Islámský stát je v poslední fázi své porážky a velmi brzy bude, alespoň v Sýrii a Iráku, snad už definitivně poražen. Zůstalo po něm mnoho obětí, rozvrácené oblasti, statisíce tělesně i duševně zmrzačených. Ruiny, rozlehlá bída, pokolení dětí, které neznají nic jiného než válku.

Po Islámském státu ale zůstali i lidé, kteří se v jeho strukturách angažovali. Mnozí přijeli zdaleka, nalákáni vzestupem Islámského státu. Někteří z nich byli bojovníky Islámského státu a unikli zajetí, jiní pracovali ve strukturách chalifátu v civilních zaměstnáních a další tam třeba jen žili. Mnozí z nich se po pádu své vysněné říše chtějí vrátit tam, kde se narodili, odkud pocházejí.

Pro příslušné západoevropské země z toho vyplývají dost obtížná dilemata etická i právní, která bude třeba naléhavě řešit. Rozumím pocitům ohrožení plynoucím z možného návratu islamistických aktivistů, ale moderní stát má funkce a závazky, kterých se nemůže vzdávat, musí naopak ukázat, že je schopen je zvládnout.

Ponechat islamistické aktivisty v oblasti vyhasínajícího konfliktu by umožnilo vyhnout se právě nyní, kdy je veřejné mínění na téma islámských radikálů velmi citlivé, řadě problémů souvisejících s jejich návratem. Pro budoucnost by to ale výrazně zvýšilo riziko, že se zapojí do dalších bojových či teroristických aktivit, budou je provokovat a vyhledávat, protože poválečný chaos je k tomu ideálním prostředím. V dlouhodobější perspektivě by tak byli pro své domovské země větším ohrožením než v případě návratu.

↗

Jak je vůbec možné, že tehdy patnáctiletá Šamíma před čtyřmi roky odletěla s kamarádkami do Turecka a odtud se za pomocí převaděčů dostala do Sýrie? Foto BBC

Oblasti se slabým vlivem práva jsou pro nové podoby radikalismu ideální půdou. Mimoprávní prostředí utichajících konfliktů nevede k rychlému nastolení spravedlnosti, ale k vyrovnávání účtů, k silovým řešením, k nadvládě mafiánských skupin, ke vzniku místních oligarchií. A také k nesnadnému rozlišování viníků a obětí. A obvykle také k dlouhodobé rezignací na dodržování lidských práv.

Nevyhýbat se problémům

Jsem přesvědčen, že je třeba postavit se k celému složitému problému čelem, nevyhýbat se mu. O takové vyhýbání právě usiluje Velká Británie. Oznámila, že odebírá státní občanství Šamimě Begumové. Její případ ukazuje, že život není černobílý a že lidské osudy je třeba vnímat v souvislostech. Vedle pochopitelného rozhořčení musí zbýt místo na lidská práva, pokud tedy nechceme právo redukovat jen na hromadně se šířící emoce.

Šamima Begumová před čtyřmi lety jako patnáctiletá společně s dvěma kamarádkami odletěla do Turecka a odtud za pomocí převaděčů přešla do syrské Rakky, už obsazené Islámským státem. Kamarádky mezitím zahynuly, ona se provdala za nizozemského aktivistu Islámského státu, dvě děti jí zemřely, třetí porodila v minulých dnech.

Je to ta Šamima, která svými rozhovory pro britský The Times i další média vyvolala rozhořčení na všech stranách. Mezi ostatními ženami z tábora v Baghúzu tím, že vyjádřila přání vrátit se do své vlasti. Ve světě tím, jak cynicky se vyjadřovala o popravách zajatců. Ano, byla to ta nechutná vyjádření o uřezaných hlavách zajatců, takové zvěrské vraždy zajatců považovala za normální projev ochrany tamních žen před vetřelci. „Myslela jsem jenom na to, co by takový zajatec udělal muslimské ženě, kdyby měl příležitost,“ řekla britskému deníku The Times.