Vláda silné ruky

Jiří Pehe

Příchylnost k vládě silné ruky, kterou si podle průzkumů přeje nadpoloviční většina respondentů, vypovídá leccos o selháních liberální demokracie v České republice, a to ve dvou hlavních směrech.

V několika nedávných anketách a průzkumech se nadpoloviční většina respondentů vyslovila pro „vládu silné ruky“. Ačkoliv tyto průzkumy není třeba přeceňovat už proto, že v nich obvykle není taková „vláda silné ruky“ nijak specifikována, přesto o lecčems vypovídají.

Jistě vypovídají například o tom, že mnoho lidí je znechuceno korupcí, šlendriánem ve státní správě, politickými skandály či nízkou politickou kulturou, a domnívají se, že by mnohé z těchto problémů vyřešila nějaká forma autoritářství. Neřeší přitom už příliš, o jakou ideologii by se taková forma vlády opírala.

Jelikož lze předpokládat, že většina lidí, kteří podporují „vládu silné ruky“, si představuje spíše jakousi osvícenou formu autoritářství, spíše než tvrdou diktaturu, je do jisté míry překvapující, že většina z těch, kteří si „vládu silné ruky“ přejí, ignoruje, jak se zdá, zároveň otázku, odkud by se ve společnosti, která produkuje pokleslou politickou třídu, jakou má současná Česká republika, měl vzít osvícený diktátor, a proč by měl být v konečném součtu takový člověk například méně zkorumpovaný, než jsou současní politici.

Příchylnost k „vládě silné ruky“ vypovídá leccos o selháních liberální demokracie u nás, a to ve dvou hlavních směrech.

Na jedné úrovni se zdá, že značná část lidí, odkojená předešlým totalitním systémem, si neví rady s politickým systémem, v němž jsou věci nepřehledné a rozhodnutí se nedají prosazovat nařízeními či boucháním pěstí do stolu. Vadí jim zřejmě nejen výše zmíněné neduhy, ale také těžkopádný politický proces, jenž nakonec často vede ke kompromisům, které neuspokojují nikoho.

Na jiné úrovni může být volání po „vládě silné ruky“ působeno zmatkem, který vyvolává proces globalizace. Liberální demokracie v západních demokraciích byla před rokem 1989 do značné míry demokracií „národní“, v níž demokratická politika měla ještě stále navrch nad kapitalistickou ekonomikou, takže dokázala, přinejmenším od 2. světové války, kapitalismus „humanizovat“.

V současném světě se ovšem poměr sil obrátil. Dnes a denně jsme svědky toho, jak globálně fungující trhy zatlačují liberální demokracie, které nadále fungují „národně“, do defenzivy, a  jak mocné ekonomické zájmy korumpují politický proces, v důsledku čehož se vyprazdňuje stranická politika.

Rostoucí popularitu si tak získává představa, že řešením je jakýsi souběh „nacionalizace“ politiky i ekonomiky a podvázání demokratických mechanismů. Mezi příklady takových modelů patří Singapur, orbánovské Maďarsko, nebo Čína.

Co na tom, že tyto představy jsou vlastně kapitulací před tím, co je generuje. Jestliže se totiž liberální demokracie dostává pod tlak globálně fungujících trhů, protože těm, jak se zdá, lépe vyhovuje spolupráce s flexibilními autoritářskými režimy, jako je Čína, než spolupráce s těžkopádnými demokraciemi, pak zavedení „vlády silné ruky“ je ve své podstatě přesně tím, co globální trhy chtějí. Koneckonců i dočasné podvázání demokratické politiky v podobě instalace úřednických vlád v Řecku a Itálii je především snahou suspendovat těžkopádný demokratický proces tak, aby hrál podle not globálních finančních trhů a ratingových agentur.

Schvalování „vlády silné ruky“ značnou částí obyvatelstva vypovídá také o zásadním neporozumění možnostem demokracie a svobody. Je výrazem „demokracie bez demokratů“, v níž sice fungují základní procedurální a institucionální mechanismy, ale v níž většina lidí zatím nevstřebala základní demokratické hodnoty.

Reakcí na rostoucí problémy tudíž není masivní aktivizace občanské společnosti, tak jak to vidíme třeba na příkladu hnutí Okupujte Wall Street v USA nebo hnutí Rozhořčených v západní Evropě, ale pasivita. Záchrana má přijít zase jednou „seshora“, od osvíceného diktátora nebo autoritářské strany, nikoliv „zezdola“, tedy od občanské společnosti. To je poněkud paradoxní, zvážíme-li, že u nás „těm nahoře“ většina plebejského národa instinktivně nevěří.

Lze samozřejmě argumentovat, že víra v obroditelskou sílu občanské společnosti je v kontextu střetu globálního kapitalismu s národní liberální demokracií iluzorní, protože korupce, nerovnost a další patologické jevy jsou nevyhnutelným důsledkem tohoto nerovného střetu.

Na druhou stranu, lze argumentovat, že pokud lze ještě demokracii zachránit, bude muset dojít ke globalizaci občanské společnosti a potažmo i politiky, aby politika dostala ekonomiku v globálu pod kontrolu tak, jako tomu bylo v národních rámcích ve zlatém období evropských demokracií v šedesátých až osmdesátých letech minulého století.

Obecně lze argumentovat, že výše zmíněné průzkumy i ankety naznačují, že demokracie v České republice vůbec není hotovou věcí. Potvrzuje se to, před čím mnozí politologové dlouhodobě varují: jelikož česká společnost nemá zatím zažité skutečně demokratické instinkty, které by jí pomohly rostoucí problémy řešit s pomocí „více demokracie“, existuje značný potenciál, že se politicky skutečně může prosadit nějaký charismatický populista, který bude slibovat pořádek výměnou za méně demokracie.

    Diskuse
    January 17, 2012 v 12.36
    Jedna silná ruka tu už vládne
    A tou silnou rukou je Václav Klaus. Od roku 1992 dominuje s neoliberální teorií i praxí české politice. Václava Havla proměnil v pouhý romantický symbol revoluce a občanskou společnost vytlačil na periferii a prosadil svůj koncept silné liberální tržní ekonomiky, která se mezitím globalizovala. Jeho konceptu se přizpůsobila také sociální demokracie, Zeman vládl s jeho požehnáním a podporou. Jediný, kdo se politicky výrazně postavil proti s evropským sociálně demokratickým konceptem, byl Vladimír Špidla. Toho zlikvidovala sama sociální demokracie. Václav Havel tu a tam protestoval, stejně jako Strana Zelených, předtím Luxovi Lidovci. Mafiánský kapitalismus pojmenovali, neproměnili.
    January 17, 2012 v 14.36
    "Silná ruka"
    Nejsem důkladně obeznámem s inkriminovanými výzkumy, nevím, jak byla otázka přesně formulována. Také mě v poslední době znepokojuje to, co J. Šiklová nazvala českým "urfašismem", tj. je jakási tolerance k netoleranci. Ale nemusíme chodit daleko: i zda, na stránkách DR (myslím v diskusích, nikoli v článcích) problesknou názory, které mně vyrážejí dech - jakási tendence nepřímo relativizovat zločiny husákovského režimu nebo dokonce nehumánního režimu v KLDR: tu poukazem a "dobu" (kdo tu dobu asi tvořil?), onde zase na to, že jsme v KLDR nebyli (je přímá zkušenost vždy základem objektivního stanoviska?) apod. Neostalinismem nebo nebezpečím pro demokracii bych to nenazval, ale určitou necitlivostí nebo nedomyšleností rozhodně ano.

    Avšak nechci propadat depresi. Pořád doufám, chci doufat, že vláda "pevné ruky" je v myslích většiny lidí spíše touha po vládě pevných pravidel, po jejich dodržování. Domnívám se, že lidé jsou frustrováni, ale že by nějak většinově chtěli nějaký autoritativní režim? To bych si neodvažoval tvrdit. Dokonce ani u voličů ODS.
    January 17, 2012 v 14.42
    Vladimír Špidla
    Jsem rád, že tu Martin Šimsa připomněl Vladimíra Špidlu, mimochodem socialisty důsledně antikomunistického. Špidla hovořil o nebezpečí transcendentální politiky, tj. takové politiky, která se snaží realitu přizpůsobit - třeba i násilím - apriorním kategorií, jako jsou trh, proletariát apod, jež tento druh politiky chápe jako ontologickou sílu - jako skutečně jsoucí, ne jako (pojmové) konstrukty. Tuhle tendenci viděl nejen u konzervativní pravice (ODS), nýbrž i u konzervativní levice (KSČM).

    Považuji tohle dělení za podnětné a fundamentálnější než dělení na levici x pravici (které ale také nezpochybňuji, jen bych ho viděl v jiném patře).
    PM
    January 17, 2012 v 19.34
    skutečně demokratické instinkty nemají kořání
    začetl jsem se do pirátských novin - tedy do diskusí.
    Zjišťuji že i zde je slovo demokracie převážně chápáno obdobně jako komunismus. Jako zkompromitovaný společenský systém, který nezasluhuje šance, protože je ve službách nadnárodních korporací. Převažuje tak dojem, že demokratický režim není schopen zaručit občanu svobodnou pluralitní společnost. I na DR, i když okrajově lze pozorovat podobné náznaky.
    Považuji to za výsledek úspěšné destrukce pojmu demokracie vládnoucí neoliberální elitou, navazující na představy o demokracii zmrzačené předchozími totalitami. Demokracie není vnímána jako rámec fungujícího svobodného soupeření o moc, ale jako instrument usurpace moci.
    January 18, 2012 v 5.10
    Ke slovům pana Kandy:
    "Pořád doufám, chci doufat, že vláda "pevné ruky" je v myslích většiny lidí spíše touha po vládě pevných pravidel, po jejich dodržování"
    Pane Kando, ale to je přece téměř totéž. Všichni konzervativci nejrůznějších typů (mezi něž patří i fašisté) přece volají po dodržování pravidel. Takových pravidel, o kterých si oni myslí, že by se dodržovat měla. Jenže taková právidla jiní buď neuznávají nebo nechtějí či zkrátka vůbec nemohou dodržovat. Fašisty si obvykle chybně představujeme jako nějaká monstra, ale oni se často rekrutovali právě z takzvaných slušných lidí, kteří po ostatních žádali jen kázeň a dodržování pravidel. Fašistou se může stát typický maloměšťák. Maloměšťák chce, aby ostatní lidé žili jako on, protože on je přece ten slušný.Oporou fašismu vždy byla maloburžoazie. Dnes už třídní rozvrstvení samozřejmě neplatí - historie a globalizace všechno zpřevracela. Ale maloburžoazní myšlení ve společnosti přetrvává.
    Není možné nutit lidi k dodržování pravidel, která jim jsou cizí, protože svět se změnil. Je třeba lidi dobrovolně získat pro nová pravidla. Tento problém však bohužel nebude rychle vyřešen, takže čekat můžeme cokoliv.
    January 18, 2012 v 7.20
    Paní Hájkové
    Samozřejmě, že tohle mě napadlo, to známe z dějin. Ale promiňte, není totéž, když někdo chce dodržování elementárních principů demokracie (např. pravomocné odsouzení za korupci - proč by tohle mělo být cizí?) a někdo jiný zase to, aby byly vytvořeny lidové soudy. Ovšemže hranice mezi tím je bohužel propustná: kdo by toto dodržování demokratických principů prosadil, když demokraticky zvolená reprezentace selhává? - tady je to čertovo kopýtko.
    January 18, 2012 v 17.17
    Pochopitelně, že je rozdíl mezi dodržováním a dodržováním. Naštvanost lidí je celkem pochopitelná a víra v demokratické instituce slábne. Docela paradoxně k tomu přispívá stále nové a nové zveřejňování dalších afér, dalších případů korupce a mafiánství. Tím samozřejmě nemyslím, že se má něco tutlat, to by bylo asi ještě horší. Dřív se asi takové zveřejňování pokládalo za něco, co je pro společnost samo o sobě ozdravné: Nastavíme politikům zrcadlo, zveřejníme jejich hříchy a oni se zastydí, odstoupí a uvolní místo někomu mravnějšímu. Jenže ono už to bohužel nefunguje. Dnes už se nikdo nestydí. Navíc je těžké najít někoho mravně zcela odolného, kdo se bude chtít namočit v politickém bahně. Takové lidi, aby s lucernou hledal.
    Občas s manželem počítáme, kolik zpráv v médiích je pozitivních a kolik negativních. Atmosféře ve společnosti by možná prospělo více těch pozitivních. Ale kde je vzít a nevymýšlet si, že?
    Těžké je doufat v brzké vytvoření občanské společnosti, když přes všechny špatné zkušenosti s politiky je mezi lidmi pořád větší víra v příchod jakéhosi nového politického mesiáše, který konečně zatočí s korupcí a zavede pořádek, než je jejich důvěra ve vlastní sousedy.
    MP
    January 18, 2012 v 21.02
    Potřebujeme novou ideologii
    Je zřejmé, že ta "stará", kterou stvořil kdysi na počátku 90. let V. Klaus, teď definitvně umírá. Ve "volný trh" a jeho blahodárnost nevěří dnes ani ti, kdo ještě před nějakým rokem byli jeho rozhodnými zastánci (jak jsem si ověřil při rozhovorech s těmito lidmi). Bylo by ovšem strašlivým omylem se domnívat, že se tím konečně otvírá prostor pro pravou a úplnou názorovu svobodu apod. Lidé se bez ideologie neobejdou (a společnost bez ní možná ani nemůže fungovat). Hrozí nebezpečí, že si lidé "svérázně" spojí oprávněné rozhořčení ze sociální nespravedlnosti se stereotypy vytvořenými za léta neoloiberální propagandy - a výsledkem je onen "protofašistický cynismus" (píšu o něm v diskusi pod článkem J. Černého).

    Potřebujeme tedy ideologii novou, sociální a demokratickou (aluze není náhodná), abychom přívalu této temnoty mohli čelit. Samozřejmě si musíme být u toho vědomi, že ideologie je pouze ideologií, že není věrným zrcadlem skutečnosti, že vždy odráží něčí zájmy, že je zneužitelná atd. - a počítat s tím a zabudovávat určité pojistky.

    A jak by mohla nová ideologie vypadat ohledně třeba právě otázky korupce? Měla by jasně říct: Tento jev je jistě škodlivý a odsouzeníhodný a je třeba jej potírat, ale na druhé straně je to jev v současných ekonomických podmínkách nezbytný. Protože na trhu je čím dál méně férových příležitostí k úspěchu, využívají (a hledají!) se pochopitelně ty příležitosti neférové. Kdo chde opravdu zatočit s korupcí, musí změnit socioekonomické poměry.
    January 19, 2012 v 0.31
    Vláda silné ruky nebo vláda práva?
    Pane Plevo, Vaši poslední větu ("Kdo chde opravdu zatočit s korupcí, musí změnit socioekonomické poměry") považuji za projev utopického myšlení - pokud ji dobře rozumím jako snu o revoluci. Tedy revoluci v Marxově smyslu změny sociálně ekonomického systému znárodněním výrobních prostředků a centrálním plánováním a řízením výroby místo tržní koordinace. Myslel jste to tak? Pokud ne, tak prosím vysvětlete jak.
    Za utopické to považuji proto, že takový systém prostě nefunguje, empiricky to prokázalo 70 let socialistického/komunistického a všelijak reformovaného experimentu. Teoreticky to objasnil Mises již ve dvacátých letech minulého století a pak (z poněkud jiného hlediska) československé diskuse o ekonomické reformě v šedesátých letech.
    Kromě toho nebezpečí korupce je již v lidské hrabivosti a ta zůstává v každém systému. Záleží na tom jaké zábrany která společnost dokáže vytvořit - zábrany morální a legální.
    A tady jsme zpět u pevnosti vlády práva. Jiří Pehe a Roman Kanda píší o (elementárních) principech demokracie, ale na mysli mají vládu práva - tvorbu dobrých zákonů, fungující soudní systém, kde soudci usilují o spravedlnost, a dobře pracující policie. A společnost, která ve většině dodržuje zákony a morální pravidla, tj lidé jsou ve většině poctiví a spravedliví a očekávají a vyžadují to od každého.
    Tak, zde popisuji ideál. Ovšem společnosti, státy se k tomuto ideálu více či méně blíží. Na opačné straně je zvůle mocných nebo chaos, rozvrácená společnost. Stupeň přiblížení ideálu celkem výstižně ukazuje index vnímané korupce (CPI), který je vlastně indexem poctivosti státní, veřejné správy s hodnotami od 0 do 10 (10 je poctivá transparentní státní správy). Každoročně jej publikuje Transparency International (www.transparency.cz). My a visegrádští sousedi dosahujeme hodnot (2011) mezi 4 a 5, pouze Polsko se v posledních letech vyšvihlo na 5.6. Vláda práva je slušně pevná (CPI je nad 9) v Novém Zélandu, Finsku, Dánsku, Švédsku, Singapuru a Norsku. (Singapur ukazuje, že vláda práva není totožná s demokracií.)
    Doporučuji studijní pobyt s otevřenýma očima v některé z těchto zemí (já jsem pobýval půl roku v Norsku a znám Australii, která dosahuje 8.9). Bez přímé zkušenosti asi nelze pochopit co vláda práva skutečně znamená.
    Pro nás vidím cestu v práci na sobě (Nebát se na nekrást) a všemožně tlačit na politiky, aby dávali do pořádku instituce vlády práva. A jezdit na zkušenou ve věcech vlády práva do uvedených zemí.
    PM
    January 19, 2012 v 11.39
    Jak se dostaneme k nové ideologii?
    Nastolením vlády silné ruky práva.
    Ale pouze takového práva, které je zaštítěné trvalou demokratickou diskuzí.
    Pobyt v právně demokratické společnosti, ale ještě plně nezaručuje znalost toho co vláda práva skutečně znamená. Domnívám se, že řada základních nároků kladených na občana demokratického režimu zůstává utajena již školní výukou.
    Příkladně - demokratický režim je úsilím o široce akceptovaný konsens mezi mocnými a na moci závislými. Tudíž v procesu tohoto střetu o moc je rezignativní, či radikální postoj ve svém následku projevem odmítání demokratického smýšlení.
    Jde o lapidární konstantu demokratického smýšlení, možnou získávat i základním vzděláním, a která zůstává občas i ve zdejších diskuzích utajena.
    MP
    January 19, 2012 v 21.39
    P. Rychetníkovi
    Myslel jsem to především tak, že současný, tedy neoliberální model kapitalismu je neudržitelný a je třeba jej změnit (shodujeme se v tom?). Dokud bude trvat, bude zákonitě trvat, ba se prohlubovat i korupce. Návrat k minulému režimu si nepřeji a nepřeje si ho nikdo soudný, je to tedy bezpředmětný směr debaty.

    Zajímavější je něco jiného: Zdá se, že za prvotní a hlavní podstatu negativních jevů, jako je např. korupce, považujete mravní nedostatečnost lidí, řekněme osobní hřích. Já tuto rovinu nechci zpochybnit, ale za důležitější považuji rovinu společenskou: lidé se chovají tak nebo onak podle toho, co jim systém umožňuje a k čemu je nutí. Za reálsocialismu ta byly ty podpultovky a telefony známého známého, dnes je to korupce ve formátu já na politika - politik na mě atd. Čili je tu určitá dělící linie mezi námi, která je obecnou dělící linií mezi marxismem inspirovanou levicí a křesťany. Zajímalo by mě tedy, do jaké míry je podle vás člověk na společenkých strukturách nezávislý.
    January 20, 2012 v 1.37
    odpověď p. Plevovi
    Díky za podnětné otázky.
    Souhlas, že neoliberální model, spolu s jej inspirující ideologií neoliberalismu, je neudržitelný. Ideologie se stala nezdůvodnitelnou tím, jak padla její teoretická opora, hypotéza efektivních (finančních) trhů (že se samy regulují, vrací do rovnováhy).
    Je tu sice ještě rakouská škola, která tvrdí, že trhy by se vracely do rovnováhy, kdyby vlády a centrální a ostatní banky je nepodněcovaly (tištěním peněz a levnými úvěry) do bublin. A je pravda, že to dělaly ve dvou desetiletích před krizí. Tato škola se sice stává módní a má podnětné prvky, ale její představa státu (jeho absence) mi nepřipadá realistická. Kdo by pak zaručoval vlastnická práva, která rakouská škola považuje za klíčová?
    Potíž je ovšem v otázce pana Milana Petraska : "Jak se dostaneme k nové ideologii?" Společnost nějakou jednotící ideologii potřebuje. A mocní tohoto světa se ptají: "A bude ta nová ideologie pro nás tak výhodná jako byla neoliberální? Proto je zde tendence dělat jako kdyby ke krizi nedošlo. O tuto tendenci běží hlavní politický boj v Britanii a USA. Angela Merkelová a David Cameron a i vrcholoví britští bankéři doporučují (alespoň slovně) se vrátit k tradičním křesťanským ctnostem, ale pochybuji, že je to možné na základě instrumentální úvahy bez transcendentního základu. Jsme tedy v období hledání.
    Ovšem nikdo, ani protestující lidé ve Wall street a před St.Paul katedrálou v Londýně, nenavrhují nějakou alternativu k široce chápanému společensko ekonomickému systému kapitalismu, tedy soukromému vlastnictví a svobodnému trhu, včetně trhu práce. Spor a hledání se tedy týká institucionální struktury v rámci kapitalismu, nebo spíše "svobodného tržního hospodářství" (termín Jana Pavla II.)

    Tady je asi bod, ve kterém se neshodujeme: Já nepovažuji systém za určující život lidí. Za rozhodující považuji instituce, které sice jsou ve vztahu k širšímu společensko ekonomickému systému, ale výrazně ho modifikují - jsou bližší ke každodennímu životu. Rozdíl mezi vyspělými demokraciemi s vládou práva (které jsem uváděl) a námi je právě v institucích, tj. v soustavě ustálených pravidel jednání a chování lidí, které jsou "ustáleny" zvyky, usazenými morálními hodnotami (babička Boženy Němcové by neukradla ani groš i kdyby ji kdokoliv sváděl), tištěnými zákony, formálními institucemi a organizacemi (soudními, policejními). Domnívám se, že vedle velice podnětných myšlenek a treorií nám Marx ponechal jednoho bubáka, tj víru v železný a společenský život determinující systém ("kapitalismus-socialismus"). To se opakovalo v tisku, TV, na školeních během let komunismu a stalo se to součástí našich "samozřejmých" a nereflektovaných představ.

    Ohledně osobní mravní roviny, věřím, že existuje něco jako stálá lidská přirozenost, která se zafixovala v našich genech během stovky tisíců let vývoje člověka. Náš jazyk jí předpokládá, když mluvíme o "člověku" máme určitou neměnnou představu. Lidé mluví a umí myslet abstraktně, žijí ve společnosti (a společnost potřebuje určitý kód myšlení a jednání - to studují společenské vědy), vychovávají děti atd. A součástí této přirozenosti je snaha zabezpečit sebe a svou rodinu - to je zdroj té hrabivosti. Zároveň ale lidé jsou uzpůsobeni žít ve společnosti (potřebují ji fyzicky i psychicky) a mají asi vrozený altruismus, který pěstuje a posiluje dobrá výchova, náboženství, dobrá kultura (socializace).
    A konečně, člověk je svobodný. Já mohu reflektovat svou situaci, poučit se z knih a zkušeností svých a jiných - i těch z jiného prostředí, představovat si alternativy a rozhodnout. Nesu ovšem následky, krátko- i dlouhodobé.

    Omlouvám se za ten dlouhý traktát, neuměl jsem to říci stručněji a Vaše otázky skutečně jsou inspirativní - vedou na jádro sporů v našich debatách.

    Ještě snad větu k původnímu tématu vlády pevné ruky. Ano, skutečně "vláda silné ruky práva" (Milan Petrasek) je odpověď na volání po vládě silné ruky. Vláda silné ruky práva neruší svobodu ani demokracii - naopak umožňuje ji. Norsko a Australie jsou nejsvobodnější země jaké znám. A nikoho ani nenapadne, aby tam volal po vládě silné ruky diktátora. Naopak v Italii (s korupcí a nezákonností horší než u nás) je silné neofašistické hnutí.
    MP
    January 22, 2012 v 18.21
    P. Rychetníku,
    potvrdil jste můj předpoklad, že vycházíte z křesťanské sociální nauky, což je jistě dobrý základ pro diskusi.

    Námitek mám řadu: Rozhodně bych suverénně netvrdil, že všichni protestující v rámci hnutí Occupy jsou pro kapitalismus, ani v tak obecném pojetí, jak jej vymezujete vy. Ta představa svobody se totiž hroutí pod náporem současné sociální zkušenosti: svobodu máme akorát tak v tom, jaké zboží si vybereme (nerozhodujeme ovšem už o tom, jaké zboží nám vůbec bude nabízeno!). Ve všem ostatním jsme nesvobodní, zejm. si totiž nejdříve na to zboží musíme vydělat, a abychom si vydělali, musíme se - ať už jako zaměstnanci, nebo živnostníci - podřizovat požadavkům trhu, požadavkům, které jsme si sami nestanovili a pro které jsme se nijak nerozhodli. Hovořit o svobodném pracovním trhu je dnes také téměř směšné. Víte, že na jedno místo se leckdy hlásí až 100 uchazečů? Navíc pokud v tomto prostředí chceme uspět, musíme hlavně vést nemilosrdný konkurenční boj s ostatními. Což je v úžasném souladu s křesťanskou láskou k bližnímu, viďte?

    Proto bych si dovolil říct: Buď "volný trh", ANEBO Kristovo "Miluj bližního svého..." - oběma pánům nelze sloužit.

    A myslím si také, že volání po pevné ruce není ve svém nejvnitřnějším jádru voláním po vládě zákona a práva, nýbrž že je touhou po sociální spravedlnosti (ostatně stejně jako např. anticigánský rasismus - viz diskuse pod nejnovějším článkem M. Škabrahy). Právo totiž, jak věděl Marx, vyjadřuje vždy zájmy vládnoucí třídy. Jistě, je k tomu třeba dodat, že vyjadřuje TAKÉ všelidské hodnoty, zájmy a potřeby všech členů společnosti (nezastávám tedy, jak vidíte, žádný tupý marxleninismus minulého režimu). Nicméně nedá se přejít mlčením nebo přehlédnout, že skutečně právo slouží a sloužilo vždycky zachování daného statu quo ve společnosti, tedy především "těm nahoře", jimž ostatně daný status quo pochopitelně nejvíce vyhovuje. Takže i tady bude třeba řadu věcí přehodnotit.
    SH
    January 22, 2012 v 21.11
    Ideologický šampionát.
    Z textu o neurčitém počtu veřejných výzkumů, jejichž relaventnost nebyla vůbec naznačena, nadtož vyhodnocena, se tu opět předvádí diskuse ideologické olympiády. Napadán je jakýsi stalinismus, asi můj, člověka, který vždy volá po tom, aby každý psal pouze o tom, co velmi dobře zná.,Volá se po nové ideologii, i když by bylo možná v prvých krocích dostačující, kdyby se aktéři politiky snažili realizovat alespoň výsledky ideologií minulých a kupříkladu o nich nehovořili, že byly experimentálně vyvráceny.
    January 24, 2012 v 11.27
    odpověď panu Plevovi
    Vidím tři body k diskusi:

    1. Stále není jasné o jakou změnu Vám jde? Co si představujete jako alternativu? Jaký hospodářský a politický systém? Svobodný a demokratický řád s fungujícím hospodářstvím? O to mi jde také a uvažuji o konkrétních uspořádáních, pravidlech hry (to jsou ty instituce, o nichž píši)

    Záleží totiž na tom, jak vidíme společnost kolem nás? Stále to vypadá, že Vy rozeznáváte pouze "socioekonomické poměry", tj. "systém", který určuje vše co se v něm děje, vše pod ním. Moje analytická představa společnosti je následující: doporučuji vidět alespoň tři vrsty od nejvíce abstraktní ke konkrétnějším.
    I. socioekonomický systém,
    II. konkrétní instituce, pravidla denního života, hospodářského, společenského, politického. Tyto instituce vytváří různé varianty socioekonomického systému,
    III. rodiny, jednotlivci, malá společenství
    Ty tři vrstvy jsou svázány mnoha vazbami, ale ty vyšší neurčují ty nižší, pouze pro ně vytváří obecný rámec, podmínky možného.

    Zkuste myšlenkový experiment: co byste radil nové moci, která by byla odhodlána skutečně změnit socioekonomické poměry : jak má nově uspořádat společnost, hospodářství, politiku? A nikoliv diktaturou proti vůli většiny, ale při dodržování lidských přáv. Jistě je to nesnadný úkol. Asi znáte webové stránky occupywallst.org a wearethe99percent.tumblr.com/. Ty nejkonkrétnější požadavky na nich jsou "my jsme těch 99%, kteří nebudou déle trpět chamtivost a korupci toho 1%". Odstranit nebo výrazně omezit chamtivost a korupci bohatých. Mít slušné bydlení, důstojnou práci a dostatečnou mzdu. Možnost žít v čistém nezamořeném prostředí. Požadavky jsou výrazem touhy po spravedlivém řádu, včetně sociální spravedlnosti. Pozor, nepsal jsem, že protestující "jsou pro kapitalismus", ale že "nenavrhují nějakou alternativu". Tu bych rád slyšel/četl od Vás, zda ji máte.
    Další pozor: spravedlivý řád (vláda práva) a sociální spravedlnost nejsou vzájemně v protikladu (jak Vy, zdá se, naznačujete). Naopak první je přepokladem druhého. Když je narušena vláda práva, odnáší to především ti chudí a bezmocní, kteří se nedokážou sami bránit zvůli mocných.

    Výzva pro nás, kteří o těchto otázkách přemýšlí a debatují je uvažovat právě o těch konkrétních uspořádáních - o institucích. Správně jste poznal, že mou výchozí orientací je sociální učení církve. Ale to mi nedává a ani nechce dávat kokrétní návody. To je na nás, abychom rozuměli ekonomii, politice atd. a tvořivě a realisticky mysleli a pracovali na realistických návrzích řešení a předkládali je veřejnému posuzování případně vyzkoušení.
    Život jistě není jednoduchý a sloučit křesťanský příkaz lásky k bližnímu s nezbytností obstát v konkurenci, zvláště v době krize není snadné. Ale křesťan o to má usilovat. Např. tím, že usiluje o to, aby již v budoucnu to jedno procento mocných nemohlo náš svět do krize uvrhnout.

    2. Přišel jste s dalším podnětným (a rozsáhlým) tématem, svobodou. Správně připomínáte, že má dvě stránky, negativní (nikdo mi nezakazuje, nebrání dělat co chci) a pozitivní (mám reálné možnosti to dělat). Obě jsou potřebné. Tu první, negativní, civilizovaná společnost zajišťuje vládou práva, dodržování občanských práv. Je to předpoklad, bez něhož není pozitivní svoboda nakonec nic platná. Na nedostatku negativní svobody ztroskotal komunistický režim. Pozitivní svoboda je závislá na řadě okolností, na postavení ve společnosti, na majetku, ale také na vzdělání a osobní vyspělosti člověka. Nemohou ji zajistit instituce práva, je to spíše věc politiky, včetně hospodářské, jak řeší sociální otázku. V současné krizi se pro mnoho lidí může ztrácet.
    Základní knížka, která odstartovala soudobé politicko filosofické debaty o těchto dvou stránkách svobody je Isaiah Berlin "Čtyři eseje o svobodě", Prostor 1999. Originál byl psán v padaesátých letech pod dojmem zkušenosti se sovětským potlačením maďarské revoluce.

    3. Konečně zpět k výchozímu článku Jiřího Pehe. Jak rozumět poždavku po vládě pevné ruky. JP se odvolává na "nedávné ankety a průzkumy". Ve výzkumu STEM (leden 2012, www.stem.cz) byla otázka formulována takto:
    „Myslíte si, že by bylo dobře, kdyby v naší zemi vládla pevná ruka a někdo jasně určil, co se má dělat?“
    To je poměrně jasná otázka, zda respondent je pro to, aby současný režim byl nahražen vládou diktátora, nebo alespoň silné autority. To nevylučuje, že (někteří) respondenti také žádají sociální spravedlnost, ale otázka o ní nebyla.
    PM
    January 24, 2012 v 18.24
    považuji za důležité
    ujasnit roli práva v pluralitní společnosti a tak ujasnit stěžení hodnoty funkčního demokratickém režimu. Zdejší historická zkušenost odvádí pozornost od chápání práva jako garanta demokratického režimu. Názory druhu - "právo totiž, jak věděl Marx, vyjadřuje vždy zájmy vládnoucí třídy", či demokracie je instrumentem elit k manipulaci s mocí" ap. dokládají postoj rezignující na možnost uskutečnění takové demokracie, která důvěryhodně usiluje o platnost občanských práv a stejně tak kontroluje protizákonou usurpaci moci.
    Příkladně se zde nepokusil o nadpolitický postoj ani pan šéfredaktor Respektu. Odmítl chápat demokratický režim, jako konstrukt vytvořený na myšlence kontroly střetu všech společenských zájmů. Veškeré pokusy upozornit na následnou nutnost schopnosti nadpolitického postoje se rozplynuly v konkurečním-partajním podsouváním viny a ve všeobecné rezignaci na účinnost pravních norem.
    January 24, 2012 v 22.42
    Souhlasím
    a myslím, že upevňovat vládu práva je prvotní nadstranický, ale vrcholně politický úkol nás jako občanů. Je to jediná cesta ke zralé a stabilní demokracii.
    A - jak jsem se snažil říci výše - není to v rozporu se snahou řešit sociální otázku, je to jejím předpokladem.
    + Další komentáře