Al Gore nakonec na sociálně demokratickou programovou konferenci nedorazil. Nemohl tak vidět aktivisty hnutí Greenpeace jak — mimo jiné v reakci na názory Jiřího Paroubka a Milana Urbana — zahalují dějiště akce, Krušnohorské divadlo v Teplicích do transparentů proti rušení těžebních limitů na Ústecku. V sále nebyl Gore, chyběla suita zelených aktivistů, scházela přesvědčivá prezentace enviromentálního programu ČSSD. Snad příště…

Amerického viceprezidenta nahradil jiný nepřehlédnutelný zahraniční host — slovenský premiér Robert Fico. Kontroverzní? Leckdy populistický? Jistě. Ale také charismatický a srozumitelně tlumočící program středoevropských sociálních demokratů pro časy ekonomické krize.

Na rozdíl od Paroubka hovořil Fico spatra. Gestikuloval, používal zajímavé příměry, chvílemi byl i vtipný. Nešustil papírem, nenudil čísly. Bystře porovnával českou a slovenskou realitu. Hlavně však dokázal vysvětlit, proč sociální demokraté vzývají silný stát, a to nejen v době krize, ale i konjunktury. Možná bylo toho etatismu až trochu příliš. Nejsme v situaci, kdy bychom museli volit pouze mezi soukromým a státním. Ale budiž, politici mají na své vize právo. Podstatné je, aby nenechali na holičkách infrastrukturu státu — síť veřejných služeb (od veřejnoprávního zdravotního pojištění až po veřejnoprávní média), jež čerpáme všichni.

Robert Fico je obratný politický tvor. Když opustil Stranu demokratické levice, „zemanovsky“ kalkuloval, kde mu v politickém spektru pokvete pšenka. Časem zakotvil v rodině evropských sociálních demokracií. Nikoli bez problémů. Spolupráce s Mečiarovým HZDS a Slotovou Slovenskou národní stranou se podepsala na zbytečně národoveckém profilu Ficova Smeru a setkala se kritikou napříč kontinentem. Ani aktuální slovenský „vlastenecký zákon“ není zrovna šťastnou normou pro 21. století.

Charismatický politik má značnou naději získat důvěru občanů — a s ní lze přistupovat i k méně populárním krokům. Robert Fico se rozhodl prezentovat jako vnímavý manažer hájící zájmy obyčejných poctivých Slováků. Neohroženě se pustil do střetu s klientelistickými pavučinami po pravicové vládě Mikoláše Dzurindy. Nejlépe viditelné to je na příkladu zdravotnictví a zdravotních pojišťoven. Nyní zase prosazuje zákonnou povinnost prokazovat původ majetku, ačkoli sám přiznává, že daná legislativní předloha může vzbudit vášnivé debaty u soudních instancí. Pojišťuje si tak již beztak mimořádně vysokou důvěru občanů a — na druhou stranu — nenápadně otevírá prostor pro méně aplaudované počiny. V minulosti například Dzurindovy reformy nezrušil až tak docela. Nebo se zasadil za přijetí společné evropské měny. Euro vyvolávalo u Slováků obavy, zejména z nárůstu cen. Fico tedy inicioval občanské hlídky (složené především z penzistů), jež sledovaly cenové skoky v maloobchodech. Smysl hlídek byl spíše psychologický než ekonomický. Záměr byl splněn: euro se uchytilo a Slováci se s ním sžili.

Fico ví, jak kanalizovat nespokojenost občanů. Postavil se hospodářským monopolům, bičem zapráskal nad zahraniční investory. Ani jedna z těchto skupin nestála o válku s oblíbenou vládou — a cesta pro kompromisy byla otevřena. Také konflikt s novináři je z Ficovy strany do značné míry předstíraný. Staví se do role oběti nelítostných a tupých médií, stěžuje si na ně voličům, využívá i justičních prostředků. „Náhubkový zákon“ zaměstnal slovenské sdělovací prostředky, stejně jako evropské lidskoprávní aktivisty, přitom jeho podstatou bylo jen zpřesnění práv na opravu a odpověď v médiích, včetně zpřísnění sazby za šíření nepravdivých informací. V Rakousku mají podobný zákon léta, na Slovensku se stal středem vášní. Fico přitom s protesty musel předem počítat. Věděl ale zároveň, že slabý soupeř nemá proti němu šanci. Žurnalisté premiérovi, který se chlubí, že slovenský tisk kvůli duševní hygieně vůbec nečte, nemohou přijít na jméno, zatímco většina voličů nešetří chválou.

Na konferenci v Teplicích Robert Fico demonstroval nejtěsnější možné přátelství s Jiřím Paroubkem a ČSSD představila program (a návazné slogany), z nějž je silně cítit inspirace Slovenskem: reforma zdravotnictví, regulace cen, přísnost na zahraniční investory, euro… Slovenské ekonomice se relativně daří, přestože škarohlídi před levicovou vládou důrazně varovali. Fico předvádí, jak lze v krizových dobách realizovat za silné společenské podpory vyhraněně levicový program. Ten má své chyby a vady na kráse, ale také přesvědčivý náboj a nápady hodné napodobení.

Přesto nezapomínejme, že Praha není Bratislava a Paroubek není Fico. Rozložení sil v tuzemské politice napovídá, že volby může rozhodnout „menšinový“ — středový, městský, liberálně smýšlející, leč partajně nevyhraněný — volič. Na něj platí spíš kultivovaná debata než buldozer a rád by vedle sociálních akcentů slyšel také něco o podpoře vědy a výzkumu či zdravého životního prostředí. Českým politikům nadto zhusta schází Ficův šmrnc a přesvědčivost, o rétorickém nadání nemluvě. Tím spíš budou muset zvládnout pomocné disciplíny, jako je manévrování, taktizování a zákulisní vyjednávání.

A v řadě nikoliv poslední: Inspirace Ficem je na místě, v sociálně demokratické výbavě by však neměl chybět ani ten Gore…