Bude pozítří rok nový?

Ivan Štampach

Novoroční výzvy k odvaze nestačí na to, aby zaplašily obavy z toho, co přichází a co na nás dopadá. Jaký obrat přinese nový rok a čím k němu můžeme přispět?

Po Vánocích se vše točí kolem konce roku prý starého. Jak je starý rok? Je 31. prosince rok starý jeden rok? Na lidská měřítka velmi mladý? A můžeme vůbec čas poměřovat časem? Není to stejně divné, jako když peníze kupujeme nebo prodáváme za peníze?

Pozornost se zaměřuje na rok prý nový, ne-li dokonce mladý. Někdo může být mladý, protože uběhlo málo času od jeho narození. Nějaký přírodní útvar nebo lidské dílo mohou být nové vzhledem k době od jejich vzniku. Rok označovaný jako nový je krátký úsek času, třeba jeho první vteřiny, minuty či hodiny, možná i dny, aniž by se v něm odehrálo něco podstatného, co teprve můžeme měřit časem.

Mládí člověka je relativní. Kdesi jsem četl, že procesy stárnutí začínají kolem sedmnáctého roku života, i když obvykle síly a jejich uplatnění v životní dráze jsou ještě dlouho potom na vzestupu. Je to i s rokem tak, že je zpočátku nejistý, nezkušený, pak oplývá silami a je třeba v létě na výsluní, síly pak už nejsou chaotické a vyjadřují řád, a nakonec rok chátrá a v prosinci pozbývá sílu a hyne?

Máme představu, že čas je cosi objektivního, nezávislého na nás. Zdá se, že na jeho běh nemáme vliv, že naopak čas doléhá na nás a ovlivňuje nás. Jenže čas je takový, jak ho pojímáme. Může to být lineární čas, nekonečné plynutí událostí hypoteticky měřitelně snad od velkého třesku — ale kdoví odkdy, neposlechneme-li fyziky a zeptáme se, nebylo-li snad v inflačním multivesmíru něco před explozí naší singularity a neplyne-li tento čas nad časem od ničeho k ničemu.

Staré a nové roky patří k jinému času, k tomu, v němž se otáčkami Země kolem její osy a jejími oběhy kolem Slunce zdánlivě vracíme do východiska a začínáme znovu od začátku. Neplatí to však ani prostorově. Kdybychom našli nějaké vhodné souřadnice, zjistili bychom, že Země je se Sluncem a celou jeho soustavou unášena kolem středu Mléčné dráhy, naší spirální galaxie, a spolu s ní prodělává pohyb v Místní skupině galaxií, přičemž slovo „místní“ je poněkud odvážné, má-li tento útvar průměr deset milionů světelných let. A tak lze jít dál k ještě větším měřítkům.

Návraty do bodu, z něhož jsme vyšli, by možná byly útěšné, daly by nám pocit jakéhosi obšírnějšího domova, něčeho důvěrně blízkého, kde můžeme spočinout a kde zhruba víme, co se dá očekávat. Jenže jsou to návraty iluzorní. Jsme vržení do času a prostoru, a jiný domov než ten, který si vytváříme, který však je trvale ohrožený Neznámem, není k dispozici.

Vše je pomíjivé, a proto vlastně i prázdné, procházející od dosud nejsoucího k již neexistujícímu. Ilustrace Dan Ferrer, Candeleda

V čase lineárním je nový každý nepatrný okamžik. Nastává něco, co tu ještě nebylo, ale v neskonale blízkém dalším momentu to právě nové pomíjí odplaveno do minulosti. Ta minula, v daném okamžiku ji potkáme a hned se s ní mineme. Vše je pomíjivé, a proto vlastně i prázdné, procházející od dosud nejsoucího k již neexistujícímu.

V cyklickém čase platí známé biblické nářky z knihy Kazatel razantně znějící v kralickém překladu: „marnost nad marnostmi a vše je marnost. … Což bylo, jest to, což býti má; a což se nyní děje, jest to, což se díti bude; … jest čas rození i čas umírání, … Případnost synů lidských a případnost hovad jest případnost jednostejná. Jakož umírá ono, tak umírá i on, a dýchání jednostejné všichni mají, aniž co napřed má člověk před hovadem; nebo všecko jest marnost. Obé to jde k místu jednomu; obé jest z prachu, obé také zase navracuje se do prachu.“

Možná se dokážeme odpoutat od minulosti, jež odplynula a je nicotou. Nemusíme si donekonečna přehrávat uběhlé rozhovory a činy, známkovat sebe a druhé ze vzorného nebo pošetilého chování. Nemusíme se nechat jako jednotlivci dál a dál zatěžovat vahou minulosti, která sice odešla, ale zanechala stopu a ta nás chce ovládat. Nemusíme se jako civilizace nechat zavalovat historickou matérií, jíž je čím dál víc a čím dál méně je schopna být učitelkou života.

Novoroční výzvy k odvaze nestačí na to, aby zaplašily obavy z toho, co přichází a co na nás dopadá. Nemusíme sice podléhat strachu dřív, než nám budoucnost vmete do cesty nějaké nepříjemné překvapení, ale budoucnost, dokud do ní předbíháme, vznáší na nás nárok, a my mu podléháme. Je-li co radikálně nového, ne otupující nekonečná recyklace příčin a následků, je to akt, jímž čas překračujeme. Je to přítomný okamžik, který exploduje významem, je to zkušenost X, je to život sám, který se děje vědomě, a proto odněkud někam. Život nabitý smyslem. Je to čin tvůrčí, jímž se ujímáme autorství vůči svému životnímu příběhu. Je to případ, kdy nejsme žiti, nýbrž žijeme a život sám je (i) naším dílem.

Skutečně nové je to, co právě přichází. Můžeme se tomu otevřít a přijmout to jako dar života, který je štědrý, ale také jako výzvu a jako čin, jímž na ni odpovídáme. Otevření mysli přítomnosti by mohl někdo nazvat mystickým zážitkem. Je to však i revoluce. Nikoli ve smyslu Koperníkovy, církví do roku 1835 zakázané knihy De revolutionibus orbium coelesticum libri VI (Šest knih o oběhu nebeských světů, konečné vydání 1541). Míním opak evoluce, vývoje, ne tedy odvíjení toho, co bylo zavinutě (v příčinách) přítomno.

Nemíním jen revoluci duše, znázorněnou jako heroické umělecké dílo výjimečného jednotlivce. Míním i dílo sociální. Věřím možnosti přijít s něčím doopravdy novým v životě společnosti. Lépe řečeno, vše může k nekonečnému unudění probíhat postaru. Mocenské struktury mohou trvale drásat svébytné lidské tvory. Prý svobodné občany je možné udržovat v pozici faktických nevolníků. Ale je možné říct ne a hledat rozumné cesty emancipace. Sotva to vyplyne samo jako nutný následek dostatečných příčin.

Takový obrat třeba nepřinese nový rok, ale může k němu přispět nová odvaha čelit zaběhaným pořádkům.

    Diskuse (23 příspěvků)
    JP
    Josef Poláček, Invalidní důchodce a student
    December 30, 2019 v 12.32
    Zacyklený čas, zacyklený člověk
    Je to opravdu zajímavé: zrovna v posledních dnech mě přepadla otázka, zda ty věčné diskuse na DR mají ještě nějakou cenu. Nějaký hlubší smysl. Vždyť - při střízlivém pohledu se zde (mimo několika vzácných výjimek) opakuje stále dokola to samé. Životní a ideové názory a postoje jednotlivých účastníků jsou většinou známy; a tyto názory jsou vyjadřovány znovu a znovu s neotřesitelnou vytrvalostí, a především naprostou neměnností. Jaký smysl tedy má přinášet a přednášet znovu a znovu argumenty pro to či ono - když tyto argumenty nakonec zůstanou zcela bez odezvy, a všechno nakonec zůstane při starém? Ty samé diskuse o těch samých tématech se nakonec jenom stále točí v kruhu, donekonečna a do nesmyslna.

    A do těchto málo radostných úvah o smyslu či nesmyslu vlastního počínání nyní vstupuje Ivan Štampach, se svou zásadní, se svou radikální úvahou na téma času lineárního, času cyklického - a dalo by se snad říci, na rozdíl od nich času autenticky lidského. Který se projevuje autenticky lidským, kreativním počinem, který má odvahu a potenci překročit uzavřený okruh toho stále se opakujícího, a dokáže vytvořit novou, osmyslenou skutečnost.

    Až potud jsou úvahy (a výzva) Ivana Štampacha naprosto srozumitelné, ducha osvěžující a nové perspektivy skýtající. Nicméně - bude asi přece jenom zapotřebí se ještě poněkud blíže podívat na tu problematiku času lineárního a času cyklického.

    Mimochodem: to že by náš vesmír (s kterým jsme tak bytostně a nerozlučně spjati) by mohl být jenom jedním (jediným) projevem z celé nekonečné řady cyklicky se opakujících vesmírů - to není až poznatek moderní vědy, nýbrž této možnosti si byli naprosto vědomi už staří řečtí myslitelé.

    Základní otázka je, jak moci vykročit z toho nekonečného řetězce stále stejného opakování se. (Nietzsche toto vědomí nekonečného opakování stále stejného ještě zradikalizoval větou, že nakonec "i samé opakování se stává opakováním".)

    Tady se ale dostáváme k určitému problému radikální výzvy Ivana Štampacha na člověka současného světa. Jestliže se totiž vystoupí jak z toho času mechanicky lineárního, tak i z času cyklicky se opakujícího - jaký čas ještě, jaká reálná základna nám vlastně ještě zůstane pro náš zamýšlený kreativní, osvobozující počin?... Zdá se, že tady přece jenom něco chybí.

    Vraťme se tedy napřed k tomu cyklickému času starých Řeků. A k otázce, jak překonat jeho uzavřenost do sebe samého, jeho věčné opakování se téhož. Pro ty staré Řeky se ovšem tato otázka takto nekladla; oni pracovali s předpokladem jednoho jediného, absolutně dokonalého uspořádání všech věcí. Dokonalého uspořádání všech věcí lidských, které mělo svůj předobraz v dokonalém uspořádání ústrojí kosmického. Tato absolutní Dokonalost veškerého bytí byla bez dalšího identická s dokonalostí duše (tedy té duše která se k tomuto stavu Dokonalosti dokázala vypracovat); a spolu s tím byl bytostně spjat i pocit dokonalého štěstí.

    Přičemž ovšem na straně druhé si ti staří Řekové zároveň byli vědomi toho, jak mimořádně obtížné je pro smrtelného člověka dosažení této Dokonalosti, tohoto finálního štěstí. A že v reálné životní praxi se daleko spíše jedná o snahu p ř i b l í ž i t se k této dokonalosti tak dalece jak jen možné, nežli o její reálné dosažení.

    Dalo by se snad říci: Řekové probili ten začarovaný kruh zacykleného času tím, že ho doplnili o - lineárně zacyklený čas Sisyfův!!

    Sisyfos - ano, ten byl na jedné straně odsouzen k tomu, strávit veškerou svou (posmrtnou) existenci v neustále, nekonečně zacykleném čase; vždy když už se domníval konečně dosáhnout svého osvobození, kámen jeho námahy se utrhl z jeho rukou a zřítil se zpět k úpatí. Ale - i tento naprosto zacyklený čas měl i svou lineární dimenzi: totiž stálé d o u f á n í Sisyfa, že přece jednou se mu to musí konečně podařit, a on svého cíle dosáhne.

    Ti staří Řekové tedy věděli, že svého cíle (absolutní Dokonalosti) ve svých pozemských životech zřejmě nikdy nedosáhnou; ale tento absolutní cíl před nimi stále byl přítomen, a dodával konečný a trvalý smysl jejich jednání, jejich usilování.

    Problém je: kdybychom se vzdali tohoto cyklicky-lineárního času, kdybychom se upnuli jenom k tomu samotnému aktu vlastní emancipace (od oné cykličnosti, neustálého opakování se téhož) - co pak nám vlastně ještě zůstane, co by bylo možno "emancipovat"? Nějaký člověk mimo čas a prostor? Jakási ryzí bytost existující jenom svou čirou vlastní kreativitou?

    Kreativita (a to i ta emancipační) je příliš málo, pokud k ní - jakožto k pouhé potencialitě - nemáme dány konkrétní obsahy. A tyto konkrétní obsahy je možno získat vlastně jenom dvojím způsobem: za prvé z času konkrétně dějinného, tedy lineárního; a za druhé s pohledem k určitému, absolutnímu úběžníku, který je ale jako takový nehybný, a tedy uzavřený v čase cyklickém.

    Pokud bychom tedy opravdu měli mít reálnou naději na to, "pohnout světem" ve smyslu vyššího stupně lidské emancipace od diktátu strnulých struktur a ustrnulých idejí, pak daleko spíše nežli zcela mimo čas lineární a čas cyklický naopak jejich vzájemným překřížením; kdy čas cyklický bude místem přebývání absolutního cíle, a čas lineárně dějinný bude měřítkem přibližování se k tomuto cíli.
    JK
    Jindřich Kalous, důchodce
    December 30, 2019 v 13.20
    Josefu Poláčkovi
    Spirála - ať vzestupná nebo sestupná - vypadá při pohledu ve směru jedné osy taky jako kruh... Třeba jenom jako pozorovatelé nemáme - při našich omezeních ani nemůžeme mít? - pro pozorování, natož hodnocení pozorovaného, tu správnou perspektivu.

    Nebo se to nejen s prostorem, ale i s časem má jako s Kleinovou láhví nebo jinou neorientovatelnou plochou... Pak jsou ovšem veškeré pokusy cokoli o plynutí času zobecňovat předem odsouzeny k neúspěchu, aspoň dokud si lidstvo nenajde lepší pozorovací stanoviště a nevymyslí způsob, jak se tam přesunout.
    JP
    Josef Poláček, Invalidní důchodce a student
    December 31, 2019 v 11.1
    Každý model, pane Kalousi, je v prvé řadě sám sebou - totiž právě modelem. Tedy určitým - modelovým - zjednodušením nekonečně složité skutečnosti.

    My se bez těch (modelových) zjednodušení nikdy nemůžeme obejít; ale na straně druhé je samozřejmě bezpodmínečně nutno dávat pozor na to, abychom tu vysokou komplexitu skutečnosti těmi (zjednodušenými) modely nezačali nahrazovat. Jak se to zcela pravidelně stává prakticky všem ideologiím (ať světským či spirituálním).

    Takže co se týče toho času - v prvé řadě i zde platí to samé, co ve fyzice: "čas" jako nějaká samostatná, absolutní entita neexistuje. Čas je jenom měřítkem, korelací zcela konkrétních reálných procesů. Ale přesto - anebo spíš právě proto - můžeme sledovat různé druhy, různé mody plynutí času; z nichž každý modus odráží určitý modus pojímání skutečnosti.

    Ivan Štampach chtěl především poukázat na to, že náš svět ztratil smysl. Na jedné straně tento svět jenom zcela mechanicky reprodukuje sám sebe, ve zdánlivém nekonečném lineárním progresu; kterýžto progres ale ve skutečnosti nesměřuje odnikud jinam. Fakticky se jedná jenom o ryze kvantitativní nárůst materiálního bohatství.

    Anebo na straně druhé současné lidstvo je polapeno v nekonečném kruhu stále se opakujících "věčných pravd"; a to ať už touto "věčnou pravdou" má být Bůh, anebo třeba i politická demokracie. Anebo kapitalismus - ale stejně tak i boj proti kapitalismu. To všechno jsou do sebe uzavřené kruhy, do sebe zacyklené aktivity, které se jejich bezprostředním účastníkům mohou zdát být pohybem někam, k jakémusi zářnému cíli - ale ve skutečnosti jenom neustále krouží dokola, po stále stejném kruhu, donekonečna.

    V obou případech se tedy nakonec jedná jenom o zcela mechanický způsob pohybu. Člověk je polapen v těchto mechanických časech, a nedokáže z nich - skutečně kreativním počinem - vykročit ven.
    JP
    Josef Poláček, Invalidní důchodce a student
    December 31, 2019 v 11.20
    Spirálový model času
    Ještě k té "spirále času": tohle byl jak známo centrální model marxistické dialektiky dějin, kdy podle tohoto modelu se dějiny lidstva (a dějinný pokrok) vyvíjejí spirálovitě, to jest, ony se sice vracejí ke svým dřívějším fázím, ale teď už na kvalitativně vyšší úrovni.

    Tento marxistický model byl ovšem - jako mnoho jiných věcí - převzat od Hegela, od Hegelovy dialektiky. U Hegela je ovšem cílový bod dějin dán už předem, v Absolutnu (které je an sich identické s Bohem). Celé dějiny tedy směřují k tomu, aby se toto Absolutno (původně pouze abstraktní, bezobsažné) prostřednictvím lidských dějin, a především prostřednictvím lidského poznání vrátilo samo k sobě, nyní ovšem už s veškerým reálným (dějinným) obsahem a naplněním.

    U Marxe je tomu potom tak, že prvobytně pospolná společnost je taktéž "an sich", o sobě ten jedině správný stav společnosti (svou homogenní pospolitostí, tj. svým beztřídním charakterem); ovšem tento výchozí stav je taktéž zcela nedokonalý, a proto lidstvo musí podniknout svou cestu dějinami, aby se k tomuto výchozímu stavu mohlo vrátit znovu, ovšem na kvalitativně vyšší úrovni, ve formě komunismu.

    Tento dialekticky-spirálovitý model dějin sám o sobě má něco do sebe: v každém případě velice správně reflektuje tu skutečnost, že lidé ve svých dějinách znovu a znovu prožívají určité (archetypální) struktury, schémata své existence. (Právě proto jsou pro nás například myšlenky starých antických myslitelů i po dvou a půl tisíci letech natolik živé - protože se vždycky znovu ukazuje, že principiálně to samé, co v našem světě prožíváme my, to samé prožívali už tehdy oni. A - na rozdíl od nás - se nad tím dokázali skutečně hluboce zamyslet.)

    Na straně druhé konkrétně tyto dva spirálové modely času a dějin se oba ukázaly být značně svévolně konstruované. Zkrátka, reálné dějiny šly jinudy. Ani nenastala éra Hegelova "rozumného státu" v podobě konstitučních monarchií, ani éra Marxova komunismu. Navíc - tyto jejich modely ve skutečnosti nebyly důsledně spirálové: veškerý vývoj (a tedy i čas) u nich fakticky končil návratem k výchozímu stavu. Byl to tedy zase vlastně jenom pohyb v kruhu; i když ten konečný stav byl rozvinutější, nežli stav výchozí.

    PM
    Petrasek Milan, penzista
    December 31, 2019 v 12.53
    Otázka zda spirála či rozvinutější kruh
    mně také vytanula na mysli nad obdrženou nrpohlednicí dojemně znázorňující nedotknutou panenskou přírodu s následujícím textem:
    ....Civilizace obdivuje coby exotický zbytek životadárného života tu část přírody, která z přírody podmaněné do soukromého majetku zbyla a která by před civilizací měl být ochraňovaná.......
    Obdiv nad pohlednicí tedy odhaluje rezignaci současné civilizace před lidskou kondicí strukturace moci - na proces podmaňování nejen přírody do soukromého majetku.
    Spontánnost privatizace tentokráte probíhá v historicky ojediněle globálním rozměru, takže se možná pro naznačenou otázku stane přínosem.....bych vyzbrojen extratrpělivostí dodal.
    Ivan Štampach, religionista
    December 31, 2019 v 13.13
    Děkuji, pánové,za doplnění mých úvah.

    Snad bych jen připoznamenal že asi spirálou nemíníte spirálu (https://cs.wikipedia.org/wiki/Archim%C3%A9dova_spir%C3%A1la), nýbrž šroubovici (https://cs.wikipedia.org/wiki/%C5%A0roubovice).

    Těším se na ddeaty v příštím roce.
    JK
    Jindřich Kalous, důchodce
    December 31, 2019 v 14.31
    Ivanu Štampachovi
    Mea culpa... Máte samozřejmě pravdu, to by se mi jako vysloužilému inženýrovi stávat nemělo, a ani věk není omluvou...
    JP
    Josef Poláček, Invalidní důchodce a student
    January 1, 2020 v 13.1
    Spirála, nebo šroubovice?
    Totiž - v daném případě je to vlastně opravdu zcela jedno.

    Samozřejmě - bezprostředně si v daném modelu dějin čistě opticky představíme spíše tu šroubovici: máme dán určitý výchozí stav, ke kterému se daný předmět (v našem případě společnost v průběhu jejího dějinného vývoje a dějinného progresu) vrací zpět, ovšem na kvalitativně vyšší úrovni. Je tedy - čistě opticky - nad ním, je výše.

    Jenže - když si vezmeme tu spirálu, pak snadno zjistíme, že i ona naprosto odpovídá dané charakteristice. I zde máme jeden výchozí bod; i zde se onen pohybující, kroužící bod dostává po svém oběhu na to samé místo (pokud z tohoto místa povedeme linii respektive "paprsek") - a i zde se tento bod ocitne ve vzdálenější poloze vůči původní pozici, je tedy "nad ní".

    Takže já bych se přece jenom držel toho pojmu "spirálový vývoj dějin", který je už (především v marxistické tradici) natolik zaběhnutý, že je sotva možno ho měnit. A ostatně, hovořit o "šroubovicovém vývoji dějin" by v každém případě v češtině znělo opravdu značně nepřirozeně.
    JP
    Josef Poláček, Invalidní důchodce a student
    January 1, 2020 v 13.3
    I když teď jsem si všiml, že tu námitku ze strany pana Štampacha asi způsobil pan Petrasek, tím že použil pojem "rozvinutý kruh". Což by striktně vzato odpovídalo (jenom) té spirále.

    JP
    Josef Poláček, Invalidní důchodce a student
    January 1, 2020 v 14.26
    Dialektika dějin
    Ale vraťme se k vlastnímu obsahu zmínky pana Petraska: totiž k otázce po charakteru, legitimitě a perspektivách institutu soukromého vlastnictví.

    Tou naprosto klíčovou otázkou je, zda měl pravdu Marx se svou centrální tézí, že absence soukromého vlastnictví sama od sebe generuje společensky bezkonfliktní stav.

    Tento společensky bezkonfliktní stav byl podle Marxe dán na samém úsvitu lidských dějin, v tzv. "prvobytně pospolné společnosti", tedy v rodovém pospolitém způsobu hospodaření. Tento o sobě harmonický počáteční stav byl ovšem deformován či denaturován tehdejšími nevyvinutými, hrubými, až barbarskými životními podmínkami. Bylo tedy nutno projít celým tím kruhem diferenciace společenské dělby práce, diferenciace rozdělování společenského bohatství, a diferenciace sociální - aby pak na konci tohoto vývoje bylo možno se vrátit k výchozímu, společensky homogennímu stavu, ovšem na vývojově vyšší úrovni, se všemi výdobytky moderní civilizace.

    Jako naprosto první - a klíčový - bod tedy musíme přezkoušet, zda tato centrální Marxova téze o blahodárné působnosti absence soukromého bohatství je skutečně univerzálně platná.

    Tuto tézi je nutno přezkoumat ve dvou rovinách: za prvé ohledně její historicity vůbec; a za druhé pak ohledně jejího výkladu (tedy oné tvrzené blahodárnosti jejího působení).

    Marx tedy vychází z toho, že v úsvitu lidských dějin nebylo soukromého vlastnictví, nýbrž jenom společné - komunitní.

    Nemálo zajímavou příhodu na toto téma svého času vysílala "Svobodná Evropa", když udělala rozhovor s nějakým českým světoběžníkem. Který se dostal až někam do oblasti Oceánie, k tamějším původním obyvatelům. Kteří žili víceméně právě ještě v podmínkách oné Marxovy "prvobytně pospolné" společnosti.

    V blízkosti jejich vesnice tekla řeka, přes kterou si obyvatelé této vesnice společným úsilím postavili most. Dalo by se říci: dokonalý doklad správnosti Marxovy téze o pospolitém duchu těchto prvotních lidských společenství. Jenže - jednoho dne přišla povodeň, a most strhla. Obyvatelé vesnice začali ten most zachraňovat - to jest, pokoušeli se z proudících vod vylovit klády, ze kterých byl složen.

    Jenže - po nějaké chvíli si náš krajan všiml podivné věci: že jednotliví vesničané vytahovali z vody jenom určité klády, zatímco jiné ponechávali zcela bez povšimnutí. Zeptal se jich na toto podivné počínání, proč ze společného mostu zachraňují jenom určité klády; a na to se mu dostalo odpovědi: "Tohle není náš společný most. Tohle je m o j e kláda, a proto ji zachraňuji. Zatímco tamto kláda je mého souseda, do té mi nic není!" Zkrátka - ten most sice postavili společnou prací, nicméně jeho materiál byl důsledně soukromým majetkem zcela konkrétních jednotlivců!

    Tak jako tak: Marx tuto svou tézi o "prvobytně pospolné" společnosti mohl fakticky opírat jenom o národy a rody zemědělské. Tedy obdělávající společnou půdu. Zatímco u národů loveckých, tam veškeré "produkční prostředky" (tedy lovecké zbraně) byly ovšem výhradně soukromým majetkem každého jednotlivce.

    Takže už z hlediska čistě historického (respektive etnografického) ta Marxova téze o výchozím stavu komunitní pospolitosti stojí na značně nejistých nohou. Podívejme se teď na její výkladovou část. Tedy na předpoklad, že společné vlastnictví automaticky generuje pospolitost v oblasti sociální.

    Tuto tézi podrobil zcela zásadní kritice Aristoteles, když argumentoval proti Platónově pojetí společného vlastnictví ve společenské vrstvě či kastě "strážců státu". Platón - stejně jako Marx - argumentoval tím, že jenom a jedině naprosto důsledné společné vlastnictví může zamezit vzájemným konfliktům (a právě u těch "strážců státu" byla jejich naprostá homogenita zcela nutnou podmínkou úspěšného plnění jejich role). Oproti tomu Aristoteles přesně naopak tvrdí: je to právě společné vlastnictví, které nevyhnutelně vede k vzájemným konfliktům. Tam kde není žádný jasný vlastník, tam kde nejsou jasné rozhodovací hierarchie - tam nevyhnutelně dochází k neustálým sporům o tom, co má být konáno, jaký má být cíl a jak ho má být dosaženo. Navíc: soukromý vlastník má vždy prioritní zájem na tom, aby jeho majetek prospíval; zatímco u toho společného vlastnictví je vlastník anonymní, a nakonec se nikdo nestará o nic. (A každý kdo ještě zažil "reálný socialismus" s jeho chronicky nemocnou a deformovanou ekonomikou, ten ví jak naprosto výstižná a prorocká byla tato Aristotelova slova.) Nakonec, ani Platón sám (ačkoliv se mu to často podsouvá) nikdy nežádal společné vlastnictví pro v š e c h n y; nýbrž právě a pouze pro tu velmi specifickou skupinu "strážců státu".

    Zdá se tedy, že to s tou Marxovou tézí o dějinném návratu lidstva k původnímu, bezkonfliktnímu stavu s absencí soukromého vlastnictví nevypadá nijak příliš přesvědčivě.

    Je tedy možno tuto starou Marxovu představu definitivně odhodit na smetiště nereálných, utopických chimér? - Už samotná zmínka pana Petraska o krajně problematickém vztahu mezi soukromým vlastnictvím a stavem naší planety nás tu nabádá k nemalé zdrženlivosti, co se příliš rychlých soudů (a odsudků) týče. Ta Marxova téze má stále ještě velkou sílu; jenom je nutno ji osvobodit od jejího apodikticko-absolutistického korzetu.

    Velice zjednodušeně by asi bylo možno konstatovat toto: čistě pospolité vlastnictví je špatné, neživotné; ale stejně tak špatné je vlastnictví ryze soukromé, fixované jenom na čistě individuální zájem. Co tedy zbývá? - Jenom nějaká kombinace obou těchto elementů.

    Nechci se tady hlouběji nořit do problematiky možných modelů takovéhoto kombinovaného vlastnictví. Naším tématem tady je především otázka, zda lidské dějiny probíhají podle určitých schémat - anebo zda se jedná o pohyb zcela spontánní, chaotický, nepředvídatelný (a tedy neřiditelný).

    Všeobecně vzato: i tady bude asi pravda někde uprostřed. Tedy že dějinný vývoj má na jedné straně skutečně svou spontánní, tedy nepředvídatelnou komponentu; ale že na straně druhé se i v tomto zdánlivě zcela spontánním pohybu znovu a znovu opakují víceméně stejná základní schémata. Znovu a znovu ty samé archetypy lidského jednání, jenom v nových podobách, v nových kontextech.

    To znamená: přinejmenším z jedné poloviny zde reálně existuje dějinný vývoj v rámci určitých předem daných schémat. Kterážto schémata jsou nakonec - tj. v dlouhých časových horizontech - rozhodující.

    Na straně druhé: ten model prostého návratu k výchozímu stavu (byť i na vyšší úrovni) se zdá být příliš simplicistní, nežli aby mohl být skutečně pravdivý. Daleko blíže realitě by asi byl model o s c i l a č n í - kdy lidstvo neustále osciluje mezi dvěma protikladnými momenty či principy, a jednou se více přiklání k jedné, jindy zase k druhé straně. A doposud neúspěšně hledá možnost jejich vzájemného organického propojení.

    Pokud tu tedy opravdu existuje nějaký vývoj ke kvalitativně vyšší rovině, pak jenom cestou pozitivního propojení, syntézy oněch protikladných momentů či stavů. Ale i tato - potenciální - syntéza bude vždy stavem vnitřního pnutí, kdy oba protikladné momenty budou mít vždy tendence ke svému osamostatnění, na úkor toho druhého.

    Nějaký "čistý komunismus", tedy zcela s absencí soukromého vlastnictví (a naprostou sociální harmonií), nám téměř s jistotou nikdy nebude dopřán; a bylo by mrháním energie se stále ještě utápět v těchto snech.

    Ale to na straně druhé nijak neznamená, že by zde neexistovala perspektiva dalšího, kvalitativního vývoje lidské společnosti - a to sice ve sféře vlastnických forem.
    + Další komentáře