„Měla jsem noční můry o tom, jak jsem dostala za nějakou blbost pokutu. V Brazílii policisté nic neřeší, tady řeší všechno. A já jsem neměla peníze. Pár měsíců to byl fakt stres, depka,“ vypráví o svých začátcích v Berlíně Susana*, vysoká potetovaná žena s afrem a třemi kroužky v nose. Dneska už se tomu směje.

Rodnou Brazílii Susana opustila před dvěma lety. Její duševní zdraví tehdy poznamenalo vyhoření, které způsobila práce pro technologickou společnost. Finančně zajištěná se vydala hledat štěstí do Evropy.

Od počátku věděla, že chce žít v Berlíně, který je na evropské poměry docela levný a kulturně žije. Nejprve se ale vypravila navštívit kamarádku ve Finsku, kde ji zastihla první vlna covidu-19. Z plánovaných dvou týdnů dovolené se staly čtyři měsíce, na které padla většina úspor.

V Berlíně následně zjistila, že svým zkušenostem a schopnostem navzdory je pro ni se statusem čerstvé migrantky nesmírně obtížné získat práci — a tím pádem i papíry. V zoufalství přijala plný úvazek ve skladu německé rozvážkové společnosti, jež slibuje zákazníkům doručit objednané potraviny do deseti minut. „Pracovala jsem sedmdesát až osmdesát hodin týdně. V Brazílii jsem vyhořela po pěti letech. Tady jsem vyhořela po čtyřech měsících,“ popisuje.

Když podávala výpověď, uvolnilo se místo v barbershopu, kde pracuje její kamarádka. „Získala jsem tak práci, která mi zaplatí účty. Ale skoro nic navíc. Když zaplatím, co musím, zbývá mi sto eur. Přitom jsem sem přijela s úmyslem posílat peníze domů rodině,“ konstatuje smířeně.

Sedíme spolu jako jediné zákaznice v malé, skromně vybavené indické restauraci v berlínské čtvrti Wedding, obývané převážně migranty. Obávala jsem se, že v tak ztichlém a titěrném prostoru se bude Susana zdráhat mluvit o své nové formě přivýdělku otevřeně. Zbytečně.

„Vědí to všichni mí přátelé i milenec. Všichni mě podporují, mluvím s nimi o tom. Jediný, kdo to neví, je moje konzervativní křesťanská rodina. Představ si, že ve dvanácti jsem se chtěla stát jeptiškou!“ směje se srdečně. Nerozhodí ji ani úslužný číšník, který nám přináší sklenice domácího zázvorového čaje, mísu žlutě zbarvené rýže, kuře pro Susanu a květák na kari pro mě.

Susana bez vytáček zdůrazňuje, že miluje sex. „Hodně randím. Tolikrát jsem byla zklamaná — a nic jsem z toho neměla! Sexuální práce byla můj záložní plán už dlouho. Ne v Brazílii. Tam vypadám jako každá druhá holka. Ale tady? Muži mě oslovují na ulici, každý na mě zírá, cizí lidé si chtějí sáhnout na moje vlasy. Ještě pořád jsem tu změnu nevstřebala. Dvacet osm let jsem žila s tím, že jsem tlustá. A tady mám najednou krásné plné křivky!“ líčí.

Nesmíš ty peníze potřebovat

Je tomu měsíc, co si Susana založila profil na webu, kde nabízejí služby eskortní sexuální pracovnice, tedy ženy, které jezdí za klienty domů nebo na hotel. Od klientů vždy požaduje fotografii a vybírá si pouze ty, kteří ji fyzicky přitahují.

Zároveň si s nimi předem do detailu vyjasňuje, o jaké služby mají zájem. Zatím měla pouhé tři zákazníky — a jak s teatrálním nadšením připouští, za jiných okolností by se s nimi zřejmě vyspala i zadarmo. Svůj nový přivýdělek mimo jiné vnímá jako způsob prozkoumávání své sexuality.

„Jestli se klienti starali i o moje potěšení? Oh yes, a jak! A ještě mě za to platí? Dvě stě eur za hodinu? Oh yes, please!“ vydechne extaticky a obrací své dlaně a zrak nahoru, jako by snad chtěla za své štěstí poděkovat nebi. Její oči i úsměv září.

„Základ je: nesmíš ty peníze potřebovat! Kdybych neměla zajištěný jiný příjem, musela bych jít s každým, kdo mi napíše,“ usmívá se lišácky Susana s ukazováčkem pravé ruky triumfálně vztyčeným vzhůru.

„Jsem posedlá plánováním. Než se do čehokoliv pustím, strávím mraky času přípravou. Když jsem se proto dozvěděla, že mám sexuální pracovnice mezi přáteli, rozeslala jsem jim otázky: jak se chrání proti nebezpečí, co po nich zákazníci chtějí, kolik si za služby účtují,“ popisuje, že do sexbyznysu vstupovala s jasnou představou o tom, co čekat — a hlavně co chtít.

Ptám se, zda se strategie „nesmíš ty peníze potřebovat“ drží i její přátelé. Svěsí hlavu: „Ne, oni ty peníze potřebují. Uvědomuji si, že i jako migrantka představuji v sexbyznysu privilegovanou výjimku. Mí přátelé jsou často queer, trans… mají i špatné zkušenosti. Kamarádku, která má podobné tělo a vlasy jako já, nedávno klient požádal o uskutečnění fantazie o tom, jak si ji koupil na trhu s otroky.“

Jsem v šoku. „Jasně, že je to rasismus. I já se stávám fetišem proto, že jsem míšenka: všichni mi jdou okamžitě po vlasech, po mým ‚brazilským‘ zadku. Ale tohle by se mi dělo i ve vztazích zadarmo. Takhle jim alespoň přístup k tomu, co dosud neměli, ztížím tím, že si nechám zaplatit,“ dodává teď už nad cigaretou a lahváčem piva v studené ztemnělé ulici mezi obchodními domy.

Etnicita jako marketingový přívlastek

Prostituce se v Německu stala legální sexuální prací v roce 2002. Krátce nato, v letech 2004 a 2007 se Evropská unie rozšířila o východoevropské státy. Na německém trhu se sexem přibyly zprvu Češky a Polky, později Bulharky a Rumunky — všechny často romského etnika. Poslední dvě ze jmenovaných národností dominují německému sexbyznysu spolu s Maďarkami a Nigerijkami dodnes. Současně ale představují i nejčastější oběti obchodu s lidmi v Evropě.

Do německého sexbyznysu byla kdysi prodána i Susanina sestřenice. Trvalo jí několik let, než z něj vyvázla — aby se posléze provdala za majitele bordelu. Hranice mezi nucenou prostitucí a dobrovolnou sexuální prací se stírají. Pasáci odstupují od metod hrubé síly a namísto toho předstírají zamilované milence, jak ve svých reportážích o maďarských prostitutkách v severoněmeckém přístavu Bremerhaven popsala maďarská novinářka Veronika Munková.

Mnoho žen — stejně jako menšina mužů — především z východní Evropy sem ale samozřejmě jezdí vydělávat si sexem dobrovolně. Ve své zemi mají často rodiny, děti. V Německu stráví intenzivní sexuální prací pár týdnů až měsíců a vrátí se domů za drobotinou — dokud nenastane čas opět vydělat peníze.

Z pestré škály etnicit a národností se mezitím stal lákavý marketingový přívlastek, jejž v internetových reklamách využívají podniky i eskortní pracovnice. Muži na zákaznických fórech fantazírují o sexu s „autenticky femininími východoevropankami“ či „kundičkami žadatelek o azyl“.

Německý sexbyznys od roku 2002 nerušeně bobtná, nicméně spolehlivá data chybí. Neoficiální odhady hovoří o jednom až čtyřech stech tisících sexuálních pracovnic a pracovníků, z nichž asi osmdesát procent čítají migrantky a migranti.

Alternativa pro duševně nemocné

„Mnoho z nich špatně spí, mají flashbacky z uplynulého dne. Nálady se jim často mění jak na houpačce. Jedna žena pořád opakovala, že s tím chce přestat — ale teď kouří trávu a zdá se v pohodě. A jedna Bulharka zase pořád visí na telefonu s dětma, tak moc se jí stýská…“ líčí náladu žen v pouliční prostituci sociální pracovnice Andrea Albertová ze Sociální služby katolických žen v Kolíně nad Rýnem.

Ženy v sexbyznysu vykazují známky zhoršené psychiky výrazně častěji než obecná populace. Z loňské metaanalýzy pětapadesáti studií vyplývá, že čtyřiačtyřicet procent žen v sexbyznysu trpí depresemi, devětadvacet procent se potýká s post-traumatickou stresovou poruchou, sedmadvacet procent pomýšlí na sebevraždu.

„Máme ale duševní zdraví sexuálních pracovnic — zvláště těch migrantských — porovnávat s duševním zdravím obecné populace, anebo s duševním zdravím jiných marginalizovaných vrstev společnosti?“ táže se mě řečnicky v tlumeně osvětlené turecké restauraci na jihu Berlína Ruby Rebeldeová. Tato nenápadná bruneta v oranžových šatech je mluvčí Hydry, nejstarší německé organizace sexuálních pracovnic.

Právě Hydra se spolu s dalšími organizacemi sdruženými pod Světovou sítí projektů sexuální práce podílela na vloni dokončené studii o osobách ze sexbyznysu s duševními potížemi. Studie upozornila na často přehlíženou spojitost mezi zhoršeným duševním zdravím a dlouhotrvajícím obecným sociálním znevýhodněním lidí v sexbyznysu. Koneckonců jde často o lidi z nestabilního rodinného prostředí či třeba o migranty bez papírů.

Studie zároveň prokázala, že mnozí trpěli duševními potížemi již před vstupem do sexbyznysu — a že někteří zároveň prodej sexuálních služeb vnímají jako jedinou práci, již jsou při svém duševním stavu vzhledem k její flexibilitě schopni vykonávat.

„Prostituce problémy s duševním zdravím zhoršuje. Není vám dobře, a ještě se musíte denně nechat osahávat a penetrovat od cizinců? To bez drog, alkoholu či sebepoškozování nezvládnete. Prostituce je jako pomalá ale jistá duševní smrt,“ oponuje bývalá sexuální pracovnice Ronja.

Slova se jí přes rty, ozdobené kuličkou piercingu, sunou jen velmi pomalu. Ronja totiž opravdu hodně koktá: „Moc se omlouvám, kdykoliv o tom mluvím, přitíží se mi.“

Ronja je členkou Sítě Ella, organizace, která prosazuje kriminalizaci nákupu sexuálních služeb a která sdružuje ženy s traumatickými zkušenostmi z prostituce. Ronja do sexbyznysu vstupovala s vážnými duševními poruchami. V důsledku fyzického násilí ze strany otce opustila předčasně školu i domov. Od puberty pak trpěla post-traumatickou stresovou poruchou, depresemi a bulimií.

„Hodiny jsem trávila přejídáním se, abych vše následně vyzvracela — a celý proces zopakovala. Během jednoho dne jsem byla schopná sníst potraviny, které by normálnímu člověku vydržely týden. Což stojí dost peněz…“ popisuje Ronja, co předcházelo jejímu vstupu do sexbyznysu. „Bulimie je jako závislost. Potřebovala jsem prostituci, abych uživila svou závislost. A zároveň jsem potřebovala svou závislost, abych zvládla prostituci,“ vysvětluje.

Jelikož prostituce tak, jak ji zažila, nebyla o ničem jiném než o uspokojování něčích potřeb, její již tak chatrné sebehodnocení se jen zhoršilo. „Neustále jsem pochybovala, jestli jsem dostatečně hubená, dostatečně sexy. O sexualitě ani nemluvím: mnoho žen v prostituci už si sex ve vztahu ani nedokáže představit,“ vypráví. Pro nedostatek jiných možností se jí podařilo sexbyznys definitivně opustit až po deseti letech. Jak přitom zdůrazňuje, po celou dobu se domnívala, že v sexbyznysu působí z vlastní vůle.

V kriminalizovaném prostředí je ženám v sexbyznysu hůř

„Mé duševní zdraví se naopak výrazně zlepšilo. V předchozích pracích mě vykořisťovali, lidé překračovali mé hranice — a to za mnohem méně peněz. V sexuální práci rozhoduji o tom, co dělat chci a co dělat nechci,“ oponuje tlumeným hlasem Ruby.

Ruby začala eskortně poskytovat sexuální služby v roce 2015, kdy pracovala na plný úvazek za minimální mzdu, zatímco potřebovala splácet studentskou půjčku. Pracovat s lidskou sexualitou ji bavilo. Vídala jednoho či dva klienty za měsíc a vedle toho pokračovala v práci na plný úvazek. Po dvou letech to však někdo napráskal jejímu zaměstnavateli.

„Právě nucený coming out byl strašná a bolestivá zkušenost. Musela jsem přijmout, že lidé neoceňují, co dělám, že se musím neustále obhajovat. Měla jsem tehdy poměrně zodpovědnou pozici, pracovala jsem s dětmi. Nebylo jiné cesty než dát výpověď,“ vypráví.

První půl rok po výpovědi se Ruby cítila naprosto vyhořelá. Postupně pochopila, že střední cesta neexistuje a že se musí rozhodnout: buď se bude sexuální práci věnovat naplno, anebo s ní skončí. Zvolila první možnost.

Ruby a Susana splňují všechny podmínky zachování duševního zdraví v sexbyznysu: dělají to autonomně a dobrovolně, když chtějí a s kým chtějí, téměř před nikým to netají, respektují své hranice, opírají se o podpůrnou síť přátel se zkušenostmi ze sexbyznysu a navíc jsou finančně jakž takž zajištěné.

Jak upozorňují zastánci legalizace, sexuální práci lze přitom vykonávat za jmenovaných podmínek pouze v legálním prostředí. Legalizace zároveň umožňuje snížit míru násilí a společenské stigma, tedy jedny z nejvýznamnějších rizikových faktorů ohrožujících duševní zdraví osob v sexbyznysu.

S pocity studu a viny zápolí asi tři čtvrtiny poskytovatelek sexuálních služeb. Právě „dvojí život“, který kvůli stigmatu vedou: tedy jeden utajovaný život ženy v sexbyznysu a druhý civilní život s rodinou či v zaměstnání, patří mezi další příčiny jejich zhoršené psychiky. Mnohdy vede i ke společenské izolaci. I mnozí výzkumníci tak legalizaci rámují jako jasnou cestu ke zlepšení duševního zdraví opomíjené části populace.

Legální prostředí nahrává pasákům a pašerákům

Podle Marie Deckerové z organizace Sowoldi, jež pomáhá obětem obchodu s lidmi, však legalizace ztížila prokazatelnost nucené prostituce. Policie se obchodu s lidmi tolik nevěnuje a ženy policistům nedobrovolnost svého počínání nepřiznají, protože jim pasáci vyhrožují.

„Pasáci ženy psychicky týrají. Opakují jim, že za nic nestojí, že neumí nic jiného než roztáhnout nohy. Jsou to cizinky, nemají tu žádné kontakty, a tak s podporou alkoholu a drog pokračují, dokud se totálně nevyčerpají. Je těžké si pak získat jejich důvěru, nevěří nikomu. Jsou traumatizované, zrazené, neváží si sebe samých, nevěří, že mohou vzít život do vlastních rukou,“ popisuje Deckerová.

Že ani legalizace sexuální práce není sama o sobě řešením pro duševní zdraví poskytovatelek, prokazuje i studie ze Švýcarska, kde je sexuální práce legální — a kde i tak vykazovala symptomy duševního onemocnění více než polovina respondentek. Zároveň podle této studie platí, že zatímco zkušenost s násilím zvyšuje pravděpodobnost výskytu duševních potíží trojnásobně, migrantský původ jejich riziko zvyšuje rovnou devítinásobně.

Do třetice je tato studie zajímavá tím, že porovnává duševní zdraví žen, které pracují v různých prostředích. Ve velmi hierarchizovaném systému sexbyznysu na tom bývají ve všech ohledech — včetně duševního stavu — nejhůře ženy na ulici. Naopak nejlépe na tom bývají nezávislé eskortní pracovnice, jakými jsou Susana a Ruby.

„Právě v pouliční prostituci výrazně převažují migrantky. K práci luxusních eskortních pracovnic jim často chybí nejen jazykové schopnosti, ale i přístup k internetu,“ zdůrazňuje Ronja. Jazyková bariéra migrantkám zároveň znesnadňuje smlouvání o cenách a praktikách.

Každý den stojím tady

Předčasnou zimní tmu narušuje záře neonově růžových písmen L S D — Love, Sex & Dreams. Láska, sex a sny. Mezi strnulými ženskými figurínami oděnými do spodního prádla z černé kůže ve výloze stojí umělé rudé růže.

Pokračuji podél sex shopu dále do ulice, míjím automat na kondomy a injekční stříkačky. Pod střechou jedné z mnoha betonových budov se objímá pětice tmavovlásek v upnutých džínách a prošívaných bundičkách s kapucemi lemovanými umělou kožešinou.

„Žena nám řekla, že nesmíme s nikým mluvit, nezlob se,“ odpovídá dívka s kulatým obličejem. Oči má vlhké, jako by plakala. Navrhuji, že kdyby si to rozmyslela, můžeme se sejít jindy. „Každý den stojím tady. A teď už běž, za tvými zády čekají zákazníci,“ reaguje stroze. Otáčím se a vidím dva mladé muže s černými nagelovanými vlasy.

Pokračuji čím dál temnější ulicí, potkávám ženy s vlasy prodlouženými až po zadek, jak svými hubenými nohami netrpělivě přešlapují v parkovacích pásech podél silnice. Některé vypadají, že jim ještě nebylo ani dvacet let. Mluvit se mnou však nechce — či nemůže — žádná.

Kurfürstenstraße na jihozápadě Berlína, a zvlášť její nároží s Potsdamer Straße, platí již více než sto let za nejproslulejší dějiště pouliční prostituce ve městě. I zde nabídce dominují ženy z Bulharska, Rumunska a Maďarska. Za sex si zpravidla účtují okolo padesáti eur — ačkoliv některé prý občas sleví nebo svolí k sexu bez ochrany, čímž znesnadňují vyjednávací podmínky ostatním.

Dělám si radost tureckým burkem v pekárně vedle sexshopu. Pára unikající z hrdla leštěné kovové konvičky, v níž se vaří černý čaj, vydává zvuky jako ptáček. Stačí se však vydat mezi šedé bloky Potsdamer Straße dál na jih a člověk brzy narazí na skupinky ušmudlaných lidí, kouřících heroin z alobalu přímo ve stanici metra.

Prostě jsem měla chuť jet do zahraničí

V osvětlené přední místnosti nedalekého baru Adler není nic než dřevěný stolek, dvě lednice piv a bar, jemuž vládne padesátiletá Bulharka se svítivě blonďatým přelivem. Vedlejší místnost je ještě více bezútěšná. Holé stěny, šero, tři stolky, dva hrací automaty. Za jedním z nich sedí asi třicetiletá žena v béžové bundičce s leopardím vzorem, vedle ní postává její krásná tmavovlasá kamarádka s nezkaženým obličejem.

„Slovakia,“ odpovídá se sladkým úsměvem tmavovláska na mou otázku na původ. Raduji se, že mezi námi nebude jazyková bariéra. Dívka však slovenštinu míchá se všemi dalšími jazyky, které se tu naučila. Na znamení souhlasu říká „da“. Jmenuje se Aneta* a je jí devatenáct. Na Kurfürstenstraße pracuje tři roky.

„To já, sama. Prostě jsem měla chuť jet do zahraničí,“ špulí světácky pusu na otázku, jak se sem v šestnácti dostala, zatímco usrkává kafe z hnědého plastikového kelímku. Ptám se, jestli má přítele. „Da, Bulhara, tady všichni Bulhaři, jen já Slovenka!“ směje se. Prý se má dobře.

Až když se zeptám, zda občas jezdí na Slovensko, koutky jejích rtů povadnou. Zavrtí hlavou. Po malých sourozencích se jí stýská. Dopíjí kafe a zvedá se: „Musím jít pracovat.“

Ptám se její blonďaté kamarádky za automatem, jak se má. „Scheiße,“ vyhrkne zlostně a kývne hlavou na automat. Mladá dívka s copem a zimní pletenou čelenkou postává v rohu, mluví do telefonu a brečí. O podlahu přední místnosti občas zaklapou kozačky žen, které se potřebují rychle zahřát čajem či kafem. Venku mrzne. Nikdo s nikým nemluví.

„Jé, to jsi ty!“ raduje se Aneta, když vycházím z baru na metro, zatímco ona míří opačným směrem zpátky do baru. „Chtěla bych jet domů,“ říká mi. „Domů? Jako na Slovensko?“ ptám se. „Da!“ přitakává a ukáže na mě: „S tebou.“ „Se mnou?“ ujišťuji se. „Da!“ přikyvuje energicky hlavou.

„Budeš tu zítra?“ ptá se vesele. Odpovídám, že asi jo. Než mizím v hloubi stanice, s podivnou vděčností mě objímá. Nikdy víc jsem ji na Kurfürstenstraße nespatřila.

*Tato jména byla na žádost žen změněna.

Text byl vytvořen s finanční podporou EU, za jeho obsah nese výhradní odpovědnost Deník Referendum a nemusejí odrážet postoje EU.