V souvislosti s Robertem Biedroněm, který před loňskými evropskými volbami zakládal levicovou stranu, jsem tu psal, že by mohl vnést novou energii do polské politiky. Čas oponou trhnul a změněný svět ukázal, že jsem se mýlil.

V únoru 2019 byl Robert Biedroń člověkem, který měl možnost zamíchat polskou politikou. V lednu 2020 je Robert BIedroń kandidát z musu. Shodla sice se na něm sjednocená levice, ale shodla se na něm o čtvrt roku později, než měla.

↗

Robert Biedroń (uprostřed) je v polské politice od roku 2011, kdy se stal poslancem za SLD. V letech 2014 až 2018 byl starostou pomořanského města Słupsk. Od února 2019 stojí v čele strany Jaro a od jara 2019 je též europoslancem. Zde s Wojciechem Czarzastym z SLD a Adrianem Zandbergem z Razem. Foto Paweł Wiszomirski, Lewica Razem

Vraťme se někdy do poloviny roku 2019, kdy začalo vyprchávat kouzlo Roberta Biedroně a jeho strany Jaro (Wiosna). V dubnu jeho strana měla v průzkumech stabilně pohodlných osm až deset procent, v koncovce kampaní před evropskými volbami spadla na sedm procent a ve vlastních volbách získala pouhých šest procent a tři europoslance.

Příčin bylo hned několik. Biedroń, který chtěl budovat (pravda, už několikátou) třetí sílu polské politiky, se nedržel stejně daleko od dvou hlavních sil: Práva a spravedlnosti i Občanské platformy. S Platformou si přál spolupracovat. Občanská platforma navíc kolem sebe v evropských volbách sestavila silnou antipisovskou koalici a zdálo se, že může zvítězit. Voliči tak nešli za kovaříčkem.

Biedroňovi se dále nepodařilo zbavit image LGBT aktivisty, který bojuje pouze kulturní války, aniž by to zajímalo široké masy voličů mimo větší města. Konečně, už před evropskými volbami se začalo proslýchat, že v Biedroňově vznikající straně nefunguje příliš vnitřní demokracie a o všem podstatném rozhoduje úzký okruh lidí kolem lídra.

Poslední vývoj

Ve druhé polovině loňského roku se tři největší levicové strany — Svaz demokratické levice, Jaro a Levice společně (Lewica Razem, dříve Razem) — spojily po různých peripetiích do koalice pro říjnové parlamentní volby, v nichž pak získaly 12,56 procenta. Různé strany do koalice přinesly různý elektorát a a poměrně slušný výsledek.

Návrat levice do parlamentu ale vnitrostranické problémy Jara jen překryl. Roberta Biedroně v průběhu roku 2019 začala opouštět řada jeho spolupracovníků (například i v ČR známý politolog Michał Syska nebo europoslankyně Sylwia Spurek), kteří nebyli spokojeni se stylem řízení a směřováním strany.

A strana, podle všeho s finančními problémy (finance strany Jaro za rok 2019 budou známy až v průběhu roku 2020, z údajů Státní volební komise je zatím jasné, že z evropských voleb strana odešla s dluhem okolo 2,4 milionu korun) směřuje k sloučení se Svazem demokratické levice.

Sjednocení SLD a Jara v jednu stranu, která se bude jmenovat Nová levice (Nowa lewica) je domluvené od prosince a proběhne co nevidět. Fakticky, vzhledem k diametrálně odlišným členským základnám (okolo 700 a přes 33 000), bude však znamenat pohlcení Jara Svazem demokratické levice.

I přes problémy své strany byl ale Biedroń v okamžiku návratu levice do parlamentu nezpochybněným kandidátem trojbloku na prezidenta. A pak se něco pokazilo. Už na konci října celá levice začala rozhodnutí o společném kandidátovi oddalovat, objevovala se různá jiná jména, naposledy ženská kandidátka. Na Nový rok ještě na Twitteru zažertoval Biedroňův partner a poslanec Krzysztof Śmiszek hashtagem #Smiszek2020.

Śmiszkův “kratochvilný styl” přidělal vrásky lídrům levice, kteří se nakonec rychle dohodli a oznámili původní jméno. Za levici tak v květnových prezidentských volbách bude pokoušet štěstí přeci jen Biedroń.

Co čekat od voleb

Vlivem všech popsaných faktorů začíná Robert Biedroń svoji kampaň zhruba o měsíc až dva později než zbytek kandidátů větších politických sil (pouze národovecká Konfederace ukončí své primárky tento víkend). Kromě toho má problém s věrohodností — před evropskými volbami tvrdil, že se mandátu europoslance vzdá, dosáhne úspěchu v parlamentu a stane se vicepremiérem Polska.

V Evropském parlamentu sedí dodnes a do Sejmu ani nekandidoval. Na druhou stranu, i když je spojovaný s tématy kulturní levice, má podporu aparátů tří levicových stran, které působí v různých prostředích.

Polská levice s 12,5 procenta v parlamentních volbách (a podobnými čísly v současných průzkumech) má v prezidentských volbách jen malou šanci zvítězit. Může se ale pokusit kampaní na venkově a předměstích získat nové voliče, propagovat své budoucí dnes málo známé lídry (Agnieszka Dziemanowicz-Bąk, Krzysztof Gawkowski, Adrian Zandberg, Anna Maria Żukowska) nebo symbolitcky nasadit někoho, kdo v éře polské cesty ke kapitalismu vždy stál na straně ukřivděných (Piotr Ikonowicz). Robert Biedroń už není ani jedno.