Zeman 2018: vzýváním demokracie za autoritářství, elitářstvím proti elitám
Jan KašpárekZeman přednesl další předvídatelný, vnitřně nesoudržný projev, plný paradoxů. Chtěl by být Trumpem i Masarykem. K prvnímu mu chybí naštěstí moc, k druhému bohužel upřímný humanismus.
Prezident Miloš Zeman přednesl své vánoční poselství. Oproti dřívějším vystoupením se v něm příliš nevěnoval útokům na konkrétní politické aktéry či společenské skupiny, i když neopomněl označit protestující, kteří sedmnáctého listopadu vyhodili jeho květiny na Národní třídě do koše, za „primitivní hlupáky“ či zkritizovat své oponenty z řad — jak říká — „lepšolidí“.
Zaměřil se spíše na popírání čínského vlivu v České republice, návrhy na zavedení přímé volby komunálních politiků či úvahy o demokracii a ekonomických výhledech. Liberální část politického spektra prezidentův projev vcelku obligátně zkritizovala. Stojí za to jít ale hlouběji pod povrch a zhodnotit několik zajímavých protimluvů, které Zeman do svého poselství ukryl.
Nemalý prostor prezident věnoval především státnickému tématu demokracie. Byl by udělal lépe, kdyby nebohou demokracii, o níž se v posledních letech otírají nejpochybnější zjevy ze všech zákoutí politické scény, nechal na pokoji. Bohužel se rozhodl pro pravý opak, to jest poučování o povaze a správném životním stylu této zmučené dámy.
Přidržel se linie nastavené v posledních letech, řečeno slovy sociologa Macieje Gduly, neoautoritáři všech možných stran i národností. Moc vychází z voleb, jejich vítěz má tedy mandát na víceméně cokoli.
Skládat proti němu koalice je podlé. Vyjít proti němu nenásilně do ulic je protidemokratické. Demokracie jsou volby. A ty by ostatně měly být povinné, aby se lidem vtlouklo hrozbou represe do hlavy, že žijí ve svobodné společnosti.
Obávám se, že poslední nadějí Miloše Zemana jak se ve srovnání se svým velkým životním vzorem blýsknout, je na odchodu z Hradu prásknout dveřmi hlasitěji než on, vymyslet nějaké větší svinstvo, než byla Klausova amnestie.
Jestliže hlava státu namísto analysování mocenských struktur, či blížícího se finančního krachu přebírá roli agentů společenské destrukce, tak vytváří již takový stav kterého se každý bojí dotýkat.
Jestliže to trochu nafoukneme, tak je možné v tom spatřit i významnou součást postmoderního smýšlení.
Jak známo postmoderna ujišťovala, že skutečnost je sice nevypočitatelný konstrukt, zato ale zářící liberalitou.
Dnes se potvrzuje, že jde také o nevypočitatelný konstrukt ze kterého jde strach, prokazatelně zužitkovatelný politiky typu pánů prezidentů Z., T.,O.,E.,P., ap..........bych dodal.