Po dlouhé době jsem si v neděli zase pustil Televizní noviny na Nově a byl jsem v šoku. Zatímco dopoledne se pánové politici bavili překvapivě klidně o tom, zda je důchodový systém udržitelný, nebo neudržitelný, baterie Nova odpalovala otřesné zprávy ze světa, kam nejspíš oko politika nedohlédne, anebo se mu nedostává intelektuálních kapacit, aby zůstal v kontaktu s realitou. Zato blahobytu a dobrého pocitu samého ze sebe má nejspíš nadbytek.

Tak třeba podle TV NOVA se množí útoky na lékaře záchranek. Zas totiž jednoho zbili. A není možné vyjít z údivu, co může vést člověka k tomu, aby zaútočil na lékaře, který přijede zachraňovat život jeho kamarádovi, příbuznému nebo v tomto případě matce. Prý byl ale opilý. Takže bychom mohli dál v klidu spát. Kdyby se ovšem útoky nemnožily.

Druhým granátem byla zpráva, že v brněnských nemocnicích někdo systematicky rozkrádá vybavení. Světla, žárovky, vypínače, záchodová prkýnka, toaletní papíry, zkrátka všechno, co není přivařené, ale třeba jen přišroubované.

Chtělo se mi zvracet. Skoro stejně jako z klipu tria celebrit Přemluv bábu! Celebrit na intelektuální úrovni, která je dle jejich celebritního mínění plně opravňuje k tomu, aby oslovovali a poučovali českou mládež o tom, co si má myslet a co má dělat. Tria složeného z jedné nedostudované konzervatoristky, jejíž maminka hrávala v těch nejotřesnějších normalizačních seriálech, jednoho synka ze zákonem popotahované odésácké rodiny, který si právě pořizuje za pětadvacet táců na semestr na jedné univerzitě nepříliš valné pověsti akademický titul a jednoho postaršího a nejspíš zastydle pubertálního režiséra, scénáristy a dramatika, který se už nejspíš definitivně pomátl a propadl nutkavému pocitu, že by právě nyní mohl konečně začít bojovat s komunismem. Inu, příběhy obyčejného šílenství.

Jsou to všechno symptomy nemoci, kterou naše společnost trpí. A téměř by se nabízelo konstatování, že jsou to symptomy počínajícího rozvratu. Rozvratu, který nemůže skončit dobře. Ač mnoho autorů zde v Deníku Referendum věří, že ano. Že společnost pochopí, že neoliberalismus není cestou a přimkne se ke skutečně demokratické levici. Nebo aspoň pochopí, že by se mezi sebou lidé měli přestat nenávidět a požírat podle toho, jak si zrovna nějaký zkorumpovaný politik usmyslí. Že dojde k očištění.

Takhle se mimo jiné jmenuje poslední divadelní hra, moralita Petra Zelenky. Ano, toho, co spolu s Issovou a Mádlem přemlouvá mladé, aby přemluvili své natvrdlé, senilní a venkovské báby a dědky, co volí levici. Moralizování mu ale, na rozdíl od podněcování nenávisti ke slabším a bezbrannějším (jaký to heroický výkon pro člena pražské kulturní úderky), moc nejde.

Očištění se ale jmenuje také divadelní hra jedné velice nesmlouvavé anglické dámy, Sarah Kaneové. Ta ovšem nemoralizovala. A neštvala mladé proti starým. Jen podávala svůj temný a nesmlouvavý obraz postthatcherovského britského světa. Než si podřezala žíly. Očištění ale není její poslední hrou. Tou je Psychóza ve 4:48. Jak by řekl Ingmar Bergman v hodině vlků. Mezi dnem a nocí, kdy se v nespavosti na člověka vrhají démoni.

Česká společnost se řítí do hodiny vlků. Agresivita pramenící ze strachu a z pocitů nejistoty je cítit ve vzduchu. Podněcována kariéristickými, koryt chtivými politiky, kteří se v zájmu svého úspěchu neštítí už takřka ničeho. A ženou klidně společnost na hranici občanské války. Samozřejmě zcela bezděčně. Přece po nich nemůžeme chtít, aby viděli, co se se společností děje. Nemají na to mozkové kapacity.

Pokud agresivitu nepotkáme osobně, tryská na nás právě ze zpráv. Jen zdánlivě kusých. Jako třeba, když někdo zkope zdravotníka. Nebo bez zábran krade vybavení v nemocnicích. V nemocnicích, kde většina z nás hledá pomoc. V místě, které by mělo být chrámem lidské solidarity. Ale není. Také pro ty skvělé zdravotnické reformy, které nemocnice, stejně jako spoustu věcí a institucí před tím, vyňaly ze společného majetku. A tedy ze společného zájmu. Učinily je, jako vše ostatní, pouhým tržním objektem. A krade-li se všude, zejména „nahoře“, proč by si prostý občan nemohl taky přikrást. A proč ne třeba v nemocnicích? Trh je krádež. To se přece ví už od devadesátých let. Za ni se ovšem postihují jen ti chudší. Krást ve velkém je skoro hrdinství. A téměř beztrestné.

Erich Fromm ve své knize Anatomie lidské destruktivity kdysi vyjádřil humanistické přesvědčení hraničící s vírou ve vrozené dobro člověka, že lidská agresivita je pouze obranným mechanismem. Dokládá to na příkladu, že žádnou válku žádný z útočníků nikdy před vlastním obyvatelstvem neoznačil za útočnou. Všichni se vždy jen bránili. Dokládá také, že agresivita dané společnosti vždy souvisela s nedostatkem zdrojů obživy. A to nejen ta navenek, ale také uvnitř společnosti. Kde je dostatek, není k agresivitě důvod. I v tomto případě se člověk jen brání. Brání své právo na přežití.

Není jediný důvod si myslet, že ta obrana má být vyargumentovaná. Většinou je iracionální. Pak už jen stačí, aby se objevilo nějaké politické čuně a dalo obranné agresi cíl vylíčený slovy. A zabírá to. Dokonce i na pražskou kulturní úderku, která si o sobě ráda myslí, že je nad věcí. Čím více strachu a nejistoty, tím větší pravděpodobnost exploze dalších diktatur a totalitarismů. Komunismus nám ovšem nehrozí, i kdyby si to zmatená gerontofobní mládež nastokrát myslela. Protože právě ona reprezentuje v čele se třemi celebritami zcela jiný ideový směr: fašismus. Ale co už.

A politici si do toho všeho žvaní o změně důchodového zajištění, protože starých lidí přibývá a mladých ubývá, a ani je nenapadne se zamyslet, proč do téhle společnosti lidi neradi rodí děti. Ani totiž nemohou. Došli by totiž k závěru, že tato společnost je nemocná, nepřirozená a nelidská. Protože nestojí o svou budoucnost. A nakonec ani o minulost, jak také napovídá Přemluv bábu!