Prezident Miloš Zeman přednesl své vánoční poselství. Oproti dřívějším vystoupením se v něm příliš nevěnoval útokům na konkrétní politické aktéry či společenské skupiny, i když neopomněl označit protestující, kteří sedmnáctého listopadu vyhodili jeho květiny na Národní třídě do koše, za „primitivní hlupáky“ či zkritizovat své oponenty z řad — jak říká — „lepšolidí“.

Zaměřil se spíše na popírání čínského vlivu v České republice, návrhy na zavedení přímé volby komunálních politiků či úvahy o demokracii a ekonomických výhledech. Liberální část politického spektra prezidentův projev vcelku obligátně zkritizovala. Stojí za to jít ale hlouběji pod povrch a zhodnotit několik zajímavých protimluvů, které Zeman do svého poselství ukryl.

↗

Miloš Zeman jako již tradičně ve svém vánočním poselství jménu dobra šířil nenávist. Foto ČT

Nemalý prostor prezident věnoval především státnickému tématu demokracie. Byl by udělal lépe, kdyby nebohou demokracii, o níž se v posledních letech otírají nejpochybnější zjevy ze všech zákoutí politické scény, nechal na pokoji. Bohužel se rozhodl pro pravý opak, to jest poučování o povaze a správném životním stylu této zmučené dámy.

Přidržel se linie nastavené v posledních letech, řečeno slovy sociologa Macieje Gduly, neoautoritáři všech možných stran i národností. Moc vychází z voleb, jejich vítěz má tedy mandát na víceméně cokoli.

Skládat proti němu koalice je podlé. Vyjít proti němu nenásilně do ulic je protidemokratické. Demokracie jsou volby. A ty by ostatně měly být povinné, aby se lidem vtlouklo hrozbou represe do hlavy, že žijí ve svobodné společnosti.

Zde nenajdeme nic nového. Zeman, ostatně jako všichni politici spadající do široké kategorie neoautoritářů, uctívá vše z vágní škatulky demokratických procesů. Současně ale opovrhuje tím, co se snaží výsledky procesů zušlechťovat a pomáhat společnosti růst mimo standardní formalizované postupy: občanským sektorem i nezávislými a kritickými novináři. „Lepšolidmi“, jak prezident po soukupovsku řekl.

O to bizarnější je, že Zeman své poselství podepřel Masarykovým citátem „tož demokracii bychom měli, teď ještě nějaké ty demokraty“. Není zapotřebí hlubinné sémantické analýzy k tomu, abychom viděli, že Masarykův výrok obsah Zemanova projevu nijak nepodporuje, ba právě naopak.

Že by se snad jednalo o nějaký sofistikovaný řečnický trik, o pokus ironické dekonstrukce celého předchozího sdělení? Ne. Výrok prvního československého prezidenta Zemanovi posloužil tak, jak citáty slouží až příliš často: jako berlička, kterou si pomůže ten, kdo nemůže či není schopen použít vlastní argumentaci odolnou vůči kritice. Jako líbivý odkaz bez obsahu.

Zajímavější než Zemanovy kverulantské úvahy nad demokracií jsou ale jeho ekonomické vývody. Zde totiž nacházíme paradox mnohem konkrétnější, než jakým je prezidentova touha po pasivní a normalizované demokracii. Je jím osobité spojení protielitářské rétoriky s obhajováním pro-elitních opatření.

Ve vánočním poselství nechybělo Zemanovo oblíbené téma údajného zneužívání sociálních dávek. Co na tom, že i část Zemanových voličů je ohrožená chudobou a prekarizovanými zaměstnáními — „lidem, kteří odmítnou nabízenou práci, by měly být odňaty sociální dávky,“ říká prezident vzývající nade vše neoliberální kult práce a ekonomického růstu.

Cílem by podle něj mělo být zvýšení produktivity práce a přivítání robotického průmyslu 4.0. Zeman je poučen, že robot není „monstrum s chapadly“, jak občanům sdělil, a je mu také známo, že robotizace v podmínkách soukromého vlastnictví kapitálu způsobí ztrátu množství pracovních míst.

To ilustroval na údajném úbytku bankovních úředníků, kteří si — bůhvíproč zřejmě k Zemanově potěšení — musí hledat jinou práci v důsledku zavádění chytrých algoritmů. Řešit to zřejmě nijak nemusíme, stačí doufat, že propuštění účetní bez řečí přijmou první nabízené zaměstnání a nebudou pobírat sociální dávky.

Od prezidenta jsme se také dozvěděli, že je nesmyslné zavádět daň z robotů. Průmyslníci se tedy nemusí znepokojovat. Co zaměstnanci? Nevíme. Raději se společně budeme radovat z ekonomického růstu a pohoršovat se nad tím, že někdo nemá práci. Je to ostatně jeho vina, že?

Zeman opět ukázal, že i když se staví do pozice člověka z lidu, mnohem více než zájem tohoto lidu mu leží na srdci obava, aby žádná společenská solidarita a sociální politika nebrzdila stroj globalizovaného kapitalismu. Proč má něco takového imponovat Zemanovým podporovatelům z řad lidí, kteří oproti prezidentovým oponentům čelí průměrně větším sociálním a ekonomickým hrozbám?

Na to nelze snadno odpovědět a těžko říci, zda si podobnou otázku klade Zeman sám. Je možné, že jej to zkrátka nezajímá. Prezident každopádně projevuje úžasný morální nihilismus: na jednu stranu staví svou popularitu na setrvalých výpadech proti kulturním elitám, na straně druhé nechává na pokoji elity ekonomické, v jejichž rukou leží moc reálná.

Zemanovo vystoupení jako takové bylo rutinní a nepříliš nové. V tom je také jeho zásadní poselství. Prezident si odpustil tradiční útoky na své protivníky kvůli tomu, aby přehlédl trosky na bojišti kulturní války a učinil konstatováním to, co bylo dříve troubením polnice. Aby normalizoval svůj názor tím, že jej sdělí bez obvyklého humbuku, či, libujete-li si v akademismech, stabilizoval dřívější ovlivnění diskurzu.

To je pro hráče na jeho straně šachovnice rozumná strategie. Má ale jednu zásadní trhlinu. Když se totiž Zemanova sdělení zhodnotí bez tradiční hysterie a osočování, odhalí se jejich potěmkinovská podstata.

Odhalí se absurdita obhajování demokracie před aktivními demokraty, zvláště když jej Zeman zaklíná zcela protichůdným Masarykovým citátem podobně, jako se zaklínali nevyléčitelně nemocní výpary z pražených bylinek. Odhalí se podvodnost protielitářské rétoriky, jež prezidentovi kryje reálně pro-elitářský program v podobě osekávání sociálních dávek, propagace maximálního pracovního nasazení či nedanění robotického kapitálu.

Co zbude? Zbude muž, který svými taktickými schopnostmi dvakrát zvítězil v boji o prezidentský post a zaujal přihlížející. Muž, který by chtěl stát po boku Trumpa i Masaryka, ale k prvému mu — naštěstí — chybí moc a ke druhému — bohužel — upřímný humanismus. Zbude prezident, jenž dnes stojí v popředí zájmu a upevňuje své úspěchy v ovlivnění společenské nálady směrem ke konzervatismu a národovectví, ale zítra ze scény zmizí.

Estrádní vystoupení byť i výborných žonglérů si asi málokdo pustí ze záznamu. Stejně tak můžeme s klidem předpokládat, že v nejbližší době zapadne Zemanův sváteční projev. Kéž bychom mohli totéž očekávat i u politické linie, kterou prezident coby aktér neoautoritářské fronty pomáhá prosazovat.