Já si zase myslím, že tu máme další doklad toho, jak pojmy ztrácejí svůj význam. Proto bych marxismus nechala už plavat. Marxismus patřil zcela jasně do moderní doby, tedy do uplynulé epochy. Ne, že by z něj už neplatilo vůbec nic. To se nedá říct. Ale některé důležité věci už neplatí, protože mezitím se svět hodně změnil. Postmoderní doba je jasným popřením marxismu.

Tak ta pointa opravdu sedí, paní Zemančíková. Tedy ta s tím proletářským internacionalismem.

Je ovšem marnou snahou s něčím takovým argumentovat proti Kellerovi. Jestliže on - do značné míry právem - konstatuje že ti postmoderní neomarxisté toho o Marxovi vědí už jenom hodně málo, pak u něj samotného z Marxe už nezbývá naprosto nic.

Snad tak nanejvýš "třídní nenávist"; kterou on si ovšem přetavil v nenávist rasovou. To jest, v nenávist a odpor vůči všemu cizímu, co by nám mohlo nějak zkalit ten náš čistý český rybníček. Čechy Čechům!

--------------------------------------------------------

Ale ponechme Kellera jeho - snad opravdu vrozené - xenofobii; nestojí to za další komentář.

Ale - zmínila jste otázku, jak vlastně pojmenovat to, co přišlo co osmdesátém devátém. Naprosto právem uvádíte, že ten obecně užívaný termín "neoliberalismus" je velmi nespecifický. Je to vlastně jenom takové mediální označení, ale ne odborný termín založený na důkladné analýze daného fenoménu.

V oné popřevratové době se v prostředí Levé alternativy pro nastupující ekonomicko-společenský řád ujal pojem "paleokapitalismus". Toto označení mělo v prvé řadě poukazovat na to, že poté co společnost prošla fází socialismu - sice totalitně zdeformovaného, ale přece jenom historicky pokrokovějšího - nyní zastává pohyb ryze regresivní, tedy návrat k zastaralým, triviálním formám společenské produkce a společenské organizace vůbec. Takže tedy - ten "paleo"kapitalismus.

V tomto smyslu nemožno popřít, že toto označení má svou nemalou výstižnost, a dokonce i objektivní pravdivost.

Na straně druhé - nedá se nic dělat, ale jakožto definiční termín (který by měl vystihovat c e l ý charakter definovaného fenoménu) se tento název jeví být přece jenom příliš úzkým.

Ano, tento "neoliberalismus" je na jedné straně skutečně návratem, pouhým regresem ke zcela prapůvodním principům holého kapitalismu (a připomeňme si, s jakým důrazem právě v českých respektive ještě československých poměrech tehdejší lídr ekonomických reforem V. Klaus zavrhoval jakoukoli "kontaminaci" čistého trhu nějakými sociálními hodnotami).

Na straně druhé ale - to se nedá nic dělat - ani tento "neoliberalismus" nemůže být naprostým návratem k manufakturnímu kapitalismu 19. století, jak ho zažil ještě Karel Marx. Dnešní doba je už přece jenom někde jinde; a určité sociální normy které mezitím vydobylo především dělnické a socialistické hnutí, se už nedají v plné míře vrátit zpět. Vlastně by bylo možno parafrázovat Leninova slova, ale v opačném sledu: "Dva kroky vpřed, jeden krok vzad." Neoliberalismus představuje oproti sociálnímu státu dejme tomu sedmdesátých let ovšem krok zpátky - ale právě že ani on nemůže udělat už víc, nežli jenom ten zpětný krok jediný.

Ale zpátky k té redefinici neoliberalismu. Do určité míry současný stav připomíná svou neurčitostí to, co Marx v politické rovině nazval "bonapartismem". Tedy stav, kdy "stará vládnoucí třída už nemá sílu sama vládnout - a nová třída tuto sílu ještě plně nenabyla". A tak vznikne určitá - z třídního hlediska patová - situace. Kdy pak stání administrativa může navenek budit dojem že vládne neutrálně, v "zájmu všech"; ale ve skutečnosti stále ještě potají přihrává třídě staré. Neboť ta sice už nevládne přímo politicky, ale stále fakticky vládne její ekonomicko-společenský systém.

Nějaký takový stav máme i dnes. Kapitalismus se přežil historicky, sociálně, mravně a ekologicky; ale stále se ještě (dostatečně) nepřežil ryze ekonomicky.

Oproti tomu socialismus se stále ještě nedokázal vzpamatovat z toho, že jeho první, přímočarý, frontální (vlastně způsobem beranidla) pokus překonat kapitalismus skončil katastrofou. Socialismus si je vědom své historické a humánní progresivity vůči kapitalismu; ale není v současné době schopen zformulovat funkční a přesvědčivý koncept ani ekonomiky, ani samotné společnosti.

A tak tu máme jakousi míchanici obou forem, jakousi "přetahovanou", kdy jednou jedna strana celý ten komplex společenských vztahů přetáhne trochu víc k sobě, podruhé zase strana druhá. "Neoliberalismus" je v tomto soupeření ovšem tou stranou zaměřenou do minulosti; ale jak řečeno on už nemá (a nebude) mít sílu natrvalo restaurovat "čistý" kapitalismus podle svých představ.

je mi hlavně znám jako produkt frankfurtské školy (Adorno/Freud /Marx).
Dnes v období postmoderny a pravicovou revolucí prosazeného neoliberalismu (tržní absolutismus vídeňské školy (Hájek /n.r.t.))
je pojem neomarxismus -
- z leva vesměs označením snahy o "kontaminaci" současného neoliberálního absolutismu trhu sociálními, ekologickými ap. etickými hodnotami.
- z prava vesměs označením účinné zbraně proti narušitelům/kontaminaci etiky neoliberalismu........bych tak trochu komprimovaně mínil.

No, především už nejsou žádní uvědomělí proletáři, kteří by se především měli spojovat. Protože marxismus není o spojování kohokoliv s kýmkoliv za účelem mezinárodní spolupráce, nýbrž o spojování proletářů, které má směřovat k nastolení nových výrobních vztahů a tím i nového systému.
Ale říkám: je to už minulost, a proto ho nechme plavat.

To já se už rozhodně s nikým spojovat nechci. Leda zúčastnit se něčeho (konkrétní akce) nebo spolupracovat na něčem, když ovšem budu vědět na čem a s kým.

Ano, právě v tom je ten kámen úrazu, pane Petrasku: že to co se dnes nazývá "neomarxismem" (a co by tedy vlastně mělo být transformací pozitivního jádra původního marxismu do moderní doby) - tak toto v podání těchto pánů profesorů mutovalo k jakési čistě akademické záležitosti. Která pak víceméně přirozenou cestou ztratila veškerý svůj původní dějinný impuls.

Nechci tím nijak zavrhovat či snižovat ani intelektuální výkon, ani mravní nárok aktérů oné "Frankfurtské školy". Z hlediska čistě teoretického jsou jejich vývody velice přesvědčivé, a v mnohém velice správně kritizují i chyby a deficity toho původního marxismu. Ale jak řečeno: zároveň s touto oprávněnou kritikou se v tomto akademickém teoretizování ztratil samotný základ věci.

Anebo ještě jinak: ti frankfurtští páni profesoři dokázali odhalit chyby Marxovy koncepce; ale sami je nedokázali nijak pozitivně vyřešit. A tak na místo reálného dějinného činu nastoupila jenom - vposledku sterilní - akademická kritika.

Takže se skutečně centrum pozornosti - a reálných aktivit - z oblasti materiální přesunulo do oblasti obecně humánní (genderová problematika, migrace apod.). Nic proti tomu, to všechno jsou závažná témata, ale bez jejich zakotvení v samotných kořenech společenského dění, společenské a dějinné dynamiky to všechno jenom tak nějak "visí ve vzduchu".

se o neomarxismu vlastně nesmí mluvit kriticky, protože to mluvčího ihned zařadí na pravou (nelegitimní) stranu politického spektra.

Z tohoto pohledu je tedy předchozí příspěvek pana Poláčka "účinnou zbraní proti narušitelům/kontaminaci etiky neoliberalismu"...... bych tak trochu zklamaně dodal.

Já se za intelektuálku nepovažuji, pane Krupičko, takže mě se to vlastně ani nedotklo.

Přinejmenším v jednom bych o tom marxismu určitě mluvil. Jde o to, že Honza Keller vědomě podvádí.

Ví, že existuje jedna brožurka, která vstoupila do dějin marxistického myšlení a která se -- řečeno mírně -- vyjadřuje nehezky o irských dělnících stlačujících mzdy anglické dělnické třídy. Jen ji nenapsal Marx, ale mladičky Friedrich Engels. Kontrastně k tomu se v Ekonomicko-filosofických rukopisech mluví o Irsku v každém velkém průmyslovém městě v souvislosti s radikálním odcizením dělníka (tedy s důrazem na rozpory kapitalismu situované a mrzačené [univerzální] lidství dělníka)

V Komunistickém manifestu je to už zcela explicitně: conditio sine qua non vzniku dělnické třídy je překonání parciálních zájmů, které bezprostředně staví jednotlivé dělnické skupiny proti sobě.

Keller referované texty kdysi do omrzení četl na škole, dokonce nás to v některých případech učili stejní přednášející (byť jeho v Brně a mě v Praze), později komentoval ve svých knihách řadu autorů, kteří právě tyto motivy v marxismu akcentovali. Takže nemůže nevědět a vědomě lže.

Na druhou stranu, v generační skupině dnešních třicátníku až čtyřicátníků, kteří pro sebe začali objevovat marxismu, jak rozum brali od poslední třetiny devadesátých let do první dekády našeho tisíciletí, je opravdu málo těch, kteří by si odkazované texty vůbec poctivě přečetli, a pokud už ano, tak bez příliš silných ideologických brýlí. Proto si Keller může tu dezintepretaci klidně dovolit bez rizika, že se mu vysmějí.

(Sakra, když to tak počítám, ono je některým z té generační skupiny je už kus přes čtyřicet, nějak rychle zestárli v mladém věku :-)

Abych pravdu řekla, neumím to posoudit. Ale vzpomínám si, že nebožtík Josef Heller, který frankfurtskou školu za marxismus neuznával (ostatně málokoho uznal za marxistu), si ani o Kellerovi nemyslel, že je marxista (a sám Keller se k tomu tehdy tuším také nehlásil). Dokonce o něm řekl (Heller o Kellerovi), že je dost namyšlený.

Keller marxista není a já také ne. Ale tím spiše jsme závázání odpovědností vůči marxistickým textům, pokud je intepretujeme.

Už to napsal Martin Profant, ale opakování je matka moudrosti: To, co Jan Keller přisuzuje Karlu Marxovi, Marx nikdy nenapsal.

Nečetl jsem Kellerův pamflet, jeho do zblbnutí opakované filipiky proti migrantům a neziskovkách už mě dávno přestaly bavit. Protože jsem jeho text nečetl, nevím, co přesně z Marxe „cituje‟, ale jsem si vcelku jist, že v lepším případě Marxe překrucuje, v horším si jeho slova zcela vymyslel.

Citovat o tom, jak přistěhovalci z Irska srážejí cenu práce v Anglii, by mohl nejspíše to, co před skoro dvěma roky David L. Wilson [1], tedy Marxův dopis Sigfridu Meyerovi a Augustu Vogtovi z 9. dubna 1870 [2]. Wilson kellerovský výklad: „Už Marx říkal, že přistěhovalci ničí cenu práce,‟ relativizuje, ale podle mého soudu je v tom příliš málo důrazný a k Marxovi trochu nepozorný — tím, co ve skutečnosti sráží cenu práce, nejsou podle Marxe přistěhovalci sami o sobě, ale právě nenávist domorodců k přistěhovalcům, která rozbíjí dělnické hnutí a zbavuje ho síly, když obrací domorodé dělníky k boji proti přistěhovalým dělníkům místo proti kapitalistům, kteří je vykořisťují všechny vespolek. Marxova slova zní:

„A co je ze všeho nejdůležitější! Každé průmyslové a obchodní středisko v Anglii má dnes pracující třídu rozdělenou na dva nepřátelské tábory, anglické proletáře a irské proletáře. Běžný anglický dělník nenávidí irského dělníka jako konkurenta, který mu snižuje životní úroveň. Ve vztahu k irskému dělníkovi vidí sám sebe jako příslušníka vládnoucího národa, a stává se tak nástrojem anglických aristokratů a kapitalistů proti Irsku, čímž posiluje jejich nadvládu nad sebou samým. Pěstuje si náboženské, společenské a národnostní předsudky vůči irskému dělníkovi. Chová se k němu prakticky stejně jako „bílá chudina‟ k černochům v bývalých otrokářských státech USA. Ir mu to oplácí i s úroky svou vlastní mincí. Vidí v anglickém dělníkovi jednak spolupachatele a jednak tupý nástroj anglických vládců nad Irskem.

Toto nepřátelství je uměle živeno a posilováno v tisku, z tribun, v humorostických časopisech, zkrátka všemi prostředky, jaké mají vládnoucí třídy poruce. Toto nepřátelství je tajemstvím bezmoci anglické pracující třídy při vší její organizovanosti. Je to tajemství, kterým kapitalistická třída udržuje svou moc. A tato třída si je toho velmi dobře vědoma.‟

Podle Marxe je tedy nenávist k migrantům základem bezmoci evropských pracujících proti oligarchům a Jan Keller tuto nenávist uměle přiživuje v roli nástroje — nebo přisluhovače — vládnoucí třídy.

1. https://monthlyreview.org/2017/02/01/marx-on-immigration/
2. https://www.marxists.org/archive/marx/works/1870/letters/70_04_09.htm

Jedna věc je, co si myslel a co napsal Marx, druhá věc, co platí v dnešní praxi. Představme si, že by zde nesměli pracovat žádní cizinci. Stouply by platy v řadě profesí (a v důsledku i obecně)? Zajisté ano a nejspíš ano. Neopodstatněné rozdíly (např. u zaměstnanců dodaných agenturami) by se naopak snížily. Výkon ekonomiky by se v důsledku popsaného možná o nemnoho snížil. Příslušné ceny na trhu by vzrostly a zisky firem klesly.

To také ovšem Marx sám v žádném případě nepopírá, že ti - laciní - irští přistěhovalci srážejí dolů aktuální tržní cenu práce.

Marx jenom říká - jak správně poukazuje pan Macháček - tento konflikt mezi různými skupinami vykořisťovaných je nakonec právě pro tyto vykořisťované jakožto c e l e k fatální; a ve svém důsledku slouží jenom vykořisťovatelům.

Kdyby tu nesměli pracovat cizinci, pracovali by tu cizinci na černo.

Podmiňovací způsob klidně můžeme škrtnout — sice u nás neplatí tvrdý absolutní zákaz práce cizinců a například ve vědeckých ústavech a na vysokých školách pracují zahraniční hosté s řádným vízem vcelku běžně, ba dokonce české úřady vydali řádná víza i některým pracovníkům v dělnických profesích, ale český systém žádostí o tato víza kolabuje, dlouhá léta můžeme číst řadu zpráv o tom, jak dostat se k nám za prací z Ukrajiny nebo Vietnamu je prakticky nemožné bez zprostředkování mafií, a opakované razie v Rohlíku ukazují, že je dnes v Česku vcelku běžné zaměstnávat například Ukrajince s polskými vízy. Dlouhodobě nepřátelské naladění našeho ministerstva vnitra k cizincům nám tak zajistilo praktické důkazy toho, že vyloučit migraci je nemožné a zamazit zaměstnávání migrantů jakbysmet.

Nejlepší pro české mzdy je tedy umožnit zájemcům o práci u nás legální příchod, zaručit jim většinu práv, jakým se těší občané, a umožnit jim členství v odborech.

Doposud jsem nevěděl o tom, že by cizinci měli zakázáno vstupovat do odborů. Jenže tam, kde odbory nejsou, tak tam je často není možné ani založit.

Kdo se o to přesto pokusí, stane se "znevýhodněným" a posléze "z nějakého jiného důvodu" letí...

Takové "drobné patálie pracujících" ale levici nezajímají, ta má dnes úplně jiné starosti...

V prvé řadě by v takovém případě řada firem odešla za levnou prací, zhroutila by se část už dnes nedostatečné péče v zařízeních pro nemohoucí, řada domácnosti, ve kterých oba partneři dosáhnout s bídou na průměrný plat by byla špinavější atd.
Odpověď na konkurenci příliš levných zahraničních gastarbeitrů opravdu spočívá mnohem spíše v důsledném tlaku na ochranu prace a v boji proti ilegální práci. V ideálním případě v inkluzivním občanství jaké popisuje Honza Macháček.

Míst, kde by se ještě dnes otevřeně represivně bránilo vzniku odborů není mnoho, doba, kdy odbory ve firmách dodávajících boleslavské škodovce musela vybojovat německá odborářská organizace ve VW už minula, ale dál trvá despekt k odborům, takže se zaměstnavatel tam, kde je nechce nemusí příliš snažit.

bych v žádném případě nekladl za vinu samotným zaměstnancům. Takto ten problém snad může být viděn z hlediska pravice, ovšem z hlediska levice, která má nyní na starosti především multikulturalismus a potlačování genderových stereotypů, přičemž od ní ještě zaznívá, že "lid ji (v následování jejích ideálů) zradil", z hlediska této levice by to byl alibismus a elitářský postoj.

Takhle to zní levicově, ale kdyby v té větě místo "cizinců" byly "ženy", znělo by to jako genderový stereotyp.

Je přece jen rozdíl mezi průměrem a mediánem. O tom, že by "s bídou dosáhli na průměrný plat", se celé řadě zaměstnanců dosud ani nesní.
Zvláště pak ne těm, bez jejich přispění by řada domácností (těch průměrně vydělávajících) byla špinavější.

Takže být levičákem bych si asi nestěžoval, že mi nezbývá na uklízečku nebo na cizince a mám kvůli tomu doma nepořádek.

Možná by stálo za to otevřít diskusi už pod jiným článkem, ale nedá mi to. Zaujala mě námitka pana Nusharta, že "Kdyby u nás nepracovali cizinci, řada domácnosti, ve kterých oba partneři dosáhnou s bídou na průměrný plat, by byla špinavější." - přičemž ( to je ta námitka) pan Nushart píše, že kdyby se místo slova cizinci použilo slovo ženy, byl by to genderový stereotyp. Já ale myslím, že nebyl, protože tak to skutečně je a nikde není řečeno, že to tak jaksi přirozeně být musí. Ženy, ať už cizinky nebo zdatné důchodkyně, se starají v domácnostech o úklid, prádlo, žehlení, často i vaření. Cizinkám se za to platí, ať už mají na úklid živnost nebo to dělají načerno. Vlastní rodinné příslušnice uklízecí a prací služby vykonávají jako pomoc příbuzným, kteří na ně, uhoněni prací za ( asi malý) plat, nestačí. Je zajímavé, že zatímco v institucích, které najímají na úklid agentury, potkáme s kýblem a hadrem i muže, v domácnostech nikoli ( mytí oken bude výjimkou, tam se muži vyskytují). Genderový stereotyp je, že obecně je zavedeno, že na úklid domácnosti je třeba najmout ženu, nikoli to, že se řekne, že bez najatých žen by byly naše domácnosti špinavější.

Není mi tedy teď už vůbec jasné, zda případ toho fotbalisty, který poslal fotbalovou rozhodčí, "aby se vrátila zpátky k plotně" (když udělala chybné rozhodnutí), by se dal označit jako uplatnění genderového stereotypu.

Zásadní Marxovou myšlenkou je, že cenu práce snižují kapitalisté, ne jedni dělníci druhým.

Marxovi popisuje a analyzuje třídní boj, jak správně píše Alena Zemančíková. Analyzuje ho, ne že k němu vyzývá — a už vůbec nevyzývá k třídní nenávisti, o které, byť v uvozovkách, píše Josef Poláček. Společnost je třídně rozdělená už někdy od antických časů a třídní boj, tedy prosazování vzájemně neslučitelných, ba často protikladných zájmů jednotlivých tříd je stálou součástí tohoto rozdělení. Ukončit třídní boj lze jedině odstraněním třídního rozdělení společnosti a jeho nahrazením všeobecným bratrstvím — jak to kromě Marxe a Engelse žádají nejen hesla Velké francouzské revoluce, ale také výroky připisované jistému Ježíšovi z Nazareta.

Třídní boj je veden asymetricky, vládnoucí třída je v něm vždy mnohem lépe vyzbrojena než třídy ovládané, síla ovládaných tříd spočívá pouze v jejich počtu a v závislosti vládnoucí třídy na jejich práci. Vládnoucí třída vede třídní boj uvědoměle, zatímco ovládané třídy si zpravidla neuvědomují ani své třídní postavení ani své třídní zájmy, ba často ani existenci třídního boje. Udržování ovládaných tříd v nevědomosti a bludech o třídním boji patří k hlavním zbraním vládnoucí třídy; Marxovou snahou bylo ovládaným třídám třídní boj objasnit a probudit v nich třídní vědomí.

Klíčové pro vládnoucí třídu je udržet ovládané třídy rozdělené. Součástí klamů, které k tomu používá, je třídní nenávist, již zároveň pokrytecky vyčítá svým oponentům. Typický je v tomto směru neustálý boj pravicových stran, zejména ODS, proti „těm, kteří zneužívají sociální dávky‟, tedy podněcování nenávisti střední třídy ke třídě nejnižší. Nestačí samozřejmě štvát jednu ovládanou třídu proti druhé, důležité je také rozeštvat každou jednotlivou ovládanou třídu uvnitř — zabránit samotnému vzniku třídního vědomí, sounáležitosti mezi příslušníky téže třídy a jejich vzájemné solidarity. Sám, patrně pod vlivem propagandy vládnoucí třídy, nemám jasno v tom, kolik vlastně dnes existuje ovládaných tříd a jak přesně se dělí.

Rasová a národnostní nenávist jsou obzvlášť odpornými prostředky vládnoucí třídy k rozeštvání těch ovládaných. Velmi záludnou součástí takové nenávistné propagandy je tvrzení, že přistěhovalci snižují cenu práce.

David L. Wilson v článku, který jsem tu citoval, se zabývá otázkou, zda práce přistěhovalců vede v USA k poklesu mezd domorodců, nebo snad naopak k jejich vzestupu, a co k tomu najdeme u Marxe. Kupodivu vážně existují v USA vědecké práce, které dokazují jak to, že mzdy Američanů vinou přistěhovalectví klesají, tak to, že díky němu rostou — Wilson ukazuje, že jde o pěkný důkaz lživosti statistiky, protože obě tvrzení jsou dokazována umným statistickým zpracování prakticky stejných dat v rámci totožné metodiky. Oba protichůdné závěry takových statistik jsou vysvětlovány a potvrzovány teoriemi — ten o poklesu mezd jednoduchým argumentem triviální pravicové ekonomie, že přistěhovalectví zvyšuje nabídku práce na trhu, ten o jejich vzestupu o něco důmyslnějším argumentem, že přistěhovalci obsadí ty nejhorší práce, a tak na domorodce zbudou už jen ty lepší a lépe placené, přičemž na podporu teze, že nějaká ta lepší a lépe placená místa pro domorodce se najdou, bere v úvahu i příspěvek přistěhovalců ke zvýšení domácí poptávky po zboží a službách.

Teorii o tom, jak přistěhovalci zvyšují mzdy domorodcům, připomíná úvaha Martina Profanta o tom, jaké služby by nám scházely, kdybychom nějakým zázrakem dokázali skutečně vyloučit z našeho pracovního trhu všechny migranty. Kupodivu ve své reakci udeřil zase jednou hlavičkou o hřebíček Jiří Nushart — ať už to tak ve skutečnosti je, nebo není (a Wilson argumentuje, že je to část pravdy, ale pouze část, nikdy se nepodaří všem domorodcům dosáhnout na lepší práce, než jaké obsazují migranti), přijmout, že tak je to dobré, je poněkud sobecké. Obhajovat práva migrantů tvrzením, že udělají za nás ty nejhorší práce, je v důsledku voláním po dovozu otroků.

Marx nikdy nevolal ani po uzavření hranic ani po dovozu zahraničních dělníků na špinavé, nebezpečné a špatně placené práce. Marx dokonce nejen že už ve své době popsal nástup globalizace („Tím, že těží ze světového trhu, učinila buržoazie výrobu a spotřebu všech zemí kosmopolitickou.‟ [1]), ale ani se příliš nezdržoval výkladem o tom, že pro výrobu většiny zboží buržoazie nepotřebuje dovážet levnou pracovní sílu, stačí jí vyvézt výrobu a dovážet levné zboží, migranty že potřebuje pouze pro služby a stavebnictví, a rovnou volal po solidaritě mezi pracujícími, jak uvnitř států bez ohledu na národnost a původ, tak napříč hranicemi.

Ceny práce netlačí dolů jedni pracující druhým, ceny práce tlačí dolů zaměstnavatelé svým zaměstnancům — v zásadě tak dolů, jak jen mohou, jakkoliv jednotlivě nemusí být nutně všichni úplně bezohlední. Cena práce závisí na vyjednávací síle pracujících. Přitom vcelku platí, že každý řetěz je jen tak silný, jak silný je jeho nejslabší článek — existence jakékoliv skupiny pracujících, jejíž práva lze na základě jakékoliv záminky omezit, ať už s odvoláním na jejich původ (ze zahraničí nebo třeba z venkova), barvu kůže, pohlaví, věk, sexuální orientaci nebo cokoliv jiného, vyjednávací sílu pracujících omezuje. Propaganda vládnoucí třídy — v jejíchž službách se od svého nástupu na dobře placené místo evropského poslance usilovně činí Jan Keller — přesvědčuje pracující, že mohou posílit tím, že se nejslabších zbaví, že je hodí přes palubu: výsledkem je rostoucí útlak těch nejslabších, jejich další oslabování, a tím pádem další podrývání vyjednávacích pozic pracujících vůči zaměstnavatelům. Kdybychom přijali migranty a přiznali jim stejná práva jako občanům, mohli bychom společně s nimi požadovat vyšší mzdy a lepší pracovní podmínky, když se je snažíme vyhnat a jejich práva proto oklešťujeme, umožňujeme zaměstnavatelům, aby donutili migranty pracovat levně a tvrdě, a pak říct i nám: „Přijměte stejně špatné podmínky, nebo vás nahradíme migranty.‟ Kdybychom otevřeli hranice migrantům, aby odcházeli z chudých zemí se slabou nebo žádnou ochranou pracujících pracovat k nám, umožnili bychom tak dělníkům utíkat z robotáren, a ještě posílat část u nás vydělaných peněz domů rodinám, aby ani jejich příbuzní nemuseli brát práci v robotárnách a mohli třeba zakládat vlastní živnosti, zkrátka bychom posílili pracující v chudých zemí, kam kapitál od nás stěhuje výrobu za levnou prací. Když se snažíme hranice co nejtěsněji uzavřít, děláme z chudých zemí pracovní tábory pro kapitál, který pak říká i nám: „Jestli chcete, abychom vyráběli tady a dali vám práci, přijměte tu práci za stejných podmínek jako zaměstnanci našich robotáren v cizině.‟

Karel Marx dobře věděl, že jedinou zbraní, která umožní ovládaným třídám prosadit své zájmy v třídním boji proti třídě vládnoucí, je solidarita. Jan Keller to pravděpodobně ví také, ale postavil se na stranu vládnoucí třídy a dělá její propagandu. Cenu naší práce tak nesnižují migranti, ale Jan Keller.

1. https://www.marxists.org/cestina/marx-engels/1848/manifest/ch01.htm#s428

"... tak to skutečně je a nikde není řečeno, že to tak jaksi přirozeně být musí."

"Genderový stereotyp je, že obecně je zavedeno, že na úklid domácnosti je třeba najmout ženu, nikoli to, že se řekne, že bez najatých žen by byly naše domácnosti špinavější."

------------------------

Snad už jsem pochopil podstatu Vaší námitky. Jenže (pokud jsem Vás pochopil dobře) to, "co dnes nějak je" (bez uklízejících žen by byly domácnosti špinavější), je údajně právě důsledkem genderových stereotypů ("žena se má starat o úklid") a "být to tak nemá", proto se údajně ty genderové stereotypy mají přece vymýtit. Domnívám se tedy, že podle tohoto přístupu (se kterým osobně nesouhlasím) by se tedy asi neměla pravdivě popisovat současná realita ("bez žen by byly naše domácnosti špinavější"), neboť se tím v tomto genderovém stereotypu i v této nevyhovující realitě (která je jeho důsledkem) vlastně utvrzujeme a o to těžší pak bude tuto kritizovanou realitu změnit.

To jsou tak složité úvahy, že já už se v nich vůbec nevyznám. Takže jsem z toho jelen (nebo laň?)

Abychom mohli něco změnit, musíme vědět, jak to je. Nic na tom nemění, pokud vyslovit o současných poměrech pravdu znamená odsoudit je.

V tomto konkrétním případě, pokud nebudeme mluvit o faktu, že uklidové práce jsou zaškatulkovány jako ženská, a proto podřadná práce, to zaškatulkování tím nezmizí. Naopak se bude úspěšně přizpůsobovat a pružně ze sebe vyčlení "náročnější, a proto mužů hodné aktivity: Mytí oken, zvláště na výškových budovách, ovládání mycích vozíků při úklidu dlouhých chodeb a velkých ploch atd. Přitom se v tomto případě řečené genderové stereotypy nemotivují jen nízký status a mzdové ohodnocení úklidových prací, ale jsou při práci již při utváření genderových rolí. Prostě holčičky drilují jejich maminky a babičky v tom, jak udržovat domácnost jak klícku.

A jen když o tom všem mluvíme,vyvstane nesamozřejmá otázka, proč by měla být méně náročná co do dovedností, fyzického a intelektuálního nasazení práce pomocnice v domácnosti než třeba taxikáře nebo traktoristy (a desítek jiných, v současné realitě téměř výlučně "mužských" profesích).

Složité úvahy to jsou, ale v budoucnu to bude třeba nutnost, aby člověk, než vůbec promluví na veřejnosti, takto složitě uvažoval.

Tedy nutnost by to mohla být v tom případě, že se skutečně prosadí to institucionální potírání genderových stereotypů, avizované například v Istanbulské úmluvě.

Máte samozřejmě pravdu, že pokud chceme něco změnit, většinou té změny nedosáhneme ignorováním onoho nežádoucího stavu (i když někdy také ano). Jenže co když neexistuje shoda buď na tom "jak to je teď", nebo na tom "jak to má být potom", nebo případně jen na prostředcích k dosažení toho "potom"?

Pak samozřejmě o tom nežádoucím stavu, o tom cílovém stavu i o prostředcích k jeho dosažení mluvit budeme, ale každý jinak. Je pak docela pravděpodobné, že se objeví i snaha, aby o tom někdo nemluvil, popřípadě aby o tom mluvil "jen po našem".

Takže problém vidím v tom rozlišování, mezi "čistou diskusí o různých alternativách" a "mocenským prosazováním nějaké určité alternativy do praxe", což se odráží v boji o diskurz.

Už je to hodně daleko od mnohem zajímavějšího tématu článku Aleny Zemančikové, ale budiž.

Ano, naštěstí budeme o kdečem mluvit každý jinak. A občas se provizorně shodneme, že něco nepatří do zákonů a školních učebnic. Například tvrzení, že existují čarodějnice a čarodějové, které je třeba upalovat nebo že z přikázání "Miluj bližního svého jako sebe sama" vyplývá nutnost fyzické likvidace židů (bývalo to v katechismech jednoho z československých států).

Podobně dnes diskutujeme o tom, že by v zákonech a učebnicích neměly být stereotypy, tedy generalizující a ponižující rozšířené předsudky spojené s určitou skupinou lidí ("Skot je lakomý", "Řek je líný", Češi jsou nepořádní a kradou", "Žena patří do kuchyně a někdy do postele, ale jinde ať mlčí.").

Že by takové stereotypy neměly mít ve školách a v oficiálním prostoru zákonů a institucí místo, o tom podle mého názoru existuje velmi široká společenská shoda. Diskutujeme o tom, jak stereotypy a jejich projevy rozpoznávat a jaké prostředky používat k jejích potlačení.

Například s genderovou odbornicí, která požaduje, aby se ze slabikáře vyškrtla věta: "Máma má maso" a aby se odstranila z učebnice angličtiny ilustrace, kde za sebou běží chlapec a dívka se shodnu na tom, že učebnice nemá stvrzovat genderové stereotypy, nikoliv na potřebnosti toho, co požaduje. Dokonce budu její požadavky považovat nejen za hloupé, ale také za škodlivé.

Pane Macháčku, vcelku korektní a angažovaný úvod do marxistického pojetí problematiky vykořisťování; ale nedá se nic dělat, některé aspekty jsou přece jenom poněkud složitější.

Za prvé: právě z toho Vámi uvedeného "Komunistického manifestu" jednoznačně plyne, že mnohé tehdejší (tedy rané) Marxovy názory byly dobově podmíněné. Ta věta z předposledního odstavce "Naproti tomu moderní dělník, místo aby se s pokrokem průmyslu pozvedal, klesá stále hlouběji pod úroveň životních poměrů své vlastní třídy" - tak přesně tato věta dneska neplatí, alespoň v průmyslově vyspělých zemích ne, dělník (kvalifikovaný) je plně účasten na obecném růstu blahobytu industriální a postindustriální společnosti; tedy přesný opak toho co tvrdili Marx s Engelsem. (Kteří tím ovšem reflektovali reálný stav tehdejšího proletariátu.)

Za druhé je zapotřebí upřesnit: jestliže píšete, že jsou to kapitalisté, kdo "stlačují cenu práce" - to sice souhlasí, ale jenom u jednotlivého kapitalisty. Zájmem jednotlivého kapitalisty je samozřejmě cenu práce - stejně jako cenu jakéhokoli jiného zboží respektive produkčního faktoru - stlačit co nejvýše dolů.

Na straně druhé - je to trochu paradox, který není úplně snadné pochopit - c e l k o v ě tu cenu práce vůbec není možno stlačit.

"Cena práce" - stejně jako jakéhokoliv jiného zboží - je dána množstvím práce potřebného na její produkci. Pod tuto hranici není možno cenu zboží stlačit. U lidské práce je touto hranicí míra hodnot potřebných pro reprodukci pracovní síly - tedy pro zabezpečení životních potřeb dělníka a jeho rodiny. Tato hodnota (která je základem ceny) může ovšem variovat podle místních podmínek; ale v principu je objektivně daná.

Takže: když kapitalista zaplatí dělníkovi za jeho pracovní sílu, pak mu zaplatil n a p r o s t o k o r e k t n ě a po právu, co tomu dělníkovi patří. V ničem ho neokradl. (Ještě jednou: kapitalista jako takový, v průměru.)

To jediné co kapitalista činí, je to že si přisvojuje n a d hodnotu vytvořenou dělníkem; ale toto přisvojování nadhodnoty je za daných okolností naprosto legitimní, a i dělník - tím že kapitalistovi prodal svou pracovní sílu - s tím předem "souhlasil", neboť dal svou pracovní sílu kapitalistovi k dispozici.

To vlastně perverzní na kapitalismu tedy není podle Marxe v tom že by kapitalista nějak "odíral" svého dělníka respektive zaměstnance; nýbrž v tom, že je za podmínek kapitalismu oddělena práce od vlastnictví. Že tedy jedni pracují, ale jiní - kteří nepracují - si mohou přivlastňovat tu nadhodnotu vytvořenou prací těch, kteří pracují, ale nevlastní.

Právě v tom je ten paradox: ten vztah kapitalisty k dělníkovi je stejně tak na jedné straně zcela legitimní a spravedlivý, jako je na straně druhé zcela nelegitimní a vykořisťovatelský.

Vztah kapitalisty a dělníků určitě není podle Marxe spravedlivý. Nemůže být a rozhodně ho neospravedlňuje relativní racionalita, s níž můžeme určit, kolem čeho cena prácovní síly osciluje.

Argument, že dělník souhlasil s předáním nadhodnoty kapitalistovi (svobodným) podpisem smlouvy, je ideologický konstrukt, který zakrývá nerovnost (nespravedlnost) vztahu:
Dělník musí souhlasit, jinak zemře hlady, kapitalista si může svobodně vybrat (díky původní akumulaci je dělníků dost).

Máte pravdu, původní schéma raně industriální společnosti práce, ze kterého Marx vycházel jako z žité skutečnosti, přestalo sotva tři čtvrtě století od vzniku Komunistického manifestu v nejrozvinutějších zemích fungovat. Dnešní analýzy musí být mnohem komplexnější, ale stále je stejně srozumitelná a obhajitelná věta, že rozdělování mezi kapitálem a mzdy (to přežilo dělníka a individuálního kapitalistu s tím, že se z někdejších platů staly také mzdy) je nespravedlivé ve prospěch mzdy a udržitelné jen prostřednictvím společenské represe.

Nemyslím, že by v souvislosti s ukrajinskými uklízečkami udeřil jiří Nushart hřebík na hlavičku.

Nejde o to, zda si stěžuji či nestěžuji,"že mi nezbývá na uklízečku nebo na cizince a mám kvůli tomu doma nepořádek." Ilegalizace gastarbeitrů má prostě podobný efekt jako kriminalizace drog. Nezmizí sice gastarbeitři, protože je pro firmy výhodné je zaměstnávat, ale zato

a) zmizí případné společenské benefity (daň z přijmu ze závislé činnosti, důchodové a zdravotní pojištění);
b) zmizí benefity pro přijmově střední třídu a živnostníky;
c) zmizí část pracovních příležitostí přesunem výrob za levnou pracovní sílou -- vedle těch primárně obsazovaných zahraničními a agenturními pracovníky také návazná pracovní místa.

Jinými slovy, rozložení negativních dopadů vyhnání cizinců vykonávajících nekvalifikované či méně kvalifikované prace (gastarbeitrů -- vysoce kvalifikovaní zahraniční experti jsou jiná záležitost) dopadne nerovnoměrně na příjmově nižší vrstvy a minimálně se dotkne zájmů korporací.

Nejde tu o Wilsonovu "část pravdy". Ta má smysl jen pokud si klademe v principu pochybnou otázku, zda jsou imigranti přínosem pro celek populace přijímající země. A ještě ten celek wilsonovsky přeložíme "pro káždého člena této populace".

Morální prekernost toho, že česká vysokoškolačka vykořisťuje ukrajinskou ženu, když ji platí měsíčně třetinu svého přijmu, aby mohla být deset hodin v práci a udržet si místo a zároveň udržela doma pořádek, s tím má málo společného.

Jsem si téměř jist, že v žádné učebnici se netvrdí ("neučí"), že Skoti jsou lakomí.

Je ale samozřejmě možné, že třeba v nějaké učebnici angličtiny se může tu a tam vyskytnout vtip o Skotech, nebo v jazykové konverzaci dvou osob (v té učebnici samozřejmě) se zase vyskytne narážka na "pověstné lakomství Skotů".

Pokud se ale ty vtipy o Skotech nebo ty předsudky o lakomství Skotů, či naopak ty ironické narážky na ony předsudky skutečně ve společnosti vyskytují, pak jde vlastně jen o jakýsi popis reality.

Pokud "to tak ale skutečně je a nikde přitom není řečeno, že to tak být musí", tak se o genderový stereotyp nejspíše nejedná - takto jsem porozuměl té námitce paní Zemančíkové.

Pane Profante, ještě jednou: ten vztah dělníka ke kapitalistovi je možno v jeho plné komplexitě pojmout opravdu jenom a pouze prostřednictvím dialektické analýzy. A dialektické logiky.

Tradiční formální logika samozřejmě nikdy nemůže strávit současnou platnost těchto dvou vět:

"Smluvní vztah dělníka a kapitalisty je spravedlivý."
"Smluvní vztah dělníka a kapitalisty je nespravedlivý."

Tento zdánlivý paradox (respektive logický protimluv) je nicméně zcela v pořádku a platný.

Ovšem: ani tento dialektický pohled ve skutečnosti nepopírá aristotelskou logiku; může být pouze v rozporu s jejím formalistickým užíváním.

K. S. Bakradze (jakožto sám logik) ve své skutečně hodnotné studii "Systém a metóda Hegelovej filozofie" poukazuje plným právem na Aristotelovo upřesnění, že nemohou zároveň platit dva protichůdné výroky o jedné a téže věci "ve s t e j n é m ohledu".

Právě toto je ten zcela klíčový moment: my musíme vždy naprosto přesně rozlišovat, v jakých ohledech danou věc právě hodnotíme.

Takže zpátky k tomu dělníkovi: ten smluvní vztah mezi k o n k r é t n í m kapitalistou a konkrétním dělníkem je z ryze smluvního hlediska naprosto v pořádku. Marx naprosto jasně píše: kapitalista tady dělníka v ničem nebere na hůl. Kapitalista zaplatí dělníkovi naprosto k o r e k t n í (tedy: spravedlivou) cenu za jeho pracovní sílu. Jakožto ryze komerčně-smluvní vztah je to tedy naprosto v pořádku.

To že se jedná konec konců z - třídního - hlediska vztah nespravedlivý, to se vyjeví teprve tehdy, když se oprostíme od toho ryze individuálního vztahu mezi dělníkem a kapitalistou, a když svou pozornost obrátíme na c e l o u společnost. Tedy na ten fakt, že celá společnost (tedy pospolitost o sobě rovných) je rozpolcena na dvě velké skupiny, z nichž jedna je apriori p r i v i l e g o v a n á oproti té druhé, na základě jejího soukromého vlastnictví produkčních prostředků. Kteréžto privilegované postavení jí umožňuje přivlastňovat si tu nadhodnotu, kterou vytvořila, vyprodukovala třída nevlastníků. (Právě proto také Marx píše, že vlastně není správné mluvit o "vykořisťování člověka člověkem" za kapitalismu; nýbrž výhradně o "vykořisťování třídy třídou".)

Takže ten vztah mezi dělníkem a kapitalistou se skutečně může v určitém - specifickém, zúženém - kontextu jevit jako rovný a spravedlivý; a teprve v jiném, širším kontextu se ukazuje jeho nerovnost a nespravedlivost.

Ve Filosofickém časopise vyšel v padesátých letech článek, který zakládal leninskou dialektickou logiku rozborem věty Josefa Vissarionoviče Stalina:¨

"Kolchoz je můj
a
kolchoz není můj."

V kontextu onoho článku byste měl pravdu. A pak také máte pravdu, že v určitém kontextu se může vztah mezi dělníkem a kapitalistou jevit jako spravedlivý. Jen je jaksi posláním marxistické analýzy to jevení se kriticky odhalit jako ideologické zdání.

a řeknu Vám, ani za nic bych nechtěl být v jejich kůži! Nedovede si představit, jak oni trpí, jejich život je hrozný.

--------------------------

Tento diskusní příspěvek není ironie, je myšlen naprosto vážně.

je ten, že jejich blbost se nikdo neodváží korigovat.

Takže intelektuální elity jsou vlastně kapitalisté bez peněz a kapitalisté jsou zase intelektuální elity bez rozumu.

Na jedné straně máte dozajista pravdu, pane Profante; a kdybyste zase jednou nebyl stržen svou potřebou mít za všech okolností poslední slovo, byl byste mohl snadno odhalit, že tím samým směrem směřovaly i mé vlastní úvahy.

Ale když už jste použil toho termínu "ideologické zdání": i tady je ve skutečnosti situace mnohem složitější.

Co je tu vlastně více ideologií: tvrzení buržoazních ekonomů, že ten pracovně smluvní vztah mezi dělníkem a kapitalistou je čistě a beze všech pochybností rovný a spravedlivý; anebo je ale tou ideologií (mnohdy se stále ještě udržující) marxisticko-komunistické dogma o tom, že vlastník produkčních prostředků je s t o p r o c e n t n í m p a r a z i t e m, který na celkové efektivitě produkce nemá sebemenší zásluhu, a který si tedy svůj podíl na celkově vytvořené nové hodnotě přivlastňuje a b s o l u t n í m neprávem?...

A to už nemluvím vůbec o tom, jak krajně pochybnou je ve společnosti konzumního nadbytku ta základní Marxova téze, že kapitalista platí dělníkovi p o u z e za čirou hodnotu jeho pracovní síly, tedy jenom a pouze tolik, kolik je zapotřebí k holé reprodukci dělníkovy pracovní síly.

Opravdu je k této "holé reprodukci pracovní síly" nezbytně zapotřebí aby ten dělník do svého zaměstnání jezdil automobilem značky mercedes? (Což je u kvalifikovaného německého dělníka či zaměstnance zcela neproblematickou záležitostí.) Opravdu je k této "holé reprodukci pracovní síly" nezbytné, aby tento dělník rok co rok svou dovolenou trávil v exotických destinacích Egypta či na plážích Kanárských ostrovů?...

Takže je možno lehce vidět, že s tím marxistickým "vykořisťováním" je to záležitost skutečně velmi propletená.

Aby nedošlo k nedorozumění, ještě jednou: v žádném případě nepopírám přelomovou objevnost a závažnost toho Marxova modelu s "vykořisťováním". Ale nedá se nic dělat: je to model pouze zúžený, který nedokáže pojmout realitu ani ekonomického, ani společenského dění v celé její šíři a složitosti.

Pane Krupičko, máte samozřejmě pravdu. A to jak s tím - někdy až vysloveně provokativním - luxusem zbohatlíků, tak i s tím že v moderním sociálním státu existují přece jenom určité páky na to, zabezpečit těm "dolním vrstvám" alespoň určitou míru práv a solidní existence.

Jenže: to neřeší ten základní problém. Tím problémem je sám kapitalismus, který je založený výhradně na osobním zájmu jednotlivce. Jinak řečeno: dokud bude existovat kapitalismus, do té doby tady bude ta tendence k tomu - až extrémně nerovnoměrnému - rozdělování společenského produktu, a tedy i společenského bohatství. V rámci kapitalismu je možno tyto disproporce jenom zčásti mírnit; ale nikdy ne odstranit.

Zopakuji ještě jednou ten klíčový pojem: "společenský produkt" a jeho rozdělování.

Z přirozeného pohledu by se mohla věc jevit takto: společnost svým pracovním úsilím a nasazením vytvoří tolik a tolik hodnot; ty by pak podle práva měly být rozděleny mezi všechny členy této společnosti 1. podle míry jejich potřeb (princip solidarity), a 2. podle míry jejich přispění k vytvoření onoho společenského produktu (princip zásluhovosti).

Kapitalismus ale na místo toho staví ryzí princip soukromého vlastnictví - který ale kašíruje principem "zásluhovosti", a poněkud (a z donucení) ho mírní principem solidárnosti. Ale to soukromé vlastnictví - to samo o sobě znovu a znovu produkuje (a čím dál tím zvyšuje) ty drastické rozdíly v příjmech, bohatství, ale spolu s tím i faktické společenské nerovnosti.