Pryč jsou doby, kdy se lidé identifikovali především se svým povoláním. Pryč jsou doby, kdy k porozumění situaci na trhu práce stačil ukazatel míry nezaměstnanosti. A již dávno pryč jsou doby, kdy se daly použít jednoduché slogany typu „bez práce nejsou koláče“, či „kdo nepracuje, ať nejí“.

Po blahobytných 50. a 60. letech minulého století, kdy se dokončuje poválečný boom, přichází několik zásadních změn v 70. letech, které se dotýkají (až dodnes) trhu práce. První z nic je změna struktury ekonomiky. V 70. letech, nejprve ve Spojených státech, se hlavním sektorem (ať již z hlediska zaměstnanosti, nebo podílu na HDP) stávají služby. Mimo to se objevují dvě základní tendence, které souvisejí nejen s touto hlubokou strukturální změnou, ale také s již zmíněným dokončením poválečné obnovy (tj. nasycení ekonomiky) a nástupem pracovně-úsporných technologií.

První z nich, který velmi bedlivě sleduje také ILO, je tzv. wage share, neboli poměr mezd na HDP. Nikoliv náhodou tento poměr vyvrcholil ve všech zemích Západu v 70. letech (viz grafy). Od té doby tento poměr s menšími výkyvy klesá, což poukazuje na:

• Rostoucí sílu kapitálu. Ten má na rozdíl od práce globální charakter, práce se marginalizuje, a proto kapitálu nedělá problém vypovědět „ smlouvu o sociálním státu“. Není prozatím síly, která by kapitál dokázala donutit opět respektovat práci jako rovnocenný faktor.
• Odraz v poklesu kupní síly (a tedy nerovnováhy mezi agregátní poptávkou a nabídkou, která ústí v chronickou nadvýrobu) a nadbytek likvidity (zisků) v systému.

Domnívám se, že poháněcím faktorem této zásadní nerovnováhy jsou právě pracovně-úsporné technologie. Takovýto vývoj se nutně musí odrazit i na vztahu mezi růstem HDP a růstem pracovních míst. Tato vazba dlouhodobě oslabuje. ILO uvádí, že jednoprocentní růst ekonomiky je spojen jen s růstem 0,3 % ve tvorbě pracovních míst. Není divu, že se v ekonomickém slovníku objevuje nový pojem: jobless growth. Stačí se podívat na statistiky vývoje před krizí a zjistíme, že řada zemí byla sto vykazovat i poměrně vysoký růst a zároveň dosti značnou nezaměstnanost. Nebo to řekněme ještě jinak: Moderní ekonomika potřebuje k růstu stále méně práceschopného obyvatelstva.

↗

↗

Důležitým ukazatelem je i tzv. mzdová elasticita. Odráží podobný vývoj, jako v případě pracovních míst. V případě, kdy ekonomika roste, rostou mzdy mnohem pomaleji (0,65 koeficient, s tendencí k poklesu). Naopak v případě poklesu ekonomiky reagují mzdy silněji, koeficient je tedy 1,55. Tento rozptyl v elasticitě jasně vysvětluje, proč se mzdy nevracejí na svou původní úroveň i několik let po krizi (např. jihovýchodní Asie), kdy byl obnoven ekonomický růst.

Reakcí politických a ekonomických elit na problémy, které marginalizace práce způsobuje, je jednoduše řečeno tlak na práci, aby se přizpůsobila kapitálu — především z hlediska mobility a flexibility. Už se nehovoří o lidech, ale o lidských zdrojích, které musejí být flexibilní a dynamické. Flexibilizace, která se poprvé objevuje v souvislosti s IT a s možností vyměnit jednu komponentu pružně za druhou, má pro „lidský zdroj“ několik dimenzí.

Jednak je to dimenze flexibility vůči jednomu zaměstnanci. Práce o víkendech, svátcích, do večera, do noci, na zavolání, prostě jak je „flexibilně“ potřeba.

Další dimenze je flexibilita mezi zaměstnavateli (firmami) jednoho oboru. Je pozoruhodné, jak zaměstnavatelé na jedné straně neustále reptají, jak je ta pracovní síla rigidní, na druhé pak u pohovorů testují loajalitu zaměstnance vůči firmě, která ho možná během pár týdnů propustí a vezme si někoho ještě flexibilnějšího.

Nakonec je tu dimenze přecházení mezi obory, tedy rekvalifikace. Těžko se člověk může ztotožňovat s prací, která se neustále mění. Proto, jak uvidíme záhy, se objevuje možnost identifikace jiné.

Nesmíme zapomenout ani na dimenzi flexibility místní — tedy stěhování se za prací. Moderní pracovní síla samozřejmě netouží po ničem jiném, než se podobně jako průměrný Američan stěhovat 12x za život. Co je to ale stále proti kapitálu, který může měnit své majitele během vteřin! Je logické, že takovýto „pohyb“ vede k tomu, že „lidský zdroj“ ztrácí nejenom ponětí, o tom co dělá, ale i proč to vlastně dělá (mimo toho, že se potřebuje nějak uživit), ale i vazbu k místu, k přátelům, k rodině.

Zmíněnou alternativní identifikací není nikdo jiný než spotřebitel. S tím jak klesá důležitost práce jako výrobního faktoru, pak v situaci nadvýroby enormně roste role spotřebitele. Je zajímavé, jak si málokdo uvědomuje, že se jedná o dvě strany jedné mince. Tentýž „lidský zdroj“ by měl být stále flexibilnější a dynamičtější, měl by pokud možno trávit v práci celý svůj život a bez reptání si nechat snižovat mzdu, ale zároveň by to měl být jedinec trávící svůj čas na nákupech a užíváním, který utrácí (a povzbuzuje tak ekonomiku).

Tento evidentní rozpor, který je zakořeněn v globálním kapitalismu, řada domácností řešila zadlužováním — především ve Spojených státech. V dobrých časech byly domácnosti chváleny, jak pomáhají roztáčet kola ekonomiky, zatímco nyní, v krizi, si musejí vyposlechnout, jak si rozežraně žily nad poměry.

V situaci, kdy už práce nemůže sloužit jako identifikace člověka, tedy nastupuje značka, aby jedinci řekla jakým vlastně je. Jestli dynamický mladý rebel, nebo spolehlivý, konzervativní otec rodiny.

V souvislosti s tlakem na náklady ale nebyl postačující ani americký systém hire and fire, takže právě od 70. let dochází k masivnímu přesunu pracovně náročných výrob do levnějších zemí. Také UNCTAD ve své každoroční World Investment Report konstatuje, že globálně nedochází k navýšení výrobní kapacity, ale k jejímu přesunu: ze Západu a Severu na Jih a Východ.

Ve vyspělých zemích pak tato situace komplexně vyúsťuje nejenom v dlouhodobou strukturální nezaměstnanost, ale také v rozšíření fenoménu, který byl dříve omezen jen na rozvojové země: pracující chudoba. Zejména Spojené státy (dle Bureau of Labour je 10 milionů pracovníků charakterizováno pracující chudobou) a v posledních letech jako následek „vzorových“ reforem rigidního pracovního trhu také Německo.

Nemluvě o tom, že existuje řada statistických možností, jak údaje o míře nezaměstnanosti vhodně upravit — uchazeče z evidence prostě vyřadit, když např. na poště bude příliš velká fronta a hleďme, najednou bude neviditelný. Proto je nesprávné hodnotit situaci na trhu práce pouze prizmatem míry nezaměstnanosti. Je potřeba mnohem širší analýzy.

Když se ale podíváme skutečně komplexně, tak se nám naskytne dosti tragický obrázek.

Služby, které jsou považovány za moderní sektor, mají ve většině vyspělých zemí duální podobu. Na jedné straně exkluzivně placená zaměstnaní ve finančních službách (jejichž přínos pro ekonomiku i občany je přinejlepším sporný), na druhou stranu kumulace částečných úvazků a velmi špatně placených zaměstnaní, pro které se ve Spojených státech vžil název „obraceč hamburgerů.“

Můžeme vzpomenout i slavný vtip, kdy se prezident Clinton v restauraci chlubí, že dal vzniknout 300 000 nových pracovních míst. Číšník mu na to říká: máte pravdu pane prezidente, já sám mám čtyři a nemohu z nich uživit rodinu.

Doprovodným jevem těchto procesů na trhu práce je pak nárůst polarizace, která mimo svých sociálních a morálních aspektů, je ekonomicky velice nevýhodná. Extrémní bohatství koncentrované u hrstky boháčů nikdy nevyváží silnou střední třídu. Bohatci se pak podílejí na finančních virtuálních kouzlech, zatímco zbytek společnosti stále chudne.

↗

Nelze opomenout ani ekonomy (a není jich málo, Rifkin, Brain, Ford… jen v českém prostředí jsou hojně opomíjení), kteří jasně konstatují, že po službovém sektoru není kam jít dál a že otázka, kam s uvolněnou pracovní silou, je naprosto zásadní pro stabilitu jakéhokoliv systému.

Není nutno asi zdůrazňovat, že současná krize (trvající od roku 2008 a jen měnící svou podobu), situaci na trhu práce nadále zhoršila, a to — světě div se — zase hlavně v zemích Západu. 205 milionů nezaměstnaných celosvětově, 1,2 mld. lidí v pracující chudobě. K tom více než 50 % celosvětových pracujících spadá do kategorie, kterou OSN klasifikuje jako vulnerable employment tedy pracující „sebezaměstnaní“ či pracující v rodině. Ti jsou často mimo jakékoliv statistiky, chybí jim formální smlouvy a jakákoliv sociální ochrana.

Ale abychom jen nekritizovali, co s tím?

Reformistické řešení se nabízí a u nás byl jeho velkým propagátorem již bohužel zesnulý pan národohospodář, Miloš Pick. Čtyřdenní pracovní týden (např. 30 hodin). Je přeci absurdní, abychom měli čím dál modernější technologie — jejichž účel byl, abychom se méně lopotili — a dřeli čím dál víc! A to ještě ke všemu, abychom se jen tak tak uživili.

Radikálnější řešení rozlišuje pečlivě mezi prací a zaměstnáním. Často, i v hovorech mezi sebou, říkáme, že není práce. Není tomu tak. Práce je okolo nás nepřeberné množství. To, co chybí, je zaměstnaní. V současném systému je ledaccos naruby, ale u práce/zaměstnání je to vidět velmi dobře.

Nepotřebné činnosti (zdráhám se použít slova práce, což by měla být smysluplná a pro společnost obohacující činnost) jako modelka, finanční makléř apod. jsou vysoce odměňovány — jak finančně, tak stále ještě i společensky. Naopak, to co je pro přežití společnosti zásadní (a co většinou v současném systému vykonávají ženy) — výchova dětí, péče o staré, nemocné atd. je nahlíženo s despektem a neoceňováno buď vůbec, nebo velmi málo. Vždyť kolikrát jste slyšeli větu o ženě na mateřské (v ČR pozoruhodně nazvané dovolená): ona se fláká, je doma s fakanem.

Společnost, která tyto činnosti nedokáže ocenit, je nejenom nemocná tím, jak hloupé má priority, ale předvídá svou vlastní zkázu. Potřebujeme systém, který bude finančně oceňovat práci v oblasti sociální, ekologické, kulturní, ve vědě a výzkumu. To od současného systému, ve kterém šéfům finančních společností, které dostanou do krize celé země, míří milionové bonusy, očekávat nelze. Nelze očekávat, že v systému dominance soukromého vlastnictví, které zajímá jen rychlý zisk, bude trh alokovat zdroje tímto směrem.

Potřebujeme jiný systém. Jen ten systém, který dokáže vyřešit otázku práce, vrátit práci její význam, její společenskou prospěšnost, takový systém má právo na další existenci.

Text vychází v rámci projektu Kritická ekonomie, jehož je Deník Referendum partnerským médiem.