Americký prezident Donald Trump v reakci na vražedné střelby v texaském El Pasu a v ohijském Daytonu, při kterých dva útočníci zabili téměř třicet lidí, znovu vytáhl velmi zaprášenou kartu varování před násilnými videohrami. Ty jsou podle něj částečně důvodem toho, proč lidé — zpravidla misogynní muži s psychickými problémy a obdivem k násilí — vezmou zbraň a vyrazí střílet na náhodné bezbranné lidi. Na místě je prý přísnější regulace her.

Samozřejmě se jedná o zcela prázdné vyjádření, které odpoutává pozornost jak od ideologické spřízněnosti jednoho ze střelců s trumpovským nacionalismem, tak od skutečných příčin tragédií, jako je extrémní rozšíření útočných pušek a dalších vysoce účinných zbraní mezi lidmi, kteří by neměli mít doma ani vzduchovku, obecná atmosféra násilí a dominový efekt, při kterém jeden šílený střelec inspiruje dalšího.

Nebezpečnost videoher je ale mýtus, který přetrvává přes svou očividnou nesmyslnost. Čas od času je zapotřebí se proti němu i v podobně chmurném kontextu ohradit a začít debatovat o věcech, které jsou skutečně na pořadu dne.

Morální panika s logickými chybami

Spor o to, zda videohry mohou vést k násilnému chování, je prakticky stejně starý, jako hry samy. Téma je nekonečným zdrojem zvyšování impact indexů akademiků, protože se o něm dají vypracovat stovky studií, aniž by se došlo k jasnému závěru. Mediálně přitažlivější jsou sice výsledky, jež hry z násilí viní, převládajícím výstupem je ale to, že neexistuje žádná přímá souvislost mezi hraním videoher a násilným jednáním.

Pokud nějaký vliv existuje, s nejvyšší pravděpodobností nedosahuje měřitelných hodnot. Jediné, co hry zobrazením násilí podle některých výzkumů mohou způsobit, je vyšší odolnost vůči dalšímu zobrazení násilí. Vykládat to jako příčinu toho, že se někdo spatřené násilnosti rozhodne reprodukovat ve skutečnosti, je nicméně absurdní.

Hlavní příčinou nekonečné polemiky o násilí a videohrách je moralistní vlna, kterou zahájilo rozšíření her mezi širokou veřejnost a nástup „bojovek“ typu Mortal Kombatu či „stříleček“ à la Wolfenstein 3D, Quake či Unreal. Tu — ať již z pragmatismu či upřímného přesvědčení — využila řada veřejně činných osobností k budování kariéry. V neposlední řadě to byl americký senátor Joe Lieberman, jehož pobouření nad Mortal Kombatem se stalo jednou z příčin utvoření oficální stupnice přístupnosti her podle věku.

↗

Trumpův argument vzbuzuje otázku, hraní jakých her je důsledkem jeho vlastní chování. Satirik Stephen Colbert z něj udělal postavičku ve hře Super Mario. Repro DR

Nemalá část podobných iniciativ a morálních panik vychází z nepochopení základní vědecké poučky, podle níž korelace neimplikuje kauzalitu. Právě rozdíl mezi společným výskytem jevů a jejich příčinnou souvislostí je hlavní logickou chybou pobouření nad násilím zobrazeným ve hrách.

Ve zkratce: existuje člověk, který nemá zdravé sociální vztahy, shromažďuje zbraně a projevuje misogynii či náklonnost k násilnickým ideologiím. A hraje hry. Pochopitelně: co má dělat, když ve skutečném světě prakticky s nikým nekomunikuje.

Potom, ve strašlivém hnutí mysli, vyjde ven a zabije. Může za to videohra? Asi tolik, jako může margarín za rozvody občanů amerického státu Maine, jak mohou někteří vyvozovat z proslulé satirické statistiky.

Válka proti herní kultuře ničemu nepomůže

Ano, řada her zobrazuje brutální, nesmyslné a v posledních letech i realisticky vyhlížející násilí. Je tu nechvalně proslulé „No Russian“ z Call of Duty: Modern Warfare 2, kde hráč měl (ale nutně nemusel) střílet civilisty na moskevském letišti lehkým kulometem, a které americký islamofobní komentátor Walid Phares označil za tréninkový nástroj pro teroristy. Je tu krajně otravná scéna mučení z GTA V, které se nedá vyhnout a která rozpoutala obecné pohoršení.

Stejně tak tu ale máme hry, které se věnují osvětě v oblasti duševních nemocí, jako je bojová Hellblade: Senua’s Sacrifice či naopak jinotajné a emotivní Sea of Solitude. Máme tu i chmurné This War of Mine líčící úděl civilistů ve válečném konfliktu či That Dragon, Cancer, bolestivou adventuru o tom, jak rodičům umírá dítě na rakovinu.

Existují také hry kouzelné, jako jsou české Samorosty, hry roztomilé, jako je stále ještě nový Chuchel, či hry humorné či zhola absurdní typu Katamari Damacy, kde hráč valí kouli rostoucí postupně do olbřímích rozměrů tím, jak se na ni nabalují nejrůznější předměty, lidé i vozidla.

Autor sám v digitální kůži nejrůznějších hrdinů stavěl i dobýval města, kolonizoval Mars, sbíral bobule a umíral na podchlazení v pustině, navrhoval vodovodní síť, střílel řádově tisíce nacistických vojáků, obsazoval svět pekelnými démony či je naopak masakroval motorovou pilou, řídil fotbalový klub, ujel stovky kilometrů na koni i taxíkem, střílel raketometem po stáncích s občerstvením, vykrádal honosná sídla a přejížděl policejní auta tankem, a dělal bezpočet dalších věcí, které ve skutečnosti dělat nikdy nebude a převážně také dělat nechce.

Videoherní průmysl je zkrátka svébytnou oblastí kultury, jež je pestrá stejně jako kterákoli jiná. Vinit natolik komplexní kulturní fenomén ze společenských problémů a tragédií je nesmyslné, a přesto překvapivě snadné.

Potřebujeme odvahu přicházet se skutečnými řešeními a usilovat o co nejméně násilnou společnost stojící na solidaritě, svobodě jednotlivce a existenci záchytných sítí, jež poskytnou pomoc těm, kdož ji z nejrůznějších důvodů potřebují. Je to dosti náročný úkol, ve kterém nám tažení proti videohrám nijak nepomůže.