Název tohoto článku je jedním z možných překladů řeckých slov oú a tópos, z nichž pochází známé slovo „utopie“. Označují se jím idealistické představy o spravování lidské společnosti, které nejsou uskutečnitelné. Ambicí mé úvahy není ani tak vysvětlit (neboť obšírné a seriózní vysvětlení je možné najít v mnoha skvělých publikacích), nýbrž spíše krátce připomenout, proč je vize společenského systému označovaná jako komunismus právě touto utopií a proč tedy v žádném případě nemůže být smysluplnou alternativou k jakémukoli realizovatelnému a víceméně úspěšně existujícímu společenskému systému.

Komunismus je utopií, protože se domnívá, že všichni lidé jsou si rovni. A to nikoliv pouze před zákonem, ve svých právech a svobodách, nýbrž fakticky, jak se domníval Karel Marx — zakladatel klasické, utopické verze komunismu. Lidé si však ve skutečnosti rovni nejsou a ani být nemohou. Pokud utvoříme jakoukoli skupinu jakýchkoli lidí a necháme každého člena této skupiny dělat ten samý úkol, nebudou si při konečném zhodnocení výsledku, za předpokladu dostatečného rozlišení, ani dva členové rovni. Při jakékoli představitelné práci budou vždy někteří lepší a jiní horší. Proto můžeme usilovat o rovnost v šancích, avšak nikdy nemůže dojít k rovnosti ve výsledcích.

Ve škole, kde všichni sedí v lavicích a musí se potýkat s identickými úkoly, je každému, kdo se nad tím poctivě zamyslí (a je schopen se takto zamyslet), zcela jasné, že nikdo si nemůže být s nikým fakticky roven. Neboť tato realita se zračí v každé hodině a při každém úkolu. Každý je v něčem lepší či horší než ten druhý. Pokud necháme studenty vypočítat matematický příklad a s výsledkem doběhnout ke kantorovu stolu, vždy někdo doběhne první a někdo poslední (či někdo danou úlohu nevyřeší vůbec). Svět, do kterého jedinec vstoupí po opuštění školních lavic, je mnohem složitější, diverzifikovanější a nejasnější. Tato nejasnost pak může vést k zapomnění původní nerovnosti a ke snům o společnosti, ve které si všichni budou rovni.

Představme si výuku, ve které se jedničkáři vzdají dvou stupňů ve prospěch pětkařů a celkově se všichni zarovnají na známce tři. Představme si fotbalové utkání, v jehož závěru by se schopnější soupeř musel vzdát části svých vstřelených gólů a věnovat je ve prospěch soupeře tak, aby utkání dopadlo nerozhodně — aby si obě družstva byla rovna. Oba příklady působí absurdně. Měl by pak vůbec někdo zájem o něco usilovat? A pokud ano, tak jak? Proto vedlo socialistické hospodaření v dobách totality k ekonomickému úpadku — pokud nemohu dostatečně vyniknout, nemá cenu se ani snažit či poskytovat co nejlepší služby. Proto je soukromý sektor obecně více výdělečný, více kreativní a více efektivní než sektor státní.

V souvislosti s mým příkladem absurdního fotbalového zápasu mi možná namítnete, že život není hra. Avšak opak je pravdou. Život je tou největší hrou ze všech, kterou ostatní hry pouze napodobují. Vždy a ve všem spolu lidé soutěží, někdy si to ani neuvědomují. Jak chce komunismus pracovat s touto realitou? Vždy budou existovat idealisté, nadšenci a snílci, kteří by rádi žili v takové utopické společnosti, jakou nám předkládá teorie komunismu. Vždy však bude existovat značná část těch, kteří by v takové společnosti žít nechtěli (a to i za předpokladu, že by ona utopie byla do reality aplikovatelná bez represí, likvidace, tyranie, což není). Co by pak tito idealisté, nadšenci a snílci udělali s oním neochotným zbytkem? Jak ukázaly dějiny, pravděpodobně by v návalu horlivosti provedli věci, na základě kterých by se z nich stali utlačitelé, tyrani a vrazi. Pokud chceme utopii aplikovat na některou reálně existující společnost, stane se z ní tyranie. Aby utopie mohla byť jen v určitých aspektech reality budit zdání svého fungování, musí v jiných částech téže reality provádět hrůzné činy. Každá „aplikovaná utopie“, jejíž existence jsme mohli být v dějinách svědky, byla realizována skrze ty nejhorší činy. Samotné Marxovo učení není ve svém jádru nic jiného než vyzývání ke krádeži (převedení soukromého vlastnictví výrobních prostředků na vlastnictví společné) a potažmo vraždě (buržoazie musí být svržena pomocí revoluce). Proč nazývat některé věci složitě a odtažitými termíny, když to jde zcela jednoduše? Lépe pak uvidíme, kam vždy musíme dojít, pokud se touto cestou vydáme. Skutečnost, že všechny verze komunismu, všechny pokusy o jeho praktickou realizaci skončily v teroru, není dílem náhody.

Komunismus nebere v potaz způsob lidské realizace ve světě. Člověk, stejně jako jiní tvorové, je jistým způsobem „naprogramován“ k tomu, aby usiloval v soutěži s druhými o své místo na slunci. A úspěch v této soutěži je také tím, co ho dokáže nejvíce naplnit. Aby byla společnost spravedlivá, postačí, když ona soutěž bude férová, postačí, že budou nastaveny rovné podmínky. V těchto rovných podmínkách je pak implicitně obsažen požadavek na podporu těm, kteří se soutěže bez ohledu na svoji svobodnou vůli nemohou (avšak nikoli pouze nechtějí) zúčastnit, nemohou se s ostatními postavit na startovní čáru. Nic více a nic méně.

Nejfatálnější chyba komunismu tedy spočívá v jeho nekompatibilitě s lidskou psychikou. A proto je komunismus nerealizovatelný. Jako takový pak nemůže být smysluplnou či reálnou alternativou k již existujícímu a zcela realizovatelnému systému — ke kapitalismu. Komunismus je utopií — místem, které neexistuje.