Lidská práva a spravedlnost i pro Šamímu Begumovou

Petr Pospíchal

Ani oprávněné odsouzení počínání Islámského státu a zločinů spáchaných jeho jménem nesmí vést k destrukci systému lidských práv. Evropské státy mají šířit právní jistotu, nikoliv posilovat nejistotu a nepředvídatelnost práva.

Islámský stát je v poslední fázi své porážky a velmi brzy bude, alespoň v Sýrii a Iráku, snad už definitivně poražen. Zůstalo po něm mnoho obětí, rozvrácené oblasti, statisíce tělesně i duševně zmrzačených. Ruiny, rozlehlá bída, pokolení dětí, které neznají nic jiného než válku.

Po Islámském státu ale zůstali i lidé, kteří se v jeho strukturách angažovali. Mnozí přijeli zdaleka, nalákáni vzestupem Islámského státu. Někteří z nich byli bojovníky Islámského státu a unikli zajetí, jiní pracovali ve strukturách chalifátu v civilních zaměstnáních a další tam třeba jen žili. Mnozí z nich se po pádu své vysněné říše chtějí vrátit tam, kde se narodili, odkud pocházejí.

Pro příslušné západoevropské země z toho vyplývají dost obtížná dilemata etická i právní, která bude třeba naléhavě řešit. Rozumím pocitům ohrožení plynoucím z možného návratu islamistických aktivistů, ale moderní stát má funkce a závazky, kterých se nemůže vzdávat, musí naopak ukázat, že je schopen je zvládnout.

Ponechat islamistické aktivisty v oblasti vyhasínajícího konfliktu by umožnilo vyhnout se právě nyní, kdy je veřejné mínění na téma islámských radikálů velmi citlivé, řadě problémů souvisejících s jejich návratem. Pro budoucnost by to ale výrazně zvýšilo riziko, že se zapojí do dalších bojových či teroristických aktivit, budou je provokovat a vyhledávat, protože poválečný chaos je k tomu ideálním prostředím. V dlouhodobější perspektivě by tak byli pro své domovské země větším ohrožením než v případě návratu.

Jak je vůbec možné, že tehdy patnáctiletá Šamíma před čtyřmi roky odletěla s kamarádkami do Turecka a odtud se za pomocí převaděčů dostala do Sýrie? Foto BBC

Oblasti se slabým vlivem práva jsou pro nové podoby radikalismu ideální půdou. Mimoprávní prostředí utichajících konfliktů nevede k rychlému nastolení spravedlnosti, ale k vyrovnávání účtů, k silovým řešením, k nadvládě mafiánských skupin, ke vzniku místních oligarchií. A také k nesnadnému rozlišování viníků a obětí. A obvykle také k dlouhodobé rezignací na dodržování lidských práv.

Nevyhýbat se problémům

Jsem přesvědčen, že je třeba postavit se k celému složitému problému čelem, nevyhýbat se mu. O takové vyhýbání právě usiluje Velká Británie. Oznámila, že odebírá státní občanství Šamimě Begumové. Její případ ukazuje, že život není černobílý a že lidské osudy je třeba vnímat v souvislostech. Vedle pochopitelného rozhořčení musí zbýt místo na lidská práva, pokud tedy nechceme právo redukovat jen na hromadně se šířící emoce.

Šamima Begumová před čtyřmi lety jako patnáctiletá společně s dvěma kamarádkami odletěla do Turecka a odtud za pomocí převaděčů přešla do syrské Rakky, už obsazené Islámským státem. Kamarádky mezitím zahynuly, ona se provdala za nizozemského aktivistu Islámského státu, dvě děti jí zemřely, třetí porodila v minulých dnech.

Je to ta Šamima, která svými rozhovory pro britský The Times i další média vyvolala rozhořčení na všech stranách. Mezi ostatními ženami z tábora v Baghúzu tím, že vyjádřila přání vrátit se do své vlasti. Ve světě tím, jak cynicky se vyjadřovala o popravách zajatců. Ano, byla to ta nechutná vyjádření o uřezaných hlavách zajatců, takové zvěrské vraždy zajatců považovala za normální projev ochrany tamních žen před vetřelci. „Myslela jsem jenom na to, co by takový zajatec udělal muslimské ženě, kdyby měl příležitost,“ řekla britskému deníku The Times.

Jsou tu ale i další okolnosti, před kterými nesmíme zavírat oči. Jak se mohlo vůbec stát, že třem patnáctiletým dívkám bez dospělého doprovodu nikdo nezabránil v odletu z londýnského letiště Gatwick do Istanbulu? Zpráva ČTK z 22.února 2015 říká: „Ani britští pohraničníci, ani letecká společnost neinformovali britskou policii o tom, že se dívky bez doprovodu vydávají na cestu, kterou obvykle používají lidé, jež se chtějí dostat do Sýrie.“

U mladistvých dívek jde jednoznačně o pochybení britského státu. Kdyby řádně fungoval, neodletěly by. A kdyby britské tajné služby dostatečně zachytávaly a vyhodnocovaly verbovací skupiny mezi britskými muslimskými radikály, nedostaly by se dívky ani na letiště.

Svou vinu na případu nese i Turecko. Na datových sítích lze snadno dohledat záběry kamer, na nichž se dívky pohybují ve veřejném prostoru ve městě Akçakale v těsné blízkosti hranice se Sýrií. Nevěřím, že by při pečlivosti a současných početních stavech turecké policie bylo možné přecházet, třeba i s převaděčem, přes hranici do Sýrie jako po promenádě. V dané oblasti jsem před několika měsíci pobýval, takže vím, že se turecká policie snaží na každém kroku ukazovat, že má situaci pod kontrolou.

Je patnáctiletý člověk plně vyzrálý a soudný? Právní systémy civilizovaných států považují osoby v tomto věku za hraničně způsobilé nést částečnou právní odpovědnost za své činy, a to v každém případě s vědomím snížených schopností osob takového věku rozpoznat všechny souvislosti a dopady svého jednání.

Komu ze čtenářů bylo někdy patnáct let, může si zkusit vzpomenout, nakolik byl tehdy schopen orientovat se ve složitých situacích, předvídat důsledky svých rozhodnutí či vzdorovat nátlaku dospělých — v případě Šamímy to byli verbíři používající jistě rafinované metody přesvědčování — a činit rozhodnutí, za které bude schopen nést plnou odpovědnost. Mladí lidé v takovém věku občas dělají věci nezodpovědné, nepochopitelné a také sebedestruktivní.

Fakta namísto emocí

Odebrat státní občanství vlasti člověku, který nemá jiné státní občanství, je právně velmi obtížné a muselo by být provázeno okolnostmi, které případ Šamímy nevykazuje. Navíc by se tak mohlo stát pouze v řízení, které je přezkoumatelné soudem. Všeobecná deklarace lidských práv k tomu uvádí v článku 13, odstavci 2): Každý má právo opustit kteroukoli zemi, i svou vlastní, a vrátit se do své země. A dále v článku 15: Každý má právo na státní příslušnost. Nikdo nesmí být svévolně zbaven své státní příslušnosti ani práva svou státní příslušnost změnit.

Oslabení ochrany lidských práv není ospravedlnitelné. A to ani skutečností, že daná osoba pobývala na území ovládaném Islámským státem, ba ani tím, že se nepřijatelně veřejně vyjádřila o svých pocitech souvisejících s popravami zajatců. Lidská práva náležejí i těm, kteří se jim zpronevěřují. I těm, kteří šíří nenávist. I těm, jejichž činy a slova vyvolávají odpor a pobouření.

Bez ochrany jejich práv nebudeme schopni uhájit ani naše vlastní práva. Kdyby to přestalo platit, začaly by se brzy hroutit i právní záruky běžného občanského života ve společnosti. Ani oprávněné všeobecné odsouzení počínání Islámského státu i nepřeberné množství zločinů spáchaných jeho jménem nesmí vést k destrukci systému lidských práv.

Namísto emocí je třeba vycházet z faktů. Existuje-li podezření, že se Šamíma Begumová během svého pobytu na územích okupovaných Islámským státem dopustila trestných činů, je třeba ji podrobit trestnímu řízení a případně ji postavit před soud. Dokazování nemusí být snadné, ale s tím se jistě vyšetřovatelé a soudci vyrovnají, je to jejich práce a není důvod jejich schopnosti a metody podceňovat.

Výrok o vině a trestu nemohou vynášet média, diskuse na společenských sítích nebo rozhořčené davy. V právním státě to mohou být jedině a pouze soudy. A už vůbec ne veřejná střelnice nedaleko anglického Liverpoolu, která nechala své zákazníky střílet na obličej Šamimy Begumové jako na terč. Ke zvlčení jsou náchylné i skupiny takzvaně spořádaných občanů, jak víme z historie.

Na otázku, jak zamezíme tomu, aby po svém návratu do vlasti nebyla Šamíma Begumová, případně jiní navrátilci, nebezpečná svému okolí a neohrožovala je svým radikalismem, případně i teroristickými činy, lze odpovědět jediné: Právě o tom rozhodnou soudy, od toho je v civilizované společnosti máme. Zpochybňovat jejich roli a účinnou ochranu společnosti soudními rozhodnutími by znamenalo vracet se v civilizačním vývoji hluboko zpět.

Aby soudy dokázaly tuto úlohu naplnit, musejí být nezávislé, a to samozřejmě i na momentálním většinovém mínění médií i společenských sítí. Věřím, že britské soudy, jakož i soudy v jiných západoevropských zemích, právě takové jsou.

Guantanamo v poušti

Ale nejde jen o Šamímu Begumovou. Takových žen i mužů je patrně několik tisíc. I oni mají mít možnost se vrátit. V takovém případě mnozí z nich budou patrně postaveni před soud. Právo na zákonného soudce, v zdevastované Sýrii jen stěží naplnitelné, je ostatně také základním lidským právem, jak stanoví článek 10 Všeobecné deklarace lidských práv: Každý má úplně stejné právo, aby byl spravedlivě a veřejně vyslechnut nezávislým a nestranným soudem, který rozhoduje buď o jeho právech a povinnostech, nebo o jakémkoli trestním obvinění vzneseném proti němu.

Soudní proces v civilizované a mírové zemi poskytuje jednu zásadní ochranu oproti soudům v poválečném procesu. A to sice ochranu proti mučení. Domnívá-li se někdo, že mučení válečných zločinců či radikálů je přípustné, třeba jako prvek pomsty, nemusíme ani argumentovat lidskostí, jakkoliv je pro mne na prvním místě v jakékoliv situaci.

Mučení vede k vynuceným přiznáním, a ta zpravidla znamenají nevinné oběti. Nejen to, mučení dává i skutečným zločincům dodatečně možnost výsledek soudního procesu zpochybnit. Mučení tak stírá rozdíl mezi pachatelem a obětí. Justice se tak stává rukojmím násilí a ztrácí svoji legitimitu.

Návrat radikálů do Evropy je žádoucí i proto, že jedním ze základů současného mezinárodního práva je shoda na tom, že státy mají předcházet státnímu bezdomovectví. Na radikálech zůstavších po Islámském státu je dobře patrné proč. V poválečných ruinách by — uniknou-li zatčení — zůstali jako psanci, všehoschopní a snadno využitelní i zneužitelní.

Ve svých domovských zemích budou mnozí z nich ve vězení, ti ostatní budou snáze pod dohledem tajných služeb než v zdevastované krajině syrsko-iráckého pomezí. Jejich obtížný návrat do společnosti budou jistě muset provázet i další opatření, která pro budoucnost zamezí radikalizaci takových jednotlivců i skupin, mnohá se budou týkat i středisek radikálního islámu či fašizujících tendencí ve společnosti.

Radikalismus je třeba mezi navrátilci i obecně v rizikových skupinách potírat právními prostředky, mezi něž patří i represe, ale také vzdělání, terapeutická práce, výzvědná činnost a dohled nad finančními toky i zdroji, případně jejich regulace. A rovněž začleňování do funkční společnosti. Jistěže to v daných zemích nebude snadný proces, ale zároveň to těmto společnostem lépe pomůže porozumět rizikům, která je mohou do budoucna oslabovat a ohrožovat. A mají dost institucionálních, silových i právních možností, jak nastalá rizika zvládat.

Důsledně aplikované právo a lpění na principech právního státu je nejlepší ochranou společnosti. Právě na neúctě k právnímu řádu, na silovém přístupu k mezinárodním vztahům a na pohrdání zásadami předvídatelné státní jurisdikce vyrostlo zadržovací centrum na Guantanamu, kde jsou v mimoprávním stavu a v bezvýchodném patu jak pro zadržované, tak pro jejich věznitele už osmnáctý rok vězněni islámští aktivisté, o nichž dnes ani nemůžeme říci, jestli byli teroristy, nebo ne, protože nebyli podrobeni nezávislému soudu, který by odpověď na takovou otázku u každého z nich nalezl.

Evropská unie ani žádný její členský stát si takovou ignoranci k právu nemůže dovolit, a to ani v podobě nějakého nového guantanama v poušti. Unie je založená na společných hodnotách a oblast práva je základem důvěry k jakýmkoliv hodnotám. Státy Evropské unie mají šířit právní jistotu, nikoliv posilovat nejistotu a nepředvídatelnost práva.

Postavit se čelem k důsledkům konfliktu ve východním Středomoří, živeném také zbraněmi a municí vyrobenými v členských státech Evropské unie, je jistě velká výzva. Tím spíše, že těch důsledků je mnohem více než jen ty, které jsem se snažil popsat.

Jedno je ale jisté — bez respektu k lidským právům se budou šířit konflikty a zmar. Jejich podpora jim nikdy zcela nezabrání, ale může jim leckdy předcházet. A pokaždé zmírňovat jejich důsledky. Lidská práva jsou základem civilizačních snah, v nichž se tříbí a roste to lepší v nás.

    Diskuse
    "Všeobecná deklarace lidských práv k tomu uvádí ....... v článku 15: Každý má právo na státní příslušnost. Nikdo nesmí být svévolně zbaven své státní příslušnosti ani práva svou státní příslušnost změnit. "
    ---------------------------------------

    Je jasné, čeho se politici bojí -- představte si, že nějaký radikální navrátilec nebude pro nedostatek důkazů odsouzen, vezme náklaďák a napálí to do davu a pozabíjí nebo zmrzačí desítky lidí......

    Každý si tuto obavu a její sílu asi dokáže představit a zpupné a otřesné výroky Šamímy ji jenom posilují.

    Takže se dá očekávat, že přes všechny panem Pospíchalem shromážděné argumenty, které jistě mají svou váhu, budou občanství odebírána a stoupenci IS ponecháváni svému osudu.

    Bude se říkat, že si tito lidé dle článku 15 VDLP dobrovolně vybrali jiné státní občanství a to původní jim tímto zkrátka zaniklo. Takže jim vlastně ani není odebírané. Jen se stvrzuje faktický stav, že se ho sami zřekli.
    Ve válečných a poválečných časech nic nového, sudetští němci byli také zbavení čs. občanství a odsunuti, protože se před tím postavili proti svému státu.
    (a detaily, že IS vlastně stát nebyl, i když tak fungoval, a navíc nyní zanikl, nikdo nebude řešit)
    ------------------------------

    Mimochodem jsem zvědav, jestli bude věta "Návrat radikálů do Evropy je žádoucí......." zneužita Parlamentními listy nebo podobnými, třeba pod titulkem: Neomarxisté podporují islamizaci Evropy a návrat teroristů....... nebo tak něco...
    MP
    March 7, 2019 v 20.07
    Aleši Morbicerovi
    Nějak mi pořád připadá to zneužítí ze strany Parlamentních listů lepší, než získávat jejich souhlas tím, že budu podporovat porušování lidských práv. A to, že o porušování lidských práv jde, je bohužel dosti evidentní. Argumentace s dobrovolnou volbou občanství IS neobstojí ani formálůně, žádná z těch zemí, které dnes nevědí, co se svými občany v Sýrii, IS jako stát neuznala.


    Podstatnější by asi mělo být, že ho uznávali samotní radikálové, protože to oni měnili občanství...... ale je to asi fuk, jaké odůvodnění bude nakonec použito. Ve Francii už radikály stěží zvládají teď, teroristický útok nějakého dobrovolně přijatého navrátilce by pro některé ministry neznamenal jen konec kariéry, ale spíš posezení v potemnělé kanceláři s pistolí nabitou jedním nábojem...
    Opravdu si nedovedu představit, že si to někdo vezme na triko, ani nevěřím na nějakou deradikalizaci. V Iráku je všechny popraví, Sýrii budou nutit k témuž.
    V nejlepším případě vezmou zpět osiřelé děti, bych řekl.
    MP
    March 8, 2019 v 15.38
    Aleši Morbicerovi
    V tomto případě není podstatnější, co uznávala Šamíma. Ten katalog lidských práv je sice velmi obecná a nedostatečně vymahatelná norma, ale sát, který se k ni jako francie programově hlásí, ji musí pojednávat s příslušnou právní formalitou. A za prvé nevěřím tomu, že by vůbec IS formalizovalo své občanství a kdyby ano, že by ho poskytovalo ženám -- a pokud by se ty dvě neuvěřitelnosti udály, že by o nich existovala dokumentace. Je prostě na státu, který odmítá její doložený nárok na občanství, aby dokázal, že se ho zřekla.

    Osobně bych právo na návrat považoval za něco, co plyne z evropského pojetí občanství i bez opory v příslušném katalogu. soudit jistě, vyžadovat po případném odpykání trestu stálý dohled bych už nepovažoval za tak samozřejmé, ale není v Evropě, pokud vím, země, kde by to zákony neumožňovaly. Dokonce i kdyby se udála další neuvěřitelnost a ti navrativší bY nebyli pravomocně odsouzeni.

    To zda Vy věříte či nevěříte na nějakou deradikalizaci nemá naštěstí s občanskými právy nic společného.
    Kdybychom se řídili tím, nač v této zemi věří většina, budou Romové, narkomani a nejspíše i gayové ve sběrných táborech a bude tu platit "třikát a dost" s obnoveným trestem smrti. Ostatně při nákaze, která se šíří z Maďarska -- už i v Čechách občas zaznamenáte výroky o tom, zač vše může Söreš, na Slovensku bohužel spíše často (s vtipnými transparenty: Söreš? Sereš!) -- by to byla otázka času, kdy za ty ostnatý dráty začali strkat i Židy.


    Na deradikalizaci vskutku nevěřím, v ostatních věcech spíš vyjadřuji, jak si myslím, že to dopadne.
    (pro klid duše pana Kolaříka - můžu se mýlit)

    Pokud jde o tři krát a dost -- ukazuje se, že mnohonásobní recidivisté nemají zábrany a nové a nové tresty na ně nemají žádný účinek, takže to možná není zas tak špatný model.
    Samozřejmě bez trestu smrti.
    (zhruba před třemi roky jsem tady dával odkaz na podrobný výzkum japonských kriminalistů, už nevím, kde to skončilo, ale výsledky byly tristní - recidivisté jsou nenapravitelní a 3x a dost je v podstatě upřednostnění zájmů obětí nad zájmy pachatelů, nic víc)

    Jinak s vámi souhlasím, nelze to nechat na náladách veřejnosti.
    (i když si přece jen nemyslím, že by to dopadlo až tak zle jak líčíte)
    AM
    March 8, 2019 v 18.35
    "Orgány Evropské unie mlčí..."
    JP
    March 9, 2019 v 12.31
    3x a dost...
    ... je především principem naprostého právního nihilismu. Je to stavem kdy právo přestává zkoumat, co je a co není po právu, co je a co není spravedlivé - nýbrž jenom uvaluje sankce.

    Kdysi dávno, ještě za časů totality, byl na právech jeden studijní předmět "Kybernetika". Dohadovali jsme se tehdy mezi studenty, jakým způsobem by opravdu bylo možno standardizovat nalézání práva, aby ho bylo možno převést na tuto počítačovou formu. A jeden student (M. Hekrdla) k tomu sarkasticky poznamenal: "Na n a š e právo?... Na to by stačilo i kuličkové počítadlo!"

    To pravidlo "3x a dost" je skutečně výrazem naprostého právního primitivismu, kdy soudce zvažující všechny - trestní, osobní i humánní - aspekty zcela konkrétního případu je nahrazen "kuličkovým počítadlem". Které si navíc vystačí s pouhými třemi kuličkami.

    "Recidivisté jsou nenapravitelní" - to je zároveň výrazem naprostého s o c i á l n í h o nihilismu; kdy společnost naprosto rezignovala jak na své snahy, tak na svou schopnost ty, kteří poznali kriminály zevnitř, vrátit zpět do normálního a přirozeného lidského života.

    Ohánět se japonskými kriminologickými statistikami je záležitostí krajně zavádějící; celý japonský soudní systém je velice specifický, například kvóta odsuzujících rozsudků dosahuje nějakých až 98 procent!! Něco takového bylo v Evropě naposled až za Stalina.

    A daleko smysluplnější by bylo podívat se na kriminologické statistiky třeba švédské nebo finské - tedy v zemích kde to s resocializací odsouzených berou opravdu vážně. A opravdu pro to také něco dělají. Neznám ty severské statistiky; ale troufám si tvrdit že se budou o dost hodně lišit od těch japonských.
    JP
    March 9, 2019 v 12.35
    A na toho Kellera bych se opravdu nijak moc neodvolával. Keller se sice stále ještě tak nějak prohlašuje za příslušníka levice, ale jeho názory ve skutečnosti mají mnohem blíže k názorové a hodnotové tradici krajní pravice, ne-li vysloveně fašistické.
    Jestliže člověk chce být tolerantním "multikulturalistou", asi by se neměl snažit delegitimizovat ani takové názory, které jsou mu protivné, ale měl by se stále snažit o věcnou polemiku.

    A tak tedy teď přemýšlím, zda mám vlastně něco proti toleranci a multikulturalismu, nebo naopak proti nedodržování zásad tolerance a multikulturalismu. Nakonec se ovšem ani ten nejvíce tolerantní multikulturalista neobejde bez toho, aby některé názory považoval prostě za špatné a jiné názory (tedy ty svoje) za dobré. Ještě jsem asi nepotkal člověka, který by prohlašoval, že má špatné názory, naopak všichni lidé, se kterými jsem se kdy setkal, měli názory dobré a správné, i když navzájem třeba i protikladné.
    MP
    March 9, 2019 v 18.23
    Pavlu Kolaříkovi
    Ten výrok "není jich většina" byl, pokud si vzpomínám, o voličích Miloše Zemana. Těch opravdu není většina. K tomu není třeba být autoritativní, na to se stačí podívat na volební statistiky.

    Zatímco ty věci, které jsem vypočítával ve větě, kterou citujete, bohužel najdeme ve výsledcích veřejného mínění jako majoritně zastoupené odpovědi. Neodovozuji z toho svůj názor na spoluobčany, ale na takovou formu vytváření výpovědí o "většině". A na to, kam by vedla politika, která by chtěla vycházet z toho, v "co věří většina".

    Ale máte pravdu, podcenil jsem fakt, že kondicionál v češtině příliš slabě vyjadřuje ireálnost a pro některé je to příliš jemná nuance, takže tu Vaší dnešní aroganci pro jednou beru jak daň za špatnou stylistiku.






    MP
    March 10, 2019 v 11.58
    Vládne nám většina?
    Pavel Kolařík svým milým způsobem uraženého řeznického psa (urazil jsem ho kdesi, kdysi „zdviženým prstem ...“) tématizoval docela důležitý problém. Vládne nám většina, resp. je většina reprezentována těmi, kdo vládnou?

    Nad volebními výsledky si tu otázku poprvé s krvavou naléhavosti kladli po německých volbách v roce 1932: NSDAP tehdy měla 33,1%, SPD 20,4 %, Komunisté 16,9 % -- a SPD jako jediná z těchto tří stran přitom neztrácela oproti volbám v roce 1930. Celkově vycházel součet odevzdaných hlasů pro absolutní většinu protinacistických stran, t.j. součet odevzdaných hlasů voličů NSDAP a těch stran, které výslovně nevedly antinacistickou kampaň byl pod polovinou odevzdaných hlasů. Jak známo o čtvrt roku později vládl Hitler.

    Když se podíváme na prezidentské volby 2018, vidíme v prvním kole 1 985 547 hlasů odevzdaných pro Miloše Zemana (38,56 %) a 1 369 601 hlasů pro Jiřího Drahoše (26,60 %). Ovšem součet hlasů odevzdaných pro Jiřího Drahoše a ve prospěch těch, kteří vedli vyhraněně antizemanovskou kampaň (a vesměs netématizovali nic jiného) a kteří v druhém kole podpořili zcela jednoznačně Drahoše činily v součtu 2 911 677 (cca 56 % hlasů v prvním kole), zatímco hlasy pro Zemana a těch, kdo buď později podpořili Zemana (Hannig) nebo se k němu v kampani chovali jako jednomu z protikandidátů činily o 675 000 méně, 2 236 464 (cca 44%). V druhém kole volby výhrál jak známo Zeman o necelých 160 hlasů před Drahošem.

    Můžeme vše, kromě konečného výsledku -- Miloš Zeman byl zvolen prezidentem České republiky téměř 41% hlasů oprávněných voličů -- vzít jako okecávání a psát moralistické úvahy o beznadějné méněcennosti českého národa, pak nám ovšem nezbývá než emigrovat, nejlépe do Mnichova, nebo si můžeme říct, že se prozemanovská většina utvořila až v druhém kole voleb a že jsme my, kteří jsme Zemana nechtěli mít podruhé prezidentem, něco parádně zvorali. A že máme velmi málo času na to, abychom promysleli, jak příště vytvořit většinu integrovanou nejen tím, co nechce, ale dost pružnou, aby se dokázala opřít o ono minimum pozitivních očekávání, které občané tuto většinu tvořící sdílejí. Tvrdý a těžký úkol boje o zachování a rozvíjení politické svobody -- ,mohem těžší než moralizovat.
    MP
    March 10, 2019 v 13.09
    Ano, pane Kolaříku
    Já si o Vás také nemyslím nic moc dobrého, nemá rád zaťaté ideologické nafoukance. Ale nemyslím, že bychom měli spamovat diskusi svými vzájemnými animozitami. Pokud máte co říct věcně k mým příspevkům, rád budu reagovat, jinak mne prosím omluvte, i závazky zdvořilosti mají své meze.

    A ne, všichni v hlavě podobnou asociaci o štvavé vysílačce nemáme, někteří z nás si tam občas uklízejí.
    JH
    March 10, 2019 v 19.39
    Plný souhlas s článkem,
    vymýšlení nevěrohodných záminek k odebrání občanství je pro zemi, která kdysi byla poslední baštou demokracie v Evropě, nedůstojné. Nestačím se divit. Měli by zkrátka milou vypatlanou dívčinu přijmout zpět, obvinit, odsoudit, a šup s ní do basy.
    Že recidivisté vůbec nelitují svých činů, ale výrazně je štve, že je ti blbí policajti chytili, a že násilných trestných činů se kromě tzv. domácích zabijaček dopouštějí právě oni a s rostoucí recidivou i stoupá jejich násilnost, to ani severské statistiky nepopřou pane Poláčku.
    Ten japonský kriminalista měl rozhled, víc než dvacetiletou praxi a otevřenou mysl, nebyl to pitomec, jak se ho snažíte vykreslit...

    Nejdojemnější jsou snahy, aby oběti násilí a jejich blízcí a pachatelé spolu pořádali nějaké sešlosti a povídali si, což je nová móda, kterou jisté levicové kruhy razí.
    Ano, kdyby nějaký desetkrát trestaný magor svázal do kozelce moji babičku, aby ji mohl vykrást byt, a ona se udusila, já bych na to setkání šel. Proč ne. Dívat se do jeho ničeho nelitujícího ksichtu by bylo k nezaplacení. Zabil bych toho hajzla holýma rukama.
    -----------------------------------------

    Copak není pravda, že se měli představitelé EU vyjádřit jasně v duchu textu pana Pospíchala, a ne hrát mrtvého brouka? I když to říká fašista Keller?
    JP
    March 12, 2019 v 11.27
    Proč brát ohledy na recidivisty?
    Pane Morbicere, když jsou všichni ti recidivisté tak naprosto nepolepšitelní - tak proč se s nimi ještě vůbec nějakým způsobem párat?... Proč je všechny rovnou nepostřílet? Nepověsit? Nerozčtvrtit, nenarazit na kůl?...

    Právě proto, pane Morbicere, že bychom se tím sami ocitli zpátky ve středověku. Že bychom tím sami pohřbili největší výdobytek (evropské, a křesťanské) civilizace - totiž že i zločince stále považujeme za č l o v ě k a. Za lidskou bytost, která se v důsledku těch či oněch n e p ř í z n i v ý c h o k o l n o s t í dostala do konfliktu se zákonem; ale která přesto ani tak neztrácí nárok na základní lidskou důstojnost.

    To že my se i k těmto recidivistům budeme chovat jako k lidským bytostem - tak to děláme v prvé řadě kvůli sobě samým. Právě proto abychom naši společnost, náš svět udrželi ve stavu alespoň té základní civilizovanosti a kulturnosti, ke kterému jsme je dokázali přivést. A ne abychom ji táhli zpět k tomu středověkému barbarství.

    Je ostatně nemálo zajímavé sledovat, jak Vy - jakožto křesťan - při nejbližší příležitostí házíte přes palubu centrální výpověď křesťanství, totiž že nakonec k a ž d ý člověk je (boží) duše. A že tedy u každého člověka je principiálně možné tu boží jiskru, to boží dobro v něm najít a probudit.

    Není to ostatně zdaleka poprvé, pane Morbicere, kdy u Vás musím konstatovat vysoký stupeň formalismu Vašeho křesťanského vyznání.
    IH
    March 13, 2019 v 11.37
    Emocionální střet nad konkrétní osobou Š. B. je typický pro dnešní silně medializovanou dobu, jež nešetří příběhy a detaily. Přitom je přece jasné, že v Británii, stejně jako jinde, jsou tisíce lidí, které můžeme podezírat (nebo, žel, ani to ne) z extrémních záměrů. Petrem Pospíchalem výtečně popsané skutečnosti se stávají "slabotou" vůči obrázku té mladé ženy, jež mají lidé ve svých myslích. Principy, které je třeba dodržovat, má-li být stát sebevědomý a věrohodný, jsou ad hoc zpochybňovány v reakci na to, že se veřejnost blíže seznámila s příběhem konkrétního individua. (Totéž ovšem platí i pro zastánce, kteří jsou dojati cenou, kterou musela Š. B. za svou volbu "zaplatit").

    Nemá-li být Š. B. přijata zpět a souzena jako britská občanka, pak je ovšem logicky na místě činit dalekosáhlá opatření zbavující práv další a další občany, kteří pospolu představují neporovnatelně větší a vskutku nevyzpytatelnou hrozbu. To by se ovšem na šikmou plochu za Š. B. vykročila celá společnost.
    Ano pane Poláčku, záměrně jsem to trochu vyhrotil, abych vám umožnil mě obvinit z choutek narážet lidi na kůl a z toho, že nejsem žádný křesťan, jen bohapustý žvanil.
    Tušil jsem, že zvolíte tuto cestu a vyhnete se hlubší úvaze o prokázaných faktech.

    Co s třikrát, pětkrát trestaným tupým násilníkem, který zase znásilní nebo zbije nějakou ženu, bez lítosti, bez mrknutí oka, a zničí ji celý život?
    Opravdu by nezasloužil dožít v ústraní, aby se toto neopakovalo?
    (A opravdu si myslíte, že ty vaše řeči o tom, že když nebudeme respektovat lidskou důstojnost recidivistických zločinců, skončíme ve středověku, nejsem schopen sám pobrat?)
    + Další komentáře