V úterý 16. února odešel ve věku nedožitých pětaosmdesáti let profesor Jan Sokol, filosof, vysokoškolský učitel, překladatel, disident i politik. Jan Sokol byl osobností výjimečnou. Byl výjimečný množstvím i šíří svých talentů a obdarování, byl ale výjimečný i tím, jak je dokázal zúročit. A při tom všem byl výjimečný svou skromností.

Co všechno umí, čemu všemu rozumí a co vše se skrývá za jeho milou, přemýšlivou, někdy trochu přísnou, ale většinou spíše usměvavou tváří s bystrýma a pozornýma očima, jsem odkrývala postupně, tak jak mi bylo dáno — za což jsem neskonale vděčná — být „Honzovi“ na naší fakultě nablízku. A přiznávám, že mě v tomto směru stále něčím překvapoval.

Uměl toho mnoho a vystřídal mnoho profesí, vše však dělal s jakousi řemeslnou poctivostí, což mu patrně zůstalo z období, kdy se řemeslu skutečně věnoval. Na zlatnickou dílnu vzpomínal rád, ač to nebyla jeho volba — studovat chtěl, ale dlouho nesměl, tak se vyučil.

Nenaříkal

Uměl z každé situace vytěžit a vzít si to dobré. Částečně to byla asi jeho vlastnost, zčásti možná také zkušenost a prožitek dob horších včetně té válečné, když byl malý kluk. Často připomínal, jak málo si uvědomujeme a vážíme toho, že se máme vlastně dobře; místo toho si neustále na něco stěžujeme a naříkáme. Jan Sokol nenaříkal.

Vyučil se a pracoval jako jemný mechanik. A stejně jako musel být precizní při práci mechanika, byl přesný i v práci se slovem. Uměl volit a vážit ta správná slova — a nejen jako překladatel. Získaly si ho disciplíny humanitní, které mohl posléze ve svobodných poměrech také oficiálně dostudovat. Byl neobyčejně sečtělý a jistě i díky tomu uměl sám krásně psát a formulovat své myšlenky.

Vyjadřoval se jednoduše a srozumitelně, ať již psal nebo přednášel. Není to tím, že by zjednodušoval, měl totiž dar mluvit jednoduše a srozumitelně i o věcech složitých a obtížných, ba o těch nejtěžších. A jasné a srozumitelné byly i jeho postoje, ať už v disentu či později, když se po prvních svobodných volbách ocitl, jak sám říkal „náhle a zásadně nepřipraven“, ve vysoké politice.

Ačkoli vysokou politiku opustil, člověkem v pravém slova smyslu politickým nepřestal být, naopak: POLIS a správa věcí veřejných ho zajímaly, orientoval se v nich a promlouval k nim. Vždy jasně a moudře, s nadhledem a často i s dávkou humoru. A nedělalo mu potíže být hlasem osamoceným, říci něco nepopulárního či příčícího se většinovému mínění, často poněkud bezmyšlenkovitě a lavinovitě šířenému a sdílenému médii či na sociálních sítích.

Říkal prostě to, co si myslel, co považoval za správné a o čem byl přesvědčen. Tento hlas zaznívající k aktuálním tématům nám bude všem moc chybět.

Jan Sokol byl člověk veskrze pozitivní. Neměl rád debaty a lamentace nad tím, jak jsou věci špatně a jak jde vše od deseti k pěti. Ty většinou utnul: „No jo, no… tak to je, to se nedá nic dělat, jde se dál…“ Ne že by sám nic nedělal, naopak, mohl-li, snažil se posunout věci k lepšímu tam, kde věděl, že něco zmůže, v malém i velkém.

Neztrácel čas

Neztrácel čas tím, co za to nestojí. A co za něco stojí, a co naopak ne, rozlišoval velmi dobře. O čase dokázal nejen krásně psát, ale sám ho i vážit. Snad proto jsem ho nikdy neviděla ve spěchu, ale vždy v klidu a rozvážného. Vyzařoval z něj pokoj a jistota.

Čas neztrácel, ale dokázal ho užít. Myslím, že si uměl užít každé chvilky. Dokázal se radovat a radoval se z maličkostí, z docela obyčejných věcí, třeba z rozkvetlých kytek cestou od metra k fakultě. Měl vůbec rád přírodu, stromy a kytky — ty znal a také je často fotil.

Jan Sokol fotografoval dobře a rád, což jsem dlouho vůbec netušila. Před pár lety jsme z jeho fotografií uspořádali na fakultě malou výstavu. Občas nám nějakou vyfocenou kytičku poslal mailem jako pozdrav, pozdrav od Sokolů ze zahrady… Tím mě vždycky dojal. Honza nebyl sentimentální a v projevech citů byl spíše zdrženlivý, ale citlivý byl.

Ten elegantní, na první pohled trochu rezervovaný pan profesor byl ve skutečnosti moc hodný, vstřícný a laskavý. Což potvrzují dnes již tisíce jeho studentů. Ne že by se nedokázal naštvat — to zase ano, to on uměl. Uměl i pořádně vybuchnout a věděl to o sobě.

Jednou jsme se s několika kolegy shodli, že se trochu bojíme, aby se nám před ním nepodařilo plácnout nějakou „pitomost“. (Dávám uvozovky, ale on Honza sám občas nějaký ten ostřejší výraz použil, vždycky seděl.) Názor druhého respektoval, i když s ním nesouhlasil, dovedl však ocenit oponentovu argumentaci.

A pokud s někým nesouhlasil, řekl to, uměl říct i nepříjemnou věc, sice jasně, ale vždy tak, aby tím druhého neurazil či nezesměšnil. I student pro něj byl vždy kolega a také tak se studenty jednal. A ti ho — mimo jiné — za to také měli rádi jako málokterého učitele. Lavina projevů smutku a lítosti jeho studentů, která se od úterý šíří po sociálních sítích, je obrovská. A je až dojemné, že na něj s úctou a v dobrém vzpomínají i ti, kteří studium nedokončili.

Dávají mu za pravdu, že roky studia, byť nebylo zakončené diplomem, nebyly ztracené. Protože o diplom sám v posledku nejde. Ostatně Sokol sám ho z Matematicko-fyzikální fakulty také neměl, a přece uměl jako málokdo ukázat, jak je matematika v životě důležitá, třeba při interpretaci různých čísel, kterými se to v médiích jen hemží.

Jak rozumět světu a člověku

Přesné hry s nepřesnými čísly dovedl rychle prohlédnout. Studenti svého profesora milovali (já vím, Honzo, to slovo by pro Tebe bylo možná příliš, ale když ono to tak opravdu je…), protože přednášel nejen krásně, ale i přesvědčivě. Nebo spíše krása Sokolových přednášek spočívala právě v oné přesvědčivosti. A živosti.

To nebyly suché akademické přednášky. Nejen tím, že je Jan Sokol uměl oživit vtipem či zcela reálným příkladem ze života. Přednášel filosofii, filosofickou antropologii, etiku, zabýval se náboženstvím. Filosofii nepodával jako nauku, ale jako disciplínu živou, protože od života neodtrženou.

Učil studenty, jak světu a člověku v něm rozumět, jak se rozhodovat, jak jednat a k čemu směřovat (ano, lze v tom zahlédnout i Kanta), a to bez ohledu na to, jak dopadnou u zkoušky. Učil je přemýšlet a nechával na nich, jak si s tím poradí.

A pokud jde o ty vtipy — i to jsem na něm měla moc ráda: měl smysl pro humor, chytrý a inteligentní. Nebyl rozhodně typem baviče, ale uměl vtipem odlehčit situaci a také jich spoustu znal zpaměti. Měl jich v zásobě celou řadu, zejména těch krásných židovských. Občas nás jimi rozesmál na kolegiu: znáte ten, jak potká Kohn Roubíčka…?