V několika nedávných anketách a průzkumech se nadpoloviční většina respondentů vyslovila pro „vládu silné ruky“. Ačkoliv tyto průzkumy není třeba přeceňovat už proto, že v nich obvykle není taková „vláda silné ruky“ nijak specifikována, přesto o lecčems vypovídají.

Jistě vypovídají například o tom, že mnoho lidí je znechuceno korupcí, šlendriánem ve státní správě, politickými skandály či nízkou politickou kulturou, a domnívají se, že by mnohé z těchto problémů vyřešila nějaká forma autoritářství. Neřeší přitom už příliš, o jakou ideologii by se taková forma vlády opírala.

Jelikož lze předpokládat, že většina lidí, kteří podporují „vládu silné ruky“, si představuje spíše jakousi osvícenou formu autoritářství, spíše než tvrdou diktaturu, je do jisté míry překvapující, že většina z těch, kteří si „vládu silné ruky“ přejí, ignoruje, jak se zdá, zároveň otázku, odkud by se ve společnosti, která produkuje pokleslou politickou třídu, jakou má současná Česká republika, měl vzít osvícený diktátor, a proč by měl být v konečném součtu takový člověk například méně zkorumpovaný, než jsou současní politici.

Příchylnost k „vládě silné ruky“ vypovídá leccos o selháních liberální demokracie u nás, a to ve dvou hlavních směrech.

Na jedné úrovni se zdá, že značná část lidí, odkojená předešlým totalitním systémem, si neví rady s politickým systémem, v němž jsou věci nepřehledné a rozhodnutí se nedají prosazovat nařízeními či boucháním pěstí do stolu. Vadí jim zřejmě nejen výše zmíněné neduhy, ale také těžkopádný politický proces, jenž nakonec často vede ke kompromisům, které neuspokojují nikoho.

Na jiné úrovni může být volání po „vládě silné ruky“ působeno zmatkem, který vyvolává proces globalizace. Liberální demokracie v západních demokraciích byla před rokem 1989 do značné míry demokracií „národní“, v níž demokratická politika měla ještě stále navrch nad kapitalistickou ekonomikou, takže dokázala, přinejmenším od 2. světové války, kapitalismus „humanizovat“.

V současném světě se ovšem poměr sil obrátil. Dnes a denně jsme svědky toho, jak globálně fungující trhy zatlačují liberální demokracie, které nadále fungují „národně“, do defenzivy, a  jak mocné ekonomické zájmy korumpují politický proces, v důsledku čehož se vyprazdňuje stranická politika.

Rostoucí popularitu si tak získává představa, že řešením je jakýsi souběh „nacionalizace“ politiky i ekonomiky a podvázání demokratických mechanismů. Mezi příklady takových modelů patří Singapur, orbánovské Maďarsko, nebo Čína.

Co na tom, že tyto představy jsou vlastně kapitulací před tím, co je generuje. Jestliže se totiž liberální demokracie dostává pod tlak globálně fungujících trhů, protože těm, jak se zdá, lépe vyhovuje spolupráce s flexibilními autoritářskými režimy, jako je Čína, než spolupráce s těžkopádnými demokraciemi, pak zavedení „vlády silné ruky“ je ve své podstatě přesně tím, co globální trhy chtějí. Koneckonců i dočasné podvázání demokratické politiky v podobě instalace úřednických vlád v Řecku a Itálii je především snahou suspendovat těžkopádný demokratický proces tak, aby hrál podle not globálních finančních trhů a ratingových agentur.

Schvalování „vlády silné ruky“ značnou částí obyvatelstva vypovídá také o zásadním neporozumění možnostem demokracie a svobody. Je výrazem „demokracie bez demokratů“, v níž sice fungují základní procedurální a institucionální mechanismy, ale v níž většina lidí zatím nevstřebala základní demokratické hodnoty.

Reakcí na rostoucí problémy tudíž není masivní aktivizace občanské společnosti, tak jak to vidíme třeba na příkladu hnutí Okupujte Wall Street v USA nebo hnutí Rozhořčených v západní Evropě, ale pasivita. Záchrana má přijít zase jednou „seshora“, od osvíceného diktátora nebo autoritářské strany, nikoliv „zezdola“, tedy od občanské společnosti. To je poněkud paradoxní, zvážíme-li, že u nás „těm nahoře“ většina plebejského národa instinktivně nevěří.

Lze samozřejmě argumentovat, že víra v obroditelskou sílu občanské společnosti je v kontextu střetu globálního kapitalismu s národní liberální demokracií iluzorní, protože korupce, nerovnost a další patologické jevy jsou nevyhnutelným důsledkem tohoto nerovného střetu.

Na druhou stranu, lze argumentovat, že pokud lze ještě demokracii zachránit, bude muset dojít ke globalizaci občanské společnosti a potažmo i politiky, aby politika dostala ekonomiku v globálu pod kontrolu tak, jako tomu bylo v národních rámcích ve zlatém období evropských demokracií v šedesátých až osmdesátých letech minulého století.

Obecně lze argumentovat, že výše zmíněné průzkumy i ankety naznačují, že demokracie v České republice vůbec není hotovou věcí. Potvrzuje se to, před čím mnozí politologové dlouhodobě varují: jelikož česká společnost nemá zatím zažité skutečně demokratické instinkty, které by jí pomohly rostoucí problémy řešit s pomocí „více demokracie“, existuje značný potenciál, že se politicky skutečně může prosadit nějaký charismatický populista, který bude slibovat pořádek výměnou za méně demokracie.