Andrej Babiš se dnes nechce vyjádřit k mnohaletému hrubému vykořisťování vietnamských dělníků firmou Vodňanská drůbež, která spadá do holdingu Agrofert, jehož je faktickým majitelem. Případy otřesného porušování zákoníku práce a základních lidských a sociálních práv vietnamských dělníků v Babišových drůbežárnách jsme tu podrobně popsali.

Andrej Babiš byl od roku 2014 místopředsedou a od roku 2017 do roku 2021 předsedou české vlády. O problémech se zaměstnáváním zahraničních dělníků zejména z Vietnamu tak nemohl nevědět. Kriminálním strukturám napojeným na vydávání víz se totiž v témže čase podařilo úplně paralyzovat českou ambasádu v Hanoji.

Během vládního angažmá Andreje Babiše se proto situací na ambasádě muselo intenzivně zabývat hned několik ministerstev, především zahraničí a vnitro. Částečně na podnět úřadu ombudsmana, částečně kvůli soudům, policii a BIS.

V červnu 2018 se dokonce kvůli situaci na zastupitelském úřadu ve Vietnamu musela sejít Bezpečnostní rada státu, které se Andrej Babiš z titulu své funkce samozřejmě účastnil. A po většinu této doby přijížděli do drůbežáren z Babišova holdingu pracovat zadlužení vietnamští dělníci.

Byznys kolem jejich náboru se totiž nikdy nepodařilo dostat z rukou prostředníků. Za víza se platilo a platí bez ohledu na situaci na českém trhu práce. Proč tomu tak je, popíšeme ve zvláštním textu.

Dluh za české vízum je účinnou pákou, kvůli níž zahraniční dělníci zůstávají pracovat v českých firmách i za otřesných pracovních podmínek. Přesně tak, jak se to dělo ve firmě Vodňanská drůbež.

Vodňany přeborníky republiky v náboru vietnamských dělníků

Dovoz zahraničních pracovníků však měl kromě „zpoplatnění“ českých víz ještě jeden háček, který firma Vodňanská drůbež jako zaměstnavatel vietnamských dělníků musela překonat. Počet vydaných víz je totiž omezený, jednak vlastní kapacitou ambasády, která dokáže zvládnout vyřídit jen určitý počet žádostí, jednak systémem takzvaných kvót. Ten od roku 2009 fungoval v utajeném režimu, od roku 2019 se jedná o oficiální politiku České republiky.

Ve zkratce to znamená, že je dopředu stanoven počet víz, jež může zahraničním občanům z každé jednotlivé země Česká republika udělit. Po vyčerpání „kvóty“ musí žadatelé čekat na další kalendářní rok — to se týká zejména dlouhodobých víz.

Korporace Agrofert tehdejšího premiéra Andreje Babiše tak byla nejúspěšnější při získávání dělníků z Vietnamu i při překonávání kvóty. Čím více lidí jelo pracovat do Vodňanské drůbeže, tím více z ní ovšem ukrojili ostatním zájemcům, kteří chtěli také Vietnamce zaměstnávat.

Ministerstvo zahraničních věcí slovy Mariany Wernerové z tiskového odboru přitom vylučuje, že by při vydávání zaměstnaneckých víz zahraničním dělníkům byly některé společnosti upřednostňovány: „Víza za účelem pracovním (zaměstnanecké karty) byla a jsou vydávána v souladu s příslušnými právními předpisy (zákon o pobytu cizinců, resp. nařízení vlády/programy ekonomické migrace apod.), přičemž k upřednostňování některých společností či firem nedochází.“

Dotaz, jak se podařilo společnosti Vodňanská drůbež tak úspěšně k vízům dostávat, Adéla Čabayová z Agrofertu odmítla komentovat. V roce 2019 přitom v této souvislosti mluvčí Agrofertu Karel Hanzelka Deníku N argumentoval, že za úspěšným náborem z Vietnamu je nejspíše prestiž zaměstnavatele a podmínky, které společnost nabízí.

Prestiž Agrofertu ani podmínky, popsané již dříve zde v DR, ale zřejmě nebudou tím hlavním faktorem, který byl pro získání českých víz ve Vietnamu potřeba. Hned druhým nejúspěšnějším náborářem se ve stejném období 2013-2019 totiž stala personální agentura VM Solution CZ — získala 454 lidí. Do Vodňanské drůbeže jich přišlo 538.

VM Solution CZ je společnost, která vznikla teprve v dubnu 2017. Byla koupena na klíč od prodejce firem Altaxo — o čtyři měsíce dříve přitom ještě pod stejným IČO fungovala veterinární klinika, jejíž majitelé také firmu Altaxu prodali, a dnes již neexistuje.

Webové stránky i kontakty na ní uvedené, jsou nefunkční. Její majitelé se nedají dohledat. Kde pracovali lidé, jež firma „dovezla“, nelze zjistit.

Když nejsou lidi

Konkurenční výhoda spojená s úspěšným překonáním kvót, byla při velkém nedostatku pracovní síly, jaký na českém pracovním trhu v uvedených letech panoval, ale obrovská. Svědčí o tom i případy společností, které při získávání zahraničních pracovníků z Vietnamu tak úspěšné nebyly.

„Nakonec po dvaadvaceti letech působení naší firmy budeme nuceni zavřít a propustit stávající zaměstnance,“ vysvětlovala v září 2016 médiím zástupkyně oděvní firmy Mimoska CZ Dana Gottvaldová, co se stane, pokud nezískají pracovníky z Vietnamu, které si na místě vyškolili. Firma vyvážela dámskou konfekci do USA i Itálie, měla zakázky, chyběly jí ovšem šičky, pro které ale nedokázala sehnat oficiální cestou víza. A od roku 2020 je firma skutečně v likvidaci.

Podobně na tom byla další textilka Svitap, jež také poptávala lidi ve Vietnamu. „Našli jsme si zaměstnance, vyzkoušeli a vybrali,“ říká ředitel Jan Heřmanský. Chtěli jich jen něco málo přes deset, do Svitapu nakonec dorazili čtyři. A to až po několikaletém úsilí a mnoha peripetiích. „Náš tehdejší personální ředitel musel do Vietnamu několikrát osobně zajet, stálo nás to velmi mnoho peněz a času,“ dodává Heřmanský.

Problémy měla i firma Vodňanská drůbež. „Stávalo se, že na páse, kde mělo být nejméně pět lidí, pracovaly třeba dva nebo tři,“ říká mnohaletá pracovnice drůbežáren Alena Novotná. Přes neobvykle úspěšný dovoz cizinců z Vietnamu, byl nedostatek pracovníků podle ní trvalým problémem. Jednak kvůli fluktuaci lidí, dále kvůli povaze práce.

Provoz v drůbežárnách sice funguje na směny, ale ve skutečnosti se i podle novinářky Saši Uhlové, jež zde krátce pracovala v roce 2017, jedná o zakázkovou výrobu. Jednotlivé řetězce supermarketů si objednávají počet kuřat či polotovarů z nich přesně na míru. „Dokud nebyla objednávka hotová, tak se nešlo domů,“ popsala práci Uhlová. Ve výsledku to znamenalo jediné: dlouhé přesčasy. S tím měli zejména čeští zaměstnanci potíže.

Alena Novotná říká: „Ani já jsem nevydržela, postupně nás nahrazovali cizinci. Když jsem začínala, připadl na dva Čechy jeden cizinec, když jsem po několika letech odcházela, poměr byl přesně opačný. Z českých zaměstnanců zůstali jen ti, kteří už neměli na výběr, sociální případy, lidé v exekucích.“

Vietnamští zaměstnanci však kvůli dluhům za víza a strachu ze zprostředkovatelů odejít nemohli. „Vietnamci pracovali zejména na lince s kuřecími křídly, ten tlak na ty přesčasy tam opravdu byl, zůstávali mnohem déle než čeští zaměstnanci, třeba i šestnáct hodin denně,“ říká Alena Novotná.

Jak jsme již popsali vietnamští dělníci přijíždějí do České republiky zadlužení. Dělníci, se kterými redaktorka DR mluvila, museli za přístup k českým vízům zaplatit každý čtrnáct tisíc dolarů — přes tři sta tisíc korun. Kdo nezaplatil, víza do České republiky nemohl získat.

Jde o kriminální zprostředkovatelskou praxi, se kterou se dlouhodobě potýkají některé české ambasády. Mezi nimi i ta v Hanoji. Zadlužení zahraniční dělníci se pak v českých továrnách stávají snadnou obětí vykořisťovatelských praktik.

Česká strana problém neřeší, některým zaměstnavatelům vyhovuje

Česká strana nemá zájem nebo schopnost nepřijatelný systém řešit. Zřejmě proto, že je výhodný i pro zaměstnavatele typu Vodňanské drůbeže.

„Někteří zaměstnavatelé především v provozech na zakázku tímto způsobem šetří náklady. Když dopředu nevědí, jaký přesně bude objem práce, nasmlouvají si méně lidí, aby jim zbytečně nestáli, když práce není. Když práce je, tak je pak nutí pracovat víc,“ vysvětluje Marie Jelínková z Centra pro ekonomické a sociální strategie Univerzity Karlovy.

Podle ní se tento ekonomický model vyplatí zejména v provozech, kde není potřeba kvalifikovaná pracovní síla. Přesně takovým jsou i Vodňanské drůbežárny, kde dělníci z Vietnamu museli pracovat až šestnáct hodin denně.

Babišova drůbežárna je ale výjimečná tím, že tu dokázali nechat vietnamské zaměstnance zprostředkovatelům úplně napospas. Z výpovědí vietnamských pracovníků drůbežáren vyplývá, že peníze za víza vybírají ve Vietnamu titíž lidé, kteří pak na místě v České republice pracují jako zprostředkovatelé-„tlumočníci“ pro firmu Vodňanská drůbež.

„Nevím, komu jsem přesně ve Vietnamu platil, zařizoval to kamarád. Později se mi ale potvrdilo, že jde o stejný řetěz lidí,“ říká jeden z vietnamských dělníků, se kterými redaktorka DR hovořila, Nguyen Van Nam a pokračuje: „Vietnamský zprostředkovatel, přes kterého jde v továrně všechno, o tom několikrát mluvil, že zařizoval, aby sem lidé přijeli. Navíc párkrát musel odjet do Vietnamu, aby zařídil, že přijedou další.“

Peníze za zprostředkování práce a vízum dala ve Vietnamu přímo člověku, který ji pak měl v drůbežárně „na starosti“ i jeho kolegyně Pham Thanh Ha. Oficiálně to byl tlumočník pracující pro Agrofert, ve skutečnosti zprostředkovatel, který měl v držení její smlouvu, zařizoval jí prodlužování pobytu a strhával si peníze z platu.

Zprostředkovatelé, které si Agrofert najal, pak měli vietnamské zaměstnance Vodňanské drůbeže plně v rukou. Ti jim museli nedobrovolně odevzdávat část platu. Navíc se jich báli. Především proto, že jim vyhrožovali zrušením legálního pobytu. Tlak zprostředkovatelů a malé mzdy, jež jim neumožňovaly splatit dluh za víza, byly důvodem, proč zůstávali pracovat v provozu hodiny a hodiny přesčas.

Reportérce DR se podařilo získat jména dvou lidí, kteří měli stát na obou koncích řetězce. Ve Vietnamu nabírali lidi pro práci v drůbežárně, získávali od nich peníze na víza, vyřizovali jim zde pobyt a zároveň dlouhodobě spolupracovali s Agrofertem v České republice jako tlumočníci a dozorci. Jde o Nguyena The Haie, zvaného Štefan a tlumočníka Sona. Ani jednoho se ale při práci na reportáži nepodařilo zkontaktovat.

„Minimálně to ukazuje na nezodpovědnost zaměstnavatele, kterému je jedno, ze jakých podmínek pracují a přijíždějí jeho zaměstnanci,“ hodnotí situaci právnička Magda Faltová ze Sdružení pro integraci a migraci-SIMI a pokračuje: „Pokud je to tak, že ti samí lidé pro Vodňanskou drůbež dělají nábor ve Vietnamu a následně je mají v provozu na starosti, a přitom se tam porušuje zákoník práce, tak to vedení buď nezajímá, nebo na tom vědomě participuje. A záměrně je v takové situaci udržuje.“

Manažerka komunikace Agrofertu Adéla Čabayová odmítla tato zjištění komentovat. „Personální agenda společnosti Vodňanská drůbež, a. s. vždy byla a je vedena v souladu se zákonem,“ uvedla. V této fázi také emailovou komunikaci jednostranně ukončila. „Nebudeme již toto téma nadále komentovat,“ napsala Čabayová.

Kontrola selhává

Vynutit si konec systému, jež v drůbežárnách funguje, by přitom nemělo být nijak složité. Vymáhat pravidla při zaměstnávání cizinců v České republice totiž mají inspektoráty práce. Inspektoři skutečně mezi lety 2013 až 2019 navštívili podle Richarda Kolibače, tiskového mluvčího Státní úřadu inspekce práce různé pobočky firmy celkem čtrnáctkrát.

Přesto se jim ovšem podařilo odhalit jen drobná provinění. Tři kontroly dopadly podle Kolibače pro Vodňanskou drůbež dokonce výborně.

Ve zbývajících jedenácti případech našli inspektoři drobné pochybení. Dvakrát z toho sáhli k pokutě — jednou uložili k zaplacení patnáct tisíc korun, podruhé pětadvacet tisíc. Čtyřikrát firmu vyzvali k nápravě. Jinak se nedělo nic. Roční obrat Vodňanské drůbeže přitom činí přes pět miliard korun.

„Je to dáno tím, jak inspektoráty fungují,“ vysvětluje, proč se inspekci v podobných případech nedaří, zaměstnankyně Ministerstva práce a sociálních věcí, jež si nepřeje být v této souvislosti jmenována. Inspekce právě pod ministerstvo práce a sociálních věcí spadá.

Problém je už v tom, že kontroly se hlásí daným firmám dopředu. Pouze pokud existuje nějaký vnější podnět ohledně porušování zákoníku práce, jsou neohlášené. Inspekce je podle ní ale tak zavalená prací, že na konkrétní oznámení reaguje třeba až s ročním zpožděním.

„Když měla přijít kontrola, tak se vždycky uklízelo, dostávali jsme ochranné pomůcky a některé linky se úplně uzavřely, jako ta na křídla, kde pracovali Vietnamci. Těm se třeba řeklo, ať ten den zůstanou doma,“ říká Alena Novotná již zmiňovaná dlouholetá zaměstnankyně firmy. Její slova potvrzuje Nguyen Van Nam: „O kontrolách jsme vždycky věděli dopředu,“ říká.

Neohlášené kontroly navíc předpokládají spolupráci poškozených. „V případě cizinců jim však stát ani inspekce nic nenabízejí,“ upozorňuje právnička Magda Faltová a pokračuje: „Pokuty jdou za zaměstnavatelem, ale masivní sankce za tím, kdo si stěžuje.“

Podle ní takový člověk často ztratí práci. Když bydlí u zaměstnavatele na ubytovně, pak i bydlení. Na práci je v České republice navázáno jeho povolení k pobytu.

„Reálně nemá příliš času najít si nové zaměstnání a vyřídit včas všechny dokumenty nutné k udržení legálního statusu, zvlášť pokud se sám v systému příliš neorientuje,“ vysvětluje Faltová. V důsledku tak ztratí oprávnění k pobytu a je nucen vycestovat, anebo zůstane nelegálně.

Řešení by podle ní mohla přinést jen systémové změna. Inspekce by měla mít především možnost lidi, kteří by s ní spolupracovali, chránit, tak aby neztratili legální status, a naopak by jim měla mít možnost pomoci například vymáhat nevyplacenou mzdu. Také pokuty pro zaměstnavatele by měly být tak vysoké, aby si podobné praktiky nemohli dovolit, jako je tomu v sousedním Německu. Nic podobného se ale zatím nepřipravuje.

Článek je součástí investigativní série o vykořisťování vietnamských dělníků ve vodňanských drůbežárnách z holdingu Agrofert Andreje Babiše a o poměrech na české ambasádě v Hanoji. Text podpořil Journalismfund.eu v rámci programu Modern Slavery Unveiled.