Roman Joch jako inspirace pro levici

Michael Hauser

To, co bylo vnímáno jako neutrální a liberální, se ve veřejném prostoru stává levicovým. Střed tudíž mizí a zůstávají jen okraje. Ale pouze jeden z nich uvádí věci do pohybu, ten radikálně pravicový.

Postupně si zvykáme, že stát se může úplně všechno. Realita překonává ty nejdivočejší sny. I když tu jsou znepokojivé věci (otevřené rasistické výroky některých pravicových politiků, příprava ghetta pro pražské bezdomovce), jmenování Romana Jocha premiérovým poradcem pro lidská práva posunulo hranice možného.

Joch je jakýsi Žižek naruby. Žižkovou strategií je říkat pravý opak toho, co je dnes přijatelné. Neváhá se označit za leninistu, stalinistu, psát o revoluci, diktatuře proletariátu (dej šanci diktatuře proletariátu!). Tím zvětšuje prostor, v němž levice může diskutovat. Zkrátka vybízí levici k tomu, aby zrušila svou autocenzuru a v novém světle uvažovala o tom, co dosud byla její noční můra.

A teď si představme, že by se poradcem pro lidská práva stal Slavoj Žižek. Zděšení by zachvátilo nejen pravici, ale i značnou část dnešní levice. Jochovo jmenování se s takovou bouří nevole nesetkalo a pro valnou část pravice je to muž na svém místě. Svědectví toho, že pravice je v jistém smyslu dál než levice. Joch otevřeně zpochybňuje liberální demokracii (zrušit všeobecné volební právo, vyřadit menšiny, vypořádat se s opozicí), volá po novém politickém systému, a pro mnohé je to přijatelné. Jochův fiktivní rozhovor mezi učitelem a žákem „Proč demokracie zanikne“, probíhající za sto let, končí slovy: „Věru strašné! Ještěže jsou ty tmářské doby demokracie za námi!“

Badiou a Žižek hovoří o tom, že hlavním nepřítelem levice je demokracie, tzv. parlamento-kapitalismus, politická forma vytvořená k obhospodařování kapitalismu. Levice ji přijímá jako poslední politický obzor, a nevidí, že právě parlamento-kapitalismus brání nastolení nové politické formy, v níž bude možné uskutečnit její požadavky. Toto volání však na levici vyvolává rozpaky, rozčarování, odmítnutí. Pravice je mnohem více než levice připravena radikálně změnit liberální demokracii.

Je tu samozřejmě otázka, zdali obrana liberální demokracie není v dané situaci tou nejlepší levicovou politikou. Třeba nejsme daleko od doby, kdy liberální demokracii bude hájit levice a liberální část pravice jí bude sekundovat. Vezměme si postavy dvou obránců lidských práv, Romana Jocha a Anny Šabatové. Roman Joch se vnímá jako vyhraněný a odvážný představitel pravicového pojetí lidských práv (alfou a omegou jsou práva a svobody úspěšných a bohatých), který dotahuje do konce to, s čím začal Václav Klaus: univerzální lidská práva jako plevel v ústavě. U Šabatové však nastává jeden důležitý obrat. Ještě nedávno by se její pojetí lidských práv považovalo za obecně přijatelné a neproblematické, kdežto nyní získává nálepku levicové.

Máme tu dva póly, pravicové a levicové pojetí lidských práv s tím, že to levicové se obsahově neliší od liberálního. Co bylo neutrální a liberální, se ve veřejném prostoru stává levicovým. A to znamená, že mizí střed. Politické těžiště se mění, není už v bývalém středu (liberální pozici), nýbrž na okrajích. Ale pouze jeden okraj uvádí věci do pohybu, ten radikálně pravicový, kdežto ten druhý, liberálně-levicový, má pozici obranáře.

Dnes se potvrzují slova, která kdysi napsal William B. Yeats: „Když se věci rozpadají, střed se neudrží.“ Jde tedy o to pochopit naši novou pozici. Ti, kdo byli ve středu, se dostávají na levý okraj, i když hlásají stále totéž. Jenže levý okraj jako reálné politické hnutí nebo strana stále chybí, i když se možná v prostředí nových iniciativ (ProAlt, Alternativa zdola, Iniciativa za společenskou změnu atd.) pomalu rodí.

Jediné, co může zastavit směr představovaný vizionářem Jochem, je zkrátka reálná levicová politická síla, která nastolí podobná témata jako radikální pravice (krize dnešní demokracie…), ale bude prosazovat jejich opačné řešení (svobodu a rovnost všech). Jedno je ale jasné, pokud vládní poradce kritizuje dnešní demokracii, tak se její kritika z levicových pozic stala legitimní.

    Diskuse (29 příspěvků)
    MT
    Miroslav Tejkl
    August 20, 2010 v 9.2
    Pohybujeme se názorově my nebo naše okolí?

    Je to zajímavá myšlenka.
    Ostatně se doslova nabízí otázka - měnili se ve skutečnosti Václav Bělohradský z Terstu nebo Milan Daniel z Chrudimi nebo se změnil svět a oni zaujímají jinou polohu jen zdánlivě, protože pravicový a levicový jsou pojmy velice relativní











    martin škabraha, autor erót-ické literatury
    August 20, 2010 v 9.8
    souhlas
    Dá se říct, že se trochu amerikanizujeme. Nemáme sice dvě velké strany jako jediné relevantní hráče, ale jinak to začíná být podobně rozpólovaný spor. Včetně toho, že liberální začíná se mnohdy rovnat levicový...
    Martin Šimsa, filosof
    August 20, 2010 v 11.2
    obrana liberální demokracie
    Myslím, že kolega Hauser uhodil hřebíček na hlavičku. Ani extrémní pravice, ani extrémní levice nenabízí schůdnou demokratickou alternativu. Obě by se rády zbavily demokracie, protože demokracie znamená veřejnou diskusi, argumenty, polemiku a kritiku a extrémní pravice a levice by nám pouze chtěly diktovat a donutit nás k poslušnosti. Jde o veřejnou diskusi a kritiku, probuzení stále pasivní občanské společnosti, skutečný zájem o věci veřejné, také jde o demokratickou kontrolu tržní (kapitalistické, globální) ekonomiky. Prvním krokem je o všech našich záležitostech veřejně diskutovat.
    HH
    Hana Holcnerová
    August 20, 2010 v 11.17
    Co bylo neutrální a liberální, se ve veřejném prostoru stává levicovým
    Ano, tohle tvrzení je přesné. Deník Referendum hodnotí Občasnký institut jako odnož haló novin. Posun vnímání Hanky Šabatové a jeho rychlost, je až neuvěřitelný. Srovnání Šabatová - Joch je případné a leccos se od něj může odvinout.
    Veřejná diskuse je jistě nezbytná. nesouhlasím však s tvrzením Martina Šimsy, že je občanská společnost pasivní. Obávám se, že Jochův nástup probouzí v mnohla lidech ty nejnižší pudy, myšlenky a postoje, které se jaksi nehodilo příliš hlasitě během dvacetiletého"budování"demokracie vyslovovat. Joch se domnívá, že má na své straně většinu obyvatel. Troufám si říct, že nebude daleko od pravdy, neboť jeho postoje neimponují jen podstatné části pravice, ale také starším lidem, komunistickým voličům. Cítí se lépe, když slyší, že smějí plivnout na ty, kterým se dvacet let pomáhalo na jejich úkor.....
    V
    Milan Valach
    August 20, 2010 v 16.17
    Extrémní co?
    Jde o to, koho kolega Šimsa považuje za extrémní levici. Měl by to upřesnit a zdůvodnit, proč zrovna tyto subjekty považuje za levicové.
    Pokud ztotožňuje levici s centralizovanou mocí a stejně centralizovaným vlastnictvím výrobních prostředků, pak mluví o pravici. Je to zmatení pojmů, které vzniklo za vlády KSČ a před tím v důsledku Leninovy desinterpretace marxismu.
    Já za levici považuji jen takový proud, který se důsledně zasazuje za lidskou emancipaci, tj. svobodu.
    Mýlím se?
    Martin Šimsa, filosof
    August 21, 2010 v 19.5
    Extrémní levice nediskutuje, ale diktuje
    Byl jsem vyzván k definici extrémní levice, tedy extrémní levice je ta, která opouští platformu diskuse a demokracie. Tedy rozlišuji extrémní a demokratickou levici. Slavoj Žižek je nápaditý a vtipný spisovatel, marxista-psychoanalytik, případný kritik naší současnosti, pokud bych ale jeho názor o tom, že demokracie je parlamento-kapitalismus měl brát vážně, musel bych ho označit za extrémního levičáka. Ale myslím, že většinou to, co píše, je literární nadsázka. Extrémní levice se potkává s extrémní pravicí v tom bodě, že neuznává lidská práva a demokracii a každá by byla ochotna z jiné strany ji zlikvidovat. Příkladem extrémní levice byl Lenin, Stalin či Gottwald, příkladem demokratické levice jsou Jaroslav Šabata či Petr Uhl. Zásadní chybu extrémní levice vidím v tom, že chce zlikvidovat kapitalismus revolucí, nemá žádnou alternativu a připravuje se o jediný nástroj k jeho kontrole a krocení, tedy demokracii. Rezignace na demokracii je rezignace na garanci základních lidských práv a na možnost svobodné a otevřené diskuse.
    Bohumír Molnár, podnikatel
    August 22, 2010 v 0.48
    Pan Šimsa napsal:
    „Příkladem extrémní levice byl Lenin, Stalin či Gottwald, příkladem demokratické levice jsou Jaroslav Šabata či Petr Uhl. Zásadní chybu extrémní levice vidím v tom, že chce zlikvidovat kapitalismus revolucí, nemá žádnou alternativu a připravuje se o jediný nástroj k jeho kontrole a krocení, tedy demokracii.“

    To podstatné tedy již víme. Nyní jen pár detailů:
    Kdo je příkladem současné extrémní levice?
    Je vždy demokracie nástrojem kontroly a krocení kapitalismu?
    Vskutku není možná revoluční a současně demokratická alternativa kapitalismu?

    Filosofům, těm je hej …
    V
    Milan Valach
    August 22, 2010 v 6.26
    Levice
    K panu Šimsovi.
    Levice nemůže být nedemokratická. Co je nedemokratické, to již není levicové, ať si to samo dává nálepky, jaké chce.
    Kde není demokracie, tam jsou zájmy a práva prostých lidí pošlapána. Ostatně, již samotná demokracie, jako vláda lidu vznikla bojem právě tohoto lidu proti útlaku ze strany aristokratů. A právě to je historický základ vyjadřovaný v pojmu levice.
    To ukazuje ještě jednu podstatnou věc. Není možné vychvalovat demokracii a být proti revoluci. Bez revoluce by demokracie v antickém Řecku nevznikla, bez revoluce bychom stále žili ve feudalismu.
    Pokud bychom čekali, až nám panstvo dá svobodu a lidská práva, nedočkali bychom se nikdy.
    Dalším faktem je, že ke skutečné vládě lidu, k naplnění odvěké touhy lidí po svobodě, máme ještě daleko.
    To, co máme nyní, naplňuje tento ideál jen ve velmi malé míře.
    Je nutné jít dále od demokracie zastupitelské k demokracii přímé, od soukromého vlatnictví výrobních prostředků, k jejich vlastnictví zaměstnanci. A bez této podstatné změny bude zastupitelská demokracie jen fraška.
    Vlastnictví dává vlastnické elitě takovou moc, že mohou politiky vodit jak na špagátku.
    Květoslava Hyldebrantová, pedagog
    August 22, 2010 v 9.30
    Ad MV - omyl?
    Vlastnictví nedává vládě (či vlastnické elitě) žádnou moc, jak dle mého názoru mylně uvádíte, ale moc české vládě dává v demokracii jen sám český lid. Nezpochybňujme toto prosím. (Pokud tedy kterákoliv vláda v demokracii snad něco vlastní, pak je to jen vítězný volební potenciál sympatizujícího lidu.)

    Moc je v demokracii jen z volby lidí - kteří si skrze demokratické volby sami a svobodně volí své vládní orgány.
    Skuteční demokraté vůli lidu v demokracii respektují, nezaměňují ji za jiné vlastnictví a nezpochybňují ji ani při aktuální porážce své strany (ať už pak vládne vláda třeba Špidlova levicová s přímou podporou volebních hlasů kolem 25%, nebo vláda Nečasova pravicová s přímou volební podporou kolem 29%).
    Demokracie by měla být o toleranci a o respektu k vítězným většinovým názorům a k většinové volbě jiných, ale samozřejmě i o trvalé možnosti zachování svobody a volby i jiného svobodného názoru.

    Jinak ještě na okraj poznamenávám, že i levice může být nedemokratická, stejně tak jako pravice, uchýlí-li se do extrémů, proto zachovat demokracii a svobodnou možnost volby považuji za prioritu nás všech dohromady - pravice i levice.
    Martin Šimsa, filosof
    August 22, 2010 v 9.33
    demokracie a revoluce
    Odpověď panu Molnárovu: Demokracie bohužel není vždy nástrojem a kontroly a krocení kapitalismu, ale může a měla by jí být - v mém pojetí. Demokracie se vyznačuje tím, že problémy řeší diskusí a ne revolucí. Tím začínám odpovídat také panu Valachovi: Demokracie vzniká revolucí, je to svržení nedemokratického režimu. Příkladem demokratické revoluce byla americká revoluce, vznik naší republiky 28.října či Listopadová revoluce. Jako demokratická revoluce začala Francouzská revoluce, ale skončila v revolučním teroru a v Napoleonově vojenské diktatuře. Nedemokratickými revolucemi byla VŘSR či únorový puč v roce 1948. Víme, že i v Řecku se demokracie stávala tyranií lidu: příklad institut ostrakizmu či veřejné soudy vůči "nepřátelům Athén", které končili jejich vyhnáním a exekucí majetku. Tedy lid a demokracie nejsou vždy jen dobré. Proto je důležitá garance lidských a občanských práv a právní stát, což je úkolem slušné a férové demokracie. Pan Valach tvrdí, že levice nemůže být demokratická, to ho logicky vede k tomu, že to, co je nedemokratické, je pravicové. Já rozlišuji demokratickou levici a pravici a extrémní levici a pravici. Naše parlamentní pravice je dosud demokratická, i když se tam objevují varovné signály a výstřelky - některé výroky pana Jocha ukazují tím směrem, ty je potřeba sledovat a veřejně kritizovat - v tom považuji činnost deníku Referendum za velmi užitečnou, ale na druhé straně považuji za nebezpečnou levicovou romantiku, která se domnívá, že současné problémy jsou řešitelné revolucí - A co by revolucionáři chtěli nastolit: Levicovou diktaturu? Ta by ovšem podle logiky pana Valacha byla pravicovou diktaturou, tedy vyměnili bychom jednu pravicovou diktaturu za druhou? Pokud by to opět byla demokracie, potom je revoluce zbytečná. Tím chci poukázat na určitou absurdnost a nedomyšlenost nabízení revoluce. Přímá demokracie byla možná v omezené míře v Athénách a v dnešních švýcarských kantonech, v současných velkých a složitých společnostech je iluzorní. Samozřejmě se ale můžeme snažit o změnu společnosti, tedy především o změnu hodnot, etických, sociálních a politických norem.
    + Další komentáře