S odstupem jen několika hodin se dvakrát střílelo ve Spojených státech ve velkém po lidech, snad po náhodných kolemjdoucích. V sobotu dopoledne usmrtil jedenadvacetiletý Američan v nákupním středisku ve městě El Paso v Texasu u hranic s Mexikem dvacet a zranil dalších šestadvacet lidí.

Hodinu po půlnoci ze soboty na neděli jiný vrah, jehož identita se zjišťuje, postřílel v Daytonu ve státě Ohio devět a zranil šestnáct osob. Policie, která byla blízko, útočníka zastřelila a snad tím zabránila dalšímu násilí.

↗

Navzdory opakujícím se masakrům, Spojené státy zatím nedokáží proti zájmům zbrojního průmyslu prosadit účinnou regulaci prodeje palných zbraní. Repro DR

Pachatel sobotního násilí se měl podle dostupných informací vzdát policii. Pod jeho jménem byl zveřejněn na internetu manifest, ve kterém žádá rozdělení území USA na regiony pro různé rasy. Policie prověřuje, je-li skutečným autorem manifestu. Komentátoři rovněž poukazují na souvislost s náladou proti Mexičanům, kterou vyvolává Donald Trump, a tím, že do El Pasa jezdí nakupovat obyvatelé zejména z mexického Ciudad Juárez odděleného pouze řekou.

Zde stojí za připomenutí, že v USA jsou Hispánci, tedy lidé původem z Latinské Ameriky označováni jako rasa. Je to podobně myšlenkově chaotické, jako když se v Evropě mluvilo o židovské rase. Jsou míněny populace, odlišené biologicky, ale třeba i jazykově a kulturně. Rasismus, koneckonců i v Evropě, tato směs etnického nacionalismu a sociálního darwinismu, je zaměřen proti skutečným, ale i domnělým rasám. V této souvislosti se uvažuje o tom, že mohlo jít o teroristický čin s rasistickým zázemím.

Zdá se, že jsme si ještě pořád nezvykli. Doposud nám nestačí resignované postesknutí, že násilí ve společnosti vždy bylo, je a bude. Neuspokojuje nás vysvětlení, které spočívá v amatérském diagnostikování násilníků. Tušíme za případnými osobnostními poruchami i sociální patologii a hledáme způsob, jak hrůznému násilí přecházet. Snažíme se přijít na kloub rasové, etnické, náboženské a genderové nenávisti a čelit jí školní výchovou a informováním.

Když už přece jen mezi námi jsou lidé nenávidící jinak vypadající a jinak smýšlející, osoby s jinými zvyky nebo partnerskými preferencemi a není možno je přesvědčit, je možno tak dramatickému násilí předcházet. Podle našeho evropského přesvědčení tím, že je pro potenciální pachatele nesnadné získat zbraně. A toto mínění se jeví jako odůvodněné.

V našem prostředí, v zemích Evropské unie nedochází k masovým útokům v tolika případech. Nejdrastičtější je případ pravicového extremisty Anderse B. Breivika, který před osmi lety zabil v Norsku sedmasedmdesát lidí, z nichž většinu tvořili účastníci letního pobytu tamní sociálně demokratické mládeže (z Norské strany práce).

Ve Spojených státech Druhý dodatek k Ústavě říká: Dobře organizovaná domobrana je nezbytná v zájmu bezpečnosti svobodného státu; právo lidu držet a nosit zbraně nesmí být proto omezováno. Asi je nutno přenechat interpretaci ústavního systému americkým zákonodárným a soudním institucím.

Na první pohled se však zdá, že právo držet a nosit zbraně je vázáno na domobranu, která je v celku ústavy i s dodatky zmíněna sedmkrát a je zjevné že se míní organizované síly vojenského charakteru. Mělo by definičně jít o rezervní armádu či zálohu ozbrojených sil.

Ve Spojených státech je mocná lobby výrobců zbraní a obchodníků se zbraněmi, které se daří prosazovat právo každého občana vlastnit a používat zbraň jako jedno ze základních práv, jako atribut svobodného občana. Pokud by byl občan neozbrojený, měl by podle nich stát na zbraně monopol a občan by nemohl účinně hájit svou nezávislost a suverenitu.

V Evropě jsme si postupně zvykli chápat to jinak. Stát nepojímáme jako instituci podezřelou, vůči níž je nutno být ve střehu. Stát, to jsme my. Naučili jsme se brát stát jako výraz našeho sdíleného zájmu. Občan a stát jsou i v našem pojetí svébytné subjekty v partnerských vztazích, ale rozhodli jsme prostřednictvím svých svobodně zvolených reprezentantů svěřit různé aspekty svého bezpečí armádě, policii, výzvědným službám a záchrannému sboru.

Dějiny ukazují, že riziko znevolnění nebo zotročení občanů státem držícím v rukou reálné, hmatatelné mocenské nástroje, je reálné. Ukazují to všemožné případy destrukce demokracie a nastolení despotických a diktátorských režimů. Zachováváme si však důvěru ve svou schopnost ubránit se totalitarizujícím tendencím. Poučeni zkušeností ponecháváme zbraně kromě odůvodněných případů v rukou profesionálů snad pod dostatečnou demokratickou kontrolou.

Dostupnost zbraní je radno v souvislosti s posledními tragédiemi ve Spojených státech amerických znovu připomenout. Máme totiž i v České republice obhájce všeobecného, volného držení zbraní a máme amatérské domobrany, které trénují, jak potlačit jiná etnika, jejichž průnik přes naše hranice podle nich hrozí, a jak zasáhnout proti nám údajným vlastizrádcům.

Politicky se podle předběžného pozorování spojuje tato záliba ve zbraních s politickým požadavkem obnovy trestu smrti. Poněkud paradoxně působí propojení této snahy o obhajobu individuálního násilí, například při obraně majetku, s nábožensko-politickým hnutím, které říká, že je Pro život. Někdy to působí trochu absurdně, že tito lidé vášnivě hájí život člověka, dokud se nenarodí.

Smutek a soucítění s americkými zraněnými a pozůstalými nestačí. Reálná prevence politického, náboženského, etnického či rasového násilí se stává vážným tématem.