Tři projevy, které pronesli tři ze čtyř nejvyšších ústavních činitelů České republiky o Vánocích a na Nový rok, poskytly celkem dobrý pohled v hutné zkratce na dnešní politickou situaci. Odpověděly mimo jiné na mnohými opakovanou otázku, proč vlastně je Andrej Babiš a jeho ANO stále tak silné. A to byl Babiš jediný z nejvyšší ústavní čtyřky, kdo letos o svátcích žádný projev neměl.

Jako Mount Everest

Začněme u předsedy Senátu Jaroslava Kubery. Musím přiznat, že jsem na Kuberův projev byl celkem zvědavý, očekával jsem něco jako smířlivé povídání hodného strýčka, který se dosud tvářil jako provokatér, ale ve skutečnosti aspiruje na nepravděpodobného tatíčka národa. Nic takového se ovšem nekonalo. Projev předsedy Senátu byl z velké části snůškou frází a klasických ideologických pouček ODS ve stylu volný trh řeší vše.

Kuberův projev, ale vlastně všechny tři proslovy, byly plné lichotek na adresu občanů České republiky, země plné úžasných a neznámých lidí. Jsme neskutečně šikovní. Ovšem, jak také sdělil národu Jaroslav Kubera, i slušný táta od rodiny čas od času vyrazí na fotbal a na tribuně se v něm probudí zvíře. Nejsme ale horší než jiné národy. Ani korupce u nás není horší než jinde, to jen někteří se nám to snaží namluvit.

Nechybělo nic z obvyklých bodů ideologie obránců lidské svobody padni komu padni. Zvýšení rychlosti na dálnicích, omezování kouření a pití alkoholu. K obvyklé paletě hrozeb a omezování svobody Kubera připojil digitalizaci (snad především jako vymezení se proti konkurenčním Pirátům?). Digitalizovaná hloupost podle předsedy Senátu zůstane hloupostí... a, jak lze dodat, hloupý argument zůstane hloupým, ať se týká digitalizace či čehokoli jiného.

V jádru Kuberovy krátké promluvy bylo vymezení se vůči „Státu s velkým S, který nás považuje za služebníky s malým s“. Stát je zlo a je skoro jedno, kdo je zrovna u vlády. Zákony jsou omezením lidské svobody a k vymáhání práva stát ani nemá sílu, brání mu v tom totiž stále silnější politická korektnost. Kuberův projev vyzníval až nečekaně radikálně libertariánsky.

Snaha předsedy Senátu zařadit do své promluvy všechny povinné prvky vlastní ideologie, konkrétně v jedné větě odpor k „environmentalismu“ a obranu „tradiční rodiny“, byla nechtěně komická. „Trvejme na tom, že ne chřástal polní a brouk páchník jsou pány tvorstva, ale že muž a žena a rodina v širším slova smyslu ční nad vším ostatním jako Mount Everest.“ Novoroční projev tak místy připomínal spíš projev silvestrovský.

Demokracie a česká národní hrdost

Předseda Sněmovny Radek Vondráček pojal svůj projev jako připomínku letošního třicátého výročí Listopadu 1989 a věnoval se jedinému tématu, demokracii. To bylo sympatické už proto, že se jeho řeč nerozbíhala do vedlejších větví a neztrácela souvislost, jak se stávalo jeho senátnímu kolegovi. I Vondráček mluvil frázovitě, třeba ovšem uznat, že nepoměrně rozumněji než Kubera.

Obraz, který Radek Vondráček načrtl o demokracii, je celkem lákavý. Podstatou demokracie je podle předsedy Sněmovny reprezentace všech občanů bez rozdílu. To platí v celé společnosti, ale v malém i v samé Dolní komoře, kde se její předseda cítí být zástupcem všech poslanců, nejen aktuální většiny. Smyslem a účelem demokracie není být rychlá a efektivní. Zde se Vondráček v podstatě proti svému stranickému šéfovi, jemuž je parlamentní řečnění proti mysli, zastal práva opozičních zákonodárců mít dostatečný prostor pro vystoupení.

Demokracie je reálná změna, kterou mají občané-voliči ve svých rukou. Změna v demokracii se děje pouze skrze volby, i když samozřejmě je možné demonstrovat a dávat svůj názor najevo i mimo volby. Diskuse má mít vždy přednost před trestáním poražených. Ze všech tří řečníků dal Vondráček najevo zdaleka nejvyšší míru pochopení pro protivládní demonstranty a jejich protesty. Existuje pro něj vlastně jen jedna hranice, která se nedá překročit.

V politické debatě nemají zaznívat osobní argumenty, ale věcné. Neadresně, ale zjevně v narážce na kauzu Babišova syna Vondráček řekl, že rodina a ti nejbližší jsou nepřekročitelná hranice a útoky na ně vytvářejí ve společnosti atmosféru rozkolu a konfliktu. Společnost je aktuálně rozdělená, Vondráček jako předseda Sněmovny připustil vlastní podíl na tomto rozdělení a zároveň vyjádřil zájem příkopy ve společnosti zasypávat.

Demokracie nepotřebuje násilí, ale dialog. Není to nic hotového, nic pevně daného, ale je to možnost, příležitost. Ve Vondráčkově projevu nezněla tato slova úplně jako prázdná fráze. Jinak ale frází pronesl dost, zejména tam, kde chválil, jak se naší zemi daří, jak po všech stránkách vzkvétá, takže je zcela na místě zvolit si rok 2019 jako „rok české národní hrdosti“. Demokracie je pěkná věc, ale národní hrdost, to je jistota.

Lepšolidé, radílci a politici

Vánoční projev prezidenta Zemana byl ze všech tří vystoupení nejdelší a obsahově nejpestřejší. Celkově vzato, většina projevu byla opakováním toho, co Miloš Zeman už řekl při různých příležitostech dříve — povinná volební účast, ekonomická diplomacie, zavedení přímé volby starostů a hejtmanů, investice, boj proti islámskému terorismu. Očekávat se dalo ocenění Visegrádu stejně jako vymezení se proti protivládním demonstracím.

Nejkontroverznější pasáží projevu byla ta, ve které se Zeman ochotně přihlásil k výrazu „lepšolidé“. Další varianta vymezení se vůči elitám, tedy těm, kteří se údajně považují za nadřazené „nám ostatním“ (toto my zahrnuje i osobu prezidenta republiky), spojená s polechtáním ega svých příznivců se tentokrát zaměřovala na „radílky“, tedy komentátory, kteří se vyjadřují ke všemu a ničemu nerozumějí. Podobně jako neúspěšní politici, tito nešťastníci v životě nic nedokázali.

O chvíli později ovšem Zeman mluvil již mnohem smířlivěji o tom, že každý z nás (koho vlastně zahrnuje a koho naopak vylučuje toto my?) v životě vyrývá nějakou stopu. Může to být maličkost, může to být veliká věc, důležité je, aby to bylo něco, co zlepší život těch ostatních. Tato pasáž projevu byla opravdu pěkná, škoda jen, že jí předcházelo typické zemanovské kopnutí si do svých nepřátel. To je ale zřejmě něco, co si český prezident prostě nedokáže odepřít.

Co tedy tři projevy našich dnešních ústavních činitelů prozradily o politické situaci v České republice? Velice jednoduše řečeno, dokud bude hlavní opoziční silou ODS se svým nezkroceným pravicovým ideologickým arzenálem, bude Andreji Babišovi stačit velice málo k tomu, aby pro většinu obyvatel právě on byl jediným skutečným obráncem demokracie a sociálního státu, jinak řečeno důstojného života pro většinu obyvatel, zvláště těch nějak ohrožených a zranitelných.

Právě on, případně jeho (zatím loajální) straník Vondráček budou vnímáni jako skuteční politici, zároveň dostatečně pragmatičtí (nezruší si pravidla vlastní hry, tedy zastupitelské demokracie) a do určité míry sociálně ohleduplní, aby byli vždy lepší volbou než otevřeně asociální pravice. Je otázka, zda se najde reálná politická síla schopná být alternativou vůči Andreji Babišovi zleva. Pravděpodobné se naopak jeví to, že Miloš Zeman se svými lepšolidmi a radílky už žádnou významnou roli hrát nebude.