Je načase začít mluvit o sexuálním zneužívání žen
Fatima RahimiPo kauze sexuálního zneužívání fotbalistek afghánského národního týmu vybublal na povrch další případ přímo v afghánské vládě. Afghánská společnost musí toto téma detabuizovat a začít ho systematicky řešit, jinak budou ženy i nadále trpět.
„Pokud se žena rozhodne stěžovat a půjde s tím k soudu, na policii či ke státnímu zástupci, také ji požádají o sex. Na koho se tedy máme obrátit? Sexuální obtěžování jako by se stalo součástí kultury. Jako kdyby po vás každý člověk kolem chtěl jenom sex,“ říká jedna z přeživších sexuálního zneužívání v krátkém dokumentu BBC. Minidokument natočila novinářka Yogita Limayeová, která ukazuje, jak ženy v Afghánistánu nemají bezpečné pracovní prostředí ani ve vládě a čelí tu sexuálnímu obtěžování.
Kauzu zneužívání žen uvnitř afghánské vlády otevřel už v květnu Habibulláh Ahmadzaj, bývalý poradce afghánského prezidenta Ašrafa Gháního. Ahmadzaj v rozhovoru pro afghánskou televizi Choršíd řekl, že „vláda tajně podporuje prostituci a ženy se k vyšším místům dostávají za sex“. Vláda obvinění samozřejmě odmítla a nařkla Ahmadzaje z politické hry. Hárún Čáchansúrí, mluvčí kabinetu prezidenta Ašrafa Gháního, řekl, že Ahmadzaj v tom hledal osobní zájmy a chtěl pošpinit vládu a pověst afghánských žen. Čáchansúrí varoval, že obvinění jsou „urážkou žen, které vynaložily velké oběti, aby dosáhly takového postavení“.
S jakým cílem o tom začal Ahmadzaj mluvit, teď není důležité. Podařilo se mu otevřít zásadní téma, nenazval je však správně. Nejde o sexuální přízeň, ale o bezohledné zneužívání žen mocnými muži, kteří si myslí, že mají na všechno nárok, i na těla cizích žen. V krátkém dokumentu BBC oběti sexuálního násilí ze strany vysoce postavených politiků jasně říkají, že očekávání mužů bylo automatické. Kdykoliv ženy přišly s nějakou žádostí, setkaly se s nabídkou sexu, či rovnou s útokem.
Pokud nemá dojít k násilným střetům, je vzájemné kulturní ovlivňování možné nejspíše jen jako setkávání rovnoprávných partnerů při respektování území a kulturních zvyklostí na tomto území panujících.
Prostě nemůžete někam přijít a říct: "Já vám tady zavedu pořádek." Nemůžete nadřazovat svoji kulturu nad tu cizí.
-----------------------------
Název článku neodpovídá obsahu, vytváří mylný dojem, že článek se bude týkat obecného problému v obecné rovině, nikoliv ve specifických podmínkách afghánské kultury.
S prominutím prdlajs. Jestliže autorka píše, že
"Se sexuálním obtěžováním se setkala skoro každá žena okolo mě.", tak je potřeba dodat, že autorka už 2/3 svého života (*1992) žije v ČR (od r. 2000). Ve společnosti a kultuře typu té afghánské jsou jistě poměry do nebe volající, ale když si přečtete nejen její jiné články, zjistíte, že ani poměry v euroamerickém kulturním okruhu, kde se zhruba 90% násilí tohoto druhu vůbec nedostane před soudy, si vůbec nelze idealizovat.
Jinak samozřejmě souhlasím s Vámi, že naše zvyky a móresy nelze nikam exportovat násilím. Nicméně zrovna tohle je příklad, že ty naše móresy zas tak odlišné od těch afghánských nejsou.
Domníváte se, pane Kalousi, že ženy v ČR přemýšlejí, zda smějí pracovat mimo domácnost?
Jestli budeme laxní a dopustíme, aby se ke korytům dostali Klaus jr. & spol., jestli budou na koni takové kreatury jako Michal Semín, Radomír Malý a jiné ultrakonzervy v rolích neohrožených propagátorů návratu ke Kinder-Küche-Kirche volající po katolické kontrarevoluci (sic!), pak to bude vysoce aktuální. To, co dělá a píše Fatima Rahimi, je víc než nutná prevence takového vývoje.
Tak dlouho se dělá prevence katolické kontrarevoluce až se mimo domácnost chodí jen v burce do mešity :-):-)
Prostě takové malé kulturní nedorozumění (u nás už ženy nebojují za to, aby mohly chodit samotné mimo domov).
Mezi křesťanskými a muslimskými fundamentalisty není až tak zásadní rozdíl. Důsledky toho, kdyby se v našich podmínkách dostali k moci katoličtí ultras, by nebyly až tak zásadně odlišné od poměrů, které nastávají tam, kde se k moci dostaly jejich muslimské obdoby.
Sdělování informací o poměrech jinde předpokládá aspoň minimum domácích paralel, nutných k pochopení a vzbuzení zájmu a vyvození i doma platných závěrů. Toto zde jistě nechybí.
Sdílená starost je, jak známo, poloviční starost. Člověku, který o problému (častěji) slyší, nepřijde v budoucnu již neznámý. Získává v důsledku toho jeden z předpokladů k větší ochotě se angažovat (nejdřív třeba jen podepíše urgentní dopis AI). Bude odolnější vůči vějičkám manipulátorů a empatičtější. Pochopí, že přes veškeré rozdíly, představuje tam a tady něco jako dvě strany jedné mince (jedné stále "menší" planety).
Jinak to, že Fatima Rahimi pravidelně píše o afghánským poměrech ví každý, kdo čte DR alespoň příležitostně, navíc jste si mohl přečíst o čem článek je v perexu. A je fajn, když o vzdálené zemi píše člověk, který ji zná.
Internalizací této nové, původně zvenčí vymáhané morálky dojde k ovládnutí jedince a tlak společnosti již není tolik nutný. To je mechanismus kulturní hegemonie, kterým vládnoucí skupina získává a udržuje moc bez použití hrubého násilí.
--------------------------------
Nedávno jsem byl inspirován jednou zdejší diskusí k přečtení Havlovy eseje "Politika a svědomí" z roku 1984. Je zde podle mě docela pěkně popsáno, jak nereflektování [osvícenského] rozumu a východisek vlastní kultury vede k anonymizaci moci, k jejímu odlidštění a ke (komustické) totalitě, která je ale jen "vypouklým zrcadlem" Západu, jeho futurologickou studií. Od roku 1984 uplynulo třicet pět let a futurologická studie se stává realitou.
Ano, bylo by dobré, kdyby se občas objevil také věcný článek o českých poměrech. Jenomže k tomu je třeba, aby mluvily oběti -- pár jsem jich poznal, protože určitému typu troubů zkusí vlezt politická funkce na mozek a když zjistí, že nemá kam, tak se vrazí do toho orgánu, který u dotyčného funguje místo mozku a nenásleduje nic hezkého -- jenomže zatímco si umím představit ##MeToo v českém showbyznysu, uřednice a sekretářky v parlamentu a na ministerstvech zachovávají zákon mlčení.
A proč jste to tam hledal?
Dělá se to tak, že se nejprve vyvolá ve společnosti morální pobouření.
K vyvolání morálního pobouření se použije pravdivá (existující) skutečnost: například "muslim (afghánský funkcionář; muslimský nelegální imigrant ap.) znásilnil ženu". Poté si stanovíme priority... No, věřím, že už to nějak dáte dohromady sám... Nakonec nezapomeňte té společnosti nabídnout také nějakou záchranu (to bude ten cizí kulturní vzorec).
Afghánistán asi hraje v tomto ohledu jinou ligu.
Přečtěte si moji odpověď panu Horákovi pozorněji. Kontext je také lépe pochopitelný, pokud člověk bere v úvahu i to, na co je reagováno (tedy mé odpovědi předcházející příspěvek páně Horákův).
Jak vidno, tento novodobý humanismus člověka neemancipuje, ale dehumanizuje ho na "lidský zdroj".
Fatima Rahimi píše o ženách nikoli jako o víceméně abstraktním předmětu společensko-politických teorií, ale jako o lidských bytostech, které jsou vystaveny ponižujícímu nátlaku, v jejím článku velmi konkrétně ze strany nadřízených. Zachycuje situaci v Afghánistánu, ale něco podobného se klidně může stát i v Kardašově Řečici. Tady má ovšem oběť k dispozici víc možností, jak se bránit. Aspoň doufám.
Děje se to téměř ve všech zdejších diskusích a prakticky u všech diskutujících.
Jednou jedné oběti znásilnění poradila její psychoterapeutka, aby sama sebe začala označovat za přeživší místo za oběť. Byla to dobrá rada a skvěle účinkovala — nápad, že tedy poskytneme hromadnou psychoterapii všem obětem tím, že všude v běžné řeči slovo „oběť‟ vyměníme za „přeživší‟, ovšem už zdaleka tak dobrý nebyl. Dvojitě plus nedobrý, nebo jak se to správně v Novořeči dle Orwella má říkat.
Jazyk plní mnoho různých funkcí a psychoterapie obětí trestných činů je pouze jedna z nich, jeden zcela zvláštní kontext, výrazně odlišný od publicistického textu, zprávy nebo komentáře.
Řekněme si, že čím méně obětí, tím lépe. Nesouhlasit může snad jenom zbožný člověk přinášející oběti svému božstvu. Ale přeložte si to do Novořeči, a hned vypadáte jako masový vrah.