Islámský stát je v poslední fázi své porážky a velmi brzy bude, alespoň v Sýrii a Iráku, snad už definitivně poražen. Zůstalo po něm mnoho obětí, rozvrácené oblasti, statisíce tělesně i duševně zmrzačených. Ruiny, rozlehlá bída, pokolení dětí, které neznají nic jiného než válku.

Po Islámském státu ale zůstali i lidé, kteří se v jeho strukturách angažovali. Mnozí přijeli zdaleka, nalákáni vzestupem Islámského státu. Někteří z nich byli bojovníky Islámského státu a unikli zajetí, jiní pracovali ve strukturách chalifátu v civilních zaměstnáních a další tam třeba jen žili. Mnozí z nich se po pádu své vysněné říše chtějí vrátit tam, kde se narodili, odkud pocházejí.

Pro příslušné západoevropské země z toho vyplývají dost obtížná dilemata etická i právní, která bude třeba naléhavě řešit. Rozumím pocitům ohrožení plynoucím z možného návratu islamistických aktivistů, ale moderní stát má funkce a závazky, kterých se nemůže vzdávat, musí naopak ukázat, že je schopen je zvládnout.

Ponechat islamistické aktivisty v oblasti vyhasínajícího konfliktu by umožnilo vyhnout se právě nyní, kdy je veřejné mínění na téma islámských radikálů velmi citlivé, řadě problémů souvisejících s jejich návratem. Pro budoucnost by to ale výrazně zvýšilo riziko, že se zapojí do dalších bojových či teroristických aktivit, budou je provokovat a vyhledávat, protože poválečný chaos je k tomu ideálním prostředím. V dlouhodobější perspektivě by tak byli pro své domovské země větším ohrožením než v případě návratu.

↗

Jak je vůbec možné, že tehdy patnáctiletá Šamíma před čtyřmi roky odletěla s kamarádkami do Turecka a odtud se za pomocí převaděčů dostala do Sýrie? Foto BBC

Oblasti se slabým vlivem práva jsou pro nové podoby radikalismu ideální půdou. Mimoprávní prostředí utichajících konfliktů nevede k rychlému nastolení spravedlnosti, ale k vyrovnávání účtů, k silovým řešením, k nadvládě mafiánských skupin, ke vzniku místních oligarchií. A také k nesnadnému rozlišování viníků a obětí. A obvykle také k dlouhodobé rezignací na dodržování lidských práv.

Nevyhýbat se problémům

Jsem přesvědčen, že je třeba postavit se k celému složitému problému čelem, nevyhýbat se mu. O takové vyhýbání právě usiluje Velká Británie. Oznámila, že odebírá státní občanství Šamimě Begumové. Její případ ukazuje, že život není černobílý a že lidské osudy je třeba vnímat v souvislostech. Vedle pochopitelného rozhořčení musí zbýt místo na lidská práva, pokud tedy nechceme právo redukovat jen na hromadně se šířící emoce.

Šamima Begumová před čtyřmi lety jako patnáctiletá společně s dvěma kamarádkami odletěla do Turecka a odtud za pomocí převaděčů přešla do syrské Rakky, už obsazené Islámským státem. Kamarádky mezitím zahynuly, ona se provdala za nizozemského aktivistu Islámského státu, dvě děti jí zemřely, třetí porodila v minulých dnech.

Je to ta Šamima, která svými rozhovory pro britský The Times i další média vyvolala rozhořčení na všech stranách. Mezi ostatními ženami z tábora v Baghúzu tím, že vyjádřila přání vrátit se do své vlasti. Ve světě tím, jak cynicky se vyjadřovala o popravách zajatců. Ano, byla to ta nechutná vyjádření o uřezaných hlavách zajatců, takové zvěrské vraždy zajatců považovala za normální projev ochrany tamních žen před vetřelci. „Myslela jsem jenom na to, co by takový zajatec udělal muslimské ženě, kdyby měl příležitost,“ řekla britskému deníku The Times.

Jsou tu ale i další okolnosti, před kterými nesmíme zavírat oči. Jak se mohlo vůbec stát, že třem patnáctiletým dívkám bez dospělého doprovodu nikdo nezabránil v odletu z londýnského letiště Gatwick do Istanbulu? Zpráva ČTK z 22.února 2015 říká: „Ani britští pohraničníci, ani letecká společnost neinformovali britskou policii o tom, že se dívky bez doprovodu vydávají na cestu, kterou obvykle používají lidé, jež se chtějí dostat do Sýrie.“

U mladistvých dívek jde jednoznačně o pochybení britského státu. Kdyby řádně fungoval, neodletěly by. A kdyby britské tajné služby dostatečně zachytávaly a vyhodnocovaly verbovací skupiny mezi britskými muslimskými radikály, nedostaly by se dívky ani na letiště.

Svou vinu na případu nese i Turecko. Na datových sítích lze snadno dohledat záběry kamer, na nichž se dívky pohybují ve veřejném prostoru ve městě Akçakale v těsné blízkosti hranice se Sýrií. Nevěřím, že by při pečlivosti a současných početních stavech turecké policie bylo možné přecházet, třeba i s převaděčem, přes hranici do Sýrie jako po promenádě. V dané oblasti jsem před několika měsíci pobýval, takže vím, že se turecká policie snaží na každém kroku ukazovat, že má situaci pod kontrolou.

Je patnáctiletý člověk plně vyzrálý a soudný? Právní systémy civilizovaných států považují osoby v tomto věku za hraničně způsobilé nést částečnou právní odpovědnost za své činy, a to v každém případě s vědomím snížených schopností osob takového věku rozpoznat všechny souvislosti a dopady svého jednání.

Komu ze čtenářů bylo někdy patnáct let, může si zkusit vzpomenout, nakolik byl tehdy schopen orientovat se ve složitých situacích, předvídat důsledky svých rozhodnutí či vzdorovat nátlaku dospělých — v případě Šamímy to byli verbíři používající jistě rafinované metody přesvědčování — a činit rozhodnutí, za které bude schopen nést plnou odpovědnost. Mladí lidé v takovém věku občas dělají věci nezodpovědné, nepochopitelné a také sebedestruktivní.

Fakta namísto emocí

Odebrat státní občanství vlasti člověku, který nemá jiné státní občanství, je právně velmi obtížné a muselo by být provázeno okolnostmi, které případ Šamímy nevykazuje. Navíc by se tak mohlo stát pouze v řízení, které je přezkoumatelné soudem. Všeobecná deklarace lidských práv k tomu uvádí v článku 13, odstavci 2): Každý má právo opustit kteroukoli zemi, i svou vlastní, a vrátit se do své země. A dále v článku 15: Každý má právo na státní příslušnost. Nikdo nesmí být svévolně zbaven své státní příslušnosti ani práva svou státní příslušnost změnit.

Oslabení ochrany lidských práv není ospravedlnitelné. A to ani skutečností, že daná osoba pobývala na území ovládaném Islámským státem, ba ani tím, že se nepřijatelně veřejně vyjádřila o svých pocitech souvisejících s popravami zajatců. Lidská práva náležejí i těm, kteří se jim zpronevěřují. I těm, kteří šíří nenávist. I těm, jejichž činy a slova vyvolávají odpor a pobouření.

Bez ochrany jejich práv nebudeme schopni uhájit ani naše vlastní práva. Kdyby to přestalo platit, začaly by se brzy hroutit i právní záruky běžného občanského života ve společnosti. Ani oprávněné všeobecné odsouzení počínání Islámského státu i nepřeberné množství zločinů spáchaných jeho jménem nesmí vést k destrukci systému lidských práv.

Namísto emocí je třeba vycházet z faktů. Existuje-li podezření, že se Šamíma Begumová během svého pobytu na územích okupovaných Islámským státem dopustila trestných činů, je třeba ji podrobit trestnímu řízení a případně ji postavit před soud. Dokazování nemusí být snadné, ale s tím se jistě vyšetřovatelé a soudci vyrovnají, je to jejich práce a není důvod jejich schopnosti a metody podceňovat.

Výrok o vině a trestu nemohou vynášet média, diskuse na společenských sítích nebo rozhořčené davy. V právním státě to mohou být jedině a pouze soudy. A už vůbec ne veřejná střelnice nedaleko anglického Liverpoolu, která nechala své zákazníky střílet na obličej Šamimy Begumové jako na terč. Ke zvlčení jsou náchylné i skupiny takzvaně spořádaných občanů, jak víme z historie.

Na otázku, jak zamezíme tomu, aby po svém návratu do vlasti nebyla Šamíma Begumová, případně jiní navrátilci, nebezpečná svému okolí a neohrožovala je svým radikalismem, případně i teroristickými činy, lze odpovědět jediné: Právě o tom rozhodnou soudy, od toho je v civilizované společnosti máme. Zpochybňovat jejich roli a účinnou ochranu společnosti soudními rozhodnutími by znamenalo vracet se v civilizačním vývoji hluboko zpět.

Aby soudy dokázaly tuto úlohu naplnit, musejí být nezávislé, a to samozřejmě i na momentálním většinovém mínění médií i společenských sítí. Věřím, že britské soudy, jakož i soudy v jiných západoevropských zemích, právě takové jsou.

Guantanamo v poušti

Ale nejde jen o Šamímu Begumovou. Takových žen i mužů je patrně několik tisíc. I oni mají mít možnost se vrátit. V takovém případě mnozí z nich budou patrně postaveni před soud. Právo na zákonného soudce, v zdevastované Sýrii jen stěží naplnitelné, je ostatně také základním lidským právem, jak stanoví článek 10 Všeobecné deklarace lidských práv: Každý má úplně stejné právo, aby byl spravedlivě a veřejně vyslechnut nezávislým a nestranným soudem, který rozhoduje buď o jeho právech a povinnostech, nebo o jakémkoli trestním obvinění vzneseném proti němu.

Soudní proces v civilizované a mírové zemi poskytuje jednu zásadní ochranu oproti soudům v poválečném procesu. A to sice ochranu proti mučení. Domnívá-li se někdo, že mučení válečných zločinců či radikálů je přípustné, třeba jako prvek pomsty, nemusíme ani argumentovat lidskostí, jakkoliv je pro mne na prvním místě v jakékoliv situaci.

Mučení vede k vynuceným přiznáním, a ta zpravidla znamenají nevinné oběti. Nejen to, mučení dává i skutečným zločincům dodatečně možnost výsledek soudního procesu zpochybnit. Mučení tak stírá rozdíl mezi pachatelem a obětí. Justice se tak stává rukojmím násilí a ztrácí svoji legitimitu.

Návrat radikálů do Evropy je žádoucí i proto, že jedním ze základů současného mezinárodního práva je shoda na tom, že státy mají předcházet státnímu bezdomovectví. Na radikálech zůstavších po Islámském státu je dobře patrné proč. V poválečných ruinách by — uniknou-li zatčení — zůstali jako psanci, všehoschopní a snadno využitelní i zneužitelní.

Ve svých domovských zemích budou mnozí z nich ve vězení, ti ostatní budou snáze pod dohledem tajných služeb než v zdevastované krajině syrsko-iráckého pomezí. Jejich obtížný návrat do společnosti budou jistě muset provázet i další opatření, která pro budoucnost zamezí radikalizaci takových jednotlivců i skupin, mnohá se budou týkat i středisek radikálního islámu či fašizujících tendencí ve společnosti.

Radikalismus je třeba mezi navrátilci i obecně v rizikových skupinách potírat právními prostředky, mezi něž patří i represe, ale také vzdělání, terapeutická práce, výzvědná činnost a dohled nad finančními toky i zdroji, případně jejich regulace. A rovněž začleňování do funkční společnosti. Jistěže to v daných zemích nebude snadný proces, ale zároveň to těmto společnostem lépe pomůže porozumět rizikům, která je mohou do budoucna oslabovat a ohrožovat. A mají dost institucionálních, silových i právních možností, jak nastalá rizika zvládat.

Důsledně aplikované právo a lpění na principech právního státu je nejlepší ochranou společnosti. Právě na neúctě k právnímu řádu, na silovém přístupu k mezinárodním vztahům a na pohrdání zásadami předvídatelné státní jurisdikce vyrostlo zadržovací centrum na Guantanamu, kde jsou v mimoprávním stavu a v bezvýchodném patu jak pro zadržované, tak pro jejich věznitele už osmnáctý rok vězněni islámští aktivisté, o nichž dnes ani nemůžeme říci, jestli byli teroristy, nebo ne, protože nebyli podrobeni nezávislému soudu, který by odpověď na takovou otázku u každého z nich nalezl.

Evropská unie ani žádný její členský stát si takovou ignoranci k právu nemůže dovolit, a to ani v podobě nějakého nového guantanama v poušti. Unie je založená na společných hodnotách a oblast práva je základem důvěry k jakýmkoliv hodnotám. Státy Evropské unie mají šířit právní jistotu, nikoliv posilovat nejistotu a nepředvídatelnost práva.

Postavit se čelem k důsledkům konfliktu ve východním Středomoří, živeném také zbraněmi a municí vyrobenými v členských státech Evropské unie, je jistě velká výzva. Tím spíše, že těch důsledků je mnohem více než jen ty, které jsem se snažil popsat.

Jedno je ale jisté — bez respektu k lidským právům se budou šířit konflikty a zmar. Jejich podpora jim nikdy zcela nezabrání, ale může jim leckdy předcházet. A pokaždé zmírňovat jejich důsledky. Lidská práva jsou základem civilizačních snah, v nichž se tříbí a roste to lepší v nás.