Nový předseda Pirátů Zdeněk Hřib se rozhodl zahájit své předsednictví poměrně netradičně, jako by chtěl ověřit pravdivost Horníčkova bonmotu, že je těžké být hlupákem, protože konkurence je veliká. Hřib se konkurence nezalekl a rovnou navrhl zrušit ministerstvo školství. Podle něj by totiž školství měly řešit kraje. Názorně tak ukázal, že jedna věc je být regionálním politikem, byť v Praze, a zcela jiná úroveň je celostátní politika. Ta totiž vyžaduje alespoň elementární znalost problematiky, o níž se politik vyjadřuje.

Jestli totiž něco český vzdělávací systém opravdu nepotřebuje, tak je to další decentralizace. Za posledních třicet pět let totiž politici napříč politickým spektrem dokázali vytvořit jeden z nejvíce deregulovaných, liberalizovaných a roztříštěných vzdělávacích systémů v Evropě i ve světě. Výsledkem jsou velmi vysoké nerovnosti ve vzdělávání a bezprecedentní míra reprodukce sociálního kapitálu, kdy děti vzdělaných rodičů mají mnohem vyšší šance dosáhnout vysokoškolského vzdělávání než děti rodičů ze slabších sociálních vrstev.

Malé dějiny decentralizace českého školství

Celý proces začal již na začátku devadesátých let, kdy školy získaly statut právnických osob, které zřizují v případě základních škol obce a v případě středních škol kraje. Tento krok zásadně změnil roli ředitele školy, který musí velkou část, ne-li většinu svého času věnovat materiálně-technickým aspektům řízení školy na úkor řízení pedagogického procesu, což má být ovšem jeho hlavní úloha.

Další rána přišla na začátku nového milénia se zrušením okresních školských úřadů jako středního článku vzdělávací soustavy, který poskytoval školám podporu v celé řadě oblastí a rozdělovaly finanční prostředky v rámci své působnosti. Zvláště ředitelé škol na malých obcích, kterých je v České republice většina, zůstali ze dne na den na všechno sami. Mnozí se navíc potýkají se zřizovateli — obecními zastupitelstvy —, kteří vzdělávací problematice nerozumí.

Územně správní reforma pak v podstatě vytvořila čtrnáct vzdělávacích systémů, protože kraje mají zhusta rozdílné představy o rozvoji vzdělávací soustavy a vzdělávání obecně. V některých krajích například zcela nepokrytě upřednostňují zájmy zaměstnavatelů před zájmy mladé generace, která žije v jiném světě a bude čelit jiným výzvám než generace jejich rodičů.

Do tohoto liberalizovaného a decentralizovaného regionálního základního a středního školství hodili politici další rozbušku ve formě kurikulární reformy, která zrušila jednotné osnovy a nahradila je mnohem volněji koncipovanými rámcovými vzdělávacími programy. Ty dávají školám veliký prostor k vlastní kreativitě, včetně časového rozložení výuky předpokládaného učiva. Nejedni rodiče jsou pak překvapeni, když se přestěhují a následně zjistí, že jejich děti se na předchozí škole nesetkaly s učivem, které je od nich požadováno v daném ročníku nové školy.

Tím nemá být řečeno, že kurikulární reforma byla principiálně špatná, ale že v silně decentralizovaném systému mohla vést a v českém případě vedla k dalšímu prohlubování již tak hlubokých vzdělávacích nerovností.

V takto problematicky nastaveném vzdělávacím systému je Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy v podstatě jediným sjednocujícím prvkem. Je pravda, že v posledních třiceti pěti letech bylo prakticky zbaveno většiny nástrojů k zajištění kvalitního vzdělávání žákovské populace, respektive byly zredukovány pouze k zajištění financí a na velmi volné vzdělávací „rámce“.

Zvláště se v tom činily pravicové vlády, které v rámci zeštíhlování státní správy navíc rušily klíčové ministerské instituce nalevo napravo. Ať už to byl Ústav pro zjišťování informací ve vzdělávání, Národní institut pro další vzdělávání či Národní ústav pro vzdělávání, s každou další přímo řízenou organizací ztratilo ministerstvo část schopností monitorovat a ovlivňovat vzdělávací systém. Tuto smutnou realitu ostatně zjistí každý ministr školství velmi brzy po nástupu do funkce, a pak už jen dělá, že instituci řídí.

Je ovšem také pravda, že Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy téměř rezignovalo na kompetence, které dosud má, částečně asi i proto, že drtivá většina polistopadových ministrů vzdělávání a vzdělávacímu systému nerozuměla. Podle názoru autora tohoto textu rozuměli vzdělávání jen tři, přičemž dva byli ministry jen krátkou dobu (Petr Fiala a Stanislav Štech) a třetí (Robert Plaga) se realizoval v tom, že připravoval úkoly pro své nástupce.

Nicméně při rozumném a informovaném vedení by tyto kompetence mohly být využívány a některé potřebné by měly být úřadu navráceny. Předpokladem však je, že bude stále existovat ministerstvo, které má legislativní iniciativu v oblasti vzdělávání.

Nedělám si iluze, že Zdeněk Hřib zná polistopadovou historii českého vzdělávacího systému, kterou jsem se zde snažil stručně nastínit. Myslím však, že právě tato ignorance vede Hřiba k navrhování kroku, který by pevně zakotvil čtrnáct vzdělávacích systémů a dále prohloubil vzdělávací nerovnosti. Ostatně Hřib se nijak netají svými plány udělat z Pirátů pravicovou stranu a pro českou pravici vždy byla myšlenka rovnosti šancí sprosté slovo, včetně rovnosti ve vzdělávání. Jakápak rovnost, děti se prostě mají umět správně narodit.