Uprchlíky se straší i v Belgii. Musíme nalézt minimální shodu
Alain BloëdtZ produkce Progressive Postu tentokrát přebíráme rozhovor se Jeanem-Michelem Lafleurem, politologem z Lutyšské univerzity a expertem na migraci. Alain Bloëdt s ním mluvil o belgické debatě o přistěhovalectví i vlivu tamní krajní pravice.
O tématu migrace se v různých zemích debatuje různě. Každé země se tento jev jinak dotýká, a tak má každá poněkud jinou perspektivu. V čem je v tomto ohledu specifická Belgie?
Specifičnost naší debaty je dána federálním uspořádáním země. Podmínky, za nichž lze vstoupit do země a žít v ní, a případně získat i občanství, se totiž stanovují na federální úrovni. Integrační politiku si ovšem určují regiony. Tím vznikají četné tenze.
A v politické rovině? Kdo je v debatě nejvýraznější?
V minulém volebním období — tedy od voleb 2014 — byla součástí vládního bloku poprvé krajně pravicová nacionalistická strana, Nová vlámská aliance (N-VA), se silnými protimigračními a protiintegračními postoji. To se v debatě pochopitelně projevilo. Nejvýraznější figurou v dané otázce se stal Theo Francken, ministr pro migraci a udělování azylu právě za N-VA. Vláda s N-VA se pak zasadila o zpřísnění celého azylového řízení, režimu sjednocování rodin i pravidel pro získávání občanství. Také omezila přístup migrantů ke vzdělání. Vzato celkově, byli jsme svědky přivírání všech možných dveří, které byly přitom už před tím otevřeny jen trochu.
Jaká rétorika tato opatření doprovází?
Setkáváme se se stigmatizací, se zpochybňováním přidané hodnoty migrace, s reinterpretací důvodů migrace a podobně. Hodně se například tvrdí, že migrace je motivována především touhou po sociálních benefitech, po belgických dávkách. Migranti se často popisují jako břemeno společnosti, třebaže realita je mnohem složitější a řada studií to dokládá.
Jak reagují opoziční strany?
Většinou prostým rozhořčením nad provokativními výroky. Dávat konkrétní protinávrhy či předkládat vlastní řešení příslušných problémů se belgické levici tuze nedaří.
Čím si to vysvětlujete?
Za prvé, téma je hodně komplexní. Těžko se reaguje konstruktivně na jednotlivosti. Je tu například zásadní otázka, jak přistupovat k udělování azylu, a s ní provázané další: Jak bychom měli s žadateli o azyl naložit? Kolik jsme jich schopni přijmout?