Nedůvěra slovenské vládě vyvolala mnohé asociace. Především však Iveta Radičová českým politikům ukázala, co jsou to zásady v politice. Principiální problém slovenské politiky premiérka vyřešila s elegancí, rozvahou a — odvahou. Pokud považovala prosazení určitého programového cíle za opravdu stěžejní, neváhala je spojit s hlasováním o důvěře vládě. Mohla všelijak kličkovat a vytvářet různé výmluvy. Pozorovatel české politiky si jistě vzpomene, že rovněž naše vláda měla na jaře podobný úmysl, přičemž Petr Nečas uvedl: „„Já bych se toho nebál, ale je třeba zvážit plusy s mínusy tohoto řešení a dohodnout se v koalici, jak budeme postupovat.“ Český premiér s kolegy v koalici patrně stále ještě váží, jestli ano, nebo ne. Tak snad nám dá vědět, k čemu došli.

Strana Sloboda a solidarita (SaS), kvůli níž skončila slovenská vláda, má u nás také svůj protějšek, Věci veřejné. Oba subjekty vykazují jistou nespolehlivost a jako by dávaly za pravdu kritikům nových stran. Volte napříště jen strany tradiční, osvědčené, přes to přese všechno, co se v politice děje, jsou určitou zárukou stability. Sloboda a solidarita je patrně ještě více marketingovým projektem než VV. Ve volbách ji podpořilo přes 12 procent voličů, ovšem nemá ani tři sta členů. Přitom se lze ptát, zda náhodou s penězi pro Řecko nemá pravdu právě SaS? Co když chybovala premiérka a zbytek koaliční vlády? Jistě tomu tak není a pousmát se lze také nad tvrzením, že malé země jsou v područí Francie a Německa, protože se Slovensko podřídilo jejich diktátu. Tak to tvrdí mimochodem naši euroskeptici, ale načasování byl ústupek právě SaS. Vždyť Slováci mohli hlasovat první či druzí, tím také výtka ohledně nesamostatnosti malých zemí padá.

Na Slovensku má nyní nejlepší výchozí pozici Robert Fico. Pokud se nestane nic mimořádného, měl by být příštím slovenským premiérem. Po loňských volbách na tom byl jako Jiří Paroubek. Zvítězil, ale vládu sestavovali jiní. Robert Fico se dočkal, Jiří Paroubek nikoliv. Byl trpělivý, podle průzkumů neustále posiluje a dosahuje takřka na polovinu poslaneckých křesel.

Dnes však jako by Jiří Paroubek spíše připomínal Roberta Fica před několika lety, když odcházel od Strany demokratické levice a zakládal si Smer. Ale tím analogie končí, protože ČSSD není SDL a Jiří Paroubek není Robert Fico. Šance, aby Paroubkova nová strana uspěla, je velice malá. Neznáme sice program, s nímž chce bývalý předseda ČSSD uspět, protože nebyl čas jej napsat, ale známe hlavní vizi: ČSSD už není sociálnědemokratická strana, tvrdí Jiří Paroubek. Nevzniká-li strana na základě zřetelného programu, nemůže dlouhodobě uspět. A příklon k národovectví jím není a nemůže být.

Hlavním problémem Jiřího Paroubka není to, že je příliš ambiciózní, cílevědomý, arogantní a silový, ale to, že dokáže pouze hovořit a nikoliv naslouchat. V tom ale není v české police sám. Bude však zajímavé sledovat, jak předčasné volby na Slovensku dopadnou. Protože v posledních letech jsme si v politice byli se Slováky velmi, velmi podobní.