Psal tu o tom už Ivan Štampach, ale tohle téma zaslouží pozornost ještě i z jiného úhlu: USA zažily o víkendu hned dva útoky šílených střelců — v texaském El Pasu a v ohijském Daytonu — a teď zažívají obvyklou debatu: Jsou hlavní příčinou duševní poruchy pachatelů, jak říká Donald Trump, nebo atmosféra nenávisti, kterou sám prezident šíří, jak naznačují jeho kritikové? Anebo je za vším proslulá snadnost, s jako lze v USA koupit střelnou zbraň?

Debata je to stejně logická, jako je notoricky stejná po každém z útoků. Krátkodobě nikdy moc nezmění; tentokrát i kdyby byla síla, zákonodárci jsou stejně na prázdninách a do září zájem opadne.

Probíhají však prezidentské primárky, a navíc je tu soustavné úsilí zastánců regulace, které cílí na změny ve střednědobém či dlouhodobém výhledu. Je tak záhodno zastavit se ještě u celkového kontextu jevu.

Navzdory absenci zlomových momentů se totiž vztah Američanů k regulaci zbraní přeci jen mění. A jde-li specificky o souvislost s útoky šílených střelců, patří se přidat k debatě nejméně tři trendové poznámky.

Za prvé, takřka všichni američtí šílení střelci posledních řekněme šesti let byli skutečně nějak duševně narušení. Proto o tom politikové jako Trump tak rádi mluví. Případů takzvaného mass shooting — tedy střelby na veřejnosti, při níž se pachatel snaží zasáhnout větší počet lidí a alespoň u čtyř z nich se mu to podaří, a přitom nejde o přestřelku či útok gangu nebo akt sympatizanta teroristické organizace — je v USA zaznamenáno každý rok kolem patnácti. Rekordní byl zatím rok 2017 s dvaadvaceti případy.

Dva či tři, někdy i čtyři útoky z těchto deseti-dvaceti za rok bývají mimořádně krvavé, s desítkami obětí. O těch se pak píše po celém světě. Při ostatních útocích umírají obvykle čtyři až šest lidí. Podobný počet bývá zraněný. 

Konkrétní motivace útočníků jsou různé, bez zjevné převahy jednoho typu z nich: ve dvou třech případech každý rok jde o střelbu na školách, při nichž se chce narušený či nějak jinak poznamenaný jedinec pomstít za domnělá nebo skutečná příkoří, která mu byla v daném prostředí způsobena.

V dalších dvou třech případech se jedná o mstu zaměstnavateli a spolupracovníkům za vyhazov z práce (střelby ve firmách či bankách). Dále jde ve stejném počtu o mstu partnerce, její rodině a přátelům za rozpad vztahu (střelby na večírcích či na oslavách) nebo o mstu celé společnosti za zkažený život (střelby v kinech, obchodech či na prostranstvích).

Rovněž často střílí pachatelé po lidech v nějakém podniku, jehož provoz je deptá (střelby v gay barech, na festivalech či v klubech).

V jednom či dvou případech v průměru za rok útočí šílený střelec přitom s krajně pravicovými názory (s krajně levicovými jednou za tři roky). A rovněž v jednom či dvou případech za rok je pachatelem narušený mladík, který si chce prostě zastřílet pro pocit střelby do lidí.

Zbytek případů zůstává nevysvětlen. I to je poměrně častý scénář — příbuzní a sousedé střelce jsou vyděšeni a žasnou, pachatel nezanechá žádný vzkaz a při útoku sám zahyne.

Čili skutečně: američtí šílení střelci jsou většinou do nějaké míry objektivně duševně narušení, vedle své konkrétní frustrace.

Efekt Trump

Za druhé, za léta, kdy je v úřadu Donald Trump, útoků šílených střelců přibylo. V obamovských letech 2013 a 2014 uvádí statistiky po sedmi útocích. V letech předvolební kampaně 2015 a 2016 pak deset, respektive čtrnáct útoků. V prvním trumpovském roce jde již o zmíněný rekord 22 útoků; v roce 2018 jich bylo devatenáct a letos zatím jedenáct.

Je zde však souvislost s prezidentovými řečmi o „invazi“, „plných Spojených státech“ či „hlasitých menšinách“? Byla by logická, ale prokázat příliš nejde, leda u jednotlivých případů, jako byl teď v El Pasu.

Útoků šílených střelců s prokazatelně nenávistnou motivací vůči přistěhovalcům či menšinám je totiž na přesvědčivé dokazování málo — jeden, dva, maximálně tři za rok. A takřka vždy je navíc přítomno i nějaké duševní narušení, jak už zmíněno výše.

Něco jiného jsou ostatní zločiny z nenávisti, jejichž statistika pro poslední roky bude snad k dispozici před prezidentskou kampaní. U útoků šílených střelců se ale patří nenadsazovat — i když samozřejmě platí, že i kdyby úprava prezidentské rétoriky předešla jedinému z masakrů, má smysl se jí dožadovat.

Přístup k regulacím se mění

Za třetí, i vlivem útoků šílených střelců se postoj Američanů k přísnější regulaci prodeje zbraní a ke kontrole jejich držení mění. Děje se tak sice velice pomalu, ale přesto. Vlastní boj politiků a aktivistů angažovaných v dané věci probíhá souběžně na několika frontách — v zákonodárných sborech na úrovni jednotlivých států, v Kongresu USA, celkově ve veřejné debatě, před soudy i na úrovni jednotlivých měst.

A bojuje se zejména o dílčí věci — o režim prodeje jednotlivých zbraní, o různé doplňky, jež činí z poloautomatický zbraní skoro automatické, o přísnost prověrek, které má podstoupit u té nebo oné zbraně její kupec, o to, co s již prodanými zbraněmi (střelnou zbraň vlastní dnes alespoň jeden člen čtyřiceti procent amerických domácností), či o to, které zbraně zakázat úplně a které jen omezit a jak.

Výrobci zbraní, lobbyisté, ale i řadoví zastánci snadné dostupnosti zbraní v USA používají všechny metody, aby protitlak zabrzdili. Pomáhají jim nejen velké peníze, ale i současný výklad ústavy konzervativní většinou na Nejvyšším soudu nebo metoda parlamentní obstrukce, kterou se obhájci kultury ozbrojování nebojí využívat.

Klamat může skutečnost, že zastánci důsledné regulace nedosáhli za poslední léta žádného přelomového vítězství. Vliv protistrany i národního mýtu, který zdůrazňuje jednak roli zbraňové kultury při válce za nezávislosti a jednak individuální odpovědnost za bezpečí sebe a své rodiny, je skutečně silný.

Avšak věci se nesporně proměňují. Vezme-li jen atmosféru, rokem 2017 počínaje žádá mírná, ale stále rostoucí většina Američanů přísnější zbraňovou legislativu obecně; už jen 31 procent Američanů je pro zachování současné úrovně regulace a pouze 11 procent požaduje další uvolnění. Nad to je dnes na 89 procent Američanů pro prověrky, které by bránily v koupi zbraně duševně narušeným lidem, 84 procent Američanů pro zákaz prodeje zbraní lidem, které policie vyhodnotí jako potenciálně nebezpečné, 85 procent pro povinné prověrky i na prodejních výstavách a při soukromém prodeji a 74 procent pro celostátní databázi prodejů a nákupů zbraní.

U ostatních z navrhovaných dílčích regulací podíl souhlasících klesá. Jak u zákazu velkokapacitních zásobníků, tak u úplného zákazu podeje útočných pušek je ale v průměru nad 60 procenty.

Zda-li, respektive jak moc, omezí snížená dostupnost zbraní útoky šílených střelců, je obtížné říci. Ty největší masakry jsou ale na každý pád páchány stále útočnými puškami a před současným rozvolněním, to jest před rokem 2004, bylo obětí čtyřikrát, nebo i pětkrát méně.

USA mají navíc ještě daleko rozsáhlejší problém s desetitisícovými počty jednotlivých usmrcení střelnou zbraní. V pětašedesáti procentech se sice jedná o sebevraždy, ale i zbývající procenta překonávají každý rok například více než desetinásobně počty padlých amerických vojáků.

Otázkou zůstává, kolik lidí ještě zbytečně umře, než se posun ve veřejném mínění zhmotní v politický.

Další informace:

The Guardian Nearly 30 dead in 13 hours: US reckons with back-to-back mass shootings

BBC News El Paso and Dayton: Two mass shootings - Will anything change?

BBC News America's gun culture in 10 charts

Pew Research Gun Policy Remains Divisive, But Several Proposals Still Draw Bipartisan Support

Pew Research America’s Complex Relationship With Guns

Al-Džazíra Timeline: The deadliest mass shootings in the US

Time 55 People Have Been Killed in Mass Shootings in 2019 Alone

EveryTownResearch.org Gun Violence in America