Psal tu o tom už Ivan Štampach, ale tohle téma zaslouží pozornost ještě i z jiného úhlu: USA zažily o víkendu hned dva útoky šílených střelců — v texaském El Pasu a v ohijském Daytonu — a teď zažívají obvyklou debatu: Jsou hlavní příčinou duševní poruchy pachatelů, jak říká Donald Trump, nebo atmosféra nenávisti, kterou sám prezident šíří, jak naznačují jeho kritikové? Anebo je za vším proslulá snadnost, s jako lze v USA koupit střelnou zbraň?

Debata je to stejně logická, jako je notoricky stejná po každém z útoků. Krátkodobě nikdy moc nezmění; tentokrát i kdyby byla síla, zákonodárci jsou stejně na prázdninách a do září zájem opadne.

Probíhají však prezidentské primárky, a navíc je tu soustavné úsilí zastánců regulace, které cílí na změny ve střednědobém či dlouhodobém výhledu. Je tak záhodno zastavit se ještě u celkového kontextu jevu.

Navzdory absenci zlomových momentů se totiž vztah Američanů k regulaci zbraní přeci jen mění. A jde-li specificky o souvislost s útoky šílených střelců, patří se přidat k debatě nejméně tři trendové poznámky.

↗

Pravděpodobný pachatel útoku z El Pasa. Repro z televizního vysílání

Za prvé, takřka všichni američtí šílení střelci posledních řekněme šesti let byli skutečně nějak duševně narušení. Proto o tom politikové jako Trump tak rádi mluví. Případů takzvaného mass shooting — tedy střelby na veřejnosti, při níž se pachatel snaží zasáhnout větší počet lidí a alespoň u čtyř z nich se mu to podaří, a přitom nejde o přestřelku či útok gangu nebo akt sympatizanta teroristické organizace — je v USA zaznamenáno každý rok kolem patnácti. Rekordní byl zatím rok 2017 s dvaadvaceti případy.

Dva či tři, někdy i čtyři útoky z těchto deseti-dvaceti za rok bývají mimořádně krvavé, s desítkami obětí. O těch se pak píše po celém světě. Při ostatních útocích umírají obvykle čtyři až šest lidí. Podobný počet bývá zraněný. 

Konkrétní motivace útočníků jsou různé, bez zjevné převahy jednoho typu z nich: ve dvou třech případech každý rok jde o střelbu na školách, při nichž se chce narušený či nějak jinak poznamenaný jedinec pomstít za domnělá nebo skutečná příkoří, která mu byla v daném prostředí způsobena.

V dalších dvou třech případech se jedná o mstu zaměstnavateli a spolupracovníkům za vyhazov z práce (střelby ve firmách či bankách). Dále jde ve stejném počtu o mstu partnerce, její rodině a přátelům za rozpad vztahu (střelby na večírcích či na oslavách) nebo o mstu celé společnosti za zkažený život (střelby v kinech, obchodech či na prostranstvích).

Rovněž často střílí pachatelé po lidech v nějakém podniku, jehož provoz je deptá (střelby v gay barech, na festivalech či v klubech).

V jednom či dvou případech v průměru za rok útočí šílený střelec přitom s krajně pravicovými názory (s krajně levicovými jednou za tři roky). A rovněž v jednom či dvou případech za rok je pachatelem narušený mladík, který si chce prostě zastřílet pro pocit střelby do lidí.

Zbytek případů zůstává nevysvětlen. I to je poměrně častý scénář — příbuzní a sousedé střelce jsou vyděšeni a žasnou, pachatel nezanechá žádný vzkaz a při útoku sám zahyne.