počítáme, kolik zpráv v médiích je pozitivních a kolik negativních. Atmosféře ve společnosti by možná prospělo více těch pozitivních. Ale kde je vzít a nevymýšlet si, že?
    Těžké je doufat v brzké vytvoření občanské společnosti, když přes všechny špatné zkušenosti s politiky je mezi lidmi pořád větší víra v příchod jakéhosi nového politického mesiáše, který konečně zatočí s korupcí a zavede pořádek, než je jejich důvěra ve vlastní sousedy.
    MP
    January 18, 2012 v 21.2
    Potřebujeme novou ideologii
    Je zřejmé, že ta "stará", kterou stvořil kdysi na počátku 90. let V. Klaus, teď definitvně umírá. Ve "volný trh" a jeho blahodárnost nevěří dnes ani ti, kdo ještě před nějakým rokem byli jeho rozhodnými zastánci (jak jsem si ověřil při rozhovorech s těmito lidmi). Bylo by ovšem strašlivým omylem se domnívat, že se tím konečně otvírá prostor pro pravou a úplnou názorovu svobodu apod. Lidé se bez ideologie neobejdou (a společnost bez ní možná ani nemůže fungovat). Hrozí nebezpečí, že si lidé "svérázně" spojí oprávněné rozhořčení ze sociální nespravedlnosti se stereotypy vytvořenými za léta neoloiberální propagandy - a výsledkem je onen "protofašistický cynismus" (píšu o něm v diskusi pod článkem J. Černého).

    Potřebujeme tedy ideologii novou, sociální a demokratickou (aluze není náhodná), abychom přívalu této temnoty mohli čelit. Samozřejmě si musíme být u toho vědomi, že ideologie je pouze ideologií, že není věrným zrcadlem skutečnosti, že vždy odráží něčí zájmy, že je zneužitelná atd. - a počítat s tím a zabudovávat určité pojistky.

    A jak by mohla nová ideologie vypadat ohledně třeba právě otázky korupce? Měla by jasně říct: Tento jev je jistě škodlivý a odsouzeníhodný a je třeba jej potírat, ale na druhé straně je to jev v současných ekonomických podmínkách nezbytný. Protože na trhu je čím dál méně férových příležitostí k úspěchu, využívají (a hledají!) se pochopitelně ty příležitosti neférové. Kdo chde opravdu zatočit s korupcí, musí změnit socioekonomické poměry.
    January 19, 2012 v 0.31
    Vláda silné ruky nebo vláda práva?
    Pane Plevo, Vaši poslední větu ("Kdo chde opravdu zatočit s korupcí, musí změnit socioekonomické poměry") považuji za projev utopického myšlení - pokud ji dobře rozumím jako snu o revoluci. Tedy revoluci v Marxově smyslu změny sociálně ekonomického systému znárodněním výrobních prostředků a centrálním plánováním a řízením výroby místo tržní koordinace. Myslel jste to tak? Pokud ne, tak prosím vysvětlete jak.
    Za utopické to považuji proto, že takový systém prostě nefunguje, empiricky to prokázalo 70 let socialistického/komunistického a všelijak reformovaného experimentu. Teoreticky to objasnil Mises již ve dvacátých letech minulého století a pak (z poněkud jiného hlediska) československé diskuse o ekonomické reformě v šedesátých letech.
    Kromě toho nebezpečí korupce je již v lidské hrabivosti a ta zůstává v každém systému. Záleží na tom jaké zábrany která společnost dokáže vytvořit - zábrany morální a legální.
    A tady jsme zpět u pevnosti vlády práva. Jiří Pehe a Roman Kanda píší o (elementárních) principech demokracie, ale na mysli mají vládu práva - tvorbu dobrých zákonů, fungující soudní systém, kde soudci usilují o spravedlnost, a dobře pracující policie. A společnost, která ve většině dodržuje zákony a morální pravidla, tj lidé jsou ve většině poctiví a spravedliví a očekávají a vyžadují to od každého.
    Tak, zde popisuji ideál. Ovšem společnosti, státy se k tomuto ideálu více či méně blíží. Na opačné straně je zvůle mocných nebo chaos, rozvrácená společnost. Stupeň přiblížení ideálu celkem výstižně ukazuje index vnímané korupce (CPI), který je vlastně indexem poctivosti státní, veřejné správy s hodnotami od 0 do 10 (10 je poctivá transparentní státní správy). Každoročně jej publikuje Transparency International (www.transparency.cz). My a visegrádští sousedi dosahujeme hodnot (2011) mezi 4 a 5, pouze Polsko se v posledních letech vyšvihlo na 5.6. Vláda práva je slušně pevná (CPI je nad 9) v Novém Zélandu, Finsku, Dánsku, Švédsku, Singapuru a Norsku. (Singapur ukazuje, že vláda práva není totožná s demokracií.)
    Doporučuji studijní pobyt s otevřenýma očima v některé z těchto zemí (já jsem pobýval půl roku v Norsku a znám Australii, která dosahuje 8.9). Bez přímé zkušenosti asi nelze pochopit co vláda práva skutečně znamená.
    Pro nás vidím cestu v práci na sobě (Nebát se na nekrást) a všemožně tlačit na politiky, aby dávali do pořádku instituce vlády práva. A jezdit na zkušenou ve věcech vlády práva do uvedených zemí.
    PM
    January 19, 2012 v 11.39
    Jak se dostaneme k nové ideologii?
    Nastolením vlády silné ruky práva.
    Ale pouze takového práva, které je zaštítěné trvalou demokratickou diskuzí.
    Pobyt v právně demokratické společnosti, ale ještě plně nezaručuje znalost toho co vláda práva skutečně znamená. Domnívám se, že řada základních nároků kladených na občana demokratického režimu zůstává utajena již školní výukou.
    Příkladně - demokratický režim je úsilím o široce akceptovaný konsens mezi mocnými a na moci závislými. Tudíž v procesu tohoto střetu o moc je rezignativní, či radikální postoj ve svém následku projevem odmítání demokratického smýšlení.
    Jde o lapidární konstantu demokratického smýšlení, možnou získávat i základním vzděláním, a která zůstává občas i ve zdejších diskuzích utajena.
    + Další komentáře