Dusno na pravici

Ivan Štampach

Z projevů Tomáše Halíka plyne, že se diví radikálně nenáboženskému a protináboženskému postoji českých intelektuálů, které se rozhodl umístit na levou část politického spektra. Jsou to lidé, kterým leží na srdci svoboda a sociální spravedlnost.

Kalousek napomíná Vondru, Nečas Kalouska, vyčítají si špatné hospodaření a korupční aféry. Spekuluje se o změně stranické příslušnosti jedenácti poslanců vládní strany. Vyslovují se tu naděje, tu obavy o předčasném konci vlády. Veřejnost, která vloni v květnu manifestačně podpořila žulovou jednotu pravice, včetně pražských intelektuálských kavárniček, fandí těm, kteří se proti vládě bouří, např. nedávno nemocničním lékařům. Už i pravicoví žurnalisté jsou znepokojeni. Snad už jen zpravodajství a publicistika České televize věrně plní vládní zadání a rozpory na pravém křídle bagatelizuje.

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Do této pavlačové plenárky vstoupila ideová rozepře dvou ideologických guruů české pravice. Pustili se do sebe Václav Klaus jako nejvyšším státním úřadem zaštítěný protievropský nacionalista, zastánce diskriminace menšin, odpůrce lidských a občanských práv (otevřený kritik tak řečeného „humanrightismu“) a Tomáš Halík kdysi označovaný za prezidentského kandidáta, ověnčený mnoha tituly a vyznamenáními, profesor několika prestižních univerzit, papežský prelát a stoupenec proevropské konzervativně-liberální pravice deklarující ochranu (některých) menšin a respekt k (některým) právům.

V rozhovoru s moderátorem Vladimírem Krocem formuloval Halík připomínky k Václavu Klausovi. Nutno říci, že jsou velmi ostré. Já jako proslulý kacíř a odpadlík se na to snad ohlížet nemusím a mohu si o osobě, kterou nám osud přidělil jako hlavu státu, myslet cokoli a mohu to dokonce nahlas říkat. Monsignore by však měl reflektovat závazný biblický text z 13. kapitoly novozákonního listu Římanům, kde mimo jiné stojí: Každá duše ať se podřizuje nadřízeným autoritám, neboť není autority, leč od Boha. Ty, které jsou, jsou zřízeny od Boha, takže ten, kdo se staví proti autoritě, odporuje Božímu nařízení. Ti, kdo mu odporují, přivolávají na sebe soud. Vládcové nejsou postrachem dobrému jednání, nýbrž zlému.

Možná ten Halíkův spor s Klausem není zásadní, když se mezi láteřením vyzná ze značné shody se zdánlivým protivníkem. Konzervativce Bátorova typu, jehož Klaus podpořil, sice nazývá patologickou sedlinou, ale o nějakou minutku později mapuje obsáhlou shodu s těmito lidmi: Levicové proudy pokládá za nebezpečné, pokud jsou „krajní“. Jen je těžko říct, kde je ta hranice. Halík ji stanovuje: je to levicový sekularismus. Co však lze klást proti sekularizaci? Toto vymaňování různých oblastí veřejného života, např. vědy, vzdělávání, umění a politiky z církevní nadvlády přece je prahem k moderní pluralitní společnosti, již, jak by se zdálo, Halík schvaluje. A co je nejdůležitější, sekularizace prospívá křesťanům samotným. Díky sekularizaci mohli v církvi zvednout hlavu a říct: My jsme církev. Před sekularizací se zdálo, že církví je jen klérus.

Klerikalismus chce na způsob vyšší vládní moci ovládat moc nižší. Jejím klasickým výrazem je bula papeže Řehoře VII. Dictatus papae. Dnes platný dokument Professio fidei z roku 1998 zavazuje církevní činitele s oddanou podřízeností vůle i rozumu přijímat učení, které hlásá římský biskup nebo kolegium biskupů při výkonu autentického magistéria, i když tyto nauky nemíní vyhlásit zvláštním úkonem za definitivní. Musí tedy přijímat i teze zmíněné buly, například, že pouze papež může disponovat císařskými odznaky, že mu světská knížata musí líbat nohy, že mu má být dovoleno sesazovat císaře. Klerikalismus 21. století je ve vnějších projevech jiný, než klerikalismus Řehořův, tedy jedenáctého století. A sekularizace chrání veřejný prostor i prostor církve před takovými diktátorskými, tyranskými tendencemi. Sekularismus dává křesťanům možnost ovlivňovat běh věcí veřejných zevnitř, silou bezbranného slova a silou příkladu. Vnější vláda nad světskou společností znamenala, že na místo evangelia nastoupila represivní ideologie. Diskrétní působení zevnitř obnovuje Ježíšovo osvobozující poselství.

Halík se pravděpodobně diví radikálně nenáboženskému a protináboženskému postoji českých intelektuálů, které se rozhodl umístit na levou část politického spektra. Jsou to lidé, kterým leží na srdci svoboda a sociální spravedlnost. Jsou to humanističtí ateisté. Bůh církevními činiteli po staletí vykreslovaný jako tyran, absolutistický, ne-li totalitní vládce světů nepotřebuje sebevědomého, silného, odvážného člověka. Líbí se mu slaboch plazící se v prachu před božským majestátem. Nelze se divit, že se obhájci lidské důstojnosti proti takovému podivnému bohu staví. Stávají se v tomto smyslu ateisty. Jenže za ateisty byli prohlášeni i raní křesťané. Také odmítali bohy soudobých tyranů. Křesťanské poselství samo, jeho humanistický smysl, jeho, jak tomu říkal Jacques Maritain, integrální humanismus vede od posvátného k profánnímu, od nadsvětského k světskému, tedy sekulárnímu. Hněvat se na sekularismus znamená odmítat vlastní jádro křesťanství.

Halík v rozhovoru s Krocem říká, že koketování katolíků s „opravdu restauračními, reakčními silami“, s nacionalistickými, autoritativními proudy za II. republiky (a nutno dodat, že i za Protektorátu) se jim skutečně nevyplatilo. Možná by mohl dodat, že to bylo jejich totální selhání, a pokud se jim to nevyplatilo, tak právem. Náprava není jen v taktice spojeneckých svazků, ale v zásadní ochotě nechat se duchem evangelia vyvést ze zakonzervované pozice do neznáma. Náprava je v abrahámovském postoji. Patriarcha, otec věřících vyšel z chaldejského Uru a šel do neznáma. Jeho víra nebyla odsouhlasením série tezí předložených autoritou a opatřených sankcí pro případ nesouhlasu. Jeho víra byla existenciálním hledáním Boží tváře, hledáním, nalézáním, ztrácením a novým hledáním. Abrahámovská víra je překračováním daností, postojem svobody a tvůrčího přístupu k životu. Hovět si v inteligentním konzervativismu, to je, ať se to komu líbí nebo nelíbí, to je jen o něco kultivovanější varianta oné zkamenělosti a ztuhlosti, kterou brutálněji obhajují Michal Semín, Roman Joch nebo Ladislav Bátora.

Halíka jsem znával jako hledače pravdy. Seznámil jsem se s ním v době, kdy na něm ještě tkvěl odlesk hvězdné hodiny jeho života, toho dne, kdy při promoci v Karolinu v době po sebeupálení Jana Palacha pronesl jako student vášnivý proslov o pravdě. Tohoto Halíka si vážím a souzním s ním. S Halíkem, který inteligentněji hájí některé podobné hodnoty jako Klaus, Bátora, Joch a Semín, se nedokážu i při dobré vůli ztotožnit.

    Diskuse
    OW
    March 28, 2011 v 8.43
    Tomáš Halík jako hledač pravdy potřebuje (a musí) především mluvit jako Tomáš Halík. To také činí.
    Pokud by měl mluvit podle toho, co říká Klaus, Bátora, Semín, Joch atd. a pouze přehodit znaménko +/-, byl by to stejný průšvih, jako kdyby se k D.O.S.T. přidal bez výměny znamének.
    Pochopitelně, můžeme s ním souhlasit nebo nesouhlasit. Ostatně, i on hovoří o potřebě diskuse. Do té ale musíme vstoupit takoví, jací jsme, ne takoví jací být "máme" podle potřeb (či naopak nepotřeb) toho nebo onoho tábora.

    Ondřej
    HK
    March 28, 2011 v 14.0
    Poznámka
    Vzdáleně o stejném: Jak známo, více než tři stovky nejvýznamnějších německých teologů vydaly memorandum "Ein notwendiger Aufbruch" o nezbyntých reformách v katolické církvi. Přihlašují se k němu mimo jiné desítky, ne-li stovky kněží, a také už před sedmdesát významných teologů z celého světa. - Český žádný. A memorandum je u nás zameteno pod koberec.
    March 28, 2011 v 18.50
    Pan Wolf vlastně neraguje na můj text, nebo to možná tak mínil, ale nějak se mu nepodařilo vyslovit sopuhlas nebo nesouhlas některou mou myšlenkou. Němečtí teologové právě vstoupili do diskuse i s biskupy. Biskupové zatím nediskutují, spíš zvedají varovně prsty. Zajímavý zdvořilý nesouhlas asi z pověření Vatikánu napsal kardinál Walter Kasper. Od českých římských teologů nečekám samostatnou myšlenku. Když byli kdysi teologové, ba i čeští, znepokojeni požadavkem slibovat poslušnost všem, i formálně nezávazným papežským tezím, konzultoval jsem to s jedním uznávaným dogmatikem, a ten mi tehdy sdělil, že to pokládá za nesmysl, ale podepíše jim to, protože nechce přijít o místo. Pak mu nevadilo učit teologii jiného vyznání.

    Halíka respektuji a byly doby, kdy jsme se přátelili v tom smyslu, že jsme si s důvěrou sdělovali i hodně soukromé věci a měli jsme potřebu se často vidět. Mrzí mne, že jsme se názorově vzdálili a že potřeba kontaktu aspoň z jedné strany pominula. Ale má dnešní dislkuse s ním samozřejmě není projevem nepřátelství.
    March 28, 2011 v 21.25
    Tohle je velmi zajímavé zamyšlení, protože by tak trochu mohlo korigovat představu o sbližování liberálů, "liberálních konzervativců" (upřímně, nikdy jsem pořádně nevěděl, co to je liberálně-konzervativní proud) a levice, tj. představu, která se tu a tam objeví, mj. i na stránkách DR. Tohle účelem článku sice nejspíš nebylo, ale i v případě Halík : Klaus se ukazuje, že některé konvergence a některé spory jsou jen zdánlivé a čeří hladinu...
    March 29, 2011 v 11.51
    Tomáš Halík sem nemůže vstoupit a požádal mne, abych zveřejnil jeho odpověď. Dalším příspěvkem uveřejním svou reakci:

    Ivane,
    takovou míru nepochopení a zkreslení mých názorů, jakou jsi předvedl ve svém
    článku v čas. Referendum, jsem už dlouho - ač jsem zvyklý na útoky zprava i
    zleva - nezažil. Jako bys nikdy nečetl žádnou mou knihu a spoustu mých
    článků přesně na toto téma. Jako bys nevěděl, že *přísně rozlišuji* - jak to
    už činil Gogarten a spousta dalších autorů - mezi *sekularitou*, kterou
    bezvýhradně uznávám jako legitimní plod biblické a křesťanské desakralizace
    přírody i politické moci a na níž se samozřejmě vztahují všechna ta dobra,
    která snad společně uznáváme (včetně emancipace "světské sféry" od všech
    klerikálních mocenských nároků apod.) a *sekularismem *, intolerantní
    ideologií, pseudonáboženstvím, které chce (často pod nálepkou politické
    korektnosti a multikulturalismu, které původně měly být jen legitimní
    ochranou práva menšin) vykastrovat západní kulturu od jakékoliv připomínky
    jejích křesťanských kořenů a učinit z "laicismu" (ateismu) státní
    náboženství. Christianofobie těchto proudů silně připomíná antisemitismus a
    dnes oblíbený antiislamismus a silně nahrává křesťanskému fundamentalismu
    Religious Right, Semína, Bátory aj. Pokud nejsi schopen tohoto rozlišení,
    pak se nedivím, že mne absurdně zařazuješ do proudů, vůči nimž se celým svým
    dílem vymezuji a obávám se, že toto zmatení spíše vypovídá cosi o Tobě, než
    o mně. Jsem zvyklý se bránit proti fundamentalismu zprava i zleva, ale nikdy
    by mne nenapadlo, že na jedné z těch stran potkám Tebe, kterého jsem často
    oceňoval pro střízlivý a vyvážený úsudek.
    Ten citát ze sv. Pavla v polemice s arogantní mocí považuji za zcela
    podpásový; asi bych ti mohl najít mnoho jiných míst v Písmu a tradici,
    mluvících o potřebě prorocké kritiky moci.
    Tomáš
    March 29, 2011 v 11.52
    Zde je má odpověď Halíkovi
    Tomáši, absolutně odmítám a za nebezpečnou ideologii pokládám identifikaci humanistických a sociálně odpovědných myslitelů jako stoupenců intolerantní ideologie. Nenacházím u nich žádné pseudonáboženství, nýbrž jen legitimní kritiku náboženství degenerovaného v ideologii. Ostře odmítám znevažování multikulturalismu a politické korektnosti. Jejijich protějškem není nic jiného než totální vláda jedné (ne)kultury na jinými kulturami přítomnými ve stejném prostoru a politická nekorektnost. Obhajobě multikulturalismu a politické korektnosti těmito mysliteli je naprosto namístě a jako křesťan se s nimi v této obhajkobě shoduji. Tvrzení, že někdo chce "vykastrovat" západní kulturu od jakékoli připomínky křesťanských kořenů nepřijímám. Tak to není. To nečiní tí, které nejmenuješ, ale která tam zřejmě řadíš. Musel bys napsat, koho tím máš na mysli. Musel bys to říct v tom rozhovoru, aspoň jeden nebo dva příklady. Pak by se to dalo konfrontovat s tím, co skutečně říkají a píší. Já znám jiné případy, znám kritiku všeho toho zla, které empirické křesťanství v rozporu se svými kořeny vneslo do dějin. Pokud si tuto kritiku nenecháte líbit, ukazujete, že jste se propadli do nekonečného sebezalíbení.

    Jedním z objevů doby, kterou pamatujeme, je objev role laiků. Laicismus vymaňuje laiky z klerikální nadvlády. Laicisty mohli být politici, kteří se řídili osvícenskými myšlenkami, ale stejně tak jsou v tomto smyslu laicisty křesťané. Osobně necítím žádnou klerikální solidaritu a jsem zajedno s laiky. Laicismus je jen výraz původně z Francie pro sekularismus, a tedy pro program, který hájí sekularitu. Sekulariotu, kterou sám verbálně oceňuješ, ale jedním dechem fakticky napadáš falešnými obviněními.

    Připodobování kritiky faktického, empirického, historického křesťanství k antisemitismu pokládám za skandální. To je odporný úskok. Je to těžké znevážení milionů židovských obětí genocidy organizované činiteli, kteří se dovolávali své křesťanské příslušnosti. Římskokatolická církev nevyobcovala žádného z nacistických vůdců. Některé chránila a pomáhala jim (útěky nacistických činitelů pod ochranou církveních činitelů do Jižní Ameriky). V některých zemích EU má římskokatolická církev privilegované postavení, v některých dalších některé jiné církve (pravoslavní, anglikáni, luteráni). Někteří evropští myslitelé a mněkteré evropské instituce (např. spoud pro lidská práva ve Strassbourgu v kauze křížů ve školáchj v Itálii) hájí konfesní neutralitu státu. Křesťanskm institucím se neděje nic jen to, že by mohly případně přijít o tato privilegia. Jednotlivým křesťanům se neděje vůbec nic. I v "laicistické" Francii mají naprostou svobodu veřeného projevu. A tohle máš tu troufalost označovat za "christianofobii" a dokonce to přirovnávat k antisemitismu? To pokládám opravdu za skandální atotálně nepřijatelné.

    Nezařazuji Tě do žádných proudů, jen cituji, co jsi v rozhovoru řekl, že totiž (v některých bodech) schaluješ nebo odmítáš totéž, co Bátora, Semín či Klaus, ale že je třeba to dělat inteligentněji, "inteligentní konztervativismus". Dovoláváš se toho, že jsou tu společní protivníci, konkrétně levice a sekularismus. Odmítáš jejich primitivní barbarství, ale vyslovuješ shodu s některými jejich stanovisky. Tak to z rozhovoru vyplývá, tak to z něj čtou různí lidé, kteří na ten rozhovor reagovali s obavami a svěřili se mi s nimi. Nevyslovuji se k tomu, co si myslíš, protože nejsem telepat. Vyslovuji se ke konkrétnímu textu. Případný rozpor s dřívějšími projevy nemohu řešit, protože nevím, je-li to zkratkovistost, zjednodušení, nepozornost nebo posun názorů.

    Závěr Tvého e-mailu je naprosto nepřijatelný. Používáš v něm stejný zlý manévr, který jsi už mnohokrát použil proti svým názorovým oponentům. To, že si troufám kritizovat Velikého Halíka vypovídá prý něco o mně samém. Jsi neschopen nebo neochoten akceptovat přátelsky míněnou a zdvořilou kritiku a prohlašuješ kritika v tomto případě i v mnoha minulých vlastně za duševně narušeného. Tentokrát ne explicite, v jiných případech výslovně. Neuráží mě to, protože vím, že je to Tvá obvyklá strategie. Tahle strategie je známa a lidé, kteří se Tě nebojí a nepodlézají Ti, ji v rozhovorecdh o Tobě připomínají a snižuje to Tvou autoritu v jejich očích.

    Shrnu to stručně. Kdysi, velmi dávno, na počátcích naší kooperace jsem se k nějaké nepatrné otázce vyslovil odlišně od Tvého názoru a tehdy jsi replikoval tak, že mne budete asi muset hodit zpátky mezi malé ryby. To byl první šok. To jsem už tehdy pokládal za projev klerikální pýchy a vážně jsem uvažoval o odchodu z příprav na kněžské svěcení. Snažil jsem se však být kooperativní a leccos překousnout pro službu většímu dobru. Ukázalo se nakonec, že kooperace není možná. Vaše náboženská organizace mi řekla, že o mne nestojí. Chvíli jsem vzdoroval, ale už před řádkou let jsem to plně akceptoval. Jsem na Tobě zcela nezávislý a v ničem Ti nepodléhám. Hájím své právo se vyslovit o Tvých myšlenkách kriticky. Ty máš možnost se korektně hájit. Pokud ale odpovídáš tak, jak jsi odpověděl tentokrát, nepřijde z mé strany pokorná kajícnost, ale takováto, asi ostrá a kritická reakce. Máš ale možnost naše někdejší snad přátelství nepiohřbívat. Je to ale už jen na Tobě.

    S pozdravy

    Ivan Štampach
    March 29, 2011 v 15.42
    Nemohu nereagovat...
    Po přečtení článku a zejména velmi zajímavých reakcí pod článkem nemohu nereagovat (a to ze svého úhlu pohledu)...

    Ano - přátelsky míněné a zdvořilé kritiky (uvnitř ŘKC) bohužel často končí prohlášením kritika za duševně nemocného s následným vyloučením. Tento zlý manévr mocensky uchovává ŘKC jako prostředek zdánlivé jednoty a poslušnosti (s odstraňováním a odsouzením "neposlušných").
    Kdysi jsem tento manévr zažila při studiu katolické teologie v devadesátých letech v Praze, kdy nejlepší pedagogové - kněží museli z fakulty s hanlivou nálepkou "polobláznů" odejít, později byl podle a odporně použit i vůči mnohým dalším svobodomyslným křesťanům uvnitř ŘKC.

    Mějme právo na názor, hajme ho, nebojme se ho vyslovit. Nepodléhejme žádné tyranské moci, ale zůstaňme názorově volní a SVOBODNÍ V DUCHU...

    Každopádně díky za článek a hluboké myšlenky pod ním...

    Zdravím všechny,

    Květa Hyldebrantová, Vlašim



    JM
    March 29, 2011 v 15.50
    Stavět Bátoru a Jocha do jedné řady je dost zjednodušující. Ano, liberální a neomarxistická levice je oba dva otevřeně nenávidí, myslí si, že je třeba jejich názory ne kritizovat, ale potírat atd. Masmédia proti nim také vedou takřka jednohlasně kampaň, ale přesto je mezi nimi velký rozdíl. Tím nemyslím jen Jochovo obdivování americké intervenční zahraniční politiky a Bátorův odpor vůči ní (agrese NATO vůči Jugoslávii budiž příkladem), ale i jejich pohled na roli národa. Bátora je názorově český národovcem, kdeždo Joch je typickým pravicovým anti-nacionalistou a meritokratem. Že to obojí vede ve svém důsledku k odmítání privilegií pro některé dnes vládnoucím establishmentem preferované skupiny a nesouhlas s ideologií multikulturalismu a politické korektnosti je sice pravda, ale tvrdit, že Joch a Bátora jedno jsou je hodně mimo.

    Přiznávám však, že mě se různí Halíkové a Štampachové taky občas trochu překrývají, i když dílčí rozdíly tam také v některých názorech vidět jsou.
    JM
    March 29, 2011 v 16.7
    Hyldebrantová: Dění uvnitř ŘKC se jako nevěřící necítím kompetentní příliš komentovat, ale jednu věc si přesto neodpustím.

    Za Vlkova vedení byla z arcibiskupství pražského cítit až patologická nenávist vůči konzervativním katolíkům. Nejde jen o mocenské zasahování do dění na KTF, ale i otevřené lhaní pana Vlka: http://jcrao.freeshell.org/Cardinal%20Vlk a celkové vystupování vůči tradicionalistům/konzervativcům. A to se nebavím o angažování lidí jako estébák František Holeček v oněch špinavostech.

    Věroučné spory mezi katolickými "liberály" a "konzervativci", mám-li ty skupiny tak zjednodušeně a poněkud nepřesně nazvat, se mě jako nečlena příliš netýkají a třeba v postoji k celibátu jako vnější pozorovatel spíše souhlasím s "liberály". Svým křivým chováním v tomhle směru však arcibiskup pošpinil obraz Katolické církve v českých zemích.
    JD
    March 29, 2011 v 19.32
    Dobrý den, pane Štampachu,

    trochu mě mrzí, že si vzájemně s Tomášem Halíkem už tolik nerozumíte, a Vaše odpověď je příliš nepříjemně osobní na to, aby byla dostatečně věcná.

    Taky s Tomášem Halíkem nebudu asi ve všem souhlasit, jeho orientace je řekněme umírněně pravicová. Přesto bych spor nehrotil do polohy buď-anebo. Pro komunistu není příliš rozdílu mezi sociálním demokratem a "buržoazním -istou" (viz p. Heller), zatímco pro pravičáka je sociální demokrat zakuklený komunista. Přitom ani jedno není pravda. Stejně tak neodpovídá skutečnosti řadit Halíka k Bátorovi.

    Multikulturalismus ani politická korektnost nejsou posvátné krávy, aby se na jejich adresu nedalo říct kritické slovo. Obojí, jako každá dobrá idea, pokud se absolutizuje a nemá oponenturu, slovy Václava Bělohradského "zblbne" (jako se to stalo křesťanství, komunismu, liberalismu, ale třeba i ochraně autorských práv). Záleží však na pohnutkách, proč kdo tyto věci kritizuje, a na kontextu. V tomto směru Vám dávám za pravdu, že v době, kdy to zrnko pravdy při kritice multikulturalismu či politické korektnosti si berou do úst různí protofašisté a fašisté, není správné se k nim přidávat.

    Na druhé straně pokládám (zvlášť v tak sekularizované zemi, jako je ta naše) za žádoucí kritiku toho druhu sekularismu, který v otázkách víry či nevíry odmítá pluralitu ve veřejném prostoru a fakticky v něm prosazuje absolutní dominanci ateismu. Snaha vytěsnit nejen křesťanství, ale náboženství vůbec z veřejného prostoru čistě do soukromí není totéž, co odmítnutí vazby státu a veřejných institucí na nějaké náboženství. Do veřejných škol nepatří na zdi kříž, ale např. besedy s křesťany při zachování plurality ano. Totéž ve veřejnoprávních médiích. Rovnováha se nachází obtížně, ale je potřebné o ni usilovat.
    + Další komentáře