Na dnešní krizi si ODS zadělala již v jedenadevadesátém. Varovné už bylo, když se z Občanského fóra vyloupla rychlokvašená „manažerská pravice“ s konzervativní rétorikou. Ekonomické experimenty doplňovala zapšklá antikomunistická hesla. Trocha liberalismu, trocha prvoplánovitého konzervativismu. Vše stmelovala silná osobnost Václava Klause. Sečtělý, pracovitý, sebevědomý, navíc dobrý řečník. Ale také kouzelník s čísly, ideologiemi, národovectvím. V prostředí, které nikdy tvrdě pravicové nebylo a nebude, se ODS podařilo v přelomových transformačních letech uchytit.

Zatímco ve veřejných funkcích bylo třeba vždy Klause hlídat a vyvažovat (Dienstbierem, Luxem, Špidlou, Paroubkem), v ODS měl dlouho volné půle působnosti. Než vedle něj — po experimentech s různými Čermáky a Kováři — stačila vyrůst nová partajní generace, zasel do veřejného mínění jistá očekávání. Fandové i odpůrci si zvykli na profesorskou uměřenost, jen občas zpestřenou šílenými exkursy do oblasti zahraniční či enviromentální politiky.

Časem se však Klaus vyčerpal. Nejprve se jeho způsobům dělání politiky, ale i financování ODS postavili „úzkoprsí“ spolupracovníci Pilip, Ruml, Zieleniec. Klausovu partajní životnost prodloužila umně napsaná role sarajevského mučedníka. A také kooperace s talentovaným mládím — Ivanem Langerem či Petrem Nečasem. Ve volbách 1998 se ODS do země zašlapat nenechala.