Kdo nás vždycky zradí? Sociální demokrati

Jan Gruber

Ministři Tomáš Petříček a Jan Hamáček se zpronevěřují sociálně demokratickému programu. Lákají do země pracovníky ze zahraničí, čímž snižují cenu práce. Cizince redukují na pracovní sílu. Že i oni jsou lidé, zapomněli.

„Wer hat uns verraten? Sozialdemokraten!

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

(Kdo nás zradil? Sociální demokraté!)

Wer hat uns verraten, wer hat uns verkauft?

(Kdo nás zradil a prodal?)

Wer hat uns verraten? Sozialdemokraten!

(Kdo nás zradil? Sociální demokraté!)

Die haben uns verraten! Und die haben uns auch verkauft!

(To oni nás zradili! To oni nás také prodali!),“

zpívá o německých sociálních demokratech písničkář a stand-up komik Marc-Uwe Kling. Slova písně ovšem platí i na ty naše. Seznam nesplněných slibů, které představitelé nejstarší české politické strany voličům dali, takřka nebere konce. Každým týdnem se navíc rozrůstá o další položky.

Vypočíst je není v silách žádného smrtelníka. Ostatně by to nedávalo valného smyslu. Takový seznam by se s největší pravděpodobností vůbec nevešel na internet. A pokud ano, lze důvodně pochybovat, že by si našel své čtenáře. Fandů sebetrýznění je pomálu.

Proto je vhodnější zabývat se důkladně jednotlivými příklady a takto ilustrovat věrolomnost současného vedení strany. Sociální demokraté se před posledními sněmovními volbami bili v prsa a hlasitě deklamovali, že „nedovolí snižovat cenu práce v České republice neregulovanou migrací ze zemí mimo Evropskou unii“.

Lídr strany Lubomír Zaorálek srdnatě oponoval plánům politického hnutí ANO, jež chtělo do země přivést další zahraniční dělníky. „Pokud chcete nízko kvalifikované pracovníky, jděte podnikat na Ukrajinu, ale nepřesouvejte levnou pracovní sílu sem,“ vmetl do tváře Andreji Babišovi. Rok po volbách je ale všechno jinak.

Tomáš Petříček plánuje zdvojnásobit kvóty pro zaměstnance z Ukrajiny, ač proti jejich loňskému navýšení sociální demokracie — ještě jako opoziční strana — razantně protestovala. A Jan Hamáček Sněmovnou tlačí novelu cizineckého zákona, jež má vytvořit institut jednoročních mimořádných pracovních víz — tedy umožnit příchod tisíců bezprizorních gastarbeiterů.

Ministerská křesla hřejí, přátelé se vylodili do poradcovských funkcí a limuzíny čekají před vraty. Proč ohrožovat výdobytky vládního přištipkaření zbytečným lpěním na programu? Koláž DR

Jednoduché odpovědi na složité otázky

Hamáčkovy i Petříčkovy záměry — shodující se s tužbami kapitánů českého kasinokapitalismu — jsou vedeny snahou pomoci hospodářství, kterému se v nebývalém ekonomickém rozkvětu nedostává lidí svolných k vykořisťování za malý peníz.

Úřady práce evidují přes tři sta dvacet tisíc volných pracovních míst, zatímco uchazečů o zaměstnání jen kolem dvou set třiceti tisíc. Statistiky ovšem matou. Těch, co by mohli pracovat, je více než dost. Chybí ovšem podmínky, jež by lidem umožnily vstoupit na pracovní trh.

Namátkou: Česká republika se potýká se zcela nedostačujícími kapacitami školek, rodiče se proto dlouho nemohou vrátit zpátky do zaměstnání. Nejenže chybějí místa pro dvouleté děti, nedostává se jich ani pro ty tříleté — ač jim je zákon garantuje.

Stát zapomíná i na tisíce zdravotně postižených, o které firmy nestojí, neboť se souběžně s minimální mzdou nenavyšuje příspěvek na jejich zaměstnávání. A podle nezveřejněné studie ministerstva práce a sociálních věcí další milion lidí pracuje „načerno“, zhusta kvůli neřešené exekuční pandemii.

Česká politika ovšem systémovým řešením komplexních problémů nepřeje. Na složité otázky má ve zvyku hledat jednoduché odpovědi, které se obvykle ukáží jako mylné.

Přemístit člověka z místa, kde je o zaměstnání nouze, do místa, jež volnými pracovními pozicemi přetéká, totiž s sebou nese řadu komplikací. Lze zmínit sociální dumping, technologické zaostávání země sázející na levnou pracovní sílu, přikrmování rozežraných majitelů ubytoven nebo nárůst drobné kriminality.

Cizinec není člověk, ale pracovní síla

S ohledem na výše uvedené se lze s iniciativami obou sociálně demokratických ministrů vypořádat celkem snadno. Pokud už zapomněli na dané sliby, mohli se alespoň rozpomenout na slova svého stranického kolegy Vladimíra Špidly, že „zdroje jsou“.

Jimi bývalý premiér mínil, že politická vůle dokáže zdolat nejednu překážku. Nedostává-li se zaměstnanců je třeba budovat školky, podporovat flexibilní úvazky, zkracovat pracovní dobu, pomoci zdravotně postiženým a zatočit s následky řádění exekutorů. Jde — pravda — o složitější cestu, ale to by dobrého politika nemělo odradit.

Přesto je vhodné se u Hamáčkova návrhu na chvíli pozastavit. Jednoroční pracovní víza jsou novým institutem, se kterým nemá Česká republika zkušenosti, pohled za hranice do sousedního Německa ovšem ukazuje, že jejich zavedení není zdaleka tak dobrým nápadem, jak se může zdát.

Německo obdobný model, který cizince redukuje na pracovní sílu — čímž spolehlivě brání jejich integraci — prosazovalo od padesátých let vůči pracovníkům z Turecka.

Výsledek? Turecká komunita, jejíž členové se navzdory původním předpokladům nevraceli zpátky domů, trpí sociálním vyloučením, ohrožuje ji vysoká míra nezaměstnanosti a v porovnání s ostatními skupinami migrantů je nejméně začleněná do většinové společnosti.

Hamáček tak připomíná člověka, který zatrvzele obědvá polévku vidličkou, ač již mnozí dávno zjistili, že se lžící to jde lépe a jeden se nezakecá. Zkrátka cizince je ve jménu růstu třeba vyždímat, zahodit a přivést nové. Ti se současně mají mít na pozoru, aby je v krátkém čase mezi prací a pádem do bezvědomí vyčerpání nikdo ani nespatřil.

Co je na tom sociálně demokratického, ví snad leda sám Hamáček. Pokud si samozřejmě uvědomuje, že ještě stále stojí v čele nejstarší české politické strany a není zaměstnancem premiérova holdingu, toho času sporně zaparkovaného ve svěřenských fondech.

    Diskuse
    January 22, 2019 v 11.19
    Cizinci na jedno použití
    Přístup k cizincům jako levné a bezprávné pracovní síle je dlouhodobou politikou Odboru azylové a migrační politiky Minesterstva vnitra ČR, na kterou nemělo vliv střídání ministrů. Dlouho tuto politiku zosobňoval ředitel OAMP, Tomáš Haišman. U příležitosti jeho odchodu z funkce zhodotil jeho působení Martin Rozumek [1], a uvedl zajímavou okolnost: strůjcem autoritářské, xenonofobní a asociální politiky nebyl Tomáš Haišman vždy, stal se jím až v roce 2000, nejspíše ve spojitosti s růstem pravomocí svého odboru. Vypadá to, jako by Tomáš Haišman a jeho podřízení podlehli pokušení moci a začali se vcelku nesmyslně vyžívat v jejím hromadění a jejím sadistickém uplatňování vůči slabším, ale Martin Rozumek mluví spíše o nezvládání povinností, které na sebe OAMP s novými pravomocemi vzal. Pokud je tomu tak, těžko říct, zda nelidská až nenávistná politika OAMP, jak se projevuje v praxi odboru i v jeho návrzích úprav cizineckého práva, je čistě výsledkem neschopnosti, anebo dílem někoho, možná průmyslových lobbistů, kdo uplatňuje vliv skrytě, ve stínu přetížených zodpovědných úředníků nezvládajících svou práci.

    Srovnání letopočtů ukazuje, že ke zlomu v práci Tomáše Haišmana a OAMP došlo za vlády Miloše Zemana, v době kdy na Ministerstvu vnitra střídal Václava Grulicha Stanislav Gross. Pokud tedy na formování azylové a migrační politiky v té době měl najaký vliv ministr vnitra nebo předseda vlády — jehož současné působení v úřadu prezidenta jako by naznačovalo, že spojitost není čistě néhodná —, byli těmi padouchy vážně zase sociální demokrati. Od té doby se nicméně personální složení ani programové zaměření OAMP neměnily bez ohledu na střídání premiérů (po Zemanovi přišli Špidla, Gross, Paroubek, Topolánek, Jan Fischer, Nečas, Rusnok, Sobotka a nakonec Babiš) ani ministrů vnitra (Bublan, Langer, Pecina, John, Kubice, znovu Pecina, Chovanec, Metnat, a teď Hamáček).

    Je tak možné, že Hamáček není zlý, jen neschopný. Projekt jednoročních pracovních víz navazuje na politiku OAMP od roku 2000, jejíž součástí byly například snahy znemožnit cizincům po vypršení obvyklého tříletého pobytového víza toto vízum prodloužit a donutit je, aby se aspoň nakrátko vrátili do země původu, než k nám znovu přijdou pracovat — to proto, že cizinci u nás mají právo žádat o trvalý pobyt po pěti letech nepřetržitého pobytu v zemi, ale oddělené pobyty, byť by mezi nimi byl třeba jen jediný měsíc, se nesčítají. Hlavní starostí OAMP od roku 2000 vždycky bylo, aby se nám tu ti cizinci nechtěli usadit na trvalo, hlavní snahou bránit jejich integraci do naší společnosti. Zjevně se na tom nic nezměnilo ani s odchodem Tomáše Haišmana, ani s nástupem Jana Hamáčka — možná, kdyby cílem našich sociálních demokratů přece jen nebylo vždycky jen zrazovat, byl by ještě čas, aby se Jan Hamáček probral, prohlédl zvrácenost české azylové a migrační politiky a na svůj OAMP si pořádně posvítil.

    1) http://denikreferendum.cz/clanek/25741-haismanuv-odchod-by-mel-byt-novym-zacatkem
    DU
    January 22, 2019 v 19.34
    Autor článku mohl klidně dodat
    některé popěvky a rýmy proti sociálním demokratům z per nacistů z 30. let nebo z per komunistů. Mělo by to mnohem větší efekt...
    MP
    January 22, 2019 v 20.59
    Ungerovy drzosti neznají mezí
    Nacistické popěvky on ovšem dobře zná...
    MP
    January 22, 2019 v 21.1
    Jinak ještě je třeba dodat:
    Wer war dabei? - Die grüne Partei...

    Ale každý hřích se dá odčinit. I když času už mnoho není...
    JN
    January 22, 2019 v 23.9
    "Lákají do země pracovníky ze zahraničí, čímž snižují cenu práce."
    Mohl by zde někdo vysvětlit ten náhlý zvrat v postoji DR k ekonomické migraci?

    Nezradil Deník Referendum sám sebe?
    VK
    January 23, 2019 v 0.22
    "Přemístit člověka z místa, kde je o zaměstnání nouze, do místa, jež volnými pracovními pozicemi přetéká, totiž s sebou nese řadu komplikací."...takže nejlíp mu zavřít hranice a nechat jej hnít bez práce. To by tak hrálo, aby nám nějací cizáci kazili cenu práce.

    Skutečně jsem si nemyslel, že i DR klesne k článkům tohoto vyznění.

    Víza na rok patří pochopitelně zrušit. Každý, kdo tu najde práci, má mít samozřejmě automaticky vízum na dobu neurčitou a právo pobytu. Nekonečné rozděl a panuj boje místní vs. přivandrovalci pracující za hubičku, se definitvně řeší postavením zahraničních pracovníků na roveň místním, se vším všudy. Sociální dumping v tom případě přestává existovat, zahraniční pracovník není ničím výhodnější, než místní.
    JN
    January 23, 2019 v 6.46
    Možná Deník Referendum vidí určitý rozdíl mezi ukrajinským dělníkem a africkým muslimem
    a z nějakého důvodu si zde třeba více přeje africké muslimy a ne ukrajinské dělníky.
    January 23, 2019 v 10.32
    Fandíme Ukrajině
    Pokud jde o Ukrajince, měli bychom si připomenout, že už skoro pět let sledujeme ruskou intervenci do ukrajinské občanské války jako hokejový zápas, ve kterém vláda fandí Ukrajině a prezident Rusku. Až na toho prezidenta je oficielní českou politikou fandit Ukrajině — ale co z toho ta Ukrajina vlastně má? Armádu jí na pomoc nepošleme — což má asi, konec konců, i lepší důvody než jen, že přece nejde, aby hokejoví fanoušci vtrhli na led — a její občany, kteří k nám přišli za prací, co chvíli vyhošťujeme.

    Evropská unie na důkaz přátelství k Ukrajině zrušila pro Ukrajince vízovou povinnost, ale jen pro turistické návštěvy, nikoliv pro pobyt a zaměstnání. Jestliže to s fanděním Ukrajině myslíme vážně, měli bychom prosazovat úplné zrušení vízové povinnosti pro její občany.

    Než se nám podaří dosáhnout pokroku v celoevropské vízové politice, měli bychom se zaměřit na nejzjevnější problém na našem území — nelegální zaměstnávání Ukrajinců s polskými vízy. Evrospské unii citelně schází jednotná, federální vízová a azylová politika. Přestože na to, že ji vářně potřebujeme, ukazuje i to, že bezvízový styk se zeměmi mimo EU je nutné zavádět nebo rušit celoevropsky, jednotlivé státy si stále křečovitě drží ve své lokální pravomoci rozhodování o vízech a azylu, takže vnitroevropské hranice jsme jakoby zrušili sami pro sebe, občany EU, ale zachováváme je pro občany mimounijních zemí, ti musí žádat o vízum do každého státu EU zvlášť, a stejně tak azylanti nejsou oprávněni překročit hranici do jiné země, než ve které dostaly azyl. Federální vízová a azylová politika by jednoduše odstranila i problém přetíženosti azylových systémů hraničních zemí a veškeré debaty o přerozdělování migrantů — jenže právě to patří k důvodům, proč ji řada členských zemí nechce a bude se jí zuby nehty bránit. Z hlediska vyššího principu mravního, jakož i z hlediska zdravého rozumu, bychom federální evropskou vízovou a azylovou politiku prosazovat měli, ale i kdyby k tomu naše Ministerstvo vnitra se svým soustavně selhávajícím autoritářským a xenofobním Odborem azylové a migrační politiky našlo ochotu, byl by to běh na delší trať než úplné zrušení vízové povinnosti pro Ukrajinu.

    Co bychom nicméně pro Ukrajinu mohli udělat poměrně jednoduše a rychle, by byla dohoda s Polskem o vzájemném uznávání víz — ať už rovnou velkoryse víz obecně, anebo jen víz pro občany Ukrajiny, když tedy jsme ti její velcí fanoušci.
    IH
    January 23, 2019 v 10.58
    Očekával jsem hned, že Jan Gruber řekl slovo do pranice. Přišlo mi, že vyčerpávající poziční boje na Marně DR, může ovlivnit otevření nové fronty.

    Něco jako častuška, počínající autorův komentář, může trochu znalého člověka, ač není zásadním odpůrcem veršotepectví (ba ani volební agitace), přivést celkem snadno k poznámce, jakou učinil výše pan Unger. Nespokojenost s politikou sociální demokracie je určitě na místě, sugerování tisícinásobné zrady ovšem dláždí cestu k o hodně horším poměrům (v nichž pracující nebudou jenom nedostávat tři dny nemocenskou).

    Účastníci diskusí DR tvoří tak trochu Česko v malém. Bylo jen přirozené, že někdo si nepřeje cizí pracovní sílu, nýbrž preferuje co nejvyšší růst mezd, zatímco jiný naopak zapláče nad představou, že by se "kola hospodářství" nemusela točit naplno, že by se pro nedostatek pracantů mohlo něco postavit později. Třeba náhrada za Transgas (viz jinde), chce se říct.

    Osobně se domnívám, že momentální schopnost ekonomiky absorbovat větší množství pracovní síly není dostatečným důvodem k uvedenému opatření dlouhodobého, ba trvalého dosahu. Nestačí se radit s firmami, je třeba zeptat se voličů. Jsme totiž demokracie, ne firmokracie.

    Ostatně soudím, že bychom se měli zamyslet nad tímto volebním heslem: Méně práce republice, to je moje agitace!
    January 23, 2019 v 11.51
    Vždycky zrazovali
    Laurent Binet ve svém románu o operaci Anthropoid nazvaném HHhH píše (o Heydrichovi):

    „Dá se k Freikorps, těm milicím, které se snažily nahradit armádu a vedly boj proti všemu nalevo od extrémní pravice.

    Dodejme, že Freikorps, tyto polovojenské jednotky zasvěcené boji proti bolševismu, se dočkaly oficielního uznání své existence od vlády sociálních demokratů. Můj otec by řekl, že na tom není nic překvapivého, protože, podle něj, socialisti vždycky zrazovali. Paktovat se s nepřítelem pro ně nejspíš bude druhá přirozenost. Vždycky měl fůru příkladů. Tak třeba to byl právě sociální demokrat, kdo rozdrtil spartakoveckou revoluci a dal zlikvidovat Rosu Luxemburgovou. Pomocí Freikorps.‟

    Protože vydaný český překlad, ve kterém socialisté „byli vždycky zrádci‟, což je podle mě přece jen něco trochu jiného, než že vždycky zrazovali, a povstání Spartakovců potlačili „právě socíální demokraté‟, čímž se ztrácí narážka na osobní zodpovědnost jednoho konkrétního sociálního demokrata, ministra vnitra Gustava Noskeho, se mi nelíbí a necituji podle něj, uvádím rovněž originál:

    «Il s`enrôle dans les Freikorps, ces milices qui veullent se substituer à l`armée en combattant tout ce qui est à la gauche de l`extrême droite.

    Cela dit, les Corps francs, ces organisations paramilitaires dédiées à la lutte contre le bolchevisme, voient leur existence officialisée par un gouvernement social-démocrate. Mon père dirait qu`il n`y a là rien d`étonnant puisque, d`après lui, les socialistes ont toujours trahi. Pactiser avec l`ennemi serait une seconde nature pour eux. Il a toujours des tas d`exemples. En l`occurrence, c`est bien un socialiste qui écrase la révolution spartakiste et fait liquider Rosa Luxemburg. Par les Corps francs.»
    + Další komentáře